„Prosincové výlety? Fakt myslíš VÝLETY?“ Lidi nechápou. A kdy prý jako nakupuju dárky, jak to, že nelítám po krámech, nesunu se v kolonách k obchodním centrům, nerovnám do nákupního vozíku hromady jídla, jak kdyby zítra oficiálně začínal dodavatelský výpadek v důsledku celosvětového hladomoru. Jakpak to, že nesrkám punč někde v Polsku nebo Německu na vánočních trzích? Odpověď je zcela prostá – dělám co nejvíce toho, co dělat chci a vyhýbám se všemu, co mi bere klid a pohodu na srdci, tedy snažím se ctít hodnoty, o které by především v adventním čase mělo jít.

Jestli mám říct, co mám nejraději na volném dni, potom je to luxus nemít žádný plán nebo pevně daný program – ani co se výletu týká. Není v tom spěch, jako když urveš volných pár hodin a s vyplazeným jazykem chvátáš do hor, tam kmitáš rychlokrokem
k cíli a nakonec se musíš vracet mnohem dřív, než bys chtěl. I to je samozřejmě moc dobré a o dost lepší, než nic, ovšem je to jako vstávat od stolu v půlce hostiny. Ale celý volný den? To je možnost přispat si, v klidu si pobalit věci a od domu vyjet s tím, že ještě na první křižovatce nevíš, jestli to stočíš vlevo nebo vpravo.

Máte-li tři děti, předpokládá to občas logistiku jako třeba u nějaké velké přepravní společnosti. Kluci začali chodit do školy, přibyly povinnosti a úměrně s tím ubylo volného času. K pramalé radosti hochů i mé jsme rovněž přišli o možnost spontánně se při ranním pohledu z okna rozhodnout, že využijeme krásného dne pro pobyt někde v srdci přírody, než abych předal děti mezi zdi vzdělávacího zařízení. Takto jsme snadno vynechávali školku, ovšem se školou to už nejde. Alespoň však není dcerka v nevýhodě, ta už krájí ve škole třetí rok a vzhledem k větším povinnostem měla méně příležitostí vyrazit s námi do hor. A tak hledáme skulinky v programu a mezi to, co se musí, vkládáme to, co chceme.

Oba okamžiky, kdy si v Jizerkách podává ruku den s nocí, jsou mimořádné. Večer a ráno v horách…chvíle, kdy světlo se mění každou minutou a spolu s ním i vaše vnímání.

V létě Pancho…pak nebeské symboly a Boží oko….a před východem prvního letošního podzimního slunce i Pepik…Zpráva o jeho úmrtí mě zastihla kousek od Ostrova, kam jsem jel zrelaxovat, nabrat pohodu a sílu z míst, která jsou zhmotněna pozitivní energií…symbolicky jsem tak Pepu do NEBE vyprovodil v místě, které se jmenuje Himmelreich – Nebeská říše.

Dokud máš křídla, leť! Nenech si mezi prsty protéct časy, kdy jsi svobodný a užívej nicnemusení! Přesně tato slova jsem opakoval klukům v průběhu srpna, kdy se prázdniny začínaly rapidně krátit. Františka už ví, co školáka s koncem prázdnin čeká a je s tím v rámci možností smířená, ale Štěpán a Matouš dosud jeli na vlně sladké nevědomosti. Jejich první školní den začínal pomalu ťukat na dveře a mně z toho nebylo vůbec dobře u srdce. Však mám sám v paměti školu a hlavně ty moje dětské svobodné dušičky znám – touží být venku, na loukách a v lesích, v horách a mezi skalami. Chtějí být s námi, hezky pohromadě, užívat vzájemnost, sdílenou radost z výletování a toulání, lezení po skalách, jízdy na kole nebo jen tichého sezení u ohýnku. Ne, nestrašil jsem je školou, ale chtěl jsem je napumpovat co nejpříjemnějšími zážitky, nasytit je radostí, posílit jejich vzájemnou důvěru, až spolu usednou do školní lavice a budou si tam oporou jen sami dva…jen na dálku nad nimi budete držet ochrannou ruku.

Přijdou v životě chvíle, kdy si uvědomíte, že čím více se snažíte mít věci pod kontrolou, řídit je, být pánem situace a vládcem nad plánováním prožívaných událostí, tím méně se to daří. Život má smysl pro zlomyslnost a ironii. Můžeme se z toho hroutit a nebo naopak vše přijmout jako dar osvěty předávané jakousi vyšší mocí, jež nám na konkrétních příkladech ukazuje a sděluje, že nelze vše narýsovat tak, jak bychom chtěli. A bylo by to vůbec dobře?

Nevím, jak důležitým dnem je pro vás, kdo navštěvujete Kagota, SLUNOVRAT. Jelikož jste ale všichni naladěni na přírodní notu, předpokládám, že si tento astronomicky významný den alespoň uvědomujete. Někdo o slunovratu mluví jako o svátku pohanském. Je-li tomu tak, pak jsem já a vy všichni, kterých se slunovrat dotýká, nefalšovaným pohanem. V minulém příspěvku jsem takřka vynechal slova, dnes naopak vypustím aktuální video ( jen připomenu jedno pravideo )…nenutím vás to číst, ale zajímá-li vás, co neobyčejně obyčejného lze za slunovratu prožít, potom prosím:

Abu se nám proměnil v restaurátora. Skutečně restaurátora, nikoliv restauratéra. Nehledejte v tom žádnou spojitost s restauračním zařízením, vážně šlo o nezištnou šlechetnou činnost: záchranu vrcholové knížky ze Střední věže Suchých skal. U nálezu „promočeného cosi“ jsem nebyl, u návratu zpět tam, kam knížka patří, už ano. Vezměme to postupně, BEZ souvislostí není příběh celý.

My, příslušníci zhoubně vyspělých národů, nevěříme v oběti a obětování. Samozřejmě si myslíme, že je to ohavné. Jak k tomu přijde nějaké to milé zvířátko, jehož krev prolijete proto, abyste si zajistili přízeň bohů?! Může snad ta kozenka v Pákistánu za to, že pár týpků chce mít třeba dobrou úrodu nebo skvělou mušku při odstřelu nepřátel?! Ptá se někdo oběti, zda souhlasí s tím, za co je obětována? Jak můžete chtít vystavět vlastní štěstí na neštěstí druhého?! Na druhou stranu, proč si to nevyzkoušet?! No a tak se to mělo mít i s naší milou kamarádkou Růžou, která se přidala k Lubošovi a ke mně na výpravu do Jizerek. Přibereme ji a rituálně obětujeme!

Třetí lednový den. Venku bílo, chvílemi přeháňky hustého sněžení, v mezičase mezi nimi se otevíraly pohledy na úpatí jizerskohorských kopců, vrcholy schovávala hustá šedá mlha. Otázka zní: „Co s tím?!“ Odpovědí je několik. Náš milý Nosorožec, se kterým Luboš sdílí stůl i lože, řekl: „Sorry, nejdu…je hnusně…“. Luboš kupodivu
neremcal: „Kam to vezmeme?!“ Pancho vesele poskakoval a těšil se na procházku do hor. A Yokina? Ten psí lempl? Buď ji varoval nějaký devátý psí smysl nebo prostě není až tak blbá, jak vypadá. Ne a ne ji dostat ode dveří. Pořád se vracela domů jak Lassie, kňučela, vrhala pohledy, že by se šutr ustnul. Já ne.

Kouzlem nechtěného stalo se tradicí, vyslat do vesmíru pár slov jakožto KVP.
Kagotovské Vánoční Poselství. Ale pozor! Nejsou to slova určená všem. Míří k těm, kdo je chtějí v houštině vln, signálů a různých představitelných i nepředstavitelných datových přenosů, kterými zhoustlo nebe nad hlavou, zachytit. Je to jen takový tichý šelest a šramocení v řevu okolního světa, jako když ve tmách – pouze hmatem – zkoušíte najít cestu z pasti ven. Jsou to slova popisující tichou myšlenu, prostou jako počátek, jako první chtěný artikulovaný zvuk zapadlý kdesi hluboko pod vrstvami později rozvinuté řeči, později písma, zvukových a obrazových záznamů, terabytů dat….

Za dnešního časného rána, kdy děti společně snídaly u stolu pod oknem, na kterém zářila barevná vánoční světýlka, jsem se střídavě díval dcerku, syny a jejich dopisy pro Ježíška. Každá z těch dětských dušiček svěřila papíru svoje přání a my se ženou potom položili psaníčka na parapet. Ježíšek nespěchá s tím, aby si dopisy vyzvedl. Možná, že sám se dívá oknem dovnitř, snad pověřil některého z ptáčků na krmítku úkolem, aby zjistil, zda si splnění svých přání děti zaslouží. Až dopisy zmizí, bude to zpráva pro dětičky, že mohou doufat zase o kousek víc, jejich přání už budou Ježíškovi známa a vše se – jak budou doufat a věřit – začne dít a splétat dohromady tak, aby na Štědrý večer zavládla skutečná radost.

aneb listopadové slunce nad hřebeny Krkonoš

Krkonoše. Jedno prosté slovo, jedno jméno pro nespočet mimořádných míst, úžasných výhledů, podob a forem, kterými k vám promlouvají. Pohříchu těch skutečně klidných promluv beze slov ubývá. Musíte si na ně počkat, pohlídat jejich čas. Přichází za brzkého jara, kdy hotely a penziony přeruší svůj provoz po ukončené zimní sezoně a rovněž za pozdně podzimních dní, v mezidobí vklíněné před nápor nových zimních hostů a za dny barevného podzimu. Zkrátka je třeba zvolit období co nejvíce bez lidí. Letošní podzim k tomu byl mimořádně přívětivý. Listopadové Krkonoše se koupaly
v podzimním slunci tak, jak tomu nebývá ani koncem září.

Pokud bych si za jednoho listopadového dne myslel, že Jizerkám vládnou síly zla, snadno bych mohl uvěřit tomu, že hranici Mordoru tvoří hrana hor nad Bílým Potokem a Hejnicemi, přesně v místech, kde se lesy lámou do prudkých svahů padajících dolů
k údolí. Nad vrcholovými partiemi Jizerských hor se to vařilo, mraky se převalovaly přes hranu a vzdušné proudy je zase táhly zpět. Přitom nad údolím bylo azurové nebe.

Nošením dříví do lesa je opakování slov o tom, jak vlídné říjnové dny jsme před aktuální proměnou počasí – nutno podotknout, že k normálu odpovídajícímu ročnímu období – mohli prožívat. Pestré barvy, nejrozličnější vůně, každodenní jemné proměny lesů. Co to šlo, brousil jsem Jizerkami, je to jejich čas. Ale mezi jizerskohorské toulání jsem vklínil jeden den, kdy jsem změnil teritorium. Vrátil jsem se na ostrov, tedy do Ostrova.

Dva po sobě jdoucí slunečné říjnové dny jsem věnoval návštěvě barevných bučin a jejich skal v úbočí Klínového vrchu. Pokaždé, když jsem tu, stavím se na jedné z mých nejoblíbenějších skal, na Supí hlavě. Osmého října jsem si na jejím vrcholu pobyl sám a tiše sledoval barvící se lesy na všechny strany od ukloněného skalního temene. Lehký větřík pofukoval mezi korunami buků, nosil jejich listí a ptačí zpěv se střídal s ťukáním do bukvic, které ještě na některých bucích zbyly. Hned následující den jsem se na Supí vrátil s mými syny. Ptačí zpěv tak vystřídalo jejich švitoření a smích.

Je pár jizerskohorských bašt, jejichž návštěva přináší mimořádné potěšení i zážitky. Každý má takové „svoje“ skály. Jejich vrcholy většinou plují nad lehce se pohupujícími a vlnícími korunami stromů a otevírá se z nich pohled do údolí. A nebo to jsou skály, ke kterým se vážou mimořádné příběhy z historie lezení v Jizerkách či vlastní hluboké prožitky, které nikdo jiný nemůže pochopit, protože, jak se říká, nechodí ve vašich botách.

Letošní přelom září a října přinesl do Jizerských hor proměnlivé počasí. Zachmuřené dny se střídaly s azurovými, větrné s poklidnými, kdy se ani lísteček v korunách stromů nepohnul, déšť skrápěl hory, aby je sluníčko zase rychle vysušilo, dokud na to ještě má sílu.

aneb po 22 letech na významně bezvýznamných místech

Podzim se vplížil do našich hor a já si tam pro něj doslova zajel. Ochladilo se. Probudil jsem se v podkroví, kapky deště bubnovaly na střechu a já pookřál, protože těch vyprahlých dní plných slunce už bylo dost. Ke zvláštně tajemné atmosféře Jizerských hor patří lezavý chlad podél potoků v roklích, cáry mlhy plující mezi a nad Poledními kameny, vítr lomcující vysokými šedými kmeny buků i zkřehlé ruce a pára od úst. Sedl jsem do auta a mizel nechat se spolknout lesy. Kupodivu ale dřív, než jsem z auta vystoupil, mě dohnaly úplně jiné vzpomínky – na dny plné slunce, vůně borových lesů a rozpálené pískovcové skály Českého ráje. Nevím, jak se ta myšlenka vloudila do hlavy, co ji přiválo. Nechal jsem ji ale protékat, převaloval se ze strany na stranu, z fragmentů se stávaly úseky, z úseků se tvořil celek. Příběh se poskládal jak Rubikova kostka a tak než jsem dojel na severní stranu Jizerek, uzrál v hlavě nápad: Až se opět vyčasí a pískovec oschne, zajdu se podívat na jedno místo mezi zcela bezvýznamné skály, kde se svým způsobem lámaly tři životy a jejich směřování….Kdy to bylo? Co na to HLAVA? 22!! Dvacet dva let…

…a možná dalších milion k tomu, má jizerskohorské léto. Co den, to neopakovatelný čas, co místo, to unikátní originální bod ve vesmíru. A protnutí času a místa? To jsou další možnosti, jak prožít a navnímat své bloudění Jizerkami. Stokrát můžete jít třeba po Viničné a pokaždé bude jiná, jen se dívat….hory se mění v průběhu roční doby i průběhu jediného dne. Světlo, stín, teplo, chlad, ostré obzory, mlha…

Šemík byl ještě hříbětem, když jsem naposledy stál na vrcholu Divé Máří. Každý rok si opakuji, že se tam opět musím vypravit, ale nebýt inspirativního videa z dílny jizerskohorských klasiků, party kolem J. Pikouse (youtube Jizerská klasika – Divá Máří), zase by na to nedošlo. A když už rozhodnutí vypravit se neprostupným terénem do království této mimořádné skály padlo, řekli jsme si, že to musí být spojeno se zážitky, které se zapíší hluboko do paměti a ještě hlouběji do srdce.

Konečně! Prázdniny a volno! Co víc si přát? Přepínáme do módu KLÍDEČEK. Ano, chtěli jsme se ještě rozloučit s Jizerkami vylezením nějaké hodnotné cesty a výpravou, na které nasajeme mimořádného ducha našich zelených bukovožulových hor do všech pórů našeho těla, aby tam někde daleko, kam míříme, se nám po něm nestýskalo. Jenže přišly deštivé a chladné dny, na lezení nebylo pomyšlení. A protože je vše jak má být, alespoň jsme se stačili nachystat na dovolenou. Vyrobil jsem spaní do dodávky, ať můžeme s dětmi křižovat světem. Luboš vyměnil na autě 98% dílů, aby rovněž dojel k cíli a dá-li Bůh ( nebo kdo a co chce ), v jednom bodu letošní daleké cesty se protnou dovolené Luboše a Kristýnky s tou naší. Doharcujeme-li se tam, kde místo cikánů řvou cikády, kde voda je slaná, sluneční paprsky hřejivější a vzduch voní úplně jinak, pobudeme tam společně – hejnická i zásadská část Kagota.

Musíš mít setsakramentský důvod tam jít. A ten pravý setsakramentský důvod najdeš vždy jen v sobě. Ne kvůli druhým, ne z důvodu nějakého profitu, ale jen a jen kvůli sobě samotnému. Já ten důvod měl a proto jsem se tam vydal. Kam? Na Štolpišskou stěnu!

Jedno jediné ráno může mít dvě zcela odlišné tváře. Záleží totiž, co nás čeká a zejména na tom, pro co se rozhodneme. Bylo tomu tak v pátek, kdy se krůpěje rosy rozzářily na jarní trávě v prvních slunečních paprscích pod bezoblačným nebem. Za takových rán mám jistě nejen já chuť létat! Ale jako by mě někdo přitloukl za křídla k zemi: čekal mě pracovní den. Sedl jsem do auta a vydal se vstříc úkolům, které bylo třeba kvůli vnitřně nastavené zodpovědnosti splnit. Silnice se klikatila Černou Studnicí vzhůru a hra stínů
v jitřním lese brala dech. Přesně v tu chvíli jsem si řekl: „HOVNO!“.

aneb Luboš ležící spící

Bývaly to časy, kdy nám do sebe pasoval program – ten Lubošův a můj. Jenže časy se mění, co bylo není a co bude, toť otázka vyřčená jen tak do větru. Až předposlední dubnový den se podařilo zase společně vyrazit s Lubošem za lezením po jizerskohorské žule. Bez psů. Pancho má bolavou nohu a Yokina jí, co nemá.

…aneb Žihadlo a Čmelák…

Nedávná výprava s Danem Jizbou mě inspirovala k tomu, abych se alespoň zašel podívat ke skalám a skalkám, u kterých jsem ještě nebyl. A pokud bude dobrá konstelace, tak se pokusil na ně vylézt, abych vyčetl z jejich vrcholové knížky, koho sem také kroky zavedly a kdy naposledy tu lidský zadek ohříval – většinou notně omechovanou – žulu. O výhledech z vrcholů nemluvím, protože to jsou věže a věžičky utopené kdesi hluboko v jizerskohorských lesích a svou velikostí stromy nepřevyšují.

Jaro tónuje Jizerské hory do všech odstínů zelené a to je čas, kdy děti z podvědomí tahají jeden zimní slib za druhým. Františka připomíná plánovanou jarní vyjížďku po Viničné, kluci se zase dožadují návštěvy Luboše a Kristinky. Jsou to sliby, které nás těší plnit. Stačí k tomu maličkost. Přesvědčit Kristinku s Lubošem, že se jim prostě vetřeme do domu, vystrnadíme je z jejich ložnice, obsadíme jejich kuchyň a koupelnu a celkově je omezíme ve všech možných i nemožných směrech.

aneb dvě výpravy do méně navštěvovaných míst

Vlídné jaro protéká horami, poslední ledové krusty tají, pupeny stromů se začínají nalévat a všude zní ptačí zpěv. Lze za takových dní zůstat doma? Dlouho jsme se už nevydali do skal s Danem. Myslím, že naposledy to bylo za loňského jara, kdy jsme nejprve i s Lubošem a v další fázi už sami, procházeli Stržákem a kroky nás zavedly až k Zévě.

aneb odpojení není opojení

Psal jsem tu onehdy o spojení s duchem přírody, Matičkou Zemí, Bohem. Jak kdo chcete. Snažil jsem se vysvětlit, jak málo stačí, aby se člověk „připojil“. Ale co se stane, když se naopak odpojí? Když nepřijme hovor z hůry nebo se zpronevěří něčemu, co mu bylo velkoryse dáno, svěřeno po čas jeho života a on to dočasně a vědomě odloží?

Třetího dubna bylo ráno šedivé a nic nenasvědčovalo tomu, že se právě otevírá nádherný den. S dětmi jsme pozorovali kapky deště tříštící se o střešní okno, Matoušek odmítal jít do školky a hrál si na hluchého. Žádné z mých tisíce popohnání k většímu tempu nenacházelo u něho pražádnou odezvu. Fany se loudala a s nepřítomným výrazem pozorovala větve ořešáku kývající se pod šedým nebem.
Ale všichni víme, že den se nemá hodnotit před večerem.

aneb rada člověka, kterého si nikdo nikdy nekoupí

Není to tak dávno, co jsem tu psal o obecních bláznech. Připomínám, že je mám rád. Jednak pro jejich originalitu, nekonformnost a schopnost žít mimo hlavní proud, ale také ještě z jednoho velmi podstatného důvodu. Oním důvodem je ta nejsyrovější životní moudrost balancující na hraně mezi šílenstvím a genialitou. Tito lidé žijí podle vnitřně nastavených pravidel, která nikde nevyčetli a přitom to jsou myšlenky tak geniálně jednoduché a jasné, že by se jimi měli řídit i ti, kteří za blázny považováni nejsou.

PF? To je Připomenutí Faktů. Tak jdeme na to! Je to totiž zase tady, konec roku jednoho a začátek druhého. Čas, kdy média bilancují, skládají účty, lidé se hroutí z nedodržených předsevzetí a zároveň si dávají nová. A my, posádka Kagotu? Nic takového!

Ve středu nebylo zrovna hezky. Po X dnech jsem ale byl konečně doma a měl jsem jasný plán. Po vzoru mého strýce, který si kdysi v gumových botách, se dvěma košíky v ruce a nožíku v každém z nich, nakráčel za mnou do naší třídy a učiteli oznámil, že ROSTOU a ať mě pustí s ním na houby, tak i já jsem se rozhodl, že děti prostě do školky a do školy nepůjdou a raději vyrazíme na výlet.