PRVNÍ SNÍH

PRVNÍ SNÍH

Hemmrich. Jedno z přirozených výchozích míst pro výpravy do jizerskohorských bučin a tamních žulových skal – zejména pokud nemáte tolik času, kolik byste chtěli a potřebovali. Můžete se vydat vlevo či vpravo – na Kopřivník a Stržák nebo po Viničné do Srázů a dál…tedy teoreticky. Prakticky příjezd k Hemmrichu letos připomínal blokádu, jež jenom dokreslovala podivný covidní nesvobodný rok. Vše, co doposud bylo samozřejmé a neohrozitelné, stalo se vzácným. Veškerý důvtip jste museli použít, abyste z této přirozené křižovatky cest mohli vyrazit do hor. Snad byste přijali i to placení parkovného a čím dál větší počet aut, po jejichž posádkách sbíráte na placeném parkovišti vajgly, kapesníky, sáčky od čaje a obaly od raw tyčinek přírodně smýšlejících vandalů…

JIZERSKOHORSKEJ MRAKOMLEJN

JIZERSKOHORSKEJ MRAKOMLEJN

“Čau, mažu do skal, deš se mnou?” “Éeee, počkej, vstávám….( chvíli ticho )…ty vole nejdu, tam bude humáč…dole máme azuro, na vrškách ten mrak, padá to přes hranu…” ” Jo? Paráda. Tak to se tam jdu cournout!” ” Já jedu surfovat na Bersdorf….tak si to v horách užij, to bude ta hnusná depka, vítr, zima – to máš rád…pak se stav na kafe…” Přesně takto vypadá typický rozhovor posledních dní mezi mnou a Lubošem. A vlastně listopad co listopad. Klasickým projevem jizerskohorského podzimního počasí totiž je hranice “dvou světů” přímo na zlomu vrcholových partií Jizerek k Frýdlantsku. Náhorní plato se ( stejně jako jižní partie ) topí v husté mlze, která přepadává v podobě klokotajícího a větrem poháněného MRAKOMLEJNU do prudkých severních svahů. Tam, kousek pod hranou, ovšem hustou oblačnost zastavuje termika a vzdušné víry ji rozcupovanou na cáry tlačí zpět k vrcholům. Úžasné divadlo, které mě láká do hor a současně ztělesněná podzimní depka, jež přímo odpuzuje Luboše…

Snad ne letos POSLEDNÍ…

Snad ne letos POSLEDNÍ...

Prší a prší. To je fajn! Vytrvalé deště sytí nejen horské potoky a skrze ně říčky a řeky pod horami. Plní se životodárné zásoby spodních vod, spadané listí se leskne jako slzy klimaalarmistů strašících – ve jménu zachování svého byznysu – největším suchem za 500 let. Jojo, tak to chodí, když se zaměňuje podnebí za počasí a odmítne se zcela přirozený jev, kterým je střídání období teplejších a chladnějších, sušších a doslova vodou napitých. Ano, sucha bylo opravdu hodně, ale co jsou tři-čtyři vyprahlé roky vůči dlouhodobému normálu? Ale přesto: radujme se z vody padající z nebe, protože my, kdo si nehrajeme na futrál veškeré spolykané moudrosti, víme, že kloudně se nedá předpovědět nic. A jestliže někdo věští vražedné sucho, může být spláchnut povodní. A naopak. Předpovědi jsou jen vlky-plky. Člověk se odnepaměti podnebí i počasí musel přizpůsobovat…a časy, kdy jej to nestálo velké úsilí, byly dobré…

JEN TAK SI BÝT aneb S LEHKOU HLAVOU NAD HORAMI

JEN TAK SI BÝT aneb S LEHKOU HLAVOU NAD HORAMI

Nic není neměnné – ani hory a lesy. Pouze v některých chvílích jsou přírodní procesy a změny viditelné více než po zbytek roku. Padne-li na bezlisté bučiny sníh, pak se zdánlivě po mnoho dnů neděje nic. Stejně tak v létě, kdy se zeleň listů ustálí ve svém odstínu. Zato při jarním rašení a při podzimním barvení korun stromů jsou bučiny jiné ne den ode dne, ale při dostatečné pozornosti i hodinu po hodině.

CHATA V LESÍCH

CHATA V LESÍCH

Také máte svůj nejoblíbenější měsíc? Jestliže vnímáte proměny krajiny kolem sebe v průběhu roku, potom určitě ano. Já nedám dopustit na říjen – barevný měsíc, jásavý pokud vysvitne slunce, nostalgický až tajemný za ranních či večerních mlh, ponurý a zádumčivý s příchodem temných deštivých dní. Pro moji ženu je nejkrásnějším měsícem roku květen. Krajina září všemi představitelnými odstíny zelené, lesy jsou plné ptačího zpěvu, z podrostu v bučinách vyrůstají semenáčky buků, podél cest a v sadech kvetou stromy a jejich koruny hučí včelami. Období žlutých pampelišek vystřídá v lučinách čas barevného kvítí. Vzduch je voňavý, vlahý a přívětivý. Právě za takových dnů jsme mohli strávit výsostně povznášející chvíle na doslech hučícího Černého potoka, v jeho rokli pod příkrými srázy a skalami, v Liščí chatě.

VZPOMÍNÁNÍ NA JIZERSKOHORSKÉ BABÍ LÉTO

VZPOMÍNÁNÍ NA JIZERSKOHORSKÉ BABÍ LÉTO

Jestli se na nějaký měsíc netěší školáci, potom je to září. A přitom je tak krásné! Září, to je babí léto, letos ( nebýt karantény ) dokonale vydařené. Čas prvních barevných listů v korunách stromů, období se vzduchem provoněným houbami, řídkými mlhami nejprve nad rosou se třpytícími loukami, tu a tam již ojíněnými prvními přízemními mrazíky. Z bučin se ozývá ťukání ptáčků dobývajících se na semínka bukvic a do zbývajících ořechů na lískových keřích. Kropenatí ořešáci a pestré sojky tvoří doslova živý řetěz mezi lesem a kapitálními vlašskými ořešáky na naší zahradě. Čas pozvolného zklidňování po hektickém létě, chladnější rána i večery, dříve nastupující tma. Slunce kolem poledního ale doposud jásá a hřeje….směje se na svět. Dobře je v lesích…

NÁSTUP BAREVNÉHO PODZIMU

NÁSTUP BAREVNÉHO PODZIMU

Letošní září bylo v Jizerských horách mimořádné. Minimálně co se hub týká. Hřiby a modráci rostly v takovém množství, že to nepamatuji za celý svůj život, a to mi do pětačtyřiceti – což už není plně juniorský věk – schází jen pár měsíců. Prý bude válka, když houby tak rostou….ale spíše by jen mohla být tuhá zima….konečně. A ta válka? Možná právě probíhá a doslova zuří – válka proti zdravému rozumu a základním lidským svobodám. A tak se nenechme otrávit, natož zabít…hledejme sílu tam, kde je, odkud pramení – v přírodě a naší neoddělitelné vazbě s ní. No a k září, jeho lesům za babího léta i kapitálním hřibům se vrátím třeba hned v dalším článku a videu, ale teď, na úvod nejbarevnějšího měsíce roku – října – vám představím nového člena naší KAGOTsmečky.

BÝT TAM, KDE SE PLNÍ SEN

BÝT TAM, KDE SE PLNÍ SEN

Sny….kdo bychom nějaké neměli?! Co se vyplněných tužeb týká, jednu situaci stavím vysoko nad okamžik, kdy se plní sen mě samotnému. Je to účast na štěstí blízkého člověka, jehož radost prozáří i nás. Stačí se na něho tiše dívat, sledovat jiskry v jeho očích…a pokud se můžeme na splnění něčího přání sami aktivně podílet, potom zažíváme okamžiky, které dávají životu smysl…

ZAJATCEM BRATRSTVA COVIDÍ FACKY aneb KONEC DOBRÝCH DNÍ

ZAJATCEM BRATRSTVA COVIDÍ FACKY aneb KONEC DOBRÝCH DNÍ

Odmlčel jsem se….s prvním zářijovým dnem jsem byl zavražděn. Tvořivá část mojí existence byla pošlapána, zfackována, zakopána tři metry pod zem. Neměl jsem chuť cokoliv psát, fotky třídit a videa stříhat. Po nádherných dnech letního toulání mě uvěznilo na deset dní do karantény odporné Bratrstvo Covidí Facky. Jistě, vím, že svoboda je především stav vlastní duše, ale – ač bych rád – s meditacemi nejsem tak daleko, jako lamaističtí mniši a nedokážu se z domácího vězení ( pardon, karantény pro dobro mé a dobro společnosti ) přemístit do hor, lesů a skal. Jednou jsem to vydržel, deset dní jsem jim položil na oltář, ale říkám: “NAPOSLED!!!”

Dane, brzké uzdravení!

Dane, brzké uzdravení!

Sobota 22. srpna 2020 mohla být posledním dnem života našeho kamaráda DANA JIZBY. Danovi se takřka stal osudným dlouhý pád. Paradoxně ne při jeho milovaném lezení, byť se taková myšlenka – dozvíte-li se o úrazu lezce – sama vtíravě nabízí. S Danoušem se utrhl svah v Údolí Kamenice nedaleko Navarova, kde často pobývá ve své chatě. Hasiči, údajně ze Semil, museli nasadit všechen svůj um k jeho záchraně. Díky, chlapi!

KAM SLUNCE CHODÍ SPÁT aneb nástup jizerskohorské noci

KAM SLUNCE CHODÍ SPÁT aneb nástup jizerskohorské noci

Den a noc, noc a den. Mezi nimi okamžiky, které berou za srdce každého, kdo se umí zastavit a vnímat svět kolem sebe – je to přerod jednoho do druhého skrze krátký okamžik vzájemného splynutí. Jak to myslím? Vždy si uvědomím kratičký vrtkavý moment, ve kterém neumím říci, zda je ještě den nebo už noc – a obráceně. Chvíle, kdy něco a někdo se chystá ke spánku a jiný se probouzí. Je moc dobré, být tomu přítomen.

OSTROVNÍ LETNÍ DNY

OSTROVNÍ LETNÍ DNY

Kolem srdce mě to zahřeje, vzpomenu-li si na Ostrov. Kolik míst člověk v životě má, kde se cítí opravdu dobře? Není v tom nic rozumového, jen naslouchání svojí duši a právě srdci. Jizerské hory a Ostrov jsou zkrátka “moje” místa. S Lubošem na to občas zavedeme řeč, co že nás to do Ostrova přitahuje…. Jizerky jsou jednoduše DOMOV. A Ostrov? To je vábení čisté energie dobra, promísené s vůní borové pryskyřice a žárem dýchajícího písku. Tato neviditelná esence se navíc balí to jemného oparu vzpomínek na krásné chvíle, které jsme tu už prožili a ač jsou neuchopitelné, slouží jako tajuplný Všehoj…

KULHAJ aneb STMÍVÁNÍ NA TEMENECH SKAL

KULHAJ aneb STMÍVÁNÍ NA TEMENECH SKAL

KULHAJ. Co to je KULHAJ? Balkánské jméno? Hovorově stav zhoršené chůze v množném čísle času přítomného? Ne, KULHAJ je zkratkou skal, na které jsem si pro radost a očistu duše vystoupil za připlouvajícího jizerskohorského večera. KULička a HAJný. Přidal jsem ještě Paličku. Tedy: “na Tišině Kulička, Hajný a Palička….jizerská žulová básnička”. Bezvýznamná hra se slovy, aby člověk přestal myslet na vztek, co jím cloumá a nechal si nadělit nápovědu řešení díky poklidnému napojení na síly dobra…

HLUBOKÝMI HVOZDY CESTOU NECESTOU

HLUBOKÝMI HVOZDY CESTOU NECESTOU

Nikomu z vás, kdo Jizerky znáte, není třeba představovat Čínskou cestu. A pokud sem -na Kagota- někdo, kdo Jizerskými horami osobně nebloudíváte, náhodou zavítáte, jistě dokážete Čínskou cestu najít v mapách nebo v literatuře. Celá zmiňovaná cesta má více než dvojnásobek délky, než kolik jsme po ní tentokráte ušli. Využili jsme z ní vlastně jen kousek, ale dle mého názoru ten nejhezčí. Naším cílem totiž nebyla Čínská cesta jako taková, ale spíše Pohovka, Frýdlantské cimbuří a Polední kameny. A zmiňovaných míst jsme chtěli dosáhnout jinudy, než je obvyklé.

ELEMENT VODY a VZDUCHU

ELEMENT VODY a VZDUCHU

Voda a vzduch – dva ze základních elementů, které potřebujeme k životu. Čistě fyziologicky i pro radost. Kdo viděl proměnu horských potoků a říček od stříbřité stružky po bouřící masy vody, ví, o čem mluvím. Samozřejmě chápu, že ten, komu se voda valí do domu, o radosti mluvit nemůže…a vzduch? Komu by se nelíbilo jeho hvízdání kolem uší, když si to pálí na lyžích či na kole z vršků k údolí.

OKRUH KOLEM OSTROVA aneb SÁM KUDY TO PUSTÍ

OKRUH KOLEM OSTROVA aneb SÁM KUDY TO PUSTÍ

Jsem rád se svojí rodinou, ženou a dětmi. Rovněž s přáteli jsem rád. A speciálně při lezení se vám onen dobrý přítel – říkejme mu třeba PARŤÁK NA LANĚ – hodí. Jenže k pocitu vnitřního štěstí patří stejně tak i chvíle, kdy jste sami. V takových okamžicích můžete veškerou svoji pozornost upřít právě a jen k tomu, k čemu chcete – a nebo naopak, nesoustředit se vůbec na nic, vypnout mysl a jen existovat, BÝT, nechat se vést čímsi, Kýmsi. Jako byste prožívali nezúčastněný pohled sami na sebe: hele, co jsem zač, jak se tu tluču po tom světě, chvíli jako komik, chvíli k pláči a ejhle, teď prožívám čistou radost. Uvědomíte-li si přítomný okamžik svého mo/mentálního štěstí, potom vám docvakne, jakou energii šíříte v tu chvíli kolem sebe a jak to i Tvořivé síly kolem nás musí těšit. Bez radosti z vlastní existence by život neměl smysl.

ZÁPAD SLUNCE V LESÍCH aneb SÁM SE SEBOU

ZÁPAD SLUNCE V LESÍCH aneb SÁM SE SEBOU

Přijdou občas dny, kdy se energie nedostává. Začíná to pocitem jakési nepohody a bezradnosti v tom, do čeho se pustit. Dosud jste měli deset plánů a všechny je chtěli splnit, najednou nevíte, čím byste začali a zároveň tušíte, že ať se chopíte čehokoliv, očekávaný klid a radost to nepřinese. V takovou chvíli je nejlepší se zastavit, třeba jen posadit pod strom na zahradě, opřít se zády o kmen a položit si otázku: “Za čím se ženeš?” Potom, snad odněkud z nebe, k vám začnou skrze listy ve větvích nad hlavou, propadat a snášet se odpovědi…

PRAPRAVNUCI kontra PAST SPIRÁLY STACHU

PRAPRAVNUCI kontra PAST SPIRÁLY STACHU

Výprava na ČERTOVU KOVADLINU, nikoliv Kladívko ( opakuji se svým neustálým trefováním do názvu, ale dlužím to starým zásadským kameníkům ) jenom zintenzivnila myšlenky, které mi už delší dobu běží hlavou. Přečetl jsem od dětství hodně knížek, a protože mám paměť na texty, citáty i zdánlivě bezvýznamné věty zakuklené v textu, které mě zaujmou, vím z děl různě datovaných, že pocit světa řítícího se do katastrofy je starý jak dějiny lidstva samotného. Objevuje se u různých autorů napříč staletími. Tu je zmínka o konci světa, jinde zase o zkáze civilizace, kdosi věští příchod Satana, další si jen stýská nad časy, co se nevrátí. A svět se zatím točí dál, spolu s ním ovšem – přijde mi – se rychleji a rychleji roztáčí spirála šílenství. Já konec světa neočekávám, ale – šílenci ať mi to prominou – s dovolením z té jejich spirály pastí a strachů vystoupím tak daleko, jak jen to bude možné a rodinu vezmu s sebou. Vždyť realita je to, čemu věnujeme svůj čas, pozornost, myšlenky a tím si tvoříme svůj svět.

OSTROV – HIMMELREICH aneb SETKÁNÍ NA VRCHOLCÍCH SKAL

OSTROV - HIMMELREICH aneb SETKÁNÍ NA VRCHOLCÍCH SKAL

Předposlední den měsíce května, který moje žena – Štěpánkova a Matouškova maminka – považuje za nejkrásnější v roce, jsme se probudili do slunečného rána. Plán jsem měl jasně nejasný. Tedy jasno bylo v tom, že se vydám do skal. Mlha plula nad otázkou, zda sám nebo přiberu kluky. Základ je nikoho nenutit. Chystal jsem si věci do batohu a kluci zbystřili: „Tatínku, kam jedeme?“ Šikovně položená otázka, která vlastně starému šedivému otci strhanému nedá příležitost říct, že výprava se hochů nemusí týkat… „Jedu do skal, chcete se přidat?“ Místo odpovědi upřímné dětské oči otočené zkoumavě k mamince, jestli jí to nebude vadit. Všichni jsme dostali požehnání, a tak se po domě začaly míhat rychlé šmouhy, jak kluci narychlo pakovali.

VLÍDNÉ JIZERSKOHORSKÉ NEVLÍDNO

VLÍDNÉ JIZERSKOHORSKÉ NEVLÍDNO

Začátek května zastihl Jizerské hory v podobě, jaká udělala radost všem, kdo čekali na déšť jako na smilování. Lesy se zaleskly kapkami deště, zvlhlý podrost přiměl mloky k opuštění skrýší, koryta potoků se nasytila a získala hnědou rašelinnou barvu. Ideální čas zmizet do lesů a navnímat atmosféru, která Jizerkám snad nejlépe sluší.

NOHY JDOU A ZADEK SE VEZE aneb jarní cyklotoulání

NOHY JDOU A ZADEK SE VEZE aneb jarní cyklotoulání

Jaro vládne horám stejně něžnou rukou, jak něžnou ji musí děti mít na přední brzdě svých kol. Ale říkejte jim něco o brzdách…to je jako brzdit dětem život. Ještě si dovedu sám vzpomenout, jak jsme na těch našich tehdejších porůznu poděděných cyklotroskách lítali po cestách necestách a často se brzdilo pádem. A to se pak schovávaly prodřené kalhoty a krvavá kolena. Povídám si o tom všem s dcerkou i kluky, protože letos je kola chytla. Ono vydat se s tím úžasným vynálezem do hor a lesů, to je požitek. I já mu zase přicházím na chuť, přestože jsem cyklistický vyděděnec…

MUCHOVSKÝ EVEREST aneb DOTKNOUT SE KAMENE

MUCHOVSKÝ EVEREST aneb DOTKNOUT SE KAMENE

Zářivě zelené jaro….to je každoročně očekávaný vzácný čas. Letos, snad jako nikdy předtím, modrá obloha zapomněla na spoustu dní, jaké to je, když po ní plují mraky. Modro, slunečno, jasno, SUCHO. Líbivé a děsivé počasí zároveň. Všichni jsme se těšili na tolik potřebné deště, ale do té doby dotek s jizerskohoroskou žulou – tou zhutněnou tanvaldskou na Černostudničním hřebeni i hrubozrnnou ze severních strání hor – hřál
a nevýslovně těšil. Čím to je, že se člověk těší, až se zase poškrábe?!

EXPEDICE “Údolka na Zahradní”

EXPEDICE "Údolka na Zahradní"

Jakápak expedice? Zahradní věž jsme přeci lezli tolikrát! V zimě, v létě i v průběhu barevného podzimu. Je to vděčná skála a zároveň naplňuje vděkem vás, trávíte-li pokojné chvíle na jejím vrcholu. Připadáte si jako námořník v koši stěžně vysoko nad hladinou. Žulový škuner plující mořem lesů. Zažili jsme tu vichr beroucí slova od úst, ze země pod skalou jsme sbírali na kost zmrzlé sýkorky. Tiše jsme žasli nad letními západy slunce i plujícími mraky nasouvajícími se odněkud z rovin za zemskou hranicí, očima jsme bloudili po cestách viditelných z vrcholu v době, kdy buky shodily listí. A teď jsme se sem vypravili – na rodinnou expedici – abychom z vrcholu uviděli, jak se lesy začínají zelenat.

ARBORETUM NA SEDLE aneb V DUBNOVÝCH SRÁZECH

ARBORETUM NA SEDLE aneb V DUBNOVÝCH SRÁZECH

Vzpomenu-li na hřeben Srázů, naskočí mi vždy stejné obrazy: Zvon, Homole cukru, Ostrý roh, pohled k Viničné a Poledníku z vrcholu Sedla a slavná borovice na vrcholu této členité skály. Ona borovice, ač nevelká, jistě velmi stará, patří k nejslavnějším stromům Jizerských hor. Přemýšlím, jestli vůbec nějaký buk – a že jsou Jizerky především bukové – dosahuje věhlasu borovice na Sedle. Všechnu pozornost na sebe přitahuje, přestože není jediným stromem, který se na rozbrázděném vrcholu žulového skaliska uchytil. Pár metrů od jejího pokrouceného šupinatého kmene roste větry a tvrdými podmínkami formovaná bříza s bělostným kmenem, stačí překročit přes dvě pukliny a rázem jste u zatím ještě drobného jeřábu rostoucímu v polostínu košatého buku – blízkého souseda Sedla. Celé arboretum se na Sedle sešlo.

HRANOU A SPÁROU DO KOUTA, TÍM NA VRCHOLOVÉ PLOTNY aneb JIZERSKOHORSKÁ RADOST

HRANOU A SPÁROU DO KOUTA, TÍM NA VRCHOLOVÉ PLOTNY aneb JIZERSKOHORSKÁ RADOST

Přemýšlím, co napsat k žulové poezii, kterou představuje vylezení cesty Údolní hrana
na Štolpišskou věž. Při nejlepší vůli nejsem schopen najít vhodná slova, která by zprostředkovala pocity člověka, jenž kdesi v příkré rokli, obklopen mohutnými buky, stoupá za monotónního šumění Štolpichu mírně ukloněnou hranou členité věže k jejímu rozložitému vrcholu. Žula překvapivě sálá žárem nastřádaným za výjimečně teplého dubnového dne, dosud bezlisté buky nechávají mohutnou věž prohřát slunečními paprsky, než ji skryjí pod hladinu zeleného šumícího moře. Roklí se nese ptačí zpěv
a nebývale horký jarní vzduch se viditelně tetelí nad slunci přikloněnými plotnami….těmito větami jsme splnili jizerskohorskou lyriku….

Vysoko nad údolím …a co vítr ví…

Vysoko nad údolím ...a co vítr ví...

Je ŽIVOT náhodou? A může vůbec tak složitý komplex vzájemně se ovlivňujících tvorů, rostlin, dějů i přírodních podmínek být náhodou? No a co teprve když přidáme existenci záležitostí lidskému oku neviditelných, žádnými ukazateli neuchopitelných, nezměřitelných a přesto alespoň tušených, často dokonce prožitých? Jak málo toho víme! Kdykoliv někde pobýváme, je to protnutí místa, času, nás samotných a případně těch, kdo v danou chvíli s námi ono místo sdílí. A dvakrát stejnou chvíli nezažiješ. Ne nadarmo se říká, že do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. Lze to chápat jako příměr
o nasbíraných zkušenostech nebo také jen jako prosté konstatování, že každý okamžik lidského života je unikátní a jedinečný, nikdy se nebude opakovat. Můžeš tak třeba na Ořešáku pobýt každý den a nikdy to nebude stejné. Všímáš-li si detailů, potom víš, že jednou vedle tebe na kameni poskakovala křivka, jindy nad hlavou kroužil sokol. Neuvidíš dvakrát stejný západ slunce ani totožnou tichou plavbu mraků, jednou to tam záblo, podruhé dýchala žula horkým letním dechem….

ZÁPADNÍM SOKOLÍKEM NA KAZATELNU

ZÁPADNÍM SOKOLÍKEM NA KAZATELNU

Začátky sezony, kdy dny jsou ještě krátké a teplotní rozdíl mezi slunci nastavenými stráněmi a stinnými místy značný, bývá naším oblíbeným cílem Kazatelna, impozantní skála nad klokotajícím Černým potokem. Tvarová dokonalost této žulové bašty vyniká právě tehdy, dokud se okolní buky ( ani jeřáb v blízkosti pamětní tabulky J. Čihuly a E. Soukupa ) nezazelenají listím. Potom Kazatelna ve své celistvosti zmizí z dohledu a viditelné jsou jen jednotlivé její partie. Nemít stromy – buky zejména – tak rád, bylo by mi to snad i líto. Vše je ale jak má být a Kazatelna si zachová své podmanivé kouzlo i pokud se ukrývá v zeleni.

VZÁCNÉ BANALITY aneb zahajujeme sezonu, která asi nebude

VZÁCNÉ BANALITY aneb zahajujeme sezonu, která asi nebude

Víkend 14. a 15. března léta páně 2020 byl – aniž bychom to v tu chvíli tušili ( ač náznaky přicházely ) – posledním víkendem světa takového, jaký jsme znali.
Po oba dva dny – v sobotu při toulání kolem Hejnic i v neděli ve stráních nad Zásadou – jsem měl nutkání nechat kamerku doma a jen si plout na vlnách skvostného předjaří. Nakonec jsem ale, pamětliv na fotografické rčení: “Co nenafotíš dnes, to už nikdy nenafotíš…” do kapsy kameru vzal a dnes jsem za to rád. Zaznamenal jsem něco, co se dá nazvat jako “Nevědomé loučení s tím, jak jsme si žili” nebo možná “Svědectví o nejobyčejnějších banalitách, které jsou rázem vzácností…”.

Dlouho odkládaná výprava za FRANTIŠKEM

Dlouho odkládaná výprava za FRANTIŠKEM

S lezením nemám spojené žádné cíle. Ještě abych měl, já, nelezec. Ale jistou motivaci mám. Kdysi dávno, před lety a lety, mi v rukou přistál – a už nikdy neodletěl – knižní horolezecký průvodce Jizerských hor. Tehdy jsem mu nevěnoval pozornost z pohledu topografie skal, schematických plánků, lezeckých cest. Jen jsem s chutí schroupl kapitoly o historii lezení. Ale už tenkrát jsem se zasnil, jaké by to asi muselo být, ze všech těch skal se rozhlédnout po kraji. Rovněž v místopisu si libuji, od dětství jsem rád čítával v mapách a kde jsem zmerčil nějaké zajímavě znějící místo, už mě to tam táhlo. Nemohl jsem tedy v horolezeckém průvodci – přestože nelezec – vynechat dvojstranu
s abecedním rejstříkem zdejších žulových skal.

DOKUD NÁM NEVYTRHAJÍ LETKY neb VÝLET PODLE MAMINKY – Teplické a Adršpašské skály

DOKUD NÁM NEVYTRHAJÍ LETKY neb VÝLET PODLE MAMINKY - Teplické a Adršpašské skály

Odmlčel jsem se. Myslím na Kagotu. Necítil jsem potřebu nic psát ani tvořit, ale život se nám – ani lidem kolem nás – nezastavil, byť si to mnozí mocní jistě přejí. Naopak jsme
z drobných příkoří, které nám ( nebo spíše naší civilizační pohodlnosti ), těžili.

ÚNOROVÁ ZMIZENÍ aneb JIZERSKOHORSKÉ SOCKY

ÚNOROVÁ ZMIZENÍ aneb JIZERSKOHORSKÉ SOCKY

Únor….je nošením dříví do lesa připomínat, jak mrazivé bývaly únory za mého dětství. Meluzína hnala sníh do očí, bílá tma vířila v burácejícím vichru. Teplota klesala hluboko pod nulu. Maminka nám mazala zip na poděděných východoněmeckých botách indulonou, abychom zamrzlé zdrhovadlo se sestrou ve škole rozepli. Šálu přes pusu a mazej…. Na vleku to svištělo ostošest, vlekaři nás naháněli, abychom neprovozovali něco, čemu se říká dnes freeride. Zkrátka švihli jsme to na lyžích do lesa a tam to pálili mezi stromy a skalami, přes zamrzlé potoky a zasněžená žulová balvanitá moře, dolů na louku za nástupní stanicí vleku. Kupodivu se tu nikdo nezabil, ovšem z dnešního hlediska dospělého jedince vím, že andělé strážní drželi pohotovost a koruny buků jich musely být plné. Nejspíš se skrývali i pod větvemi smrků svěšenými tíhou sněhu k zemi.

JIZERSKOHORSKÁ RAKEV

JIZERSKOHORSKÁ RAKEV

Mít tak jednou ze své rakve výhled jako z Rakve jizerskohorské, té žulové, ve svazích Malého Štolpichu! To by bylo spočinutí! Ne, nechystám se umírat, ale jak už jsem tu zmiňoval staré moudro, je dobré být si své smrtelnosti vědom. Nutí vás to mít své záležitosti v pořádku a zároveň pohání k tomu, abyste prožívali to, co si přejete stihnout prožít. Potom ani zdánlivě nepříznivé počasí není důvodem k tomu, abyste zůstali zalezlí doma. Chcete do hor? Tak běžte! Za deště a sychravých dní jsou také krásné, jen jinak. A když na kraj padne bílá peřina, to už vůbec nejde ignorovat neslyšné – a o to vemlouvavější – volání Jizerskohorského duševního sanatoria.

ZA KAMARÁDEM ZE SKAL aneb MÍT BLÁTO JEN NA BOTÁCH

ZA KAMARÁDEM ZE SKAL aneb MÍT BLÁTO JEN NA BOTÁCH

Konec ledna přivál mrazivý vzduch a na pár desítek hodin se mohlo zdát, že paní Zima se ujme vlády nad naším krajem. Cesta do práce připomínala projížďku pohádkovou krajinou. Bylo to ovšem jen krátké připomenutí toho, jak to má v zimních měsících
v našich zeměpisných šířkách a nadmořských výškách vypadat. Překulilo se pár desítek hodin a já musel přehodnocovat plány, kam vyrazit. Místo zasněžených hor tak padla volba na slibovanou návštěvu místa, které v sobě nese otisk těžkých chvil a ponurá nálada únorového lesa nasyceného vlhkostí jen umocní pocity, které tu vnímavý člověk – v našem případě zvědavá dětská dušička – může prožít.

ULOVENÝ DRON a LEDNOVÉ LIDUPRÁZDNO

ULOVENÝ DRON a LEDNOVÉ LIDUPRÁZDNO

Není to tak dlouho, co jsem seděl u youtube nad videi se záběry hor z dronů. Je to krása. Všichni, kdo se škrábeme na vrcholky skal za výhledy, jenž patří jinak jenom ptákům ( a místy – dle hovínek na vrcholových platech skal – i kunám skalním ), známe ten okamžik, kdy se srdce skoro zastaví radostí nad pohledy, které jsou z přítmí lesa nemyslitelné. Pro mě osobně je to nejhlavnější důvod lezení. Ovšem záběry z dronu přidají další rozměr….přiblížení nad koruny buků ke skále, přelet nad vrcholem, na který právě dolézají – v dobrém smyslu slova – pošetilí lidští podivíni…. nebo stoupání dronu podél stěny vzhůru. Vizuálně dokonalé. ALE…

VZPOMÍNKA NA BABÍ LÉTO V JIZERKÁCH

VZPOMÍNKA NA BABÍ LÉTO V JIZERKÁCH

Moc se mi nechce rozepisovat…strašně mě bolí ukazováček a malíček na levé ruce, palec na pravé, mám asi třísku v dlani….ne, kecám, prostě pošetřím slova a obrazem se vrátím ke dvěma výpravám do shodné oblasti – ke Hlídačům Koutu – které se uskutečnily koncem loňského září. Byla to dvě odpoledne v horách, obě zcela jiná, která jsem si chtěl nechat běžet hlavou ve formě vzpomínek nepřetvořených do galerie fotografií či videa. Obě toulky jsem zmínil ve článku Jizerkám co jejich jest. Nazrál čas vměstnat je do videa. Ne že by to bylo nutné, vlastně jen vyhovím dětem, které si to přály….Kdo tedy máte zájem vrátit se v čase o necelé čtyři měsíce zpět, máte příležitost….

Hubertka 2020

Hubertka 2020

BEZVÝZNAMNÁ TAJEMSTVÍ LEDNOVÝCH JIZEREK

BEZVÝZNAMNÁ TAJEMSTVÍ LEDNOVÝCH JIZEREK

Co vás nutí jít do hor? Přemýšleli jste někdy o tom? Možná ani není třeba takto se ptát, stejně tak, jako není důležité znát odpovědi na všechny své otázky. Ale přesto….proč?! Otázka tím pádnější, čím horší počasí se rozhostí nad krajem. Své o tom ví i domácí zvířata. Však se říká o škaredých dnech, že by psa nevyhnal. A podívám-li na naše mourovaté kočky, tak ty jen vyběhnou klapkou ve dveřích na zahradu, protáhnou si nohy, někam položí a zahrabou to, co doma ani moc nepotřebujeme mít a zase peláší do tepla. Rozvalí se v křesle před krbovkami nebo schoulí do klubíčka na pohovce a spí. Snadno bychom se mohli k jejich lenošení přidat, ale nějak nám to nestačí. Tady přichází ono „PROČ?“.

PF aneb PFFFF….

PF aneb PFFFF....

Jakousi mojí tradicí je vyslat skrze Kagota novoroční poselství. Letos mám ovšem hlavu naladěnou jinak. Ne že bych o to stál, ale co už s tím nadělám….. Život je jeden dlouhý příběh skládající se z řady příhod. V jejich sledu řada z nás spatřuje neviditelný řád, snad karmu, principy akce a reakce, odměnu i trest, dar lekce, nápovědu k pochopení. Zkrátka lidé mého ražení nevěří, že se jisté věci dějí jen náhodou. Jiní z nás takovou myšlenku nepřijímají, sami sebe vůbec nepovažují za strůjce svého osudu, někdy žehrají na smůlu a stávají se z nich kvartální věřící, když zrovna je té smůly moc a nepomůže-li někdo jiný, pak si vzpomenou na Boha. A když se daří, neberou to jako odměnu, to je prostě normálka a děkovat není za co, natož Bohu.

PROSINCOVÉ VÝLETY aneb být si pevným bodem

PROSINCOVÉ VÝLETY aneb být si pevným bodem

„Prosincové výlety? Fakt myslíš VÝLETY?“ Lidi nechápou. A kdy prý jako nakupuju dárky, jak to, že nelítám po krámech, nesunu se v kolonách k obchodním centrům, nerovnám do nákupního vozíku hromady jídla, jak kdyby zítra oficiálně začínal dodavatelský výpadek v důsledku celosvětového hladomoru. Jakpak to, že nesrkám punč někde v Polsku nebo Německu na vánočních trzích? Odpověď je zcela prostá – dělám co nejvíce toho, co dělat chci a vyhýbám se všemu, co mi bere klid a pohodu na srdci, tedy snažím se ctít hodnoty, o které by především v adventním čase mělo jít.

POPRVÉ S LEDOVÝMA RUKAMA

POPRVÉ S LEDOVÝMA RUKAMA

Druhá polovina listopadu utekla rychleji než voda potoků v nejstrmějších jizerskohorských roklích. Kluci si přáli, abychom spolu ještě letos něco vylezli a já si v hlavě sumíroval plány, kam bych je mohl vzít. Jenže kdykoliv se naskytlo volné odpoledne, dusila kraj těžká olověná mračna a pokud zrovna neotevřela svá stavidla, stejně se lesy a skály leskly vodou. Sychravo, nevlídno. Čas krásný na zádumčivou osamocenou toulku do nitra prokřehlých hor, ale ne na lezení s dětmi.

JIZERKY SVATOMARTINSKÉ

JIZERKY SVATOMARTINSKÉ

Nedělní ráno, den před svatým Martinem, bylo chladné. Letos doposud nejchladnější. Ranní slunce studeně svítilo na prokřehlou Zásadu, jinovatka v trávě se blyštila a mráz vykreslil květy na zaparkovaném autě. S Matýskem a Evčou jsme se vydali na Rysovku, kopec nad Zásadou, abychom si prohlédli ne zrovna častý jev v naší vsi. Inverzní oblačnost, jindy přikovaná až hluboko pod Zásadou o dobrých 250 výškových metrů níže v údolí Jizery u Železného Brodu, tentokrát vystoupala do neběžné hladiny a tam se udržovala od úsvitu až skoro do oběda. Zásadskou kapli sv. Prokopa a nejvýše položené domy střídavě halila a zase ze své moci pouštěla řídká – slunečními paprsky prozářená – mlha pomalu se sunoucí od východu. Z mlžného moře vystupovaly na východní straně Krkonoše a na jižním obzoru, připomínaje ostrov, potom Kozákov. Svatomartinská husa se od předchozího večera pomalu pekla v troubě, koupala ve vlastním sádle a prckové natěšeně kroužili kolem. Kdo by se na husičku ( a rodiče i na Svatomartinské víno ) netěšil?!

DVA CÍLE BEZ CÍLE

DVA CÍLE BEZ CÍLE

Jestli mám říct, co mám nejraději na volném dni, potom je to luxus nemít žádný plán nebo pevně daný program – ani co se výletu týká. Není v tom spěch, jako když urveš volných pár hodin a s vyplazeným jazykem chvátáš do hor, tam kmitáš rychlokrokem
k cíli a nakonec se musíš vracet mnohem dřív, než bys chtěl. I to je samozřejmě moc dobré a o dost lepší, než nic, ovšem je to jako vstávat od stolu v půlce hostiny. Ale celý volný den? To je možnost přispat si, v klidu si pobalit věci a od domu vyjet s tím, že ještě na první křižovatce nevíš, jestli to stočíš vlevo nebo vpravo.

CHLAPSKÁ VÝPRAVA NA MECHOVOU

CHLAPSKÁ VÝPRAVA NA MECHOVOU

Máte-li tři děti, předpokládá to občas logistiku jako třeba u nějaké velké přepravní společnosti. Kluci začali chodit do školy, přibyly povinnosti a úměrně s tím ubylo volného času. K pramalé radosti hochů i mé jsme rovněž přišli o možnost spontánně se při ranním pohledu z okna rozhodnout, že využijeme krásného dne pro pobyt někde v srdci přírody, než abych předal děti mezi zdi vzdělávacího zařízení. Takto jsme snadno vynechávali školku, ovšem se školou to už nejde. Alespoň však není dcerka v nevýhodě, ta už krájí ve škole třetí rok a vzhledem k větším povinnostem měla méně příležitostí vyrazit s námi do hor. A tak hledáme skulinky v programu a mezi to, co se musí, vkládáme to, co chceme.

SOUMRAK A ÚSVIT V HORÁCH

SOUMRAK A ÚSVIT V HORÁCH

Oba okamžiky, kdy si v Jizerkách podává ruku den s nocí, jsou mimořádné. Večer a ráno v horách…chvíle, kdy světlo se mění každou minutou a spolu s ním i vaše vnímání.

PATCHUBA PAZHRAVÁ aneb Plotnová a Mechová

PATCHUBA PAZHRAVÁ aneb Plotnová a Mechová

S Lubošem nesmíte plánovat. To je základní pravidlo uplatnitelné vůči etnikům, jehož je sám příslušníkem. Však mi to babička vždycky říkala…opakovat se nechci. Mohu se vsadit, že pokud bychom měli na pondělí naplánované vzájemné lezení, neuskutečnilo by se. Jako na potvoru by byl Luboš po flámu, případně před flámem nebo bych přijel do Hejnic a v basecampu by se slepenýma očima a skrz slepenou hubu procedil, že je nějakej marnej a nikam nejde. Nebo – a to už je vrchol – by tvrdil, že musí jít makat….

VÝHLEDY Z MÍST, KDE JSTE SAMI

VÝHLEDY Z MÍST, KDE JSTE SAMI

Nevím, co za snahou člověka lézt po skalách stojí obecně, ale co mě se týká, mám
v tom jasno. Nejde mi o žádné sportovní výkony, ale jen o nové pohledy do krajiny. A ty jsou z temen jizerskohorských žulových obrů tak návykové, že se musíte vracet. Má to
v sobě ještě jednu přidanou hodnotu – samotu a soukromí. Nestane se v Jizerských horách, že vylezete na skálu a na jejím vrcholu již někdo jiný pobývá. Skála, stojící tu po věky věků, je tu právě teď jen a jen pro vás samotného, případně vašeho parťáka na laně, jestliže se zrovna přidal k vám….a to není rušivý element, lidé, co spolu lezou, jsou v symbióze.

JIZERSKOHORSKÉ BARVY PODZIMU

JIZERSKOHORSKÉ BARVY PODZIMU

Každý z vás může mít jiný názor, ale pro mě jsou dvě období v Jizerských horách nejkrásnějšími. Jarní rašení buků a barevný podzim – ten stavím nejvýš, nad něj
v Jizerkách není. Vyjdou-li na říjen slunečné dny, nic se té skvostné paletě barev, kterými jizerskohorský podzim maluje, nevyrovná. Sledujete-li v protisvětle pestré koruny buků lehce se pohupující v překvapivě teplém větru, připomíná to dětský kaleidoskop. Je to čirá fascinace barvami, tvary a uklidňujícím pohybem dosud listnatých větví buků, jeřábů, javorů, bříz a dalších krasavců z říše stromů. Buky ale Jizerkám vládnou a abyste mohli prožít jejich rychlou proměnu přes zlatavě žlutou do měděné, nesmíte vynechat žádnou příležitost do lesů se za říjnových dnů vypravit.

JIZERKÁM CO JEJICH JEST

JIZERKÁM CO JEJICH JEST

Posledních 14 dní mi hoří koudel pod prdelí…sedím najednou na pěti židlích a na všech mě pálí zadek. Raketovej pohon abych měl. A všechno, co se může podělat, podělá se hned dvakrát a když se to opraví, zase se to jebne. Taková ta série, kdy čert kálí na jednu hromadu. Přitom do Jizerek přišel podzim a spolu s ním i něco odešlo…. u toho všeho je třeba být a tak ať si koudel hoří, zadek pálí, přesto si kradu čas na to, abych
v Jizerkách v jejich královském čase byl…aspoň na chvíli, na skok, nepromeškat příchod období, které – víc než jakýkoliv jiné – k Jizerkám svou atmosférou patří.

S LÉTEM ODCHÁZÍ I PEPIK

S LÉTEM ODCHÁZÍ I PEPIK

V létě Pancho…pak nebeské symboly a Boží oko….a před východem prvního letošního podzimního slunce i Pepik…Zpráva o jeho úmrtí mě zastihla kousek od Ostrova, kam jsem jel zrelaxovat, nabrat pohodu a sílu z míst, která jsou zhmotněna pozitivní energií…symbolicky jsem tak Pepu do NEBE vyprovodil v místě, které se jmenuje Himmelreich – Nebeská říše.

NEBESKÉ OBRAZY NAD ÚDOLÍM JIZERY

Posted in VIDEO No Comments »
NEBESKÉ OBRAZY NAD ÚDOLÍM JIZERY

Není zrovna obvyklé, mít Suché skály na chvíli jen pro sebe, případně ještě pro své blízké. Ale je to pravděpodobnější, než mít pro sebe Ádr. Šance na klid a mír ve skalách roste s tím, čím horší počasí nebo pokročilejší dobu zvolíte. Anebo musíte mít velekliku.

2 za 1? Dobrej vobchod!

2 za 1? Dobrej vobchod!

Dneska nebudu psát spisovně, protože nechci. A nebudu furt jen v práci, to taky nechci! Chci bejt volnej, co to jen de. Jo, živim rodinu, vim. Ale taky vim, že abych ji mohl živit, musim bejt živej a abych byl živej, musim žít. Žít, to není bejt v práci a bouchat kačky. Žít je prožívat, co je mi milý. Cejtit čerstvej vzduch, vidět, jak se začíná barvit listí na stromech, vnímat citelnej rozdíl teploty na slunci a ve stínu – jo, už to začíná. Hlásí se podzim, zatim se teda pere s babím létem o vládu nad krajem, ale postupně začne mít navrch. Chci u toho bejt a tak si na to musim udělat čas. Jo, udělat. Čas na takový věci totiž nemáš automaticky, nespadne ti do klína, musíš si ho…no udělat. Musíš s ním
i vyjednávat a vobchochovat, musíš něco zaplatit, abys získal.

JAKO VÍTR NAD HORAMI

JAKO VÍTR NAD HORAMI

Dokud máš křídla, leť! Nenech si mezi prsty protéct časy, kdy jsi svobodný a užívej nicnemusení! Přesně tato slova jsem opakoval klukům v průběhu srpna, kdy se prázdniny začínaly rapidně krátit. Františka už ví, co školáka s koncem prázdnin čeká a je s tím v rámci možností smířená, ale Štěpán a Matouš dosud jeli na vlně sladké nevědomosti. Jejich první školní den začínal pomalu ťukat na dveře a mně z toho nebylo vůbec dobře u srdce. Však mám sám v paměti školu a hlavně ty moje dětské svobodné dušičky znám – touží být venku, na loukách a v lesích, v horách a mezi skalami. Chtějí být s námi, hezky pohromadě, užívat vzájemnost, sdílenou radost z výletování a toulání, lezení po skalách, jízdy na kole nebo jen tichého sezení u ohýnku. Ne, nestrašil jsem je školou, ale chtěl jsem je napumpovat co nejpříjemnějšími zážitky, nasytit je radostí, posílit jejich vzájemnou důvěru, až spolu usednou do školní lavice a budou si tam oporou jen sami dva…jen na dálku nad nimi budete držet ochrannou ruku.

NOC A DEN NAD OSTROVEM

NOC A DEN NAD OSTROVEM

Neúprosně rychle plynou letní měsíce a spolu s tím, jak se krátí období prázdnin, sílí
i touha co nejvíce toho příjemného, co nás všechny těší a dodává pohodu na duši, ještě stihnou. Od poloviny června, kdy jsme v Ostrově vítali léto, jsme si slibovali, že se sem letos ještě alespoň na jeden víkend vrátíme. Stihli jsme to na poslední chvíli, o mém – na dlouhou dobu – skutečně posledním volném víkendu. K naší velké radosti se podařilo skloubit program s Lubošem a Kristýnkou, což vzbuzovalo nadšení u našich dětí, radost mou, Evčinu a snad i Kristýnčinu. A Luboš? Ten samozřejmě trpěl….ale já myslím, že ve skutečnosti trpěl rád.

PANCHO SE VYDAL NA CESTU aneb DÍKY, KAMARÁDE!

PANCHO SE VYDAL NA CESTU aneb DÍKY, KAMARÁDE!

Všichni a vše má svůj vyměřený čas. Co se zrodí, to umírá. Co je stvořeno, to se postupem času rozpadá. Nic není věčné, ani ta vzpomínka, která se s věčností často spojuje. Umírá s těmi, kdo vzpomínají. Vlastně co my víme, třeba cosi věčného je – právě to rození a umírání, vznik a zánik….vše, co víme o smrti, jsou jen domněnky. Zato náš věrný parťák a kamarád, Lubošův a Kristýnčin pes PANCHO, už v tuto chvíli ví víc, nežli my. Ví, co je na druhé straně….za dveřmi, které nám pootevírá zdejší pozemská smrt

JIZERSKOHORSKÉ NASLOUCHÁNÍ

JIZERSKOHORSKÉ NASLOUCHÁNÍ

Pakliže k vám někdo promlouvá, je slušné jej vyslechnout. Toliko v lidském světě, který je navíc komplikovaný v tom, že slova, která k vám míří, nemusí mít žádný smysl. Potom buď útrpně vydržíte poslouchat nebo přepnete do režimu nulového vnímání, to „BLABLABLA“ necháte jen protéct nejkratší cestou mezi ušima – dovnitř a ven bez zanechání stopy v šedé kůře mozkové. V nejhorším případě zapomenete na vychování a vzdálíte se….

JIZERSKOHORSKÉ CYKLOTOULÁNÍ

JIZERSKOHORSKÉ CYKLOTOULÁNÍ

Na dovolenou jsme se snažili táhnout co nejméně věcí. Řekli jsme si, že vystačíme
s méně oblečením, jíst budeme tamní jídlo a vařit z místních surovin a co se zábavy týká, naplno se oddáme možnostem, které se budou v cíli naší cesty nabízet. A tak jsme chodili po horách, koupali se v moři a s sebou jsme nevzali KOLA. Ta trpělivě čekala
v garáži na náš návrat. Já mám své bikové období odžité, klidně bych se bez cyklistiky obešel, ale děti i Evička pociťovali cyklovýletový absťák. Vedra mírně ustoupila a tak jsem vyslyšel přání rodiny a podnikli jsme dvě výpravy na kolech.

PYRAMIDA BOHA NEBESKÝCH VOD – s radostí ZASE V JIZERKÁCH

PYRAMIDA BOHA NEBESKÝCH VOD - s radostí ZASE V JIZERKÁCH

Slunce praží do jizerskohorských lesů a strání, suché listí chroupe pod nohama a mezi stromy se zjevuje fata morgana. Sucho se zhmotnilo do obrovské příšery, která zalehla kraj. Déšť je jen zbožným přáním, potoky se mění v potůčky a následně v suché balvanité cesty, jazyk se lepí na okorané patro. Jak z toho ven? Přírodě neporučíme, ale jedna možnost záchrany existuje. Musím se vydat k Pyramidě, potom se otevřou nebeská stavidla. Nevěříte? Ani já tomu tak doslova nevěřím, ale je to už tak velká náhoda, že snad náhodou nemůže být – třeba je to Pyramida Boha Deště. Kdykoliv ve svém životě jsem totiž k osamělé skále Pyramida došel, spustil se déšť a já se mokrý jako myš vracel domů.

ATMOSFÉRA PADAJÍCÍ NOCI aneb po západu slunce VE SKALÁKU

ATMOSFÉRA PADAJÍCÍ NOCI aneb po západu slunce VE SKALÁKU

Plují-li dny těžce jako bouřkové mraky a bolavá dušička potřebuje pozdvihnout, potom víc než kdy jindy vnímáte, co vám dělá dobře. Myslím skutečně bytostně dobře. Co vás hladí, smývá prach z unavených křídel, abyste zase mohli vzlétnout a radovat se
z voňavého léta. Je to společnost blízkých duší a upnutí se k osvědčené činnosti, jež vás neskonale těší, ať už je sebehůř.

JAKO KÁMEN PROUDEM VODY OMÝVANÝ aneb být jen pozorovatelem

JAKO KÁMEN PROUDEM VODY OMÝVANÝ aneb být jen pozorovatelem

Přijdou v životě chvíle, kdy si uvědomíte, že čím více se snažíte mít věci pod kontrolou, řídit je, být pánem situace a vládcem nad plánováním prožívaných událostí, tím méně se to daří. Život má smysl pro zlomyslnost a ironii. Můžeme se z toho hroutit a nebo naopak vše přijmout jako dar osvěty předávané jakousi vyšší mocí, jež nám na konkrétních příkladech ukazuje a sděluje, že nelze vše narýsovat tak, jak bychom chtěli. A bylo by to vůbec dobře?

NAKONEC I S PODÁNÍM RUKY aneb KAM OKO DOHLÉDNE

NAKONEC I S PODÁNÍM RUKY aneb KAM OKO DOHLÉDNE

Tak přeci jen na lezecké rozloučení s Jizerkami došlo. Dřív, než zmizíme daleko za jižní obzor, rozhlédli jsme se ještě z vrcholu několika oblíbených jizerskohorských žulových skal. Nevěřil jsem, že by se to mohlo ještě stihnout, ale o to příjemnější rozloučení to bylo. Pod námi se v mírném větru vlnilo a nadouvalo bukové moře, žár posledních dní polevil a místy dokonce vanul chladný vzduch. Nad hlavou vysoké modré nebe, plující bílá oblaka a s nastupujícím večerem delší a delší stíny na oranžově nasvícených skalách a kmenech stromů. Jizerskohorský Ráj na Zemi!

KAGOT LEAKS

KAGOT LEAKS

Jupííí, začalo nám volno. Můj pracovní rytmus v průběhu roku neúprosně klape jako metronom, moc prostoru pro kreativitu ve smyslu svobodné volby termínu na dovolenou mi nedává. A tak, jako každý rok přesně ve stejnou dobu, balíme na dovolenou. A než odjedeme, je třeba pár věcí stihnout. Nejsou to žádné záležitosti, které by ovlivňovaly chod světa, ale takové ty maličkosti, které mohou náladu buď zhnojit nebo vytáhnout k výšinám.

SLUNOVRAT V JIZERKÁCH

SLUNOVRAT V JIZERKÁCH

Nevím, jak důležitým dnem je pro vás, kdo navštěvujete Kagota, SLUNOVRAT. Jelikož jste ale všichni naladěni na přírodní notu, předpokládám, že si tento astronomicky významný den alespoň uvědomujete. Někdo o slunovratu mluví jako o svátku pohanském. Je-li tomu tak, pak jsem já a vy všichni, kterých se slunovrat dotýká, nefalšovaným pohanem. V minulém příspěvku jsem takřka vynechal slova, dnes naopak vypustím aktuální video ( jen připomenu jedno pravideo )…nenutím vás to číst, ale zajímá-li vás, co neobyčejně obyčejného lze za slunovratu prožít, potom prosím:

OSTROV – vítání léta

Posted in top, VIDEO No Comments »
OSTROV - vítání léta

Viděli jste někdy stále se nabalující sněhovou kouli uprostřed června? Já ne. Ovšem příjezd naší jizerskohorské bandy a jejích blízkých duší do Ostrova ji připomínal. Jakýmsi záhadným řízením osudu se nám podařilo spasovat náš rodinný program
s Lubošovým a Kristýnčiným, ti zase přesvědčili své psy, ať také chvíli nepracují a jedou. V pátek dopoledne jsme se dozvěděli, že kromě spacáků Luboš nabalí do auta také Růžu a ještě než se setmí, dorazí za námi i Marťa s Tomem. Na parkingu před závorou kempu už vegetil Gusta a zvesela mával. Za chvíli se přidala Míša
a z Jindroušovic auta krom očekávané posádky vystoupila ještě Marcela. Doma tak zůstala jen Pepina, černá umektaná kočka z hejnického basecampu a vinou nedorozumění také Dan Jizba, který nám nechtěně, ale zodpovědně, hlídal po dobu naší nepřítomnosti jizerskohorské bučiny, sváděl lítý boj se žulou, mouchami a hovady hmyzími i lidskými, kterým příroda není svatá….

HORKÝ DECH SKALÁKU

HORKÝ DECH SKALÁKU

Moc jsem toho letos nenalezl. Spíš nic než moc. Na to „pravé chlapské lezení“
s Lubošem nám to nějak časově do sebe nepasuje a když, tak to zhatí nepříjemná zdravotní příhoda nebo alespoň počasí. Jít do skal s dětmi – či aspoň s jedním z nich – ovšem není žádný zoufalý náhradní program. Děti jsou neobyčejní parťáci a pobýt si
v jejich přítomnosti uprostřed nádherné přírody, připravit jim dobrodružství v podobě vylezení některé za skal, ať už žulových na Jizerkách nebo pískovcových třeba ve Skaláku, to je povznášející a dokonale nabíjející pocit. Jste to vy, kdo za takovou výpravu cítí vděk, protože být účasten nefalšovaného dětského nadšení, radosti, posouvání dovedností a objevování nepoznaných zákoutí, to je trochu jako výprava zpět do vlastních dětských let, kdy skály byly vyšší, stromy mohutnější a zpěv ptáků, lehký dotek větru ve tváři a vůně lesa, se vepisovali přímo do otevřeného srdce.

ZTRACENÁ A OPOMENUTÁ OTESÁNKOVA RAKEV

ZTRACENÁ A OPOMENUTÁ OTESÁNKOVA RAKEV

Nestěžuji si na květnové počasí. Naopak. Mlžno a sychravo svým dílem dodává Jizerkám to, čím jsou Jizerkami. Vícero inspirativních lidí to v našem rozhovoru mezi řečí zmínilo: „Jizerské hory nejsou jen lesnatými kopci na severní zemské hranici. Mají
v sobě cosi, co nelze přesvědčivě slovy popsat a dokonale na fotografie či do videí zachytit….“ Setkáte-li se s tím Cosi – a říkejme tomu, jak kdo chceme, třeba Duch místa nebo Duše Lesů a Hor, potom se v nás něco změní. Jako by nám bylo dovoleno dotknout se něčeho, co se nám zjevilo, aby potvrdilo svoji existenci, ovšem naše chápání to nekonečně převyšuje. Dovoluje nám to ale nahlížet do sebe a naladíme-li se, pak i setkávat se s tím a pokoušet se víc porozumět.

STUDENÝ MÁJ aneb ZATOPIT SI…

STUDENÝ MÁJ aneb ZATOPIT SI...

Květen zatím zrovna nenahrává globálním oteplistům….holt příroda má svoje mikrocykly, cykly a makrocykly, planeta je živoucí organismus a rozumíme mu míň, než si myslíme….studený je letošní máj – jak za sychravých dní, tak i za slunečných. Slunce jako by nehřálo, studený vítr letí krajem….ale v Jizerkách je pořád krásně.

BÝT CHVÍLI SÁM aneb MÁJOVÝ SNÍH

BÝT CHVÍLI SÁM aneb MÁJOVÝ SNÍH

Stejně jako má kalendářní rok svoje cykly, roční období, procházím i já každým rokem fázemi, které se pravidelně střídají. Je to důsledek sezónní práce. S příchodem jara mi nastává nejhektičtější čas plný nervů a starostí, období, kdy na sobě cítím nepohodu, podrážděnost a únavu, jež se nabaluje jako sněhová koule. A pak, jako zázrakem, vše jedním jediným okamžikem pomine. Nastane jakési vzduchoprázno, ale ještě ne pohoda. Té, aby mohla přijít, musí něco předcházet, umést jí cestičku a otevřít dveře dokořán. Tím cosi, co je vklíněno mezi náročné období a klid na odpočinek, je OČISTA – vnitřní duchovní rituál, kdy nechám odplavit stres, abych nebyl ani sám sobě protivný, únavě ponechám prostor protéct mým tělem, čímž nade mnou ztratí moc a spolu s ní z těla a duše odejde pomyslný prach a smog únavy mentální. Očista v podobě, jakou v takové dny potřebuji, předpokládá jedinou věc – pobýt si SÁM.

BYSTRÉ VODY JIZERSKOHORSKÉ

BYSTRÉ VODY JIZERSKOHORSKÉ

Opře-li se do dosud bílých vrcholků Jizerských hor již mocné a hřejivé slunce, nastanou nejlepší dny na toulky podél balvanitých koryt potoků a říček odvádějících vody
z tajícího sněhu kamsi do údolí a dál, až za hranice naší země. Hory se rozzáří svěží zelení čerstvých bukových lístků a lesy naplní žlutozelené světlo. Potoky vřou, klokotají a bublají, voda dostane nádech od okru až po hnědooranžovou, podle toho jak rychle a prudce kde utíká z hor. Jsou to těkavé dny, musíš je trefit, udělat si na Jizerky čas a sám to prožít. Lístky buků totiž rychle ztmavnou a jakmile sníh na náhorním platu roztaje, vody se zklidní, toky zpomalí. Zmizí radost z bystrých bouřících vod.

ÚNOROVÝ OSTROVNÍ ARCHIV aneb NEEEE

Posted in VIDEO No Comments »
ÚNOROVÝ OSTROVNÍ ARCHIV aneb NEEEE

Únor. Zimní měsíc, že?! Já ho tak z dětství pamatuji. Nechci být jako dědeček s hůlkou sedící na zápraží, vzpomínaje, jak holky byly hezčí, tráva zelenější, vítr svěžejší……to vše je jen milosrdná schopnost paměti idealizovat vzpomínky. Ale jedna věc je jistá – únory byly skutečně mrazivější!

JARO SE OTEVÍRÁ aneb VODA SE VALÍ A SKÁLY LÁKAJÍ

JARO SE OTEVÍRÁ aneb VODA SE VALÍ A SKÁLY LÁKAJÍ

Mám jaro rád. Prosté konstatování, že? Co kolem toho více hledat?! Sníh mizí pod slunečními paprsky podpořenými teplým prouděním vzduchu. Lesy a hory se provoní, rozezní je ptačí zpěv. Koryty potoků a řek se valí hučící vody, skály osychají a ve vzduchu je cítit něco, co přes zimu spalo.

KDE CHRASTÍ KOSOU ZUBATÁ

Posted in VIDEO No Comments »
KDE CHRASTÍ KOSOU ZUBATÁ

Lidský život má svůj daleký přesah a nechává po sobě otisky – viditelné i neviditelné. Na mimořádných místech, kde se silné příběhy ( ať už navýsost radostné nebo naopak tragické ) psaly, lze i dávno potom, co se jejich protagonisté stali pouhou vzpomínkou, ucítit na vlastní kůži něco z jejich osudu. 27. března 1945 skončila v terezínském koncentráku životní pouť legendy pískovcového lezení a nekorunovaného, ale plně respektovaného, krále Skaláku – Josky Smítky. A právě výročí této svinsky násilné události se stalo inspirací k mojí krátké toulce pozdně březnovým Skalákem.

PROMOKLÉ TOULKY

Posted in VIDEO No Comments »
PROMOKLÉ TOULKY

Traduje se, že je to výrok pocházející z Norska: „ Neexistuje špatné počasí, jen nevhodné oblečení….“. Pokud je to skutečně norská myšlenka, potom zřejmě z doby, než se tam regulérně zbláznili. A pozor, nesoudím podle novinových článků, osobně vidím při svých návštěvách severu tu proměnu…..Nevím, jestli by dnes norská rodina vyvedla děti do deštivých lesů, aby náhodou nebyla obviněna z jejich týrání a nemusela se obávat odebrání ratolestí. My naštěstí žijeme na jedné z posledních Citadel Zdravého Rozumu ( byť to mnozí vidět nedokážou nebo nechtějí ). Tudíž my můžeme s dětmi do deště vyrazit, tvrdší podmínky pojmout jako hru s přidanou hodnotou zvyšování odolnosti a hlavně si uvědomovat, že to nejsou děti, komu vadí déšť. Spíš dospělý řeší, jestli náhodou nebude durch, jestli má nohy v suchu…..a děti se zatím radují z probíhání kaluží…..

LYSÁ GORILA ….a na ní PAVIÁNI

LYSÁ GORILA ....a na ní PAVIÁNI

Stokrát jsem to za zimu od kluků slyšel: „Tatínku, já se těším zase do skal, na lezení….do Jizerek.“ Jakmile začal sníh odtávat, frekvence dotazů: „Kdy vyrazíme?“, se znásobila. Pondělí nebylo zrovna ukázkovým dnem, co se počasí týká. Tedy jak se to vezme. Ono to větrné pošmourno s předjarně zemitými barvami k Jizerkám dokonale pasuje. Cinknul jsem do školky, že vyzvednu kluky po obědě. Hoši se vyhrnuli jak velká voda a jako by ti čičici něco tušili, už to do mě prali: „Tatínku, tatínku, já chci někam na výlet, já chci lézt…..!“.

JAK ZA STAREJCH DOBREJCH…

JAK ZA STAREJCH DOBREJCH…

Poslední únor. Co s ním? Luboš sice tvrdil, že je nemocnej, ale to se musí brát s rezervou. Koeficient lži všeho, co řekne, je tak 50%. A tak jsem mu zavolal: „Hele, sypu si to do Jizerek, teď jsem pod Harrachovem, máš tak třičtvrtě hoďky na to, než to přejedu Polskem k vám….“ On se kupodivu chytil, že jo, vezmeme čokly a někde se projdem.

ABU restaurátor aneb jedno BEZ druhého

ABU restaurátor aneb jedno BEZ druhého

Abu se nám proměnil v restaurátora. Skutečně restaurátora, nikoliv restauratéra. Nehledejte v tom žádnou spojitost s restauračním zařízením, vážně šlo o nezištnou šlechetnou činnost: záchranu vrcholové knížky ze Střední věže Suchých skal. U nálezu „promočeného cosi“ jsem nebyl, u návratu zpět tam, kam knížka patří, už ano. Vezměme to postupně, BEZ souvislostí není příběh celý.

TAKOVÁ MALÁ AMA DABLAM

TAKOVÁ MALÁ AMA DABLAM

Sedmé únorové ráno bylo v Zásadě mrazivé a jasné, měnící se světlohra před východem slunce dávala tušit mimořádný den, a protože jsem měl volno, nebylo nad čím dumat. Ten slabý šepot, co se nesl nad promrzlým krajem a šlo jej spíše podprahově vnímat než skutečně slyšet, to bylo vábení Jizerek. Příroda to tak má. Stejně jako ji potřebují lidé,
i ona má ráda přítomnost těch, kdo se rádi rozhlíží kolem sebe. Něžně a nevtíravě útočí na všechny jejich smysly i srdce a dotýká se jich svou všeobjímající krásou. Kdysi jsem četl, že každý potřebuje ocenění za své úsilí a je tomu tak i v případě Matičky Přírody. Také ona chce vnímat vděk lidí za každodenní krásu, kterou jim chystá.

JAKO DOMA aneb LEDNOVÉ SRÁZY

JAKO DOMA aneb LEDNOVÉ SRÁZY

Nevím, co dalšího bych mohl ještě napsat o Srázech než to, co už se na Kagotovi
v minulosti ode mne objevilo. Jenom bych se opakoval a stejně bych nedokázal předat slovy pocity, které se mi tu vždycky rozeběhnou hlavou, když jsem dorazím. Lhostejno, zda je to za svěže zeleného jara, hutného a vůněmi prosyceného léta, měděných podzimních dní či bílé zimy. Přijít sem, to je jako vrátit se domů. Klid a mír všude kolem, známé tvary skal a balvanů, tolikrát viděné, nezaměnitelná silueta Zvonu a urputná odolnost nádherné borovice na vrcholu Sedla. Člověku to dává klid, je tu v místech, která ho provází celým jeho životem.

LEDNOVÉ ZMIZENÍ DO SKAL aneb tak trochu proti proudu

LEDNOVÉ ZMIZENÍ DO SKAL aneb tak trochu proti proudu

Jakmile hory přikryje sníh, zvýší se frekvence aut směřujících od Prahy do příhraničních hor. Poznám to neomylně. Můžu si totiž v křižovatce, kde se z vedlejší silnice napojuji do rychlostky na Liberec, klidně ducnout. Had plechových krabiček s lyžemi na střeše se sune do zasněžených kopců…. V Zásadě se zaplní parkoviště u vleku a chcete-li si víc zalyžovat než postát ve frontě, musíte oželet azurový den a zvolit večerní lyžování.
A ještě jedno můžete. Zamířit proti tomu proudu, odjet z kopců do skal.

HUBERTKA

HUBERTKA

JAKO TA KOZA PAKISTÁNSKÁ…

JAKO TA KOZA PAKISTÁNSKÁ...

My, příslušníci zhoubně vyspělých národů, nevěříme v oběti a obětování. Samozřejmě si myslíme, že je to ohavné. Jak k tomu přijde nějaké to milé zvířátko, jehož krev prolijete proto, abyste si zajistili přízeň bohů?! Může snad ta kozenka v Pákistánu za to, že pár týpků chce mít třeba dobrou úrodu nebo skvělou mušku při odstřelu nepřátel?! Ptá se někdo oběti, zda souhlasí s tím, za co je obětována? Jak můžete chtít vystavět vlastní štěstí na neštěstí druhého?! Na druhou stranu, proč si to nevyzkoušet?! No a tak se to mělo mít i s naší milou kamarádkou Růžou, která se přidala k Lubošovi a ke mně na výpravu do Jizerek. Přibereme ji a rituálně obětujeme!

2019 A ZNOVU DO HOR aneb Yokina není zas tak blbá

2019 A ZNOVU DO HOR aneb Yokina není zas tak blbá

Třetí lednový den. Venku bílo, chvílemi přeháňky hustého sněžení, v mezičase mezi nimi se otevíraly pohledy na úpatí jizerskohorských kopců, vrcholy schovávala hustá šedá mlha. Otázka zní: „Co s tím?!“ Odpovědí je několik. Náš milý Nosorožec, se kterým Luboš sdílí stůl i lože, řekl: „Sorry, nejdu…je hnusně…“. Luboš kupodivu
neremcal: „Kam to vezmeme?!“ Pancho vesele poskakoval a těšil se na procházku do hor. A Yokina? Ten psí lempl? Buď ji varoval nějaký devátý psí smysl nebo prostě není až tak blbá, jak vypadá. Ne a ne ji dostat ode dveří. Pořád se vracela domů jak Lassie, kňučela, vrhala pohledy, že by se šutr ustnul. Já ne.

Poslední výlet roku 2018

Poslední výlet roku 2018

Už hezkých pár hodin máme rok 2019. A nic se nezměnilo, že?! Dýcháme stejný vzduch, máme rádi stejné lidi i stejná místa jako před silvestrovskou půlnocí. Co nás těšilo, těší nás dál. Nebilancujeme, nesčítáme, předsevzetí si nedáváme. To tu opakujeme každý rok. Život běží dál a všichni se musíme přičinit, aby alespoň v okruhu našich blízkých duší se všem žilo dobře. Takový spokojený mikrosvět…

KVP aneb SLOVO

KVP aneb SLOVO

Kouzlem nechtěného stalo se tradicí, vyslat do vesmíru pár slov jakožto KVP.
Kagotovské Vánoční Poselství. Ale pozor! Nejsou to slova určená všem. Míří k těm, kdo je chtějí v houštině vln, signálů a různých představitelných i nepředstavitelných datových přenosů, kterými zhoustlo nebe nad hlavou, zachytit. Je to jen takový tichý šelest a šramocení v řevu okolního světa, jako když ve tmách – pouze hmatem – zkoušíte najít cestu z pasti ven. Jsou to slova popisující tichou myšlenu, prostou jako počátek, jako první chtěný artikulovaný zvuk zapadlý kdesi hluboko pod vrstvami později rozvinuté řeči, později písma, zvukových a obrazových záznamů, terabytů dat….

JIZERSKOHORSKÉ NADZEMÍ A PODZEMÍ

JIZERSKOHORSKÉ NADZEMÍ A PODZEMÍ

Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale čerti mě do pekla neodnesli. To je ta menší záhada.
A ta druhá, větší? Neodnesli ani Luboše. Díky tomu, že nás peklo neschvátilo a my zůstali v nadzemí, mohli jsme se společně vydat na průzkum temnot a chladu jizerskohorského podzemí.

DOPIS ZA OKNEM

DOPIS ZA OKNEM

Za dnešního časného rána, kdy děti společně snídaly u stolu pod oknem, na kterém zářila barevná vánoční světýlka, jsem se střídavě díval dcerku, syny a jejich dopisy pro Ježíška. Každá z těch dětských dušiček svěřila papíru svoje přání a my se ženou potom položili psaníčka na parapet. Ježíšek nespěchá s tím, aby si dopisy vyzvedl. Možná, že sám se dívá oknem dovnitř, snad pověřil některého z ptáčků na krmítku úkolem, aby zjistil, zda si splnění svých přání děti zaslouží. Až dopisy zmizí, bude to zpráva pro dětičky, že mohou doufat zase o kousek víc, jejich přání už budou Ježíškovi známa a vše se – jak budou doufat a věřit – začne dít a splétat dohromady tak, aby na Štědrý večer zavládla skutečná radost.

VÝHLEDY ZA OBZOR

VÝHLEDY ZA OBZOR

aneb listopadové slunce nad hřebeny Krkonoš

Krkonoše. Jedno prosté slovo, jedno jméno pro nespočet mimořádných míst, úžasných výhledů, podob a forem, kterými k vám promlouvají. Pohříchu těch skutečně klidných promluv beze slov ubývá. Musíte si na ně počkat, pohlídat jejich čas. Přichází za brzkého jara, kdy hotely a penziony přeruší svůj provoz po ukončené zimní sezoně a rovněž za pozdně podzimních dní, v mezidobí vklíněné před nápor nových zimních hostů a za dny barevného podzimu. Zkrátka je třeba zvolit období co nejvíce bez lidí. Letošní podzim k tomu byl mimořádně přívětivý. Listopadové Krkonoše se koupaly
v podzimním slunci tak, jak tomu nebývá ani koncem září.

AUTOBUSÁK KDESI V HORÁCH UKRYTÝ

AUTOBUSÁK KDESI V HORÁCH UKRYTÝ

Pokud bych si za jednoho listopadového dne myslel, že Jizerkám vládnou síly zla, snadno bych mohl uvěřit tomu, že hranici Mordoru tvoří hrana hor nad Bílým Potokem a Hejnicemi, přesně v místech, kde se lesy lámou do prudkých svahů padajících dolů
k údolí. Nad vrcholovými partiemi Jizerských hor se to vařilo, mraky se převalovaly přes hranu a vzdušné proudy je zase táhly zpět. Přitom nad údolím bylo azurové nebe.

CESTY ZLATÝMI LESY

CESTY ZLATÝMI LESY

Nelze ignorovat letošní sucho a nevnímat, jak nízký stav vody proměňuje krajinu. I toho, kdo se nedívá srdcem, to musí trknout. Jizerskohorské přehrady, jindy připomínající severská jezera, mají dalece obnažené břehy, vyschlými koryty potoků se prohání spadané listí unášené větrem. Kdo shlížel k podzimu s nadějí, že vydatnými dešti vrátí alespoň něco vody do krajiny, ten musí být zklamán. Ovšem i při vědomí sucha, neznám jediného člověka, který by letošním barevným podzimem nebyl nadšen. Kdo se vypravil do říjnových lesů, musel si připadat jako ve veliké klenotnici. Žlutými listy prosvítalo hřejivé slunce a celý kraj dostal zlatou barvu. Den po dni se hory proměňovaly a přinášely neobyčejně kromobyčejnou radost z prostého pobytí v lesích.

PLAVBA JIZERSKOHORSKÝM KORÁBEM

PLAVBA JIZERSKOHORSKÝM KORÁBEM

Přesně v den, kdy se barevný říjen lámal do své poloviny, jsem se vydal na plavbu žulovým KORÁBEM. Jizerskohorské moře bukových lesů k tomu vybízelo, vlnilo se
v nezvykle teplém větru, vzduch měkce voněl a probouzel vzpomínky, kupodivu ale ne na šťastné chvíle v podzimních horách. Vzpomínal jsem naopak na dny, kdy jsem se
– vůl jeden pitomá – nechal spoutat. Přemýšlel jsem o podobných vzácných okamžicích, které jsem promarnil v zaměstnání, prací pro čísi blaho a zisk, oči jen smutně stáčel
k horám s vědomím, že až se vyhrabu po konci pracovní doby ven na ulici, místo jásavých barev krátkých podzimních dní, pohltí mě už jenom tma rychle přicházejících večerů.

OSTROV – POSLEDNÍ ZTROSKOTÁNÍ

OSTROV - POSLEDNÍ ZTROSKOTÁNÍ

Nošením dříví do lesa je opakování slov o tom, jak vlídné říjnové dny jsme před aktuální proměnou počasí – nutno podotknout, že k normálu odpovídajícímu ročnímu období – mohli prožívat. Pestré barvy, nejrozličnější vůně, každodenní jemné proměny lesů. Co to šlo, brousil jsem Jizerkami, je to jejich čas. Ale mezi jizerskohorské toulání jsem vklínil jeden den, kdy jsem změnil teritorium. Vrátil jsem se na ostrov, tedy do Ostrova.

NECHAT HORY DO SEBE TÉCT

NECHAT HORY DO SEBE TÉCT

aneb říjnové rozhovory nejen s Velkým Duchem

Souboj nekonečna s rychlým koncem, to je pro mě jizerskohorský říjen, ten nejkrásnější z měsíců, zejména když se vyvede tak, jako ten letošní. Lesy jsou plné pestrých barev a sytých vůní, proměn světla, dlouhých stínů a třepotu ptačích křídel. Chtěl bych, aby takové období bylo nekonečné, ať mám možnost zažít jej na všech svých oblíbených místech, kam se ovšem nezřídka musím složitě hrabat. Lituji každé hodiny, kdy za takových dní a nocí nejsem v horách. Zároveň ale někde v podvědomí, kdy už začínám cítit únavu, toužím po tom, aby vítr serval stromům listí z jejich větví a na kraj se spustily hutné deště. To abych mohl bez pocitu marnění času, v klidu domova
s pohledem upřeným do plamenů, poklidně odpočívat.

TÁTA SE SYNY NA SUPÍ

TÁTA SE SYNY NA SUPÍ

Dva po sobě jdoucí slunečné říjnové dny jsem věnoval návštěvě barevných bučin a jejich skal v úbočí Klínového vrchu. Pokaždé, když jsem tu, stavím se na jedné z mých nejoblíbenějších skal, na Supí hlavě. Osmého října jsem si na jejím vrcholu pobyl sám a tiše sledoval barvící se lesy na všechny strany od ukloněného skalního temene. Lehký větřík pofukoval mezi korunami buků, nosil jejich listí a ptačí zpěv se střídal s ťukáním do bukvic, které ještě na některých bucích zbyly. Hned následující den jsem se na Supí vrátil s mými syny. Ptačí zpěv tak vystřídalo jejich švitoření a smích.

STOTUNOVÉ DROBKY

STOTUNOVÉ DROBKY

Je pár jizerskohorských bašt, jejichž návštěva přináší mimořádné potěšení i zážitky. Každý má takové „svoje“ skály. Jejich vrcholy většinou plují nad lehce se pohupujícími a vlnícími korunami stromů a otevírá se z nich pohled do údolí. A nebo to jsou skály, ke kterým se vážou mimořádné příběhy z historie lezení v Jizerkách či vlastní hluboké prožitky, které nikdo jiný nemůže pochopit, protože, jak se říká, nechodí ve vašich botách.

NASTUPUJÍCÍ JIZERSKOHORSKÝ PODZIM

NASTUPUJÍCÍ JIZERSKOHORSKÝ PODZIM

Letošní přelom září a října přinesl do Jizerských hor proměnlivé počasí. Zachmuřené dny se střídaly s azurovými, větrné s poklidnými, kdy se ani lísteček v korunách stromů nepohnul, déšť skrápěl hory, aby je sluníčko zase rychle vysušilo, dokud na to ještě má sílu.

HLAVA XXII

HLAVA XXII

aneb po 22 letech na významně bezvýznamných místech

Podzim se vplížil do našich hor a já si tam pro něj doslova zajel. Ochladilo se. Probudil jsem se v podkroví, kapky deště bubnovaly na střechu a já pookřál, protože těch vyprahlých dní plných slunce už bylo dost. Ke zvláštně tajemné atmosféře Jizerských hor patří lezavý chlad podél potoků v roklích, cáry mlhy plující mezi a nad Poledními kameny, vítr lomcující vysokými šedými kmeny buků i zkřehlé ruce a pára od úst. Sedl jsem do auta a mizel nechat se spolknout lesy. Kupodivu ale dřív, než jsem z auta vystoupil, mě dohnaly úplně jiné vzpomínky – na dny plné slunce, vůně borových lesů a rozpálené pískovcové skály Českého ráje. Nevím, jak se ta myšlenka vloudila do hlavy, co ji přiválo. Nechal jsem ji ale protékat, převaloval se ze strany na stranu, z fragmentů se stávaly úseky, z úseků se tvořil celek. Příběh se poskládal jak Rubikova kostka a tak než jsem dojel na severní stranu Jizerek, uzrál v hlavě nápad: Až se opět vyčasí a pískovec oschne, zajdu se podívat na jedno místo mezi zcela bezvýznamné skály, kde se svým způsobem lámaly tři životy a jejich směřování….Kdy to bylo? Co na to HLAVA? 22!! Dvacet dva let…

BOSÝMA NOHAMA

BOSÝMA NOHAMA

Nevím, kdy se to zlomí. Kdy se probudíme do chladných rán a hory se za celý den neprohřejí, ač do nich bude svítit podzimní slunce. A co teprve až se spustí deště, které jsme celé léto tam zoufale vyhlíželi. Odmyslím-li ale sucho, které letos obzvláště týralo jizerskohorské lesy, potom je třeba zaradovat se z babího léta, které na pár dnů zavládlo v Jizerkách. Za takových chvil, kdy se slunce opírá do lesnatých strání a kraj sálá teplem, je radost projít se po bučinách bos. Navnímat hory i skrze chodidla nohou, nabrat do sebe energii lesů a skal, jen tak se toulat, pociťovat vděčnost a uvědomovat si, jak málo k radosti ze života stačí.

TISÍC CHUTÍ

TISÍC CHUTÍ

…a možná dalších milion k tomu, má jizerskohorské léto. Co den, to neopakovatelný čas, co místo, to unikátní originální bod ve vesmíru. A protnutí času a místa? To jsou další možnosti, jak prožít a navnímat své bloudění Jizerkami. Stokrát můžete jít třeba po Viničné a pokaždé bude jiná, jen se dívat….hory se mění v průběhu roční doby i průběhu jediného dne. Světlo, stín, teplo, chlad, ostré obzory, mlha…

NÁVRAT NA OSTROV

NÁVRAT NA OSTROV

aneb rozloučení s létem a pískem mezi prsty bosých nohou

Jestliže víte, že se něco příjemného chýlí ke konci, zostříte všechny smysly a veškerou svou pozornost upřete k tomu, abyste co nejintenzivněji ty vzácné chvíle prožívali. Snažíte se navnímat a v paměti si uchovat každý detail tak, aby nic nebylo zapomenuto. Každý strom, všechny skály v dohledu a hlavně dětské hemžení kolem nich, vše stojí za vaše soustředěné sledování. Ty okamžiky se už nikdy nevrátí. Prožijete si je naplno a potom je uložíte do paměti jako do šuplíku, který otevřete ve chvíli, kdy vám bude ouvej, abyste se potěšili vzpomínkami na dny, pro které má smysl žít. Zůstanou tam navždy, pokud je další z otřesů mozku, stařecká demence nebo ten němčour, co schovává věci, nerozpustí v široširém časoprostoru.

BOJ O RADNICI

BOJ O RADNICI

Brutální sucho a vedro sužovalo kraj a my s Lubošem, pitomci pitomí, jsme se rozhodli, že se pustíme do boje o Radnici. Ne, nebojte, nedáváme se na politickou dráhu. Byť nejsme nějak extra chytří, víme, že politika je jako hovínko a to voní jen masařkám, které si na něm hodují. Radnice, o kterou jsme my sváděli boj takřka nedůstojný, je skalní baštou nad střechami domků v malebné vísce Klokočí.

OSTROV pro ty, kdo hledají….

OSTROV pro ty, kdo hledají....

aneb něco o TROSEČNÍCÍCH a ZTROSKOTANCÍCH

Vždycky jsem měl rád trosečnické příběhy. Robinsona Crusoe v literární podobě
i filmového Trosečníka v podání Toma Hankse. Ovšem obě zmiňovaná díla se mi líbila jen do okamžiku, dokud oba muži pobývali na „svém“ ostrově a museli usilovně pracovat na holém přežití. Jejich návraty, byť k nim příběhy jednoznačně a nepokrytě spěly, mě už ani trochu nebraly. Neplakal jsem dojetím nad shledáním dávno odloučených rodin. Spíš jsem podvědomě cítil, že mě tak nějak mrzí, že se oba muži vrací z ostrova, kde byli sami sobě pány, do světa, kde už nejde jen o zajištění základních životních potřeb v podobě vody, jídla a bezpečného
místa k přespání, ale zase budou muset hákovat, řešit kraviny, které se v každém lidském společenství řeší. Crusoe měl výhodu, že ještě nezažil průmyslovou revoluci ani virtuální realitu, to Hanks zase musel skočit do velkého byznysu, aby z něj rychle vyskočil zpět, neboť pochopil jeho prázdnotu. Aspoň že tak….

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0026 z8 DSC_0029 OLYMPUS DIGITAL CAMERA DSCN3894 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0028 DSC_2955 (2) DSC_2325 4 IMG_0052 102_2451 IMG_0028

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement