Tu skálu prostě nejde nemít rád. Sviní kámen, zkrátka Sviňák, dostal do vínku jméno, které evokuje spíše nadávku, přitom je bezesporu jednou z nejkrásnějších, navíc ještě báječně umístěných, žulových skal Jizerských hor. A aby těch chvalozpěvů nebylo málo, přidejme ještě opravdu mimořádně krásné lezecké cesty, které na rozložitý vrchol s fantastickým výhledem vedou.
Každoroční video z potápka z Istrie je letos chudší na záběry, pokadila se mi paměťová karta, takže to nejlepčí je v p…. To co zbylo je uvnitř.. L.
BALVANŮ MOŘE NA BUKOVÉ HOŘE
Když už jsme byli minule na Bukové věži, zvolil jsem tentokrát za cíl své osamocené výpravy jinou lokalitu se slovem BUK v názvu: Bukovou horu. Můžu se plést, ale myslím, že Buková hora, lesnatý vrch nad Jiřetínem pod Bukovou, je spíše cílem lokálního významu a místem procházek lidí z okolí. Těžko k ní podniká někdo výpravy ze vzdálenějších míst s pocitem: „Jo, Buková hora, tam se určitě musím podívat!“
Kdo z nás by to nevěděl?! Cesty jsou snadné i nesnadné. A to se nebavíme jen o cestách lezeckých. Je snadné jít po suchých kamenech přes řeku a velmi nesnadné po stejných balvanech přejít na druhý břeh, když se lesknou vodou. Je snadné jít z práce a nesnadné ráno do fachy. Je snadné jet na kole po bílé čáře značící krajnici, je nesnadné jet po stejně široké lávce dva metry nad zemí. Je snadné vracet se domů, nesnadné domov opouštět, když se dětem stýská.
Home, sweet home…tak to letos až tak plně neplatí. Probrouzdali jsme místa, která nás svou monumentálností dostávala do kolen. Ale Jizerky jsou zkrátka jen jedny a patřičně jsme se do nich těšili.
Sněžná hlavička na sněhobílém Šemíkovi
Onehdy jsem se tu přiznal, že jsem jezdíval na kole. Co, jezdíval?! Byl jsem s ním srostlý. Jako jezdec a jeho oř. Doba se změnila, stádo svých ořů jsem vypustil do světa a nechal si jen bělouše Šemíka.
A pak přišly první červencové dny a s nimi více času na toulání po Jizerkách, ovšem toulání je to osamocené. Luboš shání poslední chybějící materiál na cestu do Patagonie a protože já mám dávno sbaleno, můžu se jen tak flákat.
Je léto. Táhne vás to k vodě? Asi ano a spíše k té slané, které se sice nenapijete, ale v kombinaci s mořským vzduchem a zvuky cikád vám umí navodit tu pravou letní pohodu. Ostatně kdo by neměl rád ten nezaměnitelný zvuk přesýpání valounků omývaných na břehu mořskými vlnami? Kdo by nechtěl jen tak si poležet na pláži ukryté v kdesi na ostrově v zátoce, kde nikdo kromě vás není? I starý horský pes si rád prohřeje kosti na jižním slunci.
Není v Jizerských horách mnoho známějších bivaků, než je ten pod střechovitou plotnou opřenou o Kozla. Využívají jej trampové, lezci i osamocení hledači ducha hor. A právě onen bivak je v souvislosti s duchem ( spíše Duchem ) Jizerských hor zmiňován v jednom z odstavců dokonalé předmluvy pana Nevrlého k letité fotografické publikaci Jizerské hory.
Jizerskohorský Slunovrat
Byl nebyl první letní den roku 2017. Nad horami modré nebe, tráva pod nápory slunečních paprsků žloutla, ale ve stínu lesa bylo příjemně. Dobře jsme udělali, že jsme zmizeli do Malého Štolpichu pod mohutné koruny buků.
Výlom 98, známá to cesta Petra Prachtela na Zvon, vytvořená po vylomení velkého bloku z boční stěny, byla mou noční můrou. No, brzdi, to zase ne. Určitě jsem se kvůli ní nepřevaloval na pelechu a nespřádal plány, jak ji přelézt. Ale prostě mi nešla. Musel jsem se až zlobit na Petra, že onehdy, v roce 1998, zajel ke Zvonu se sbíječkou a dávkou dynamitu, vylomil velký žulový blok a hned na něm cestu spáchal. Zadělal mi tak na problém.
BŘEZOVÁ VĚŽIČKA A HROMOVÁ VĚŽ
Je tomu už víc než čtrnáct dní, co nás kroky zavedly do oblasti, kam poslední dobou zase tak často nechodíme – tedy do okolí Šolcových skal. A byla to taková lezecká nelezecká výprava. Reportáž i krátké video na sebe ale muselo počkat, jelikož se mi nechtělo nic dělat.
Po necelém roce jsme se s Lubošem vrátili do Údolní cesty na Nos. Minule si cestu vytáhl on, tentokrát jsme se domluvili, že já vytáhnu cestu po třetí kruh, Luboš si obleze nos ke čtvrtému kruhu a na zbytku cesty se domluvíme podle chuti.
JESKYNNÍ VĚŽ aneb další výprava do jizerskohorského neprostupna
Nad Jizerkami se rozhostilo letní počasí. Dny, na které jsme čekali. Za čtvrtečního odpoledne jsme si s Lubošem dali sraz v hejnickém base campu a těšili se, že si dáme konečně nějakou parádní cestu. Jenže setkání vypadalo jinak. Teplé počasí přiválo i lenost takřka bulharskou.
KOMÍN PŘÁTELSTVÍ aneb z tebe kape, parťák se směje
Určitě to znáte ze školy. Probíhá vyučování a spolužák vedle vás se začne tlemit. Podíváte se na něj a začnete se tlemit také. Čím víc to chcete potlačit, tím víc se smějete.
Co když ale taková situace nastane ve skalách ve chvíli, kdy jste rádi, že jste rádi?
PO ZÁDECH DRAKA aneb když přijede strejda Luboš
Já těm svým dětem nerozumím. Proč tak jásají, když se jede za Lubošem?! Proč křičí nadšením, když má Luboš přijet? Pochopil bych, kdyby se těšili na Kristýnku. Je vlídná, milá. Zato Luboš se s našimi dětmi vítá slovy: spratci, poserové a podobně….no a našim dětem se to z nějakého důvodu líbí. Na druhou stranu je fakt, že dětem se momentálně líbí dinosauři a ještěři, do čehož Luboš svou vizáží zapadá.
Pár fotek z Jeskynní věže je uvnitř, Atom pracuje na videu a reportu. L.
SMĚDAVSKÁ VĚŽ aneb když obtížnější skálu nalézt, než na ni vylézt
Dlouho mi šrotoval v hlavě nápad vypravit se ke Smědavské věži. Ač jsem korytem Smědé od Sedmitrámového mostu ke Smědavě prošel několikrát, do příkrých srázů svírajících koryto řeky jsem se zrovna nehnal. Bylo to totiž vždy za horkých letních dní, kdy bylo dobře v chládku sevřené rokle.
Video z minulého deštivého víkendu. L.
Černá věž a černé nebe
Musí to být on! Ten divnej chlap, co si mě vždycky měří pohledem, když procházím kolem jeho domu do hor. Vnímám, jak se jeho zrak vpíjí střídavě do mě a do mého batohu. Pohledem mě krájí a ve vzduchu je cítit nevyřčená nenávist. Vždycky se na něj usměju a popřeju mu hezkej den. Zabil by mě, ale řekne jen: „dobrej!“ a zní to jako štěkot kulometu.
KULIČKA – KOMÍNOVÉ VĚŽE – ZÉVA
Dlouho jsme si slibovali s Danem, že spolu vyrazíme do skal a pochopitelně Luboš byl přizván také. Prudil a prskal, že na Stržák nejde a že Kulička je jen nějaký šutr, zatímco on chce pořádné lezení. Přesto za námi vyrazil – že prý to pojme jako venčení psů a lézt ani nebude. Jo, zlatý voči…už vidím Luboše, jak jde za někým do skal a nevezme si sedák a lezečky….
JIZERKY HOREM DOLEM aneb O PTAČÍ SVOBODĚ
Do Jizerek putuji horem – dolem. Ovšem v době uzávěrky silnice mezi Souší a Smědavou jenom dolem. Jakmile cestu horem zavřou, vzdálenost do severní části hor se mi zdvojnásobí. A proč se mi zdvojnásobí? Protože nemám křídla!
Že počasí letošního jara lezení nepřeje? Je tomu tak, ale kdo by se zlobil. Na to, co stojí zato, se vyplatí čekat, o to větší cenu to potom má a příjemnější pocity to přináší.
OSTŘÍ A ZTRACENÁ VĚŽ aneb tak trochu KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Letošní jaro v Jizerských horách je vlastně jen mýtus. Bylo? Nebo snad nebylo? Na pár dní zavítalo a zase se důmyslně ukrylo – snad pod některý s jizerskohorských viklanů, který následně udělal „klap“ a jaro už k nám nikdy nepřijde.
S děvčaty po druhé na skalách. Kristýnka měla kocovinu, tu komentovat nebudu, ale s Růžou to už vypadalo mnohem lépe, lezla bez keců, žáby dávala jako nic a dalo se na to i koukat, pár fotek uvnitř. L.
Minulou neděli se Jablonečáci courali už od rána v Malém štolpichu. My jsme se chystali přidat po o. Kucí byli na Morionu, když jsme za nimi začli stoupat do skal, tak mi zvoní telefon,, ano, čau Dan, je to tady mokrý, teď jsem vylítnul z plotny, docela jsem se proletěl, smích,, jdeme na Štolpiskou plotnu, ok. Skály byly fakt hodně mokrý, ale něco jsme přeci jenom přelezli. L.
Všichni to asi znáte. Co máte nadosah, projité, nakoukané a ohmatané, to vám přestává připadat mimořádné. Lékem na takové zevšednění je navštívit jiná místa, uvidět nové obzory a následně se vrátit. Potom si to uvědomíte!
Z první dubnové neděle se vyklubal skoro letní den, a tak jsem se do skal vykopala i já. Tři krásný cesty, opalovačka na vrcholu, jedna „klídková“ houpačka a hlavně všeobecná pohoda. Kri Kri. Foto uvnitř.
Impozantní skalní blok ztracený v příkrých srázech nad Malým Štolpichem, připomíná svým tvarem stejnojmennou přilbici španělských conquistadorů. Tvarová podobnost je nejvíce zřejmá při pohledu od severozápadu. Přijdete-li k němu poprvé, stanete pod ním v němém úžasu a oči z něho spustit nemůžete.
Byl to vzácný den, kdy se všechno sejde: dokonalé počasí s ostrými výhledy a jarním sluncem ohřívajícím skalnaté stráně, volno z práce, děti natěšené na výlet a spokojení rodiče, které těší upřímná dětská radost z prožívaného dobrodružství.
Tak jsme se zase po dlouhé době sešli ve větším počtu, sranda byla, póčo super, akorát nám to zase trochu kazil Abu s těma jeho sólíčkama 
. L. ,, video uvnitř.
Páteční odpoledne, vítr profukuje dosud bezlistými bučinami a ve vzduchu je cítit voda. Ze šedých mraků zatím neprší a skály by tak měly být oschlé. Vyrážíme z hejnického base campu. Cíl výpravy? Jako vždy do poslední chvíle nejistý.
Novoroční a Poslední věž, Abu mně poslal pár fotek z nedělní akce. foto uvnitř.. L.
MALÉ VÍTĚZSTVÍ NA MECHOVÉ VĚŽI A MECHOVÉ VĚŽIČCE
Za brzkého sobotního odpoledne jsem – netradičně – dorazil do Hejnic vlakem. Zavzpomínal jsem si na doby, kdy vlak byl jediným dopravním prostředkem, kterým jsem do hor cestoval.
Březen v Ádru
Jako by bylo jaro – to kalendářní. Sluníčko se rozzářilo nad krajem a přesto, že jsou hory ještě bílé a vítr studený, mohli jste nabýt dojmu, že se zima definitivně loučí. Ovšem slunce nebylo tím jediným, co sobotního rána zářilo – stejně tak a ( a ne-li víc ) zářily oči našich dětí, když jsme jim oznámili, že jedeme na výlet. Však také byli prckové na výlet už pořádně natěšení.
Růža a Kristýnka letos poprvé na skalách, funěly ve spáře jak starý báby, ale nakonec to obě dvě zdárně vyšoukaly. L.
SPÁRY a CHRÁNIČE NA ČPÁRY aneb slovo dalo slovo a tlumočíme pozvání na závody
Kolikrát se velmi pobaveně koukáme na lidi, kterým přebujelo ego a přou se o kraviny. Jeden máguje, druhej to kategoricky odmítá. Někdo tvrdí, že mágo je stejná pomoc jako lezečky a když odmítáš mágovat, máš i lízt bosej nebo v křuskách po dědovi. Jinej to zas popírá a říká: „hele, to je blbost, to taky můžu lízt se šňůrou na prádlo a kroužkama na klíče.
Abu a jeho sbírka knih o Jizerkách.
Je hnusně? Sáhni po knize! Aneb knihy s tematikou Jizerských hor
Je kniha anachronismus? Snad ne! Nevím, jestli to pociťujete také, ale pro mě je mnohem příjemnější sáhnout do knihovny a vytáhnout oblíbenou knížku, prolistovat ji, přečíst třeba po x-té oblíbené pasáže, než otevřít soubor s nějakou e-knihou. Virtuální svět nás válcuje, ale kniha snad přežije. Fandím jí!
Několika fotografiemi se vracíme k poslední výpravě na Orlí hnízdo a do jeho okolí. Cíl nebyl pevně daný – vše podle chuti. A tak místo skoro tradičního postupu od Orlího hnízda ke Stojce jsme se rozhodli, že si projdeme skály v okolí Bradla a svahem sestoupíme dolů.
Je těžké zůstat doma, když do stále ještě zimních hor zavítají dny, které voní jarem! Víme, že zima ještě zdaleka nekončí – prostě takové předjarní nadechnutí. Kam se opře sluníčko, sníh povolí.
Jelikož jsme poserové a ve spárách nám to moc nejde, tak jsme pořídíli nového kámoše. L.
Špatně, přešpatně se mi píše dnešní článek. Složitě se mi hledají slova a srdce mi stále ještě brání přijmout jako skutečnost to, co se stalo. Bolí to.
7. ročník lyžařského závodu v Zásadě – není důležité zvítězit, ale zúčastnit se a to – pokud možno – v historickém oděvu a s lyžemi po prababičce….
Co dělá takový ZAHRADNÍKŮV UČEŇ v zimě? Odpověď je prostá: stojí v lese, částečně je zapadaný sněhem a čeká, jestli na něj někdo vyleze. A byli jsme to my s Lubošem. Ale postupně.
Pár záběrů z „dne blbec“ je na videu uvnitř. Až na moncl na levém oku a dvou modrejch prstů to byl docela fajn den. Co se stalo v inkriminovaný den je ZDE. Luboš.
Když si myslíte, že ho máte…..aneb DEN BLBEC
Někdy to cítíte v kostech už od probuzení: něco není v pořádku. Předtucha nebo ( chcete-li ) šestý smysl vás varuje. V takový den se už ráno netrefíte proudem ranní moči do záchodu, kartáčkem do pusy, kávu si osolíte a doma zapomenete jedno dítě v postýlce, naopak odpoledne dvě nevyzvednete ze školky. Fajn, to je klasický, férově zjevný a za nic se neschovávající špatný den.
První leden 2017 a já volám Lubošovi: „Tak co, kámo, už máš nějaký horezdar?“. Mrzutý hlas odpovídá: „Já ti pěkně z vejšky na horezdary….“.
Tolik očekávaná opravdová zima dorazila do Jizerských hor. Je radost být venku, netřeba se rozepisovat. Stejnou radostí ale bývá vrátit se z mrazivých hor a lesů domů do tepla. Večery jsou pořád ještě dlouhé a nahrávají všemu, na co přes zbytek roku není čas: čtení knih a třídění starých i prastarých fotek.
Zase je to tu: konec roku. Nebilancuji, nehodnotím. Neznám dokonce ani počet výprav a výletů, natož vylezených cest. Prostě uplynul rok, zítra nenastane žádný zlom ve vývoji planety Země ani vesmíru, jen lidi otočí kalendář ( pokud jim zbydou nějaké prsty po střílení rachejtlí ).
Sestřih z fotek z letošní sezóny. L.
KDYŽ HLÍDÁ TÁTA + VÝLET DO PODZEMÍ aneb ohlédnutí třetí
Třetí z letošních ( nejen ) jizerskohorských ohlédnutí věnuji na dvě akce. Ta první z nich by se dala nazvat Když hlídá táta…
Necítím se být povolaným pro to, abych psal cokoliv o Broumovsku. Neznám jej totiž. Nebo ještě lépe – neznám jej tak, jak bych si přál. Mám ale v úmyslu to napravit, co jen to půjde.
JIZERSKOHORSKÉ VYŠŠÍ STĚNY A DELŠÍ CESTY aneb ,, ….bejt toho tak 300 metrů….“
Znáte to všichni, kdo si alespoň občas jdete zalézt – a to nejen do Jizerek. Vzlínáte stěnou vzhůru a najednou jste v pasáži, která vás přivádí do stavu lezecké nirvany.
POZDNÍ LISTOPAD 2016 v Jizerských horách – Muchov a Zahradní stráň
Koncem listopadu se v Jizerských horách rozhostilo ideální počasí na podzimní toulání. Ubylo podmračených deštivých dní, vyjasnilo se a zároveň přituhlo.
ROVNÁTKA NA KEDLUBNU aneb krystalicky čistý den v Zahradní stráni
Nechci se opakovat, ale nemůžu jinak. Jizerské hory jsou duševním sanatoriem. Co hor jsem už prochodil na různých kontinentech, ale cítím to jen a právě tady. A více lidí mi to již potvrdilo.
Rok 2016 byl rokem na houby. Tedy myšleno na houby bohatým, zkrátka houbařským. Nejedna z výprav do jizerskohorských skal skončila otázkou: „Kam s nimi?“
Zaplavilo nám to internet….Adam Ondra, Adam Ondra, big wall, Dawn Wall, Adam Ondra. A já se ptám, co to ku*va je?!
JIZERSKOHORŠTÍ PÍSKOMILOVÉ aneb ohlédnutí první
Práce, práce, práce….listopad mě zastihl v režimu, kdy se doma ani neohřeju.
Potápění na nádech je pro mě činnost, u který opravdu relaxuju, ten stav beztíže je hrozně návykovej. L. Video uvnitř.
Podzim je čas proměn a pro mě zároveň měsíc neklidu. Příroda se mění před očima, listí se barví, později opadává, mlhy střídají jasné dny, jen ten zmíněný neklid trvá –
Minulý víken přibyla nová cesta na „Gregora“,moc pěkná šestka po hraně. Foto uvnitř. L.
Pár momentů z Istrie uvnitř na videu.
A zase bylo krásně hnusně, chladno a mokro. Ale my jsme vyrazili s Lubošem dolézt pár vymyšlených cest na Geronima a Teepee.
Pamatujete si, když jste poprvé – a hlavně sami, bez rodičů – vyrazili na výpravu do lesa? Vzdalovali jste se od domu, neřídili jste se žádnou mapou ani značkami a měli jste pocit, že jste objevili novou neznámou zemi. Každý krok byl dobrodružství a to známé cestovatelské lechtání u pupku zvěstující báječné objevy se poprvé přihlásilo o slovo.
Další lekce místopisu – KARKONOSZE
Bývalo naší rodinnou tradicí vypravit se poslední den letních prázdnin na výlet do Krkonoš. Ať bylo počasí jakékoliv, zvyk jsme vždy dodrželi.
Když jsme minulý rok našli s Atomem starou schránku na Jeskynní stěně a v ní kus papíru se zápisama z roku 2001
Opět trocha místopisu – tentokráte FELLEROVA VĚŽ A OBRVÉGRY
Nebudeme se s Lubošem tvářit, že jsme objevili Ameriku. O Fellerovce a Obrvégrech ví už generace lezců, terén je to veskrze profláklý a zhruba 3.643.856 lezců zná tuto lokalitu lépe než my.
ŘÍJNOVÉ SVĚTLO V JIZERSKÝCH HORÁCH aneb cesta za světlem
Inverzní počasí s mlhami v údolích v sobě nese něco jako symboliku nebo snad poselství o našem směřování za světlem.
Udělalo se nám krásně nevlídno. Obloha se zatáhla a dešťové kapky padají na podzimní hory. Máme tedy několik možností, co podniknout:
ŘÍJEN NA SCHARFLEHNE aneb o času, období, jménech a lidech
Jsem Čech jak poleno. Kam až naše rodinná kronika sahá a zřejmě i dále. Po generace bydlíme v Zásadě, české vesnici, která mimochodem za protektorátu byla nejsevernější českou obcí, jež obtékala protektorátní hranice.
Skalka se jmenuje Gregor, jsou na ní tři cesty a na dalších dvou se pracuje.
Začátkem měsíce srpna jsem odjel do Asie natáčet manufakturu optických brýlí a pouzder. Natáčení trvalo celkem 3 týdny včetně přesunů a bylo rozdělené do tří lokací dle samotné výroby:
Hřeben sebevrahů
A je to tady!
Říjen v Jizerských horách má pro mnoho z nás, kdo máme na Jizerkách vypěstovanou závislost, magickou moc.
Pozdní září na Stržáku.
Stržový vrch se proměnil. Na Hemmrichu se ještě nedávno parkovalo zdarma a moc aut tam nestálo. Dnes? Napřažená ruka výběrčího parkovného se ti cpe do auta i přes zavřené okénko.
Kalendářně začal podzim, ale co se počasí týká, rozhostilo se nám v Jizerkách nádherné babí léto.
Uhlířova čapka – Čihulova cesta aneb blízká setkání třetího druhu.
Vylezení Čihulovy cesty na Uhlířovu čapka je přáním mnoha těch, kdo v Jizerkách lezou. A zároveň skoro všichni, kdo si cestou přelezou, říkají, že sem už se nevrátí. Na mě se nehodí ani jedno z výše uvedeného.
Protržená přehrada na Bílé Desná – vizualizace. Moc pěkně zpracované video.
Neuběhla ani sezóna a Marťa vyvádí pětky jakoby nic a Jindrouš běhá po 6b plotnách ani nemrkne., velkej posun přátelé, jen tak dál. Luboš.
Všímáme si toho s Lubošem oba. Možná nejsme nejchytřejší, ale často mezi sebou vedeme „chytré“ řeči. A jedním z témat bývá víra.
MĚSÍČNÍ CESTA na Polední stěnu
Posedáváme u paty Polední stěny, vzduch jako v prádelně a propocené hadry na nás neschnou. O slovo se hlásí opravdový hlad až je člověku slabo, ale my se smějeme, všechno nám přijde vtipné jak po pěkně buclatém jointu, zkrátka máme v p*či.
Na pár ostrovech u moře jsem byl a je to nádhera, ale jeden ostrov máme skoro za barákem a ten na mě udělal hodně velkej dojem,
ŘÁD, ZLOŘÁD a NEŘÁD aneb když se lesem nese řev….
Kdo chcete číst o lezení, nečtěte dál. Nejen lezením jsme živi, občas si také musíme všímat i jiných záležitostí…
Sedm blbů na jednom šutru,, údolka na Sviňák je krásná cesta, pár záběrů z cesty je uvnitř na videu.. Luboš.
Minule jsem sem dával video s partou buziků z holandska, tak teď pro změnu video s partou lezbiček. Luboš.
POHOVKA aneb přijdou ty dny….
Pomalu nadchází, přišly s pozdně probuzeným létem a pozorné oko již o nich nějakou dobu ví. Hlásí se zprvu nenápadně, ale jejich čas nezvratně nastává. A já jsem za ně rád! Ptáte se, o čem to mluvím? O dnech barvícího se listí! A to je v jizerskohorských bučinách nesporně jeden z vrcholů dramatické tvorby jejího veličenstva Matky Přírody. Na podzimní paletu barev si ještě počkáme, ale změny už jsou uvedeny v pohyb, zatím pomalý, ale nezastavitelný.
Údolní cesta na Nos v Jizerských horách? Chtělo by to pořádně dramatickou hudbu a epický příběh? Kdysi možná, při prvovýstupu…. Teď už to není třeba.
Lubošovi se to dobře říká: „Napiš nějaký kecy k videu, já to fláknu na Kagota….“. Ale pro mě to znamená bolestivou záležitost: zamyslet se. Jasně, nemusím to s tím myšlením nijak přehánět, protože si to stejně píšeme jen pro sebe a pár stejně postižených jizerskohorských pacientů, ale když už něco děláme, chceme, aby to mělo smysl.
Bylo nebylo, konečně se protnulo volno tří z nás, abychom mohli společně vyrazit na žulu do jizerskohorských – tentokráte sluncem prozářených – lesů. Luboš, Dan a já. V takovémto složení jsme v horách ještě nebyli. A takovou premiéru je třeba pěkně oslavit.
Každý rok přijíždí do Jizerek parta divnejch lidí z Holandska. Asi před třema rokama jsme se s nima potkali – ani nevim kde – a nějak jsme si padli do oka a stali jsme se přáteli.
Hned dvakrát jsme za posledních několik dní navštívili rozložitou skálu ve Srázech – Pevnost.
A zatímco ona s bohorovným klidem někoho, kdo přečkal věky věků, shlížela na naše tragikomické pinožení, my bojovali více s vlastní leností než některou z cest vedoucích k vrcholu.
Po roční pauze opět výlet na jich na Istrii. Už pár let při cestě k moři děláme s Kristýnkou zastávku v Triglavském národním parku.
Co napsat o Zvonu? Snad vše už bylo řečeno a víc než slova tak říkají pocity. Stojíte-li pod touto ikonickou skalou Jizerek, buď to cítíte nebo ne. Ovšem jestliže jste milovníkem jizerskohorské žuly, cítit byste to měli. Zvon je zkrátka jen jeden. Každý výstup na něj je požitkem, každé posezení na jeho vrcholu je prostorem pro uvědomění si jedinečnosti prožívaného okamžiku – TADY A TEĎ. Jizerskohorská meditace se vším všudy.
Je překrásný sobotní den,tak po včerejším extempore kdy jsem se ožral sám u ohně myslivcem,pak zmoknul ve spacáku,se dávám trochec ráno do kupy,řádná snídaně,koupačka v potoce apod., vyrážím směr base camp
Dovolená je specifická část roku. Dlouho se na ni těšíte a o to rychleji pak uteče. Lidé se z dovolené většinou netěší. S posledním dnem na dovolené se jim propadne nálada z euforie do deprese.
Nikomu se nechtělo do skal, tak jsem šel sám – ve stopách své dávné osamocené toulky, jedné z prvních….nádherná místa kolem Šolcových skal a výš u Lokomotivky stojí za návštěvu, vrcholová knížka na Černé stěně je nahrazena za novější, také ale již poměrně popsanou…všechno se mění, ale skály ( zatím a snad napořád ) zůstávají…. Tom Atom.
Stalo se nemožné, událo nemyslitelné a do reality se zhmotnil zázrak. Zase jsme s Lubošem vyrazili lézt. Jestliže jsem si však naivně myslel, že na jizerskohorskou žulu vyrážíme kvůli lezení nebo kvůli tomu, že se chce Luboš se mnou rozloučit před mým odjezdem na Čukotku tak, jako se já chci rozloučit s Jizerkami, mýlil jsem se.
