Jizerskohorský Slunovrat
Byl nebyl první letní den roku 2017. Nad horami modré nebe, tráva pod nápory slunečních paprsků žloutla, ale ve stínu lesa bylo příjemně. Dobře jsme udělali, že jsme zmizeli do Malého Štolpichu pod mohutné koruny buků.

Výlom 98, známá to cesta Petra Prachtela na Zvon, vytvořená po vylomení velkého bloku z boční stěny, byla mou noční můrou. No, brzdi, to zase ne. Určitě jsem se kvůli ní nepřevaloval na pelechu a nespřádal plány, jak ji přelézt. Ale prostě mi nešla. Musel jsem se až zlobit na Petra, že onehdy, v roce 1998, zajel ke Zvonu se sbíječkou a dávkou dynamitu, vylomil velký žulový blok a hned na něm cestu spáchal. Zadělal mi tak na problém.

BŘEZOVÁ VĚŽIČKA A HROMOVÁ VĚŽ
Je tomu už víc než čtrnáct dní, co nás kroky zavedly do oblasti, kam poslední dobou zase tak často nechodíme – tedy do okolí Šolcových skal. A byla to taková lezecká nelezecká výprava. Reportáž i krátké video na sebe ale muselo počkat, jelikož se mi nechtělo nic dělat.

Po necelém roce jsme se s Lubošem vrátili do Údolní cesty na Nos. Minule si cestu vytáhl on, tentokrát jsme se domluvili, že já vytáhnu cestu po třetí kruh, Luboš si obleze nos ke čtvrtému kruhu a na zbytku cesty se domluvíme podle chuti.

KOMÍN PŘÁTELSTVÍ aneb z tebe kape, parťák se směje
Určitě to znáte ze školy. Probíhá vyučování a spolužák vedle vás se začne tlemit. Podíváte se na něj a začnete se tlemit také. Čím víc to chcete potlačit, tím víc se smějete.
Co když ale taková situace nastane ve skalách ve chvíli, kdy jste rádi, že jste rádi?

PO ZÁDECH DRAKA aneb když přijede strejda Luboš
Já těm svým dětem nerozumím. Proč tak jásají, když se jede za Lubošem?! Proč křičí nadšením, když má Luboš přijet? Pochopil bych, kdyby se těšili na Kristýnku. Je vlídná, milá. Zato Luboš se s našimi dětmi vítá slovy: spratci, poserové a podobně….no a našim dětem se to z nějakého důvodu líbí. Na druhou stranu je fakt, že dětem se momentálně líbí dinosauři a ještěři, do čehož Luboš svou vizáží zapadá.

SMĚDAVSKÁ VĚŽ aneb když obtížnější skálu nalézt, než na ni vylézt
Dlouho mi šrotoval v hlavě nápad vypravit se ke Smědavské věži. Ač jsem korytem Smědé od Sedmitrámového mostu ke Smědavě prošel několikrát, do příkrých srázů svírajících koryto řeky jsem se zrovna nehnal. Bylo to totiž vždy za horkých letních dní, kdy bylo dobře v chládku sevřené rokle.

Video z minulého deštivého víkendu. L.

Černá věž a černé nebe
Musí to být on! Ten divnej chlap, co si mě vždycky měří pohledem, když procházím kolem jeho domu do hor. Vnímám, jak se jeho zrak vpíjí střídavě do mě a do mého batohu. Pohledem mě krájí a ve vzduchu je cítit nevyřčená nenávist. Vždycky se na něj usměju a popřeju mu hezkej den. Zabil by mě, ale řekne jen: „dobrej!“ a zní to jako štěkot kulometu.

KULIČKA – KOMÍNOVÉ VĚŽE – ZÉVA
Dlouho jsme si slibovali s Danem, že spolu vyrazíme do skal a pochopitelně Luboš byl přizván také. Prudil a prskal, že na Stržák nejde a že Kulička je jen nějaký šutr, zatímco on chce pořádné lezení. Přesto za námi vyrazil – že prý to pojme jako venčení psů a lézt ani nebude. Jo, zlatý voči…už vidím Luboše, jak jde za někým do skal a nevezme si sedák a lezečky….

JIZERKY HOREM DOLEM aneb O PTAČÍ SVOBODĚ
Do Jizerek putuji horem – dolem. Ovšem v době uzávěrky silnice mezi Souší a Smědavou jenom dolem. Jakmile cestu horem zavřou, vzdálenost do severní části hor se mi zdvojnásobí. A proč se mi zdvojnásobí? Protože nemám křídla!

Že počasí letošního jara lezení nepřeje? Je tomu tak, ale kdo by se zlobil. Na to, co stojí zato, se vyplatí čekat, o to větší cenu to potom má a příjemnější pocity to přináší.

OSTŘÍ A ZTRACENÁ VĚŽ aneb tak trochu KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Letošní jaro v Jizerských horách je vlastně jen mýtus. Bylo? Nebo snad nebylo? Na pár dní zavítalo a zase se důmyslně ukrylo – snad pod některý s jizerskohorských viklanů, který následně udělal „klap“ a jaro už k nám nikdy nepřijde.

Byl to vzácný den, kdy se všechno sejde: dokonalé počasí s ostrými výhledy a jarním sluncem ohřívajícím skalnaté stráně, volno z práce, děti natěšené na výlet a spokojení rodiče, které těší upřímná dětská radost z prožívaného dobrodružství.

Tak jsme se zase po dlouhé době sešli ve větším počtu, sranda byla, póčo super, akorát nám to zase trochu kazil Abu s těma jeho sólíčkama . L. ,, video uvnitř.

Páteční odpoledne, vítr profukuje dosud bezlistými bučinami a ve vzduchu je cítit voda. Ze šedých mraků zatím neprší a skály by tak měly být oschlé. Vyrážíme z hejnického base campu. Cíl výpravy? Jako vždy do poslední chvíle nejistý.

MALÉ VÍTĚZSTVÍ NA MECHOVÉ VĚŽI A MECHOVÉ VĚŽIČCE
Za brzkého sobotního odpoledne jsem – netradičně – dorazil do Hejnic vlakem. Zavzpomínal jsem si na doby, kdy vlak byl jediným dopravním prostředkem, kterým jsem do hor cestoval.

Je těžké zůstat doma, když do stále ještě zimních hor zavítají dny, které voní jarem! Víme, že zima ještě zdaleka nekončí – prostě takové předjarní nadechnutí. Kam se opře sluníčko, sníh povolí.

Co dělá takový ZAHRADNÍKŮV UČEŇ v zimě? Odpověď je prostá: stojí v lese, částečně je zapadaný sněhem a čeká, jestli na něj někdo vyleze. A byli jsme to my s Lubošem. Ale postupně.

Pár záběrů z „dne blbec“ je na videu uvnitř. Až na moncl na levém oku a dvou modrejch prstů to byl docela fajn den. Co se stalo v inkriminovaný den je ZDE. Luboš.

Když si myslíte, že ho máte…..aneb DEN BLBEC
Někdy to cítíte v kostech už od probuzení: něco není v pořádku. Předtucha nebo ( chcete-li ) šestý smysl vás varuje. V takový den se už ráno netrefíte proudem ranní moči do záchodu, kartáčkem do pusy, kávu si osolíte a doma zapomenete jedno dítě v postýlce, naopak odpoledne dvě nevyzvednete ze školky. Fajn, to je klasický, férově zjevný a za nic se neschovávající špatný den.

První leden 2017 a já volám Lubošovi: „Tak co, kámo, už máš nějaký horezdar?“. Mrzutý hlas odpovídá: „Já ti pěkně z vejšky na horezdary….“.

Zase je to tu: konec roku. Nebilancuji, nehodnotím. Neznám dokonce ani počet výprav a výletů, natož vylezených cest. Prostě uplynul rok, zítra nenastane žádný zlom ve vývoji planety Země ani vesmíru, jen lidi otočí kalendář ( pokud jim zbydou nějaké prsty po střílení rachejtlí ).

KDYŽ HLÍDÁ TÁTA + VÝLET DO PODZEMÍ aneb ohlédnutí třetí
Třetí z letošních ( nejen ) jizerskohorských ohlédnutí věnuji na dvě akce. Ta první z nich by se dala nazvat Když hlídá táta…

ROVNÁTKA NA KEDLUBNU aneb krystalicky čistý den v Zahradní stráni

Nechci se opakovat, ale nemůžu jinak. Jizerské hory jsou duševním sanatoriem. Co hor jsem už prochodil na různých kontinentech, ale cítím to jen a právě tady. A více lidí mi to již potvrdilo.

Rok 2016 byl rokem na houby. Tedy myšleno na houby bohatým, zkrátka houbařským. Nejedna z výprav do jizerskohorských skal skončila otázkou: „Kam s nimi?“

A zase bylo krásně hnusně, chladno a mokro. Ale my jsme vyrazili s Lubošem dolézt pár vymyšlených cest na Geronima a Teepee.

Hřeben sebevrahů

Říjen v Jizerských horách má pro mnoho z nás, kdo máme na Jizerkách vypěstovanou závislost, magickou moc.

Pozdní září na Stržáku.
Stržový vrch se proměnil. Na Hemmrichu se ještě nedávno parkovalo zdarma a moc aut tam nestálo. Dnes? Napřažená ruka výběrčího parkovného se ti cpe do auta i přes zavřené okénko.

Kalendářně začal podzim, ale co se počasí týká, rozhostilo se nám v Jizerkách nádherné babí léto.

Uhlířova čapka – Čihulova cesta aneb blízká setkání třetího druhu.
Vylezení Čihulovy cesty na Uhlířovu čapka je přáním mnoha těch, kdo v Jizerkách lezou. A zároveň skoro všichni, kdo si cestou přelezou, říkají, že sem už se nevrátí. Na mě se nehodí ani jedno z výše uvedeného.

Neuběhla ani sezóna a Marťa vyvádí pětky jakoby nic a Jindrouš běhá po 6b plotnách ani nemrkne., velkej posun přátelé, jen tak dál. Luboš.

MĚSÍČNÍ CESTA na Polední stěnu
Posedáváme u paty Polední stěny, vzduch jako v prádelně a propocené hadry na nás neschnou. O slovo se hlásí opravdový hlad až je člověku slabo, ale my se smějeme, všechno nám přijde vtipné jak po pěkně buclatém jointu, zkrátka máme v p*či.

ŘÁD, ZLOŘÁD a NEŘÁD aneb když se lesem nese řev….
Kdo chcete číst o lezení, nečtěte dál. Nejen lezením jsme živi, občas si také musíme všímat i jiných záležitostí…

Sedm blbů na jednom šutru,, údolka na Sviňák je krásná cesta, pár záběrů z cesty je uvnitř na videu.. Luboš.

POHOVKA aneb přijdou ty dny….

Pomalu nadchází, přišly s pozdně probuzeným létem a pozorné oko již o nich nějakou dobu ví. Hlásí se zprvu nenápadně, ale jejich čas nezvratně nastává. A já jsem za ně rád! Ptáte se, o čem to mluvím? O dnech barvícího se listí! A to je v jizerskohorských bučinách nesporně jeden z vrcholů dramatické tvorby jejího veličenstva Matky Přírody. Na podzimní paletu barev si ještě počkáme, ale změny už jsou uvedeny v pohyb, zatím pomalý, ale nezastavitelný.

Údolní cesta na Nos v Jizerských horách? Chtělo by to pořádně dramatickou hudbu a epický příběh? Kdysi možná, při prvovýstupu…. Teď už to není třeba.

Bylo nebylo, konečně se protnulo volno tří z nás, abychom mohli společně vyrazit na žulu do jizerskohorských – tentokráte sluncem prozářených – lesů. Luboš, Dan a já. V takovémto složení jsme v horách ještě nebyli. A takovou premiéru je třeba pěkně oslavit.

Každý rok přijíždí do Jizerek parta divnejch lidí z Holandska. Asi před třema rokama jsme se s nima potkali – ani nevim kde – a nějak jsme si padli do oka a stali jsme se přáteli.

Hned dvakrát jsme za posledních několik dní navštívili rozložitou skálu ve Srázech – Pevnost.
A zatímco ona s bohorovným klidem někoho, kdo přečkal věky věků, shlížela na naše tragikomické pinožení, my bojovali více s vlastní leností než některou z cest vedoucích k vrcholu.

Co napsat o Zvonu? Snad vše už bylo řečeno a víc než slova tak říkají pocity. Stojíte-li pod touto ikonickou skalou Jizerek, buď to cítíte nebo ne. Ovšem jestliže jste milovníkem jizerskohorské žuly, cítit byste to měli. Zvon je zkrátka jen jeden. Každý výstup na něj je požitkem, každé posezení na jeho vrcholu je prostorem pro uvědomění si jedinečnosti prožívaného okamžiku – TADY A TEĎ. Jizerskohorská meditace se vším všudy.

Dovolená je specifická část roku. Dlouho se na ni těšíte a o to rychleji pak uteče. Lidé se z dovolené většinou netěší. S posledním dnem na dovolené se jim propadne nálada z euforie do deprese.

Nikomu se nechtělo do skal, tak jsem šel sám – ve stopách své dávné osamocené toulky, jedné z prvních….nádherná místa kolem Šolcových skal a výš u Lokomotivky stojí za návštěvu, vrcholová knížka na Černé stěně je nahrazena za novější, také ale již poměrně popsanou…všechno se mění, ale skály ( zatím a snad napořád ) zůstávají…. Tom Atom.

Stalo se nemožné, událo nemyslitelné a do reality se zhmotnil zázrak. Zase jsme s Lubošem vyrazili lézt. Jestliže jsem si však naivně myslel, že na jizerskohorskou žulu vyrážíme kvůli lezení nebo kvůli tomu, že se chce Luboš se mnou rozloučit před mým odjezdem na Čukotku tak, jako se já chci rozloučit s Jizerkami, mýlil jsem se.

Video z poslední akce je uvnitř. 10dní dovča, tak vydržte. luboš..

Ano, někdy se to tak povede, jako nám o víkendu. Sobota sraz v BS, Dan, Lukáš a Ich. Volba byla jasná, směr Polední stěna. Najednou Lukáš čumí do mobilu a prej za 40 minut má přijít bouřka jako kráva. OK. Rozjeli jsme sázky a čekali.

Pár momentů z pohledu lezce. Video uvnitř.. L.