Jizerské hory tvořily hranici dvou odlišných světů, oddělovaly mlhou zahalenou českou kotlinu od sluncem ozářených severní svahů a krajiny pod nimi. S Ondrou jsme pro páteční výpravu zvolili Zahradní stráň, kam se sluníčko opíralo a na žulových plotnách kouzlilo stínohru stromů i naše lanem spojené “duchy” stoupající k vrcholkům skal. Malá plotna, Žlutá stěna, Ametyst, Zahradní masív, Stojka – vše za postupné proměny od šmolkově modré oblohy přes oranžový podvečer s dlouhými stíny buků až po měsíc zářící spolu s prvními hvězdami nad ztmavlými lesy. Požehnaný čas vysoko nad lidským šílenstvím….

Nádherný říjen plný slunce, barevných korun stromů i celých lesů, spadaného listí tančícího v jiskřících tůních potoků, uplynul jak mávnutím kouzelného proutku. Přinesl – jak už to bývá – prožitky dobré i zlé. Těch prvních je ovšem velká většina a nad bídou, která si našla cestu do hor, mohu jen s lítostí pokrčit rameny a popřát dotyčnému neznámému, aby mu radost vydržela na té jeho zvláštní životní cestě…

Nevěřím tomu, že krása podzimních jizerskohorských bučin lze zachytit. Slovem, obrazem, fotografií, videem – částečně se to může podařit. Ale všichni z nás, kdo podzim v Jizerkách známe, víme, že je to s realitou nesrovnatelné. Další z důkazů, že žít musíte skutečně, nikoliv virtuálně.

Nedá se říci, že bychom toho letos s rodinou mnoho vylezli. Zvláštní rok. Nejprve sanitární fašismus bránící klidnému svobodnému pohybu, později deštivý přelom jara a léta, pak propršený chladný srpen. Jizerky zelené nově narostlými mechy, bujnějšími než jindy. Kemp pod Císařem v Ostrově už – bohužel – tolik nelákající v důsledku změny klientely, pravidel a tím pádem atmosféry, jež nám dříve tolik vyhovovala. Výčet okolností, pro které nezbylo tolik příležitostí pro lezení, byl nebývale široký, ovšem na druhou stranu, když už se podařilo někam i s dětmi vyrazit, stálo to za to….jako za onoho větrného říjnového večera ve svazích pod Paličníkem….

První říjen není dnem, který bych jen tak – bez vědomého prožití – utratil a nechal jej spláchnout do propadliště věků a mého života. Vždy si jej uvědomím a mám snahu každoročně jej intenzívně prožít. Samozřejmě vím, že tak by se mělo žít vždy, každý jeden den našich životů….přesto, první říjen je – při mém vnímání světa – velmi speciálním dnem. Představuje nástup krále jizerskohorských měsíců.

Podzim – dneškem začínající – nezaměnitelně zavoněl v lesích….spolu s ním nabíráš do nozder chlad pozdnějších rán a dřívějších večerů. První listy zlátnou, červenají a hnědnou. Buky, javory a jeřáby, jasany a duby…Za takového dne, kdy není ani zima ani teplo, sucho ani mokro, jsem se vydal na Stržák k Uhlířově čapce, užít si nadcházející podzim – krásnou malou barevnou smrt.

Letošní počasí o letních prázdninách snad řídil ministr školství, aby ještě více omrzel dětem návrat do ústavu…počátkem září se totiž nad Jizerskými horami rozprostřelo nefalšované babí léto. První lístky v korunách buků počaly ztrácet svoji zeleň, voda v potocích jiskřila odrazy slunečních paprsků, kterých za červenec a srpen příliš nebylo. Za takových dní je radost být v horách – na bezcílné toulce i na houbách, pěšky i na kole a také se ještě ponořit do chladných jizerskohorských vod, jež kroutí prsty u nohou – ale krásně!

Každý z nás se někdy cítí tak, že by se připodobnil k určitému předmětu, člověku či zvířeti: zmuchlaní jsme jak pověstný papír od sekané, líní jak ten, co vymyslel japonskou vlajku, blbí jak auto bláta. A já si poslední dobou připadám jako nejedlá houba….

Jsou věci mezi nebem a zemí a jsou věci mezi nebem a Zemí s velkým Z, myšleno naší ( zřejmě ) domovskou planetou. Ty věci se dokážou pohybovat a stvořil je ( zřejmě ) člověk…….tak přesně tato slova mě napadla, když jsem po krátkém výpadu k Liščí skále uviděl Luboše budujícího v Hejnickém Basecampu evakuační orbitální modul. Znám jeho teorii, že Země je vesmírným kriminálem, kam jsme si přišli odčinit svoje hříchy, osvobodit se a potom se proměnit v hvězdný prach… Je respektovaným právem každého vězně, pokusit se o útěk….

Kdysi dávno jsem slyšel šplouchání Charónových vesel, kterými čeřil hladinu řeky zapomnění Léthé. Meandrovala kolem mého dětského pokoje, spíše jakési komory v podkroví, kde jsem rád pobýval, neboť oč méně nábytku, vybavení i světla zde bylo, o to více prostoru pro vnitřní svět nabízela. Moje postel tvořila pevninu vytrvale omýlanou temnými plynoucími vodami, erodující a zmenšující se stejnou rychlostí, jako ubývalo v mém těle života. Charónova loďka provrzávala a skřípěla, vesla v monotónním rytmu pleskala o hladinu a s jakýmsi klokotavým bubláním mizela pod vodou tvoříce malé víry vysávající ze mě veškerou sílu. Všude kolem vládl svrchovaný klid a mír – vědomí spravedlivé nevyhnutelnosti. Velmi uklidňující zvuk pro mladého člověka, kterému – nezatíženému přílišným nákladem hříchů – by se dobře odplouvalo kamsi, kde vše splývá v jediné veliké pulsující časoprostorové jsoucno.

Zvláštně křehká svoboda letošního července nedovoluje prožívat naprostý letní klid. Pro nevakcinované je návrat do práce po dovolené s otazníkem, zda je vůbec kam. A dovolená samotná by v případě, že bychom zvolili zahraničí – což jsme moudře neučinili – generovala další potíže jako různé karantény, omezení, šťourání čímsi v čemsi a jiné roztodivné nástroje šikany zdravých lidí. Nevadí, svoboda je stav duše a hory i lesy místem pro svobodomyslné. Červencové deště sytily potoky a vlhko v lesích svědčilo houbám.

Nemám rád slovo KDYBY. A už vůbec mi nesedí upírat pozornost k tomu, co představuje. Při významu týkajícímu se událostí minulých, se do KDYBY obléká to, co ve své nahotě znamená výmluvu, omluvu, nedostatek věnované energie či úsilí nebo také žehrání na smůlu, čas. Otevírá paralelní svět možné skutečnosti, jež nenastala. Tentokráte ale musím ono slovo použít: KDYBY se mi chtělo tvořit videa a psát články, víc než na měsíc bych se neodmlčel. Tímto se tedy omlouvám několika z vás nemnoha pravidelných návštěvníků, kteří jste mi psali zprávy plné obav, zda je se mnou vše v pořádku, že po mé maličkosti není vidu ani slechu, bez rozloučení. Přitom dny, které uplynuly za dobu mého kagotovského mlčení, byly mimořádně krásné…

Jásavě zelené jsou květnové dny v Jizerských horách. Jen letos přišlo žlutozelené mihotavé světlo do bukových lesů o poznání déle. Oč bylo čekání delší, tím silněji jarní probuzení horských lesů vnímáte. Máte-li navíc možnost neopouštět prozářené a ptačími hlasy rozezpívané bučiny po takřka tři dny a dvě noci, hlavu složit v malebné boudě na doslech od hučícího Černého potoka, v jehož vodě se umýváte a rovněž z ní vaříte, odpojíte se od všech sítí – telefonních, elektrických, od pracovního kolektivu, potom je vám umožněno žít svůj sen.

Jaro, léto, podzim, zima….rok proteče jako voda horským potokem. A proteče rychle. Máte-li rádi hory, lesy a přírodu obecně, lovíte prchavé okamžiky. Být s příchodem jara v bučinách, abyste zastihli svěží zeleň rašících stromů, užít lezení za teplých letních dní, kdy žula sálá nastřádaným teplem, stihnout barevný říjen v roklích u potoků, kde se opadané listí střádá v temných tůních, zažít bílou jiskřivou zimu na hřebenech hor….a zatím, aniž byste tomu věnovali intenzivní pozornost, vedle vás zběsilým tempem rostou děti…..

Jsou místa, kam není daleko, přesto je tam obtížné dojít. Zejména pokud nebeský rybník co chvíli otevírá svá stavidla. Prudká strž nad vámi, stoupáte klouzajícím podrostem, nohy se boří do listím zavátých puklin mezi omechovanými balvany. Směr není těžké držet, ale síly to stojí. Musíte vědět, že tam chcete, jiný důvod vás tam nevyšle…

Jako bych byl opět dítětem – tedy co se letošního jara a počasí, jež vládne nad naším krajem, týká. Jaro jsme trávívali v gumákách, huňatém svetru pod šusťákovou bundou a teplákách. Louky příliš často neosychaly, potoky se valila spousta vody, šeď hustých mraků měla navrch nad blankytem prosluněné oblohy. Vnímali jsme počasí, nikoliv klima. Tupá Gréta ještě neotravovala lidi svými hloupými moudry, média byla prohnilá a prolhaná jinak, neboť sloužila jiným pánům. Co ale bylo možné tehdy, můžeme i teď: vytvořit si vlastní vesmír, zmizet do lesů a vnímat to, co za vnímání stojí. Nenechat se nikým a ničím děsit ani oddělit a vykořenit z přírody, jejích sil. Nebo naopak nechat se vtáhnout do čehosi, čehož součástí nechceme být. Jaro je v plném proudu, jen pozvolnějším, než jsme si v posledních letech zvykli. Jde si svým tempem, jak samo uzná za vhodné a nám dává prostor pro jeho prožívání.

Byly nebyly, přišly nepřišly, dva teplé, slunečné dny odpovídající květnu takovému, jaký si jej představujeme. Člověk si kosti letos opravdu zatím moc neprohřál, ale naopak jej mohlo zahřát vědomí, že krajina nebude žíznit. Všude, kde se dva roky pomalu jen prášilo, tečou potůčky a strouhy. Vysuší-li ale vzácné letošní slunce skalní věže, potom zaslechnu volání písku a šumění bříz, borovic a modřínů, zkrátka vábení krajiny jiné, než bukovojizerské. Je třeba proložit vjemy žulových, mechovitých a mlhotajuplných Jizerek něčím pocitově letním a teplem sálajícím. Není ovšem moc lokalit, kterým – byť velmi dočasně – dám za volného dne přednost před domovskými Jizerskými horami. Vlastně takové místo je jen jediné – OSTROV.

Studený duben se překlopil do stejně nevlídného května, alespoň co se prvního májového týdne týká (osmý den pátého měsíce roku už byl o něčem jiném, ale k tomu se vrátím v některém z dalších článků a videí). Mezi řídce olistěnými stromy pluly směrem od promoklého podhůří cáry šedých mlh kopírující vodní toky. Na lesním podrostu se leskly první semenáčky buků, vody bouřily a klokotaly mezi žulovými balvany. A v majestátní zadumané mlčenlivosti na vše shlížel promoklý Zevloun.

Jak se rodí nápady a inspirace k výpravám do hor? Opravdu nevím. Lesy a skály si mě tak nějak zavolají. Beze slov. Najednou vím, že musím zmizet pod koruny stromů, mezi žulové balvany a jejich pukliny. Mimochodem, žula je silný energetický zářič, ač se o tom příliš neví a řada lidí utrácí za různé elektronické porichtungy a orgonity. Přitom stačí sklonit se k zemi pro odštěpek žuly s ostrými hranami a nebo vylovit z koryta potoka valoun uhlazený jako vejce….a rázem je tu inspirace k cestě do hor: Vajíčko. Skalka, o které roky vím, pamatuji si, jak jsem kolem ní projížděl na kole, když byla ještě viditelná na frajplace ( nyní ji kryje mladý les ). Cíl je to relativně vzdálený pro pěší chůzi a lezecký objekt okrajového významu. Jeví se skoro jako pošetilost, vypravit se cíleně k Vajíčku a nenechat jej třeba jako zpestření cyklistického toulání. Skalka se ale skrze různé indicie přihlásila o pozornost mému vědomí a já její volání uslyšel.

Překulilo se osm dní od mojí poslední návštěvy Jizerek, kdy jsem za sněhové vánice dolézal na Sviní kámen. V lesích bílo, chladno, větrno, jen ptačí zpěv dával tušit, že už by mělo být jaro v plném proudu. Tentokráte už hory a lesy nezaměnitelně voněly rozmrzlou zemí, potůčky vesele bublaly a klokotaly, čmeláci poletovali nad prvním podbělem a mezi snítkami vřesu. Za takových dnů je krásně v probouzejících se bučinách a výpravu je dobré naplánovat do míst, která za pár dní zmizí pod čerstvou zelení buků jako pod hladinou zeleného moře. Většina skal se ukryje před vaším zrakem a uvidíte je, až když se jich budete takřka dotýkat.

Mnohokrát jsem se snažil rozlousknout hádanku, co je to život, jaký smysl má a proč vůbec něco takového existuje. Můj rozum na to – pochopitelně – nestačí. Ovšem jsem za to rád, protože i přes veškerou svoji zvědavost a snahu přijít věcem na kloub, mám zároveň v oblibě tajemství. Pěkný paradox člověka, jenž ví, že nic neví. Dívám se na sebe, do sebe, kolem sebe, nad i pod sebe…všude kolem i uvnitř je život.

Náš domov se proměnil v záchrannou zvířecí stanici. Děti přinesly pocuchanou křivku, která s největší pravděpodobností jen těsně unikla cestě kočičím trávícím ústrojím. Arca si rozřízla nohu tak šikovně, že sotva dobelhala domů, nechaje za sebou potůček temné krve. Mrtvolka strakapouda je něco, s čím už se toho příliš nenadělá, zato letu neschopného hýla se děti aktuálně snaží vydolovat pod živým plotem, protože pokud zůstane jen na zemi, příliš velkou životní perspektivu nemá.

V noci mě probudilo Arčino štěkání….zašel jsem za ní do pokoje kluků, kde tak ráda spí a zároveň plní svoji úlohu ochránkyně. Nikde nic, ticho, pokojné oddechování dětí Arcou tak důkladně hlídaných. Slabé a nedokonalé smysly máme ve srovnání se zvířaty. Co ji přimělo k varování? Jaké nebezpečí vnímala poblíž spících dušiček do péče jí svěřených? Slabé jsou naše smysly ve srovnání se zvířecími. My jsme ovšem nadáni rozumem – tím lidským, jenž mnoho svede vyřešit i zašmodrchat. Rozumem, který může být darem i prokletím, podle toho, jak a kdo jej užívá.

Krásná zima se nám rozhostila nad Jizerskými horami, jen co je pravda. Mráz……mráz…..co mi to připomíná?! Aha, knížku Mráz přichází z Kremlu. Jo, ale mnohem horší mráz přichází ze sociálních sítí, mainstreamových médií a ze všech možných zatuchlých děr, které ani nechci jmenovat. Cenzura pokračuje nelidským tempem a postihuje i nás, lidi bezambiční, chtějící si jen hezky svobodně žít bez nějaké politické angažovanosti. Svoboda nám mizí pod rukama rychleji než je oko schopno zachytit. Proto, místo úvodní fotografie zasněžené krajiny, vidíte fotku zátěžového koberce. Že se tam jeden chloupek zvedá? To asi bude třeba ho zašlapat….

Nebyla v tom touha, rozloučit se s rokem 2020 v Jizerských horách při posledním lezení, protože o skutečné lezení nešlo. Spíš jsem cítil potřebu opět se projít mezi buky, žulovými balvany, zaposlouchat se do hlasu krkavců a hukotu větru fičícího mezi bezlistými korunami ohýbajících se stromů. Proč se loučit s rokem? Proč vítat nový? Tím spíš, co se kolem děje….přelom roku není přepínač dějin s možností okamžitě změnit realitu.

Poslední den roku….divnoroku…..ač nejsem přítelem rekapitulací, hodnocení a naopak novoročních poselství, úplně stručně se ohlédnu zpět. Prožili jsme rok, který znamenal výrazné – takřka nemyslitelné a nepředstavitelné – omezení našich svobodnostních a lidských práv. Museli jsme pochopit, že vlády považují svůj lid za artikl v jejich vlastnictví….nehodlám se v tom patlat. Kazilo by mi to den…. Konec tohoto příšerného roku slavit nebudu, mám totiž obavy, že to, co přijde a valí se na nás, bude mnohem horší. Doufat ve zlom k dobrému ale nepřestanu. Každý z nás budeme muset bojovat za drobečky svobody a normálnosti….a to je výzva….

Jooo, to jsem si od Kagota odpočinul. Potřeboval jsem to. Zvyšuje se frekvence okamžiků, kdy se mi nechce nic psát, videa tvořit a naopak chci veškerou pozornost věnovat přítomnému okamžiku. Les, hory a skály sledovat očima a ne přes hledáček kamery. Prostě si jen tak jít a nepřemýšlet o tom, že to či ono by mohlo být hezkým záběrem a nebo dílkem do mozaiky následujícího videa. A pak, místo posezení u krbovek třeba s orosenou sklenicí nebo naopak horkým grogem, dřepět u počítače, slepovat to vše dohromady, hledat pocitově vhodnou hudbu, střihem ji sladit se vznikajícím filmem, pětkrát se na to dívat a hledat chyby…ke všemu potom ještě spatlat nějaký text, který by video uvedl, doplnil, dal mu příběh….a dny jsou v prosinci opravdu krátké…

Hemmrich. Jedno z přirozených výchozích míst pro výpravy do jizerskohorských bučin a tamních žulových skal – zejména pokud nemáte tolik času, kolik byste chtěli a potřebovali. Můžete se vydat vlevo či vpravo – na Kopřivník a Stržák nebo po Viničné do Srázů a dál…tedy teoreticky. Prakticky příjezd k Hemmrichu letos připomínal blokádu, jež jenom dokreslovala podivný covidní nesvobodný rok. Vše, co doposud bylo samozřejmé a neohrozitelné, stalo se vzácným. Veškerý důvtip jste museli použít, abyste z této přirozené křižovatky cest mohli vyrazit do hor. Snad byste přijali i to placení parkovného a čím dál větší počet aut, po jejichž posádkách sbíráte na placeném parkovišti vajgly, kapesníky, sáčky od čaje a obaly od raw tyčinek přírodně smýšlejících vandalů…

“Čau, mažu do skal, deš se mnou?” “Éeee, počkej, vstávám….( chvíli ticho )…ty vole nejdu, tam bude humáč…dole máme azuro, na vrškách ten mrak, padá to přes hranu…” ” Jo? Paráda. Tak to se tam jdu cournout!” ” Já jedu surfovat na Bersdorf….tak si to v horách užij, to bude ta hnusná depka, vítr, zima – to máš rád…pak se stav na kafe…” Přesně takto vypadá typický rozhovor posledních dní mezi mnou a Lubošem. A vlastně listopad co listopad. Klasickým projevem jizerskohorského podzimního počasí totiž je hranice “dvou světů” přímo na zlomu vrcholových partií Jizerek k Frýdlantsku. Náhorní plato se ( stejně jako jižní partie ) topí v husté mlze, která přepadává v podobě klokotajícího a větrem poháněného MRAKOMLEJNU do prudkých severních svahů. Tam, kousek pod hranou, ovšem hustou oblačnost zastavuje termika a vzdušné víry ji rozcupovanou na cáry tlačí zpět k vrcholům. Úžasné divadlo, které mě láká do hor a současně ztělesněná podzimní depka, jež přímo odpuzuje Luboše…

Prší a prší. To je fajn! Vytrvalé deště sytí nejen horské potoky a skrze ně říčky a řeky pod horami. Plní se životodárné zásoby spodních vod, spadané listí se leskne jako slzy klimaalarmistů strašících – ve jménu zachování svého byznysu – největším suchem za 500 let. Jojo, tak to chodí, když se zaměňuje podnebí za počasí a odmítne se zcela přirozený jev, kterým je střídání období teplejších a chladnějších, sušších a doslova vodou napitých. Ano, sucha bylo opravdu hodně, ale co jsou tři-čtyři vyprahlé roky vůči dlouhodobému normálu? Ale přesto: radujme se z vody padající z nebe, protože my, kdo si nehrajeme na futrál veškeré spolykané moudrosti, víme, že kloudně se nedá předpovědět nic. A jestliže někdo věští vražedné sucho, může být spláchnut povodní. A naopak. Předpovědi jsou jen vlky-plky. Člověk se odnepaměti podnebí i počasí musel přizpůsobovat…a časy, kdy jej to nestálo velké úsilí, byly dobré…

Nic není neměnné – ani hory a lesy. Pouze v některých chvílích jsou přírodní procesy a změny viditelné více než po zbytek roku. Padne-li na bezlisté bučiny sníh, pak se zdánlivě po mnoho dnů neděje nic. Stejně tak v létě, kdy se zeleň listů ustálí ve svém odstínu. Zato při jarním rašení a při podzimním barvení korun stromů jsou bučiny jiné ne den ode dne, ale při dostatečné pozornosti i hodinu po hodině.

Také máte svůj nejoblíbenější měsíc? Jestliže vnímáte proměny krajiny kolem sebe v průběhu roku, potom určitě ano. Já nedám dopustit na říjen – barevný měsíc, jásavý pokud vysvitne slunce, nostalgický až tajemný za ranních či večerních mlh, ponurý a zádumčivý s příchodem temných deštivých dní. Pro moji ženu je nejkrásnějším měsícem roku květen. Krajina září všemi představitelnými odstíny zelené, lesy jsou plné ptačího zpěvu, z podrostu v bučinách vyrůstají semenáčky buků, podél cest a v sadech kvetou stromy a jejich koruny hučí včelami. Období žlutých pampelišek vystřídá v lučinách čas barevného kvítí. Vzduch je voňavý, vlahý a přívětivý. Právě za takových dnů jsme mohli strávit výsostně povznášející chvíle na doslech hučícího Černého potoka, v jeho rokli pod příkrými srázy a skalami, v Liščí chatě.

Jestli se na nějaký měsíc netěší školáci, potom je to září. A přitom je tak krásné! Září, to je babí léto, letos ( nebýt karantény ) dokonale vydařené. Čas prvních barevných listů v korunách stromů, období se vzduchem provoněným houbami, řídkými mlhami nejprve nad rosou se třpytícími loukami, tu a tam již ojíněnými prvními přízemními mrazíky. Z bučin se ozývá ťukání ptáčků dobývajících se na semínka bukvic a do zbývajících ořechů na lískových keřích. Kropenatí ořešáci a pestré sojky tvoří doslova živý řetěz mezi lesem a kapitálními vlašskými ořešáky na naší zahradě. Čas pozvolného zklidňování po hektickém létě, chladnější rána i večery, dříve nastupující tma. Slunce kolem poledního ale doposud jásá a hřeje….směje se na svět. Dobře je v lesích…

Letošní září bylo v Jizerských horách mimořádné. Minimálně co se hub týká. Hřiby a modráci rostly v takovém množství, že to nepamatuji za celý svůj život, a to mi do pětačtyřiceti – což už není plně juniorský věk – schází jen pár měsíců. Prý bude válka, když houby tak rostou….ale spíše by jen mohla být tuhá zima….konečně. A ta válka? Možná právě probíhá a doslova zuří – válka proti zdravému rozumu a základním lidským svobodám. A tak se nenechme otrávit, natož zabít…hledejme sílu tam, kde je, odkud pramení – v přírodě a naší neoddělitelné vazbě s ní. No a k září, jeho lesům za babího léta i kapitálním hřibům se vrátím třeba hned v dalším článku a videu, ale teď, na úvod nejbarevnějšího měsíce roku – října – vám představím nového člena naší KAGOTsmečky.

Sny….kdo bychom nějaké neměli?! Co se vyplněných tužeb týká, jednu situaci stavím vysoko nad okamžik, kdy se plní sen mě samotnému. Je to účast na štěstí blízkého člověka, jehož radost prozáří i nás. Stačí se na něho tiše dívat, sledovat jiskry v jeho očích…a pokud se můžeme na splnění něčího přání sami aktivně podílet, potom zažíváme okamžiky, které dávají životu smysl…

Odmlčel jsem se….s prvním zářijovým dnem jsem byl zavražděn. Tvořivá část mojí existence byla pošlapána, zfackována, zakopána tři metry pod zem. Neměl jsem chuť cokoliv psát, fotky třídit a videa stříhat. Po nádherných dnech letního toulání mě uvěznilo na deset dní do karantény odporné Bratrstvo Covidí Facky. Jistě, vím, že svoboda je především stav vlastní duše, ale – ač bych rád – s meditacemi nejsem tak daleko, jako lamaističtí mniši a nedokážu se z domácího vězení ( pardon, karantény pro dobro mé a dobro společnosti ) přemístit do hor, lesů a skal. Jednou jsem to vydržel, deset dní jsem jim položil na oltář, ale říkám: “NAPOSLED!!!”

Sobota 22. srpna 2020 mohla být posledním dnem života našeho kamaráda DANA JIZBY. Danovi se takřka stal osudným dlouhý pád. Paradoxně ne při jeho milovaném lezení, byť se taková myšlenka – dozvíte-li se o úrazu lezce – sama vtíravě nabízí. S Danoušem se utrhl svah v Údolí Kamenice nedaleko Navarova, kde často pobývá ve své chatě. Hasiči, údajně ze Semil, museli nasadit všechen svůj um k jeho záchraně. Díky, chlapi!

Den a noc, noc a den. Mezi nimi okamžiky, které berou za srdce každého, kdo se umí zastavit a vnímat svět kolem sebe – je to přerod jednoho do druhého skrze krátký okamžik vzájemného splynutí. Jak to myslím? Vždy si uvědomím kratičký vrtkavý moment, ve kterém neumím říci, zda je ještě den nebo už noc – a obráceně. Chvíle, kdy něco a někdo se chystá ke spánku a jiný se probouzí. Je moc dobré, být tomu přítomen.

Kolem srdce mě to zahřeje, vzpomenu-li si na Ostrov. Kolik míst člověk v životě má, kde se cítí opravdu dobře? Není v tom nic rozumového, jen naslouchání svojí duši a právě srdci. Jizerské hory a Ostrov jsou zkrátka “moje” místa. S Lubošem na to občas zavedeme řeč, co že nás to do Ostrova přitahuje…. Jizerky jsou jednoduše DOMOV. A Ostrov? To je vábení čisté energie dobra, promísené s vůní borové pryskyřice a žárem dýchajícího písku. Tato neviditelná esence se navíc balí to jemného oparu vzpomínek na krásné chvíle, které jsme tu už prožili a ač jsou neuchopitelné, slouží jako tajuplný Všehoj…

KULHAJ. Co to je KULHAJ? Balkánské jméno? Hovorově stav zhoršené chůze v množném čísle času přítomného? Ne, KULHAJ je zkratkou skal, na které jsem si pro radost a očistu duše vystoupil za připlouvajícího jizerskohorského večera. KULička a HAJný. Přidal jsem ještě Paličku. Tedy: “na Tišině Kulička, Hajný a Palička….jizerská žulová básnička”. Bezvýznamná hra se slovy, aby člověk přestal myslet na vztek, co jím cloumá a nechal si nadělit nápovědu řešení díky poklidnému napojení na síly dobra…

Nikomu z vás, kdo Jizerky znáte, není třeba představovat Čínskou cestu. A pokud sem -na Kagota- někdo, kdo Jizerskými horami osobně nebloudíváte, náhodou zavítáte, jistě dokážete Čínskou cestu najít v mapách nebo v literatuře. Celá zmiňovaná cesta má více než dvojnásobek délky, než kolik jsme po ní tentokráte ušli. Využili jsme z ní vlastně jen kousek, ale dle mého názoru ten nejhezčí. Naším cílem totiž nebyla Čínská cesta jako taková, ale spíše Pohovka, Frýdlantské cimbuří a Polední kameny. A zmiňovaných míst jsme chtěli dosáhnout jinudy, než je obvyklé.

Voda a vzduch – dva ze základních elementů, které potřebujeme k životu. Čistě fyziologicky i pro radost. Kdo viděl proměnu horských potoků a říček od stříbřité stružky po bouřící masy vody, ví, o čem mluvím. Samozřejmě chápu, že ten, komu se voda valí do domu, o radosti mluvit nemůže…a vzduch? Komu by se nelíbilo jeho hvízdání kolem uší, když si to pálí na lyžích či na kole z vršků k údolí.

Jsem rád se svojí rodinou, ženou a dětmi. Rovněž s přáteli jsem rád. A speciálně při lezení se vám onen dobrý přítel – říkejme mu třeba PARŤÁK NA LANĚ – hodí. Jenže k pocitu vnitřního štěstí patří stejně tak i chvíle, kdy jste sami. V takových okamžicích můžete veškerou svoji pozornost upřít právě a jen k tomu, k čemu chcete – a nebo naopak, nesoustředit se vůbec na nic, vypnout mysl a jen existovat, BÝT, nechat se vést čímsi, Kýmsi. Jako byste prožívali nezúčastněný pohled sami na sebe: hele, co jsem zač, jak se tu tluču po tom světě, chvíli jako komik, chvíli k pláči a ejhle, teď prožívám čistou radost. Uvědomíte-li si přítomný okamžik svého mo/mentálního štěstí, potom vám docvakne, jakou energii šíříte v tu chvíli kolem sebe a jak to i Tvořivé síly kolem nás musí těšit. Bez radosti z vlastní existence by život neměl smysl.

Přijdou občas dny, kdy se energie nedostává. Začíná to pocitem jakési nepohody a bezradnosti v tom, do čeho se pustit. Dosud jste měli deset plánů a všechny je chtěli splnit, najednou nevíte, čím byste začali a zároveň tušíte, že ať se chopíte čehokoliv, očekávaný klid a radost to nepřinese. V takovou chvíli je nejlepší se zastavit, třeba jen posadit pod strom na zahradě, opřít se zády o kmen a položit si otázku: “Za čím se ženeš?” Potom, snad odněkud z nebe, k vám začnou skrze listy ve větvích nad hlavou, propadat a snášet se odpovědi…

Výprava na ČERTOVU KOVADLINU, nikoliv Kladívko ( opakuji se svým neustálým trefováním do názvu, ale dlužím to starým zásadským kameníkům ) jenom zintenzivnila myšlenky, které mi už delší dobu běží hlavou. Přečetl jsem od dětství hodně knížek, a protože mám paměť na texty, citáty i zdánlivě bezvýznamné věty zakuklené v textu, které mě zaujmou, vím z děl různě datovaných, že pocit světa řítícího se do katastrofy je starý jak dějiny lidstva samotného. Objevuje se u různých autorů napříč staletími. Tu je zmínka o konci světa, jinde zase o zkáze civilizace, kdosi věští příchod Satana, další si jen stýská nad časy, co se nevrátí. A svět se zatím točí dál, spolu s ním ovšem – přijde mi – se rychleji a rychleji roztáčí spirála šílenství. Já konec světa neočekávám, ale – šílenci ať mi to prominou – s dovolením z té jejich spirály pastí a strachů vystoupím tak daleko, jak jen to bude možné a rodinu vezmu s sebou. Vždyť realita je to, čemu věnujeme svůj čas, pozornost, myšlenky a tím si tvoříme svůj svět.

Předposlední den měsíce května, který moje žena – Štěpánkova a Matouškova maminka – považuje za nejkrásnější v roce, jsme se probudili do slunečného rána. Plán jsem měl jasně nejasný. Tedy jasno bylo v tom, že se vydám do skal. Mlha plula nad otázkou, zda sám nebo přiberu kluky. Základ je nikoho nenutit. Chystal jsem si věci do batohu a kluci zbystřili: „Tatínku, kam jedeme?“ Šikovně položená otázka, která vlastně starému šedivému otci strhanému nedá příležitost říct, že výprava se hochů nemusí týkat… „Jedu do skal, chcete se přidat?“ Místo odpovědi upřímné dětské oči otočené zkoumavě k mamince, jestli jí to nebude vadit. Všichni jsme dostali požehnání, a tak se po domě začaly míhat rychlé šmouhy, jak kluci narychlo pakovali.

Začátek května zastihl Jizerské hory v podobě, jaká udělala radost všem, kdo čekali na déšť jako na smilování. Lesy se zaleskly kapkami deště, zvlhlý podrost přiměl mloky k opuštění skrýší, koryta potoků se nasytila a získala hnědou rašelinnou barvu. Ideální čas zmizet do lesů a navnímat atmosféru, která Jizerkám snad nejlépe sluší.