AUTOBUSÁK KDESI V HORÁCH UKRYTÝ

AUTOBUSÁK KDESI V HORÁCH UKRYTÝ

Pokud bych si za jednoho listopadového dne myslel, že Jizerkám vládnou síly zla, snadno bych mohl uvěřit tomu, že hranici Mordoru tvoří hrana hor nad Bílým Potokem a Hejnicemi, přesně v místech, kde se lesy lámou do prudkých svahů padajících dolů
k údolí. Nad vrcholovými partiemi Jizerských hor se to vařilo, mraky se převalovaly přes hranu a vzdušné proudy je zase táhly zpět. Přitom nad údolím bylo azurové nebe.

CESTY ZLATÝMI LESY

CESTY ZLATÝMI LESY

Nelze ignorovat letošní sucho a nevnímat, jak nízký stav vody proměňuje krajinu. I toho, kdo se nedívá srdcem, to musí trknout. Jizerskohorské přehrady, jindy připomínající severská jezera, mají dalece obnažené břehy, vyschlými koryty potoků se prohání spadané listí unášené větrem. Kdo shlížel k podzimu s nadějí, že vydatnými dešti vrátí alespoň něco vody do krajiny, ten musí být zklamán. Ovšem i při vědomí sucha, neznám jediného člověka, který by letošním barevným podzimem nebyl nadšen. Kdo se vypravil do říjnových lesů, musel si připadat jako ve veliké klenotnici. Žlutými listy prosvítalo hřejivé slunce a celý kraj dostal zlatou barvu. Den po dni se hory proměňovaly a přinášely neobyčejně kromobyčejnou radost z prostého pobytí v lesích.

PLAVBA JIZERSKOHORSKÝM KORÁBEM

PLAVBA JIZERSKOHORSKÝM KORÁBEM

Přesně v den, kdy se barevný říjen lámal do své poloviny, jsem se vydal na plavbu žulovým KORÁBEM. Jizerskohorské moře bukových lesů k tomu vybízelo, vlnilo se
v nezvykle teplém větru, vzduch měkce voněl a probouzel vzpomínky, kupodivu ale ne na šťastné chvíle v podzimních horách. Vzpomínal jsem naopak na dny, kdy jsem se
- vůl jeden pitomá – nechal spoutat. Přemýšlel jsem o podobných vzácných okamžicích, které jsem promarnil v zaměstnání, prací pro čísi blaho a zisk, oči jen smutně stáčel
k horám s vědomím, že až se vyhrabu po konci pracovní doby ven na ulici, místo jásavých barev krátkých podzimních dní, pohltí mě už jenom tma rychle přicházejících večerů.

OSTROV – POSLEDNÍ ZTROSKOTÁNÍ

OSTROV - POSLEDNÍ ZTROSKOTÁNÍ

Nošením dříví do lesa je opakování slov o tom, jak vlídné říjnové dny jsme před aktuální proměnou počasí – nutno podotknout, že k normálu odpovídajícímu ročnímu období – mohli prožívat. Pestré barvy, nejrozličnější vůně, každodenní jemné proměny lesů. Co to šlo, brousil jsem Jizerkami, je to jejich čas. Ale mezi jizerskohorské toulání jsem vklínil jeden den, kdy jsem změnil teritorium. Vrátil jsem se na ostrov, tedy do Ostrova.

NECHAT HORY DO SEBE TÉCT

NECHAT HORY DO SEBE TÉCT

aneb říjnové rozhovory nejen s Velkým Duchem

Souboj nekonečna s rychlým koncem, to je pro mě jizerskohorský říjen, ten nejkrásnější z měsíců, zejména když se vyvede tak, jako ten letošní. Lesy jsou plné pestrých barev a sytých vůní, proměn světla, dlouhých stínů a třepotu ptačích křídel. Chtěl bych, aby takové období bylo nekonečné, ať mám možnost zažít jej na všech svých oblíbených místech, kam se ovšem nezřídka musím složitě hrabat. Lituji každé hodiny, kdy za takových dní a nocí nejsem v horách. Zároveň ale někde v podvědomí, kdy už začínám cítit únavu, toužím po tom, aby vítr serval stromům listí z jejich větví a na kraj se spustily hutné deště. To abych mohl bez pocitu marnění času, v klidu domova
s pohledem upřeným do plamenů, poklidně odpočívat.

TÁTA SE SYNY NA SUPÍ

TÁTA SE SYNY NA SUPÍ

Dva po sobě jdoucí slunečné říjnové dny jsem věnoval návštěvě barevných bučin a jejich skal v úbočí Klínového vrchu. Pokaždé, když jsem tu, stavím se na jedné z mých nejoblíbenějších skal, na Supí hlavě. Osmého října jsem si na jejím vrcholu pobyl sám a tiše sledoval barvící se lesy na všechny strany od ukloněného skalního temene. Lehký větřík pofukoval mezi korunami buků, nosil jejich listí a ptačí zpěv se střídal s ťukáním do bukvic, které ještě na některých bucích zbyly. Hned následující den jsem se na Supí vrátil s mými syny. Ptačí zpěv tak vystřídalo jejich švitoření a smích.

STOTUNOVÉ DROBKY

STOTUNOVÉ DROBKY

Je pár jizerskohorských bašt, jejichž návštěva přináší mimořádné potěšení i zážitky. Každý má takové „svoje“ skály. Jejich vrcholy většinou plují nad lehce se pohupujícími a vlnícími korunami stromů a otevírá se z nich pohled do údolí. A nebo to jsou skály, ke kterým se vážou mimořádné příběhy z historie lezení v Jizerkách či vlastní hluboké prožitky, které nikdo jiný nemůže pochopit, protože, jak se říká, nechodí ve vašich botách.

NASTUPUJÍCÍ JIZERSKOHORSKÝ PODZIM

NASTUPUJÍCÍ JIZERSKOHORSKÝ PODZIM

Letošní přelom září a října přinesl do Jizerských hor proměnlivé počasí. Zachmuřené dny se střídaly s azurovými, větrné s poklidnými, kdy se ani lísteček v korunách stromů nepohnul, déšť skrápěl hory, aby je sluníčko zase rychle vysušilo, dokud na to ještě má sílu.

HLAVA XXII

HLAVA XXII

aneb po 22 letech na významně bezvýznamných místech

Podzim se vplížil do našich hor a já si tam pro něj doslova zajel. Ochladilo se. Probudil jsem se v podkroví, kapky deště bubnovaly na střechu a já pookřál, protože těch vyprahlých dní plných slunce už bylo dost. Ke zvláštně tajemné atmosféře Jizerských hor patří lezavý chlad podél potoků v roklích, cáry mlhy plující mezi a nad Poledními kameny, vítr lomcující vysokými šedými kmeny buků i zkřehlé ruce a pára od úst. Sedl jsem do auta a mizel nechat se spolknout lesy. Kupodivu ale dřív, než jsem z auta vystoupil, mě dohnaly úplně jiné vzpomínky – na dny plné slunce, vůně borových lesů a rozpálené pískovcové skály Českého ráje. Nevím, jak se ta myšlenka vloudila do hlavy, co ji přiválo. Nechal jsem ji ale protékat, převaloval se ze strany na stranu, z fragmentů se stávaly úseky, z úseků se tvořil celek. Příběh se poskládal jak Rubikova kostka a tak než jsem dojel na severní stranu Jizerek, uzrál v hlavě nápad: Až se opět vyčasí a pískovec oschne, zajdu se podívat na jedno místo mezi zcela bezvýznamné skály, kde se svým způsobem lámaly tři životy a jejich směřování….Kdy to bylo? Co na to HLAVA? 22!! Dvacet dva let…

BOSÝMA NOHAMA

BOSÝMA NOHAMA

Nevím, kdy se to zlomí. Kdy se probudíme do chladných rán a hory se za celý den neprohřejí, ač do nich bude svítit podzimní slunce. A co teprve až se spustí deště, které jsme celé léto tam zoufale vyhlíželi. Odmyslím-li ale sucho, které letos obzvláště týralo jizerskohorské lesy, potom je třeba zaradovat se z babího léta, které na pár dnů zavládlo v Jizerkách. Za takových chvil, kdy se slunce opírá do lesnatých strání a kraj sálá teplem, je radost projít se po bučinách bos. Navnímat hory i skrze chodidla nohou, nabrat do sebe energii lesů a skal, jen tak se toulat, pociťovat vděčnost a uvědomovat si, jak málo k radosti ze života stačí.

TISÍC CHUTÍ

TISÍC CHUTÍ

…a možná dalších milion k tomu, má jizerskohorské léto. Co den, to neopakovatelný čas, co místo, to unikátní originální bod ve vesmíru. A protnutí času a místa? To jsou další možnosti, jak prožít a navnímat své bloudění Jizerkami. Stokrát můžete jít třeba po Viničné a pokaždé bude jiná, jen se dívat….hory se mění v průběhu roční doby i průběhu jediného dne. Světlo, stín, teplo, chlad, ostré obzory, mlha…

NÁVRAT NA OSTROV

NÁVRAT NA OSTROV

aneb rozloučení s létem a pískem mezi prsty bosých nohou

Jestliže víte, že se něco příjemného chýlí ke konci, zostříte všechny smysly a veškerou svou pozornost upřete k tomu, abyste co nejintenzivněji ty vzácné chvíle prožívali. Snažíte se navnímat a v paměti si uchovat každý detail tak, aby nic nebylo zapomenuto. Každý strom, všechny skály v dohledu a hlavně dětské hemžení kolem nich, vše stojí za vaše soustředěné sledování. Ty okamžiky se už nikdy nevrátí. Prožijete si je naplno a potom je uložíte do paměti jako do šuplíku, který otevřete ve chvíli, kdy vám bude ouvej, abyste se potěšili vzpomínkami na dny, pro které má smysl žít. Zůstanou tam navždy, pokud je další z otřesů mozku, stařecká demence nebo ten němčour, co schovává věci, nerozpustí v široširém časoprostoru.

BOJ O RADNICI

BOJ O RADNICI

Brutální sucho a vedro sužovalo kraj a my s Lubošem, pitomci pitomí, jsme se rozhodli, že se pustíme do boje o Radnici. Ne, nebojte, nedáváme se na politickou dráhu. Byť nejsme nějak extra chytří, víme, že politika je jako hovínko a to voní jen masařkám, které si na něm hodují. Radnice, o kterou jsme my sváděli boj takřka nedůstojný, je skalní baštou nad střechami domků v malebné vísce Klokočí.

OSTROV pro ty, kdo hledají….

OSTROV pro ty, kdo hledají....

aneb něco o TROSEČNÍCÍCH a ZTROSKOTANCÍCH

Vždycky jsem měl rád trosečnické příběhy. Robinsona Crusoe v literární podobě
i filmového Trosečníka v podání Toma Hankse. Ovšem obě zmiňovaná díla se mi líbila jen do okamžiku, dokud oba muži pobývali na „svém“ ostrově a museli usilovně pracovat na holém přežití. Jejich návraty, byť k nim příběhy jednoznačně a nepokrytě spěly, mě už ani trochu nebraly. Neplakal jsem dojetím nad shledáním dávno odloučených rodin. Spíš jsem podvědomě cítil, že mě tak nějak mrzí, že se oba muži vrací z ostrova, kde byli sami sobě pány, do světa, kde už nejde jen o zajištění základních životních potřeb v podobě vody, jídla a bezpečného
místa k přespání, ale zase budou muset hákovat, řešit kraviny, které se v každém lidském společenství řeší. Crusoe měl výhodu, že ještě nezažil průmyslovou revoluci ani virtuální realitu, to Hanks zase musel skočit do velkého byznysu, aby z něj rychle vyskočil zpět, neboť pochopil jeho prázdnotu. Aspoň že tak….

DVA DNY BEZ CÍLE

DVA DNY BEZ CÍLE

Jistě mnozí s vás ví, co tím myslím, že nejvzácnější jsou ty dny, kdy nic nemusíte, vše můžete, neexistuje pro ně plán a končit budou tak, jak zrovna nálada, náhody, předivo osudu či vyšší moc dovolí. Ráno ještě nevědět, kam vás kroky povedou a v pozdním odpoledni netušit, kde budete spát.

SOUMRAK A ÚSVIT na WILDE MARIE

SOUMRAK A ÚSVIT na WILDE MARIE

Šemík byl ještě hříbětem, když jsem naposledy stál na vrcholu Divé Máří. Každý rok si opakuji, že se tam opět musím vypravit, ale nebýt inspirativního videa z dílny jizerskohorských klasiků, party kolem J. Pikouse (youtube Jizerská klasika – Divá Máří), zase by na to nedošlo. A když už rozhodnutí vypravit se neprostupným terénem do království této mimořádné skály padlo, řekli jsme si, že to musí být spojeno se zážitky, které se zapíší hluboko do paměti a ještě hlouběji do srdce.

DOMA aneb KOLEM KOMÍNA

DOMA aneb KOLEM KOMÍNA

Přefrčela mi ta moje dlouho očekávaná dovolená. Nemilosrdně zrychlila tok času, jak už to bývá – co je příjemné, to letí s větrem o závod. Výhodou nás všech z Jizerských hor ovšem je, že návraty z dalekých letních cest se nedějí zpět do neutěšených šedých míst. Naopak, my se vracíme domů tam, kam jiní míří na své dovolené nebo alespoň na výlety. Takže vůbec není zle. Dobře je na srdci i na duši, když se v hloubce pod nohama rozprostře náš kraj. Lesy kam až oko dohlédne a nezaměnitelná vůně žárem sálající žuly, kterou si uvědomíte až ve chvíli, kdy ji po delší době znovu ucítíte.

JIZERSKOHORSKÁ STÍNOHRA

JIZERSKOHORSKÁ STÍNOHRA

…aneb VIDEO na rozloučenou…

Nechat čas jen tak plynout, to je vaše výsostné právo, pokud máte dovolenou.
V takovou chvíli by měly zmizet záležitosti, které MUSÍTE a vysoce do popředí by mělo vystoupit to, co CHCETE, na co MÁTE CHUŤ, co vás TĚŠÍ. Každý rok začíná moje dovolená rituálem – rozloučením s Jizerkami. A vlastně nejen dovolená. Kdykoliv musím i pracovně někam daleko do zahraničí, den před odletem podnikám výpravy do Jizerek. Ovšem před dovolenou je to radostnější loučení. Jeden den ještě dotek se žulou, pohlazení známých linek obzoru pohledem, posezení ve stínu rozložitých buků a druhý den – děj se vůle Boží, frrr někam daleko, předaleko, za jinými výhledy, vůněmi, zážitky.

KAGOT HLÁSÍ DOVOLENOU

KAGOT HLÁSÍ DOVOLENOU

Konečně! Prázdniny a volno! Co víc si přát? Přepínáme do módu KLÍDEČEK. Ano, chtěli jsme se ještě rozloučit s Jizerkami vylezením nějaké hodnotné cesty a výpravou, na které nasajeme mimořádného ducha našich zelených bukovožulových hor do všech pórů našeho těla, aby tam někde daleko, kam míříme, se nám po něm nestýskalo. Jenže přišly deštivé a chladné dny, na lezení nebylo pomyšlení. A protože je vše jak má být, alespoň jsme se stačili nachystat na dovolenou. Vyrobil jsem spaní do dodávky, ať můžeme s dětmi křižovat světem. Luboš vyměnil na autě 98% dílů, aby rovněž dojel k cíli a dá-li Bůh ( nebo kdo a co chce ), v jednom bodu letošní daleké cesty se protnou dovolené Luboše a Kristýnky s tou naší. Doharcujeme-li se tam, kde místo cikánů řvou cikády, kde voda je slaná, sluneční paprsky hřejivější a vzduch voní úplně jinak, pobudeme tam společně – hejnická i zásadská část Kagota.

JIZERSKOHORSKÝ BUMERANG

JIZERSKOHORSKÝ BUMERANG

Lezecká cesta Bumerang na Polední stěnu nenechá nikoho na pochybách, jak se její název zrodil. Stačí se na ni podívat a je jasné, že přiléhavější jméno nemohla dostat.
K tomu všemu sami bychom mohli být považováni za bumerangy. Z Jizerek nás vyhodíš a my se tam vrátíme.

HOUBA

HOUBA

Od poslední lezecké výpravy – 31. května s Františkou na Kouhouťáku – uteklo hodně vody jizerskohorskými potoky, teď už zase díky vydatným dešťům vodnatými. Přirovnání o času, který plyne jako voda v potocích, začínalo ztrácet smysl. Sucho vládlo Jizerkám, stejně tak jako roje much a mraky muchniček. Červen je specifický měsíc pro návštěvy našich hor. Suchopýr kvete nad vrchovišti, zelená barva lesů se ustálí do neměnné podoby, ve které setrvá do prvních známek podzimu a každá výprava znamená připravit se na milionovou hmyzí armádu. Kůže pálí a svědí, mouchy vám zalézají i do nosu a uší, běda, když se zrovna nemůžete ohnat.

SLIB, KTERÝ JE RADOST DÁT

SLIB, KTERÝ JE RADOST DÁT

aneb s Františkou ve skalách

Před pár dny, kdy jsem s mými kluky – Matoušem a Štěpánem – vyrazil do skal za mloky a lezením, zůstaly Františce oči pro pláč. Loučili jsme se s chuděrou nemocnou
v chodbě a bylo mi jí tak líto. Toužila jít do skal s námi, krokodýlí slzy se jí koulely po tváři a já zvažoval, jestli výpravu nevzdat. Jenže to by zase bylo kruté k natěšeným klukům. A tak jsem dcerce dal slib: „Jakmile se, Františko, uzdravíš a budeš se cítit dobře, vyrazíme spolu do Jizerek lézt. Jenom my dva, abys o nic nepřišla. A pak už zase budeme chodit všichni společně.“ Otřela si slzy a se staženými rty přikývla.

MRTVÍ PTÁCI

MRTVÍ PTÁCI

aneb Cestou mrtvých bratrů….

Osmadvacátý květnový den měl od samého rána v sobě cosi zvláštního, jakousi předzvěst zážitků, které budou k mojí duši promlouvat jinak než obvykle a zanechají dojmy, jež mi budou ještě dlouho rezonovat v hlavě. Příslib mimořádného dne, ovšem
s varovným hlasem v podvědomí, že ta mimořádnost nemusí být nikterak radostná. Pamatuji si živě na vnímání lesa poté, co jsem v něm našel první mrtvolu. V člověku se probudí cosi, co ho o blízkosti smrti následně varuje, jakýsi radar, který sepne ve chvíli, kdy někdo jedny dveře zavírá a druhé otevírá. A nemusí to být jen lidé.

VE SVÝCH VLASTNÍCH STOPÁCH

VE SVÝCH VLASTNÍCH STOPÁCH

aneb S KLUKY ZA MLOKY A DO SKAL

Nemohlo to skončit jinak. Moje osamocená čtvrteční výprava do mlžných mločích hor ke klukům skrze video promlouvala tak silně, že už při závěrečných titulcích si začínali balit batohy. „Táto, vezmi nás do hor, prosííím!“ Podíval jsem se na ty dvě malé dušičky, které s rozšířenými zorničkami a prosebným pohledem čekaly, co bude následovat a
k jejich nevýslovné radosti zazněla do napjatého ticha moje odpověď: „Jasně, kluci, jdeme!“

MLHY PLUJÍ NAD HORAMI

MLHY PLUJÍ NAD HORAMI

Říkám těm několika vzácným dnům, kdy vzduch nestudí, lesy se lesknou kapkami vody, kdy potoky jsou nasycené a nad vrcholky kopců i mezi šedými kmeny buků plují cáry mlhy, MLOČÍ DNY. Přichází v květnu, pokud se na Jizerky spustí čím dál vzácnější májový déšť. Malí skvrnití bratři potom vylezou ze svých úkrytů a pomalými pohyby, jako by bylo na vše neskonale mnoho času, bloudí po svém království. Najdete je na mechovitých balvanech, tlejících kmenech stromů, v mokrém listí při úpatí skal a k velké radosti i značnému překvapení také na některých jejich vrcholcích.

DOMOV V SRDCI

DOMOV V SRDCI

Nejsem si jist, od jaké chvíle ta slovní spojení, která v souladu s mým pocitem přesně vyjadřují vztah k místu, používám. Nikde jsem je nečetl, neslyšel, přesto jsem si jist, že je používám nejen já. Jsou to logická slovní spojení těch, kdo cítí pouto ke svému domovu a vnímají srdcem. Můj domov a rodný kraj je KRAJEM MÉHO SRDCE a pokud se mi i někde jinde mimořádně líbí a to tak, že cítím na daném místě klid v duši a jakousi nevysvětlitelnou energii, potom se na taková místa vracím a říkám, že jsem tam ZANECHAL KUS SVÉHO SRDCE.

KDE JE KROK TAK TROCHU LOTERIE

KDE JE KROK TAK TROCHU LOTERIE

Musíš mít setsakramentský důvod tam jít. A ten pravý setsakramentský důvod najdeš vždy jen v sobě. Ne kvůli druhým, ne z důvodu nějakého profitu, ale jen a jen kvůli sobě samotnému. Já ten důvod měl a proto jsem se tam vydal. Kam? Na Štolpišskou stěnu!

JIZERSKOHORSKÝ GRÁL A PADLÝ BRATR

JIZERSKOHORSKÝ GRÁL A PADLÝ BRATR

Jedno jediné ráno může mít dvě zcela odlišné tváře. Záleží totiž, co nás čeká a zejména na tom, pro co se rozhodneme. Bylo tomu tak v pátek, kdy se krůpěje rosy rozzářily na jarní trávě v prvních slunečních paprscích pod bezoblačným nebem. Za takových rán mám jistě nejen já chuť létat! Ale jako by mě někdo přitloukl za křídla k zemi: čekal mě pracovní den. Sedl jsem do auta a vydal se vstříc úkolům, které bylo třeba kvůli vnitřně nastavené zodpovědnosti splnit. Silnice se klikatila Černou Studnicí vzhůru a hra stínů
v jitřním lese brala dech. Přesně v tu chvíli jsem si řekl: „HOVNO!“.

NA POHOVCE

NA POHOVCE

aneb Luboš ležící spící

Bývaly to časy, kdy nám do sebe pasoval program – ten Lubošův a můj. Jenže časy se mění, co bylo není a co bude, toť otázka vyřčená jen tak do větru. Až předposlední dubnový den se podařilo zase společně vyrazit s Lubošem za lezením po jizerskohorské žule. Bez psů. Pancho má bolavou nohu a Yokina jí, co nemá.

KROKY VEDOU NAD RUDOLFOV

KROKY VEDOU NAD RUDOLFOV

…aneb Žihadlo a Čmelák…

Nedávná výprava s Danem Jizbou mě inspirovala k tomu, abych se alespoň zašel podívat ke skalám a skalkám, u kterých jsem ještě nebyl. A pokud bude dobrá konstelace, tak se pokusil na ně vylézt, abych vyčetl z jejich vrcholové knížky, koho sem také kroky zavedly a kdy naposledy tu lidský zadek ohříval – většinou notně omechovanou – žulu. O výhledech z vrcholů nemluvím, protože to jsou věže a věžičky utopené kdesi hluboko v jizerskohorských lesích a svou velikostí stromy nepřevyšují.

BASE CAMP HEJNICE

BASE CAMP HEJNICE

Jaro tónuje Jizerské hory do všech odstínů zelené a to je čas, kdy děti z podvědomí tahají jeden zimní slib za druhým. Františka připomíná plánovanou jarní vyjížďku po Viničné, kluci se zase dožadují návštěvy Luboše a Kristinky. Jsou to sliby, které nás těší plnit. Stačí k tomu maličkost. Přesvědčit Kristinku s Lubošem, že se jim prostě vetřeme do domu, vystrnadíme je z jejich ložnice, obsadíme jejich kuchyň a koupelnu a celkově je omezíme ve všech možných i nemožných směrech.

MALINKO JINAM

MALINKO JINAM

aneb dvě výpravy do méně navštěvovaných míst

Vlídné jaro protéká horami, poslední ledové krusty tají, pupeny stromů se začínají nalévat a všude zní ptačí zpěv. Lze za takových dní zůstat doma? Dlouho jsme se už nevydali do skal s Danem. Myslím, že naposledy to bylo za loňského jara, kdy jsme nejprve i s Lubošem a v další fázi už sami, procházeli Stržákem a kroky nás zavedly až k Zévě.

STOJKA

STOJKA

aneb odpojení není opojení

Psal jsem tu onehdy o spojení s duchem přírody, Matičkou Zemí, Bohem. Jak kdo chcete. Snažil jsem se vysvětlit, jak málo stačí, aby se člověk „připojil“. Ale co se stane, když se naopak odpojí? Když nepřijme hovor z hůry nebo se zpronevěří něčemu, co mu bylo velkoryse dáno, svěřeno po čas jeho života a on to dočasně a vědomě odloží?

DUBNOVÁ MANTRA

DUBNOVÁ MANTRA

Třetího dubna bylo ráno šedivé a nic nenasvědčovalo tomu, že se právě otevírá nádherný den. S dětmi jsme pozorovali kapky deště tříštící se o střešní okno, Matoušek odmítal jít do školky a hrál si na hluchého. Žádné z mých tisíce popohnání k většímu tempu nenacházelo u něho pražádnou odezvu. Fany se loudala a s nepřítomným výrazem pozorovala větve ořešáku kývající se pod šedým nebem.
Ale všichni víme, že den se nemá hodnotit před večerem.

PRAVIDLO POLOVINY CENY

PRAVIDLO POLOVINY CENY

aneb rada člověka, kterého si nikdo nikdy nekoupí

Není to tak dávno, co jsem tu psal o obecních bláznech. Připomínám, že je mám rád. Jednak pro jejich originalitu, nekonformnost a schopnost žít mimo hlavní proud, ale také ještě z jednoho velmi podstatného důvodu. Oním důvodem je ta nejsyrovější životní moudrost balancující na hraně mezi šílenstvím a genialitou. Tito lidé žijí podle vnitřně nastavených pravidel, která nikde nevyčetli a přitom to jsou myšlenky tak geniálně jednoduché a jasné, že by se jimi měli řídit i ti, kteří za blázny považováni nejsou.

ZIMA TO NEBALÍ

ZIMA TO NEBALÍ

aneb dlouhé čekání na jizerskohorské jaro

Po mrazivých dnech se jen na chviličku ohřál vzduch a poté rtuť teploměru opět klesla pod bod mrazu, v noci dokonce poměrně hluboko. Ale ty dva teplé dny, které od sebe oddělily velkou a malou dobu ledovou, nás navnadily na jaro.

POCTIVÁ JIZERSKOHORSKÁ ZIMA

POCTIVÁ JIZERSKOHORSKÁ ZIMA

Někdo v ní doufal, jiný si ji nepřál. Ale jak už to s počasím bývá, ono se neptá. Na přelomu února a března tak dorazila nejen do Jizerských hor a sousedních Krkonoš ta skutečná, nefalšovaná, poctivá zima. Českou kotlinu sevřel mráz do svého pevného objetí, spoutal koryta potoků i řek a proměnil hory v ledové království.

JINÉ OBZORY aneb VYSOKO A DALEKO

JINÉ OBZORY aneb VYSOKO A DALEKO

Někdy našim dětem říkáme Mauglí. Má to částečně své opodstatnění, vždyť drtivou většinu svého volného času tráví v horách, lesích, mezi skalami. Jenže je tu drobná nepřesnost: Mauglí byl vychovávám v džungli a z pohledu Františky, Štěpána ani Matouše, není příroda kolem nás divočinou, je to jejich přirozený svět. Džunglí jsou pro ně města, obchodní domy a obecně místa, kde se to hemží lidmi, kteří někam spěchají, ale nedívají se kolem sebe. Se zrakem upřeným do svítících displejů a se sluchátky na uších se míjí, aniž by věděli, že se potkali. Naše děti je pozdraví a oni neodpoví, což skřítkové těžce nesou. Musíme jim vysvětlovat, že město nejsou hory ani naše vesnice, kde se všichni zdraví.

VYSOKO NAD TOKEM JIZERY

VYSOKO NAD TOKEM JIZERY

Pokud by Ivan Petrovič Pavlov nezkoumal reflexy na psech a nenechával je slintat na žárovku, mohl stejně dobře zkoumat reflexy na nás, kdo máme rádi Jizerky. No schválně, co se vám vybaví, když uslyšíte: „Jizerky!“? Asi nebudu daleko od pravdy, že vám okamžitě naskočí ŽULA, BUKY a možná i řeka JIZERA, po které se hory jmenují.

Zimní KAZATELNA

Zimní KAZATELNA

Ještě dávno před tím, než jsem začal na svá stará kolena lézt po jizerskohorské žule, věděl jsem o mimořádně krásné věži ukryté mezi buky v prudkém svahu nad Kozí stezkou. Jen její vrcholový blok čněl nad koruny okolního lesa a já si jej všiml z nedaleké vyhlídky Hajního kostela. Bylo to někdy uprostřed léta, v době nejhustější vegetace. Určil jsem si „azimut“ a za pár minut jsem se ocitl na jakémsi platu nad náhorní stěnou skály, jejíž jméno jsem tehdy neznal.

I NESMRTELNÍ UMÍRAJÍ

I NESMRTELNÍ UMÍRAJÍ

aneb odchod Hovádek Božích

Má je každá vesnice, každé město. Často žijí na okraji společnosti nebo se alespoň ostatním vyhýbají. A nezřídka se vyhýbají ostatní jim. Podivíni, to je to pravé slovo, které se pro ně vžilo. Někdo jim zase říká obecní blázni a další při zmínce o nich jen mávnou rukou, za slovo jim nestojí. Já je mám rád.

Hubertka 2018

Hubertka 2018

 

Pár fotek z Hubertky od Větvičky.

KLID JIZERSKOHORSKÉ ZIMY

KLID JIZERSKOHORSKÉ ZIMY

Jedna příjemná věc nelze zimě upřít – je to čas zklidnění. Příjemně je uvnitř vyhřátého domu, když se za okny čerti žení. Sáhnete po knížce, na kterou si marně hledáte čas už půl roku. Najdete v šuplíku skoro zapomenutý nůž na vyřezávání a prckům vyřežete ptáčka, kterého si přáli. Františce křivku, klukům hýla a dlaska. Počasí, že by psa nevyhnal, speciálně pak Yokinu, která je velmi opatrná na to, aby jí nestudily tlapky a příliš se nezadýchala. Kdyby jen tušila, že si z její kůže jednou udělám tulení pásy na skialpy. Po pár dnech kýženého klidu ale přijdou první příznaky jizerskohorského absťáku.

SETKÁNÍ NA HUBERTCE

SETKÁNÍ NA HUBERTCE

Nejsem tím, kdo by měl psát o každoročním setkání na Hubertce. Já jen vím, že se koná, svolávají ho Jindroušovci a že až doposud mi pracovní povinnosti nedovolily se zúčastnit. Vloni jsem to měl v plánu, to ale zase klempírovaly děti….
Letos se to pěkně sešlo a tak jsme vyrazili za partou.

POSLEDNÍ LEDEN U BRÁNY PEKEL

POSLEDNÍ LEDEN U BRÁNY PEKEL

Zvláštně nezimní počasí v Jizerských horách vytrvalo po dobu celého ledna. Ne že by zima občas neukázala svoji mrazivě bílou tvář, ale nemělo to nikdy dlouhého trvání. Teploměr připomínal jojo a vesele si skákal tam a zpět. Můžeme naříkat, že to není skutečná zima. Ovšem stejně tak se můžeme radovat, že i přesto si máme kde zalyžovat a zároveň můžeme suchou nohou zajít do skal pro trochu té správně ponuré jizerskohorské atmosféry a pro potěchu ducha i dlaní zase pohladit tu naši milou hrubou žulu.

TEN DRUHEJ aneb JÁ a ON v lednových Jizerkách

TEN DRUHEJ aneb JÁ a ON v lednových Jizerkách

Ten druhej, co není vidět, ale často ke mně mluví, už začínal být nervózní. Ať prej padám do Jizerek, že jsem tam dlouho nebyl. Můj vnitřní hlas mi zatím ještě nikdy špatně neporadil, nebyl tedy důvod ho neposlechnout. Ostatně pracovních povinností bylo až dost, vánočního cukroví rovněž a navíc letošní leden-neleden umožňuje toulky v suchých botách i ve vyšších partiích. Pro přírodu není absence sněhu dobrou zprávou, ale pro únik do mnou oblíbených oblastí hor a teplotní komfort nohou je to splněný sen.

PROBUZENÍ SPÍCÍHO HEKTORA

PROBUZENÍ SPÍCÍHO HEKTORA

HEKTOR aneb článek pro okurkovou sezonu.

Za mých školních let jsme se o Masarykovi neučili. Komoušům se tak nějak nehodil do krámu. Ovšem to, že se o někom neučíte, neznamená, že nežil. Jako kluk jsem si často doma prohlížel knížku TGM V Lánech. Obzvláště jedna fotografie se mi líbila. Náš první prezident je na ní vyobrazen, kterak sedí na svém koni, Hektorovi. Tento valach měl zcela výsostné postavení mezi ostatními koňmi. Býval označován jako „kůň prezidentský“.

PF 2018

PF 2018


PF? To je Připomenutí Faktů. Tak jdeme na to! Je to totiž zase tady, konec roku jednoho a začátek druhého. Čas, kdy média bilancují, skládají účty, lidé se hroutí z nedodržených předsevzetí a zároveň si dávají nová. A my, posádka Kagotu? Nic takového!

JIZERSKOHORSKÉ BÍLÉ TICHO

JIZERSKOHORSKÉ BÍLÉ TICHO

Ten den, myslím 18. prosinec 2017, začal mimořádně krásným ránem. Stáli jsme s dětmi u okna a dívali se, jak se východní obzor barví do ruda. Rodil se nádherný den. Jakmile se první sluneční paprsky vyhouply nad řídký mlžný opar, přešli jsme k oknu mířícímu na severozápad a sledovali oranžovým světlem zalité lesy na zasněženém Černostudničním hřebenu. I děti, které jinak chvilku neposedí, tiše sledovaly to úchvatné zimní představení. Chvíle ticha na hluboké vnímání….

POKLAD

POKLAD


Ve středu nebylo zrovna hezky. Po X dnech jsem ale byl konečně doma a měl jsem jasný plán. Po vzoru mého strýce, který si kdysi v gumových botách, se dvěma košíky v ruce a nožíku v každém z nich, nakráčel za mnou do naší třídy a učiteli oznámil, že ROSTOU a ať mě pustí s ním na houby, tak i já jsem se rozhodl, že děti prostě do školky a do školy nepůjdou a raději vyrazíme na výlet.

SKALAMI V OKOLÍ TISÉ

SKALAMI V OKOLÍ TISÉ

Je mnoho míst, která má člověk v plánu navštívit. Některá z nich nosí v srdci a hlavě dlouho a realizace takového plánu vyžaduje značné úsilí, dostatečnou míru trpělivosti a poctivé přípravy. Takto jsem nosil v hlavě Matterhorn od chvíle, kdy jsem jej jako dítě viděl na obalu švýcarské čokolády, Tre Cime a Vajoletské věže, jen jsem je nalistoval v prastaré knize Hrdinové hor a také Devils Tower, když mi dorazil na pohledu z USA. Jiná taková vysněná místa jsou v našem dosahu, je snadné rozjet se k nim kdykoliv je jen chvilka času, ale cosi nás brzdí a nutí vyčkávat. Tím COSI je výběr vhodného času pro zhmotnění snu.

TEMNO NAD HORAMI aneb NENECHTE SE ODRADIT

TEMNO NAD HORAMI aneb NENECHTE SE ODRADIT


Déšť vytrvale bičuje hory, koryty potoků se valí hnědožlutá masa vod. Lesy a louky jsou napité, každý krok připomíná stoupnutí na mokrou školní houbu na tabuli kdysi v první třídě. Příjemně nepříjemné je projít se za takových dnů liduprázdnými horami, až nepříjemně příjemné je potom vrátit se do vyhřátého domova, posedět u krbových kamen s hrnkem teplého čaje ovoněného kapkou rumu.

JIZERSKOHORSKÝ LISTOPAD

JIZERSKOHORSKÝ LISTOPAD


JIZERSKOHORSKÝ LISTOPAD aneb nevstávat od večeře

Listopad je pro mnoho lidí tím nejméně příjemným měsícem roku. Dušičkový měsíc. Jako by plápolající plamínek svíčky na mlžném hřbitově se siluetami studeným deštěm omoklých náhrobků a soch plačících andělů zosobňoval dohořívající životní cyklus. Listopad, to je šeď, mlha, tesknivo, zmar. Vážně? Zkusme se na to podívat jinýma očima.

UKONCˇENÍ WEBU KAGOT.CZ

UKONCˇENÍ  WEBU KAGOT.CZ

ZASE SE NÁM VRÁTILO STARÉ DILEMA JESTLI WEB UKONČIT NEBO NE, ZKUSTE ŘÍCT SVŮJ NÁZOR, DÍK. L.

ZDE SE MŮŽETE VYJÁDŘIT.

NAD HÁJENÝM POTOKEM

NAD HÁJENÝM POTOKEM


Často stoupám podél Hájeného potoka vzhůru do hor, ale jen málokdy dojdu po žlutě značené turistické cestě až k mostkům a dále třeba na Paličník. Z cesty totiž většinou uhýbám do svahů rokle a mířím ke skalám, které se po obou stranách v poměrně prudkých svazích nachází.

JIZERSKOHORSKÉ SPOJENÍ

JIZERSKOHORSKÉ SPOJENÍ


aneb hovory s Velkým Duchem

Příroda k nám promlouvá, ke všem, bez výjimky. Ale jak už to bývá, aby bylo navázáno spojení, musí jeden promlouvat a druhý naslouchat. Vysílač – přijímač, řekli by ti technicky zaměření.

PESTROBAREVNÉ JIZERSKOHORSKÉ DNY

PESTROBAREVNÉ JIZERSKOHORSKÉ DNY


aneb NEROZLEZENEJ NEVYVÁDÍM

A to mám vztek! A radost! Mám vztek a radost zároveň! Radost mám z pestrobarevných dní, které se rozhostily nad Jizerskými horami a jejich lesy. Slunce hřeje takřka jako v létě a listí stromů se pod jeho ostrými paprsky barví celou škálou podzimních barev. Nepovede se každý rok takový říjen!
A vztek? Koho by nenaštvala kombinace nabitého pracovního režimu, snad nejhoršího za celý rok, a nemocných dětí, které jsem více než kdy jindy chtěl brát na výlety do hor, teď tak pestrých a přívětivých?!

Triglav 2017

Triglav 2017

Jako každý rok, tak i letos cesta k moři přes Triglav. Ráno po cestě jsme vstali pozdě, takže jsme zvolili menší túru na Malou Mojstrovku. Čtyř a půl hodinová túra nám sedla. Odpoledne koupačka v ledovým jezeru „fuj, nesnáším to“. Večer pohoda na parkáči, vynikající večeře od Krikri vždy potěší, pak pivko a doutník.

HORAMI OD SEVERU K JIHU

HORAMI OD SEVERU K JIHU


PŘECHOD HOR a jizerskohorské vzpomínání

Mojí každoroční tradicí je přechod hor z hejnické strany do Zásady. Vlastně ani nevím, kdy mě to napadlo poprvé, každoročně navíc tato myšlenka poklidně spí, aniž bych jí věnoval pozornost a sama se přihlásí o své zrealizování ve chvíli, kdy se jizerskohorské lesy začnou barvit podzimními barvami.

JIZERSKOHORSKÉ ZÁˇRÍ

JIZERSKOHORSKÉ ZÁˇRÍ


Jizerskohorské září aneb návrat dobrý časů

Mám září v Jizerských horách rád hned z několika důvodů a to ať jsem na Stžáku, Zadním Divočáku, ve Srázech či na loukách pod horami. Lesy se začnou barvit. První buky na sušších místech pozbydou sytou zeleň svého listí, neměnnou přes letní měsíce. Tóny žluté a oranžové postupně rozzáří lesy, přidají se žluté a červené listy javorů a prvním břízám zesvětlají koruny až do barvy pozdně letního slunce.

JIZERSKOHORSKÁ rána

JIZERSKOHORSKÁ rána

Hodně silně vnímám Jizerské hory skrze roční období. Je to už taková klasika tady na Kagotovi, že se různým tvářím našich hor v proměnách roku věnuji. Stejně tak si všímám proměn způsobených počasím. A tak jsem tu už nejednou psal o světle zeleném jaru či barevném podzimu, o lesknoucích se promoklých horách, suchem trápených lesích nebo azurových dnech s dalekými výhledy.
Jednomu druhu proměn jizerskohorské krajiny jsem se tu ale dosud nevěnoval – přitom té nejklasičtější z klasických – proměně v rámci jediného dne!

TEMNÉ NEBE NAD HLAVOU

TEMNÉ NEBE NAD HLAVOU


JIZERSKOHORSKÉ TEMNÉ NEBE

Jsem rád, že žiji v oblasti s relativně nízkým světelným smogem. Díky tomu, je-li počasí příznivé a nebe jasné, jsou moje pozdní noční návraty domů zakončené pohledem na oblohu posetou zářícími hvězdami. Vystoupím z auta a chvíli pobudu venku, projdu se očima po Mléčné dráze a vyhledám těch několik málo souhvězdí, které znám už od dětství.

KRYSTALOVÁ CESTA aneb EXPONOVANÁ INDISPOZICE

KRYSTALOVÁ CESTA aneb EXPONOVANÁ INDISPOZICE

První známky nadcházejícího podzimu již lze spatřit v lesích Jizerských hor. Bukové listy žloutnou, v trávě se červenají muchomůrky a dny se začínají znatelněji krátit. Léto, byť ještě kalendářně takřka dva týdny vydrží, se s námi loučí. Já se raduji, Luboše to štve a upadá do depresí hlubších, než pověstná Čihadla.

JIZERSKOHORSKÉ JEDNOTKY MÍRY

JIZERSKOHORSKÉ JEDNOTKY MÍRY


Začal nám školní rok. Věc, která se mě posledních dvacet let nijak netýkala, neboť jsem člověk pracující. Začátek školního roku tak pro mě – od té doby, co sám do školní lavice neusedám – znamenal vítanou možnost pošklebovat se nebohým vystresovaným dětem od sousedů, vycházejícím s vytřeštěnýma očima a mrtvolně bledou tváří vstříc školním neradovánkám.

JIZERSKOHORSKÉ SDÍLENÍ

JIZERSKOHORSKÉ SDÍLENÍ


JIZERSKOHORSKÉ SDÍLENÍ aneb když se řekne PARŤÁCI

Osobní prožitek, zejména ten povznášející, nelze předat. Proto klíčem ke společnému prožívání je sdílení. Nemyslím sdílení v rámci sociálních sítí ani zde, na Kagotovi. Myslím skutečné společné prožití daného okamžiku se vším, co k němu patří. Společně dojít jizerskohorskými stráněmi a lesy ke skále, společně vybrat cestu, společně ji vylézt a společně sedět na vrcholu žulového obra, klidně beze slov, a dívat se do kraje. A ať už vám i parťákovi v takovou chvíli běží hlavou cokoliv, dojmy, které zůstanou ve vašich myslích a především v srdcích, jsou si velice podobné.

PODOBY JIZERSKOHORSKÉHO LÉTA

PODOBY JIZERSKOHORSKÉHO LÉTA

Aneb dvě TVÁŘE JIZERSKOHORSKÉHO LÉTA

Má-li někdo dvě tváře, obvykle to není lichotivé hodnocení. Tedy mluvíme-li o člověku. Zračí se v tom nevypočítatelnost, schíza a věčná otázka, zda se zrovna setkáme s Jekyllem nebo Hydem.

SVINÍ KÁMEN ÚDOLNÍ CESTOU

SVINÍ KÁMEN ÚDOLNÍ CESTOU

Tu skálu prostě nejde nemít rád. Sviní kámen, zkrátka Sviňák, dostal do vínku jméno, které evokuje spíše nadávku, přitom je bezesporu jednou z nejkrásnějších, navíc ještě báječně umístěných, žulových skal Jizerských hor. A aby těch chvalozpěvů nebylo málo, přidejme ještě opravdu mimořádně krásné lezecké cesty, které na rozložitý vrchol s fantastickým výhledem vedou.

Freediving Istra 2017

Freediving Istra 2017

Každoroční video z potápka z Istrie je letos chudší na záběry, pokadila se mi paměťová karta, takže to nejlepčí je v p…. To co zbylo je uvnitř.. L.

BUKOVÁ HORA

BUKOVÁ HORA


BALVANŮ MOŘE NA BUKOVÉ HOŘE

Když už jsme byli minule na Bukové věži, zvolil jsem tentokrát za cíl své osamocené výpravy jinou lokalitu se slovem BUK v názvu: Bukovou horu. Můžu se plést, ale myslím, že Buková hora, lesnatý vrch nad Jiřetínem pod Bukovou, je spíše cílem lokálního významu a místem procházek lidí z okolí. Těžko k ní podniká někdo výpravy ze vzdálenějších míst s pocitem: „Jo, Buková hora, tam se určitě musím podívat!“

SNADNÉ A NESNADNÉ CESTY

SNADNÉ A NESNADNÉ CESTY

Kdo z nás by to nevěděl?! Cesty jsou snadné i nesnadné. A to se nebavíme jen o cestách lezeckých. Je snadné jít po suchých kamenech přes řeku a velmi nesnadné po stejných balvanech přejít na druhý břeh, když se lesknou vodou. Je snadné jít z práce a nesnadné ráno do fachy. Je snadné jet na kole po bílé čáře značící krajnici, je nesnadné jet po stejně široké lávce dva metry nad zemí. Je snadné vracet se domů, nesnadné domov opouštět, když se dětem stýská.

KYSELEJ NÁVRAT DO SLADKÉHO DOMOVA

KYSELEJ NÁVRAT DO SLADKÉHO DOMOVA

Home, sweet home…tak to letos až tak plně neplatí. Probrouzdali jsme místa, která nás svou monumentálností dostávala do kolen. Ale Jizerky jsou zkrátka jen jedny a patřičně jsme se do nich těšili.

Sneˇzˇné veˇzˇicˇky

Sneˇzˇné   veˇzˇicˇky

Sněžná hlavička na sněhobílém Šemíkovi
Onehdy jsem se tu přiznal, že jsem jezdíval na kole. Co, jezdíval?! Byl jsem s ním srostlý. Jako jezdec a jeho oř. Doba se změnila, stádo svých ořů jsem vypustil do světa a nechal si jen bělouše Šemíka.
A pak přišly první červencové dny a s nimi více času na toulání po Jizerkách, ovšem toulání je to osamocené. Luboš shání poslední chybějící materiál na cestu do Patagonie a protože já mám dávno sbaleno, můžu se jen tak flákat.

SOUSˇ aneb trocha o vodeˇ

SOUSˇ aneb trocha o vodeˇ

Je léto. Táhne vás to k vodě? Asi ano a spíše k té slané, které se sice nenapijete, ale v kombinaci s mořským vzduchem a zvuky cikád vám umí navodit tu pravou letní pohodu. Ostatně kdo by neměl rád ten nezaměnitelný zvuk přesýpání valounků omývaných na břehu mořskými vlnami? Kdo by nechtěl jen tak si poležet na pláži ukryté v kdesi na ostrově v zátoce, kde nikdo kromě vás není? I starý horský pes si rád prohřeje kosti na jižním slunci.

Kozel a Kozlí jehla

Kozel a Kozlí jehla

Není v Jizerských horách mnoho známějších bivaků, než je ten pod střechovitou plotnou opřenou o Kozla. Využívají jej trampové, lezci i osamocení hledači ducha hor. A právě onen bivak je v souvislosti s duchem ( spíše Duchem ) Jizerských hor zmiňován v jednom z odstavců dokonalé předmluvy pana Nevrlého k letité fotografické publikaci Jizerské hory.

SLUNOVRAT

SLUNOVRAT

Jizerskohorský Slunovrat
Byl nebyl první letní den roku 2017. Nad horami modré nebe, tráva pod nápory slunečních paprsků žloutla, ale ve stínu lesa bylo příjemně. Dobře jsme udělali, že jsme zmizeli do Malého Štolpichu pod mohutné koruny buků.

PAVOUCI V PYTLI

PAVOUCI V PYTLI

Výlom 98, známá to cesta Petra Prachtela na Zvon, vytvořená po vylomení velkého bloku z boční stěny, byla mou noční můrou. No, brzdi, to zase ne. Určitě jsem se kvůli ní nepřevaloval na pelechu a nespřádal plány, jak ji přelézt. Ale prostě mi nešla. Musel jsem se až zlobit na Petra, že onehdy, v roce 1998, zajel ke Zvonu se sbíječkou a dávkou dynamitu, vylomil velký žulový blok a hned na něm cestu spáchal. Zadělal mi tak na problém.

BRˇEZOVKA A HROMOVKA

BRˇEZOVKA A HROMOVKA

BŘEZOVÁ VĚŽIČKA A HROMOVÁ VĚŽ
Je tomu už víc než čtrnáct dní, co nás kroky zavedly do oblasti, kam poslední dobou zase tak často nechodíme – tedy do okolí Šolcových skal. A byla to taková lezecká nelezecká výprava. Reportáž i krátké video na sebe ale muselo počkat, jelikož se mi nechtělo nic dělat.

NOS

NOS

Po necelém roce jsme se s Lubošem vrátili do Údolní cesty na Nos. Minule si cestu vytáhl on, tentokrát jsme se domluvili, že já vytáhnu cestu po třetí kruh, Luboš si obleze nos ke čtvrtému kruhu a na zbytku cesty se domluvíme podle chuti.

JESKYNNÍ VEˇZˇ

JESKYNNÍ  VEˇZˇ

JESKYNNÍ VĚŽ aneb další výprava do jizerskohorského neprostupna
Nad Jizerkami se rozhostilo letní počasí. Dny, na které jsme čekali. Za čtvrtečního odpoledne jsme si s Lubošem dali sraz v hejnickém base campu a těšili se, že si dáme konečně nějakou parádní cestu. Jenže setkání vypadalo jinak. Teplé počasí přiválo i lenost takřka bulharskou.

KOMÍN PRˇÁTELSTVÍ

KOMÍN  PRˇÁTELSTVÍ

KOMÍN PŘÁTELSTVÍ aneb z tebe kape, parťák se směje
Určitě to znáte ze školy. Probíhá vyučování a spolužák vedle vás se začne tlemit. Podíváte se na něj a začnete se tlemit také. Čím víc to chcete potlačit, tím víc se smějete.
Co když ale taková situace nastane ve skalách ve chvíli, kdy jste rádi, že jste rádi?

PO ZÁDECH DRAKA

PO ZÁDECH DRAKA

PO ZÁDECH DRAKA aneb když přijede strejda Luboš
Já těm svým dětem nerozumím. Proč tak jásají, když se jede za Lubošem?! Proč křičí nadšením, když má Luboš přijet? Pochopil bych, kdyby se těšili na Kristýnku. Je vlídná, milá. Zato Luboš se s našimi dětmi vítá slovy: spratci, poserové a podobně….no a našim dětem se to z nějakého důvodu líbí. Na druhou stranu je fakt, že dětem se momentálně líbí dinosauři a ještěři, do čehož Luboš svou vizáží zapadá.

JESKYNNÍ VEˇZˇ

JESKYNNÍ  VEˇZˇ

Pár fotek z Jeskynní věže je uvnitř, Atom pracuje na videu a reportu. L.

SMEˇDAVSKÁ VEˇZˇ

SMEˇDAVSKÁ   VEˇZˇ

SMĚDAVSKÁ VĚŽ aneb když obtížnější skálu nalézt, než na ni vylézt
Dlouho mi šrotoval v hlavě nápad vypravit se ke Smědavské věži. Ač jsem korytem Smědé od Sedmitrámového mostu ke Smědavě prošel několikrát, do příkrých srázů svírajících koryto řeky jsem se zrovna nehnal. Bylo to totiž vždy za horkých letních dní, kdy bylo dobře v chládku sevřené rokle.

Kazatelna, Oltárˇ

Kazatelna,  Oltárˇ

Video z minulého deštivého víkendu. L.

Musí to být on

Musí to být on

Černá věž a černé nebe
Musí to být on! Ten divnej chlap, co si mě vždycky měří pohledem, když procházím kolem jeho domu do hor. Vnímám, jak se jeho zrak vpíjí střídavě do mě a do mého batohu. Pohledem mě krájí a ve vzduchu je cítit nevyřčená nenávist. Vždycky se na něj usměju a popřeju mu hezkej den. Zabil by mě, ale řekne jen: „dobrej!“ a zní to jako štěkot kulometu.

STRZˇÁK

STRZˇÁK

KULIČKA – KOMÍNOVÉ VĚŽE – ZÉVA
Dlouho jsme si slibovali s Danem, že spolu vyrazíme do skal a pochopitelně Luboš byl přizván také. Prudil a prskal, že na Stržák nejde a že Kulička je jen nějaký šutr, zatímco on chce pořádné lezení. Přesto za námi vyrazil – že prý to pojme jako venčení psů a lézt ani nebude. Jo, zlatý voči…už vidím Luboše, jak jde za někým do skal a nevezme si sedák a lezečky….

JIZERKY HOREM DOLEM

JIZERKY HOREM DOLEM

JIZERKY HOREM DOLEM aneb O PTAČÍ SVOBODĚ
Do Jizerek putuji horem – dolem. Ovšem v době uzávěrky silnice mezi Souší a Smědavou jenom dolem. Jakmile cestu horem zavřou, vzdálenost do severní části hor se mi zdvojnásobí. A proč se mi zdvojnásobí? Protože nemám křídla!

ZDÁNLIVEˇ NEZAJÍMAVÉ JARO

ZDÁNLIVEˇ  NEZAJÍMAVÉ JARO

Že počasí letošního jara lezení nepřeje? Je tomu tak, ale kdo by se zlobil. Na to, co stojí zato, se vyplatí čekat, o to větší cenu to potom má a příjemnější pocity to přináší.

OSTRˇÍ A ZTRACENÁ

OSTRˇÍ  A ZTRACENÁ

OSTŘÍ A ZTRACENÁ VĚŽ aneb tak trochu KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Letošní jaro v Jizerských horách je vlastně jen mýtus. Bylo? Nebo snad nebylo? Na pár dní zavítalo a zase se důmyslně ukrylo – snad pod některý s jizerskohorských viklanů, který následně udělal „klap“ a jaro už k nám nikdy nepřijde.

Holky v akci – II

Holky v akci - II

S děvčaty po druhé na skalách. Kristýnka měla kocovinu, tu komentovat nebudu, ale s Růžou to už vypadalo mnohem lépe, lezla bez keců, žáby dávala jako nic a dalo se na to i koukat, pár fotek uvnitř. L.

MALÝ SˇTOLPICH

MALÝ  SˇTOLPICH

Minulou neděli se Jablonečáci courali už od rána v Malém štolpichu. My jsme se chystali přidat po o. Kucí byli na Morionu, když jsme za nimi začli stoupat do skal, tak mi zvoní telefon,, ano, čau Dan, je to tady mokrý, teď jsem vylítnul z plotny, docela jsem se proletěl, smích,, jdeme na Štolpiskou plotnu, ok. Skály byly fakt hodně mokrý, ale něco jsme přeci jenom přelezli. L.

MUCHOV aneb návrat tam, kam jsem utíkal

MUCHOV aneb návrat tam, kam jsem utíkal

Všichni to asi znáte. Co máte nadosah, projité, nakoukané a ohmatané, to vám přestává připadat mimořádné. Lékem na takové zevšednění je navštívit jiná místa, uvidět nové obzory a následně se vrátit. Potom si to uvědomíte!

ZAHRADNÍKÚV UCˇENˇ

ZAHRADNÍKÚV  UCˇENˇ

Z první dubnové neděle se vyklubal skoro letní den, a tak jsem se do skal vykopala i já. Tři krásný cesty, opalovačka na vrcholu, jedna „klídková“ houpačka a hlavně všeobecná pohoda. Kri Kri. Foto uvnitř.

WIDE BOYZ: Spradventure

MORION

MORION

Impozantní skalní blok ztracený v příkrých srázech nad Malým Štolpichem, připomíná svým tvarem stejnojmennou přilbici španělských conquistadorů. Tvarová podobnost je nejvíce zřejmá při pohledu od severozápadu. Přijdete-li k němu poprvé, stanete pod ním v němém úžasu a oči z něho spustit nemůžete.

JIZERSKOHORSKÁ HOROLEZCˇATA

JIZERSKOHORSKÁ HOROLEZCˇATA

Byl to vzácný den, kdy se všechno sejde: dokonalé počasí s ostrými výhledy a jarním sluncem ohřívajícím skalnaté stráně, volno z práce, děti natěšené na výlet a spokojení rodiče, které těší upřímná dětská radost z prožívaného dobrodružství.

Pohoda na Kurˇích

Pohoda na Kurˇích

Tak jsme se zase po dlouhé době sešli ve větším počtu, sranda byla, póčo super, akorát nám to zase trochu kazil Abu s těma jeho sólíčkama :) . L. ,, video uvnitř.

DIVOKÝ OKRAJ A VILÉMOVA VEˇZˇ

DIVOKÝ OKRAJ A VILÉMOVA VEˇZˇ

Páteční odpoledne, vítr profukuje dosud bezlistými bučinami a ve vzduchu je cítit voda. Ze šedých mraků zatím neprší a skály by tak měly být oschlé. Vyrážíme z hejnického base campu. Cíl výpravy? Jako vždy do poslední chvíle nejistý.

Abuova galerka

Abuova galerka

Novoroční a Poslední věž, Abu mně poslal pár fotek z nedělní akce. foto uvnitř.. L.

MECHOVKA

MECHOVKA

MALÉ VÍTĚZSTVÍ NA MECHOVÉ VĚŽI A MECHOVÉ VĚŽIČCE
Za brzkého sobotního odpoledne jsem – netradičně – dorazil do Hejnic vlakem. Zavzpomínal jsem si na doby, kdy vlak byl jediným dopravním prostředkem, kterým jsem do hor cestoval.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0063 DSCN3859 IMG_0089 IMG_0169 DSC_2379 IMG_0049 IMG_0117 IMG_20160421_195726 IMG_0078 DSCN3909 IMG_0022 IMG_0024 IMG_0039

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement