MĚSÍČNÍ CESTA na Polední stěnu
Posedáváme u paty Polední stěny, vzduch jako v prádelně a propocené hadry na nás neschnou. O slovo se hlásí opravdový hlad až je člověku slabo, ale my se smějeme, všechno nám přijde vtipné jak po pěkně buclatém jointu, zkrátka máme v p*či.

ŘÁD, ZLOŘÁD a NEŘÁD aneb když se lesem nese řev….
Kdo chcete číst o lezení, nečtěte dál. Nejen lezením jsme živi, občas si také musíme všímat i jiných záležitostí…

Sedm blbů na jednom šutru,, údolka na Sviňák je krásná cesta, pár záběrů z cesty je uvnitř na videu.. Luboš.

POHOVKA aneb přijdou ty dny….

Pomalu nadchází, přišly s pozdně probuzeným létem a pozorné oko již o nich nějakou dobu ví. Hlásí se zprvu nenápadně, ale jejich čas nezvratně nastává. A já jsem za ně rád! Ptáte se, o čem to mluvím? O dnech barvícího se listí! A to je v jizerskohorských bučinách nesporně jeden z vrcholů dramatické tvorby jejího veličenstva Matky Přírody. Na podzimní paletu barev si ještě počkáme, ale změny už jsou uvedeny v pohyb, zatím pomalý, ale nezastavitelný.

Údolní cesta na Nos v Jizerských horách? Chtělo by to pořádně dramatickou hudbu a epický příběh? Kdysi možná, při prvovýstupu…. Teď už to není třeba.

Bylo nebylo, konečně se protnulo volno tří z nás, abychom mohli společně vyrazit na žulu do jizerskohorských – tentokráte sluncem prozářených – lesů. Luboš, Dan a já. V takovémto složení jsme v horách ještě nebyli. A takovou premiéru je třeba pěkně oslavit.

Každý rok přijíždí do Jizerek parta divnejch lidí z Holandska. Asi před třema rokama jsme se s nima potkali – ani nevim kde – a nějak jsme si padli do oka a stali jsme se přáteli.

Hned dvakrát jsme za posledních několik dní navštívili rozložitou skálu ve Srázech – Pevnost.
A zatímco ona s bohorovným klidem někoho, kdo přečkal věky věků, shlížela na naše tragikomické pinožení, my bojovali více s vlastní leností než některou z cest vedoucích k vrcholu.

Co napsat o Zvonu? Snad vše už bylo řečeno a víc než slova tak říkají pocity. Stojíte-li pod touto ikonickou skalou Jizerek, buď to cítíte nebo ne. Ovšem jestliže jste milovníkem jizerskohorské žuly, cítit byste to měli. Zvon je zkrátka jen jeden. Každý výstup na něj je požitkem, každé posezení na jeho vrcholu je prostorem pro uvědomění si jedinečnosti prožívaného okamžiku – TADY A TEĎ. Jizerskohorská meditace se vším všudy.

Dovolená je specifická část roku. Dlouho se na ni těšíte a o to rychleji pak uteče. Lidé se z dovolené většinou netěší. S posledním dnem na dovolené se jim propadne nálada z euforie do deprese.

Nikomu se nechtělo do skal, tak jsem šel sám – ve stopách své dávné osamocené toulky, jedné z prvních….nádherná místa kolem Šolcových skal a výš u Lokomotivky stojí za návštěvu, vrcholová knížka na Černé stěně je nahrazena za novější, také ale již poměrně popsanou…všechno se mění, ale skály ( zatím a snad napořád ) zůstávají…. Tom Atom.

Stalo se nemožné, událo nemyslitelné a do reality se zhmotnil zázrak. Zase jsme s Lubošem vyrazili lézt. Jestliže jsem si však naivně myslel, že na jizerskohorskou žulu vyrážíme kvůli lezení nebo kvůli tomu, že se chce Luboš se mnou rozloučit před mým odjezdem na Čukotku tak, jako se já chci rozloučit s Jizerkami, mýlil jsem se.

Video z poslední akce je uvnitř. 10dní dovča, tak vydržte. luboš..

Ano, někdy se to tak povede, jako nám o víkendu. Sobota sraz v BS, Dan, Lukáš a Ich. Volba byla jasná, směr Polední stěna. Najednou Lukáš čumí do mobilu a prej za 40 minut má přijít bouřka jako kráva. OK. Rozjeli jsme sázky a čekali.

Pár momentů z pohledu lezce. Video uvnitř.. L.

Stojí přímo u cesty a jak obyčejná štětka vyzívá kolemjdoucí k zastávce. Málokdo odolá. Za ty roky okusila podrážek, že by v pískovci vyšlapaly roklinu.

JIZERSKOHORSKÉ DUŠEVNÍ SANATORIUM aneb všichni jsme silní….
….jenže ta naše vnitřní síla má své hranice. Nejsme stroje, přesto jsme si s nimi v něčem podobní: fungujeme, dokud se nám nerozsvítí kontrolka a když jí nevěnujeme pozornost, zadrbe se nám motor.

Video z Kovadliny uvnitř report a foto je ZDE.

Vracím-li se v myšlenkách k nedávnému lezení na Štolpišské věži a Kapucínu, vybavuje se mi zároveň úplně jiný okamžik mého života: tehdy jsem při svém prvním pobytu v Britské Kolumbii vystoupal na jeden z vrcholů vybíhajících od hladiny Pacifiku až někam do oblak a otevřel se mi pohled, na který nezapomenu – takových vrcholů tam byly stovky a byly všude, kam jen oko dohlédlo. A jistě i dál…. Díval jsem se na to rozbouřené moře hor a věděl, že jeden lidský život by mi nestačil, abych na všechny ty vrcholy vystoupil.

….v pořadí druhé video „za scénou“…. tentokráte jsme s Lubošem byli k dispozici klukům na Zvonu a Sedle, aby si Hanz a Andrew prohlédli terény v hřebeni Srázů,

Byl to den jako malovaný. Dokonale čistý ostrý vzduch, že bylo vidět i za roh. Bez dalekohledu se daly ze Zásady pozorovat kopulující veverky na Krkonoších a pohled k Jizerkám také sliboval nevšední zážitky.

Nic lepšího nemohl poslední dubnový den přichystat: sytě modré nebe se zářícím sluncem, průzračný vzduch a daleké výhledy, zelené louky a zelenající se lesy s rašícími listy buků, olší, bříz, dubů a javorů; co strom, to odstín. Nad tím vším, při pohledu od Zásady, dosud bílé Krkonoše. A dokud tomu tak je a sníh z Krkonoš nezmizí, na tričko to je tak leda v závětří, kam se opírá jarní slunce. Stačí ale krok z chráněného místa a už cítíš studené proudění vzduchu, kterak tě obtéká a chladí. Přesto vidíš rekreační cyklisty v krátkých rukávech a nohavicích, pozdravujte na revmatologii, přátelé….

Dubnová výprava na Čarostřelce, Jeřábovou skálu a Spárovou věž, tedy na tři nádherné žulové skály v jedné z nejdivočejších oblastí Jizerských hor.

18. březen 2016 byl jedním z těch dnů, kdy je třeba udělat něco pro klid svojí duše a vyrazit do hor – dotknout ještě chladem zkřehlého kamene a odpoutat se od běžných starostí.

Až ráno jsme doladili předběžnou dohodu, že se ve složení já, Luboš a Abu setkáme v netradičním místě pro naše výpravy – v Tanvaldě.

Dlouhá, předlouhá. Přesně taková mi přišla doba, po kterou jsme se nedostali do hor na žulu.
A ještě jsem v té prodlevě spáchal na sobě a své přírodní duši několikanásobný atentát.

Terezínka – Muchov – východní část Černostudničního hřebene
Plán na neděli 14. 2. 2016 byl jiný, ale od samého rána se všechno hatilo. Potřeboval jsem holý asfalt na silnicích, protože díky své lenosti jsem ještě nepřezul ( a asi nikdy nepřezuju ) naše menší vozítko, které mě mělo dovézt do hor.

ZEVLOUN – žulová skála vysoko ve svahu nad pěnícím se Černým potokem – není zrovna často navštěvovaným místem, vrcholová knížka budiž toho důkazem. A to i přesto, že horolezecký průvodce Jizerských hor Zevlouna řadí mezi významné horolezecké věže. Možná pro svou opomíjenost je Zevloun naším oblíbencem.

Modré nebe, chladné zimní slunce a třpytící se nadýchaný prašan….

…to jsou Jizerské hory posledních dní. Jdeš horami bez cest a sníh je tak přemrzlý, že se v něm můžeš brouzdat a nejsi mokrý. Z návětrné strany jsou stromy i skály pokryté bílou peřinou, lesy tiché, liduprázdné. Možná nejkrásnější dny letošní zimy.

8. leden 2016 – azurový den, jakých v letošní zimě moc není….bohužel, volno čítalo sotva dvě hodiny a tak na nic jiného než na Stržový vrch ( který jsem za poslední dva týdny navštívil několikrát ) nebylo ani pomyšlení….kdo by si ale zoufal? Lysé skály nabízí překrásný výhled, omrzlá a uklouzaná skála zpestřila jinak notoricky známý výstup a sestup a následný průchod mezi věžemi na Stržovém vrchu a sestup od Dvojité věže přímo do údolí jen podtrhl příjemnou polední pauzu…..mimochodem moje stopy byly jediné lidské, které jsem ten den na Stržáku zahlédl ( a nevadilo mi to ). Tom Atom..

Jak na Nový rok, tak po celý rok….

….to už říkala naše prababička, heavymetalová legenda…. Ani toto hluboce zakořeněné rčení ovšem nebrání některým individuím, aby si svými novoročními zážitky připravili pěknou pakárnu do celého následujícího roku.

V samém závěru prosince jsme naši lezeckou sezonu 2015 ukončili na Stržáku.
Po pár dnech, přesně 5. ledna, jsem tu svou sezonu 2016 opět tady zahájil….liduprázdné lesy ( na lovce Horezdarů už je pátý leden na zdejších věžích a věžičkách poměrně vysokým datem ), čerstvý poprašek na cestách beze stop, mrazivo, nadcházející soumrak….krásný čas a báječný začátek žulového roku….záběry jsou poněkud rozklepané ( aby ne, horizontovat s kamerou v přemrzlé ruce není zrovna na citovku )….z lesů až za hluboké tmy. Cestou domů jsem v autě pomalu rozmrzal, ale duše po celou dobu hřála i ve vymrzlém těle…. Tom Atom.. Video uvnitř..

POSLEDNÍ LEZENÍ 2015
….a když poslední lezení roku, tak s podrobnou reportáží….
Bylo nebylo, začátek i konec kagotovské lezecké sezony se nesl ve znamení velkých ( chcete-li nejznámějších, kultovních, ovšem také profláknutých ) skal Jizerských hor. Začali jsme na Zvonu a končili na Uhlířově čapce.

Rok 2015 mýma očima…..co víc k tomu dodat?! Snad jen poděkovat všem skvělým lidem za báječné zážitky v našich nádherných horách.
Video není bilancováním ani oslavou konce roku, vždyť rok je jen číslo….proč slavit něco, co přichází samo od sebe? Proč bouchat šampaňským a plašit psy petardami a rachejtlemi? Proč slavit příchod něčeho, o čem nevíme, jaké bude? Slavme třeba v květnu nebo v září, slavme kdykoliv se nám něco povede, něco se naučíme nebo pochopíme, něco si vybojujeme nebo se o to naopak podělíme, něco předáme či převezmeme, s něčím se smíříme, něco smysluplného vytvoříme….prostě neslavme číslici, jen se občas podívejme zpět, zamysleme se, poděkujme za vše, co nás učinilo lepšími či šťastnějšími, bohatšími na srdci i na duchu. Poděkujme za vše, za co cítíme potřebu poděkovat, víc doufejme než zoufejme…….snad bude mít toto video cenu alespoň pro ty, kdo se v něm uvidí…. Tom Atom..

Zima roku 2015 je už třetí zimou-nezimou v řadě. A ta letošní je nejteplejší. Snad jen prozatím. Nejsem zastáncem teorií o globálním oteplování. Můžu se mýlit, ale věřím, že počasí a období se střídají v cyklech. Ovšem letošní rok šiřitelům strachů z projevů globálního oteplování hraje do karet….léto v Jizerských horách bylo extrémně suché, listí usychalo na stromech a rozpadalo se na prach, teď zase absence tolik potřebného sněhu a mrazu pro vegetační klid rostlin….krom dvou prosincových dnů, kdy rtuť teploměru atakovala záporné hodnoty ( viz video Pytlácké kameny ) je v Jizerkách teplo, jako by tu bylo na putovním táboře milion homosexuálů….lesy mimo značené cesty v okolí Oldřichova jsou pořád ještě liduprázdné, ale jindy za prosincových dní celkem tichý Kopřivník a Stržový vrch prochází davy turistů – není se co divit, velká část by jich tu nebyla, pokud by byla v provozu okolní lyžařská střediska a běžkařská magistrála. Kdo ví, jestli se zima umoudří a nakonec alespoň na pár dní napadne sníh….bylo příjemné na Štěpána si sáhnout bez rukavic na žulu, ale lesům a horám by bílé ticho náramně prospělo…. Tom Atom..

Podzimu pomalu zvoní hrana, ale dnů s klasicky zimním počasím je pomálu. 14. prosinec 2015 byl prvním, alespoň trochu mrazivým dnem, po deštivém a mlžném období. Nejlepší čas vyrazit do hor. Voda v loužích zmrzla a cesty, po kterých ještě před pár hodinami tekly potoky dešťové vody, se skryly pod ledovou skořápku. K Pytláckým kamenům jsem stoupal za azurové oblohy, ale z jejich vrcholu ( a později i z Jelení stráně ) už jsem mohl v přímém přenosu sledovat proměnu počasí. Nejprve zafoukal vítr a za chvíli se uklidnil. Potom začalo vytrvalé proudění, které přineslo chuchvalce mlhy a mraků. Citelně se ochladilo. Přes Bukovec se valila mračna stékala po jeho západní straně k Jizerce. Nebe hrálo odstíny oranžové, modré a šedé. Liduprázdno. Dokonce i Jizerka, která je – bohužel – v poslední době v obležení turistů, jen zářila do noci několika málo rozsvícenými okny, parkoviště prázdná, klid a mír…..ticho rušilo je ťukání mé kouzelné sukovice, která se dokáže proměňovat z hole na sebetyč ( selfíčkový držák na kameru )…. . Tom Atom..

Opět návrat ke krásným dnům roku 2015 – potoky a potůčky, kameny a kamínky….skvělé místo pro děti. Rád se dívám, když si naše děti hrají stejně, jako jsem si hrával já i moje žena – venku, v přírodě. A když zaplane táborák, to je teprve něco….s úsměvem vzpomínám, jak jsem vzal dcerku do Prahy. Jako Krokodýl Dundee zdravila v metru všechny lidi okolo, samozřejmě bez odpovědi….a potom v hračkárně, když jsem jí chtěl koupit nějakou maličkost, jen aby měla hezký den, chodila bezradně od regálu k regálu a nic nechtěla….to jsem na ni byl opravdu hrdý….málo platné, přirozeným prostředím našich dětí jsou zatím hory. Ale pokud se jednou rozhodnou, že chtějí do města, bude to jejich volba…. Tom Atom.. Video uvnitř..

VĚTRNÁ PÍSEŇ
Mám už takovou deformaci – v textu knih si všímám zajímavých obratů. Nemohlo mi tak uniknout báječné definování stavu, kdy se podzimní vítr prohání mezi štíhlými kmeny jizerskohorských buků, ohýbá je, kývá jejich korunami a les je naplněn burácivým zvukem doplněným o praskání větví. To pojmenování z pera Miloslava Nevrlého zní: „Větrná píseň letěla nad horami….“.

Ohlédnutí za prvními říjnovými dny roku 2015.
Pokud se zeptám dětí, kam pojedeme na výlet, řeknou: „HORY“. Myslí tím Jizerky, kopce, které je obklopují od prvních dní jejich života. Tam jim je dobře, nepotřebují nic víc než prostor, volnost, místa k prozkoumání, překážky k radostnému překonání. Svačina v batůžku a voda k pití….žádné hračky, žádná nutnost dětských hřišť a zábavních parků. Klacíky, šišky, listy – se vším si jde hrát.

Hledání ztraceného času….
Pamatujete Karla Čáslavského a jeho legendární pořad Hledání ztraceného času? Karel byl frajer. Pokaždé se mu z nějakého zaprášeného koutu archivu podařilo vyhrabat jakési dobové záběry a byť to byly doby dávno minulé, nebylo rozhodně ztrátou času se na prastaré filmy dívat. Mohli jsme vidět Vltavu bez kaskády přehrad, tatíčka Masaryka na jeho Hektorovi, stavbu Petřínské rozhledny….
Zato dnes je ztraceným časem sledování TV obecně.

Někdy je té serióznosti mých příspěvků na Kagotovi až moc…
Venku začalo poletovat to bílé zlo ( myslím sníh, nikoliv věčně spěchající národnostní většinu ). Dny jsou krátké a pracovní doba dlouhá, skály už znám jen z vyprávění a tak je třeba prohrabat archiv a také poděkovat Lubošovi – mému lezeckému parťákovi – za společný čas v horách.

Luboš se svým parťákem mě vyhodil z auta nad Ferdinandovem a mě spolkly barevné, pozdně říjnové lesy. Chtěl jsem dojít k Čarostřelci – nejznámější skále ve strmých a zřídka navštěvovaných srázech spadajících od Ptačích kup k Rauscheckově cestě. Ale nejen Čarostřelec byl cílem mojí podzimní toulky.

Říjen – a to nejen v Jizerských horách – je měsícem mnoha tváří. Prosluněné dny rozzářené barvami listí v korunách stromů se střídají s těmi zamračenými, kdy se nad lesy válí chuchvalce mlhy a vše se leskne kapkami vody. Ráno zdobí trávu jinovatka a západy slunce jsou sytě oranžové. Je radost v takové dny zmizet v horách, vše se zklidní, lesy jsou takřka liduprázdné a slyšet je jen ťukání brhlíků a sýkorek dobývajících se na jadérka bukvic. Hřeben Srázů je krásný za každé roční doby. Zato Kohoutí hřeben jsem doposud navštívil jen za krásného slunečného počasí. Včera jsem si jej – a to hned dvakrát – s velkou radostí prošel Hřebenovou cestou za podzimní mlhy, která co chvíli halila pohled od sedýlka k sedýlku. Říčka Smědá poklidně teče přes balvany do údolí a všude vládne klid a mír…. Tom Atom..

Jizerskohorská oblast Srázy je místem, jakých moc není. Nad koruny majestátním buků ční vrcholy impozantních žulových věží a další nespočet skal, skalek, věžiček, balvanů a ploten je ukryt ve stínu jejich větví. Dvě období mám na Srázech nejraději – a jistě nejsem jediný: jarní období světle zelených rašících lístků buků a borůvčí a babí léto. Buky, trápené letošním suchem, již na mnoha místech shodily listí, aniž by stihlo v jejich korunách zezlátnout a následně na sebe vzít barvu mědi. Přesto nastává barevný čas….dny se ale krátí a rozdíl teplot mezi stinnou a sluncem nasvícenou stranou skal je citelný. Právě za takového dne jsme – tentokráte ve větší skupině – vyrazili na Ostrou stěnu, Ostrou věž a k nim přiléhající rozložitou žábu. Tom Atom..

LIŠČÍ SKÁLA nepatří do kategorie trofejních jizerskohorských skal – tedy těch, kvůli kterým se do Jizerek jezdí. A nám to nevadí. Stručně a jasně: „Liščí skála je krásná!“ Často na ni přišla řeč, když jsme vyráželi do hor za pozdních odpolední nebo kratších podzimních či zimních dní, prostě kdykoliv, kdy na delší výpravu nebylo pomyšlení. Nejednou jsme stáli na cestě stoupající údolím Hájeného potoka, jen k Liščí odbočit. Jednou ale dostala přednost Mechová věž, příště Koráb, pak se zase šlo úplně jinam….Liščí – jak už to skály umí – na nás mlčenlivě čekala v přítmí lesa, lhostejná k tomu, zda na ní někdy znova ( protože oba už jsme tu byli ) zavítáme. Každopádně v sobotu 19. září 2015 padla volba právě na ni. Z náhorní strany snadné – ovšem hezké – rehabilitační cesty pro rozlezení mojí odoperované nohy, z údolní strany Luboš vytáhl krásnou šestkovou cestu, po které jsem se také vysoukal nahoru. Kolem klid a mír zářijových lesů, nad hlavou modré nebe a plující bílá oblaka, starosti všedních dnů zanechané kdesi v údolí….vzácný den. Tom Atom..