Jistě mnozí s vás ví, co tím myslím, že nejvzácnější jsou ty dny, kdy nic nemusíte, vše můžete, neexistuje pro ně plán a končit budou tak, jak zrovna nálada, náhody, předivo osudu či vyšší moc dovolí. Ráno ještě nevědět, kam vás kroky povedou a v pozdním odpoledni netušit, kde budete spát.

…aneb VIDEO na rozloučenou…

Nechat čas jen tak plynout, to je vaše výsostné právo, pokud máte dovolenou.
V takovou chvíli by měly zmizet záležitosti, které MUSÍTE a vysoce do popředí by mělo vystoupit to, co CHCETE, na co MÁTE CHUŤ, co vás TĚŠÍ. Každý rok začíná moje dovolená rituálem – rozloučením s Jizerkami. A vlastně nejen dovolená. Kdykoliv musím i pracovně někam daleko do zahraničí, den před odletem podnikám výpravy do Jizerek. Ovšem před dovolenou je to radostnější loučení. Jeden den ještě dotek se žulou, pohlazení známých linek obzoru pohledem, posezení ve stínu rozložitých buků a druhý den – děj se vůle Boží, frrr někam daleko, předaleko, za jinými výhledy, vůněmi, zážitky.

Od poslední lezecké výpravy – 31. května s Františkou na Kouhouťáku – uteklo hodně vody jizerskohorskými potoky, teď už zase díky vydatným dešťům vodnatými. Přirovnání o času, který plyne jako voda v potocích, začínalo ztrácet smysl. Sucho vládlo Jizerkám, stejně tak jako roje much a mraky muchniček. Červen je specifický měsíc pro návštěvy našich hor. Suchopýr kvete nad vrchovišti, zelená barva lesů se ustálí do neměnné podoby, ve které setrvá do prvních známek podzimu a každá výprava znamená připravit se na milionovou hmyzí armádu. Kůže pálí a svědí, mouchy vám zalézají i do nosu a uší, běda, když se zrovna nemůžete ohnat.

aneb s Františkou ve skalách

Před pár dny, kdy jsem s mými kluky – Matoušem a Štěpánem – vyrazil do skal za mloky a lezením, zůstaly Františce oči pro pláč. Loučili jsme se s chuděrou nemocnou
v chodbě a bylo mi jí tak líto. Toužila jít do skal s námi, krokodýlí slzy se jí koulely po tváři a já zvažoval, jestli výpravu nevzdat. Jenže to by zase bylo kruté k natěšeným klukům. A tak jsem dcerce dal slib: „Jakmile se, Františko, uzdravíš a budeš se cítit dobře, vyrazíme spolu do Jizerek lézt. Jenom my dva, abys o nic nepřišla. A pak už zase budeme chodit všichni společně.“ Otřela si slzy a se staženými rty přikývla.

Říkám těm několika vzácným dnům, kdy vzduch nestudí, lesy se lesknou kapkami vody, kdy potoky jsou nasycené a nad vrcholky kopců i mezi šedými kmeny buků plují cáry mlhy, MLOČÍ DNY. Přichází v květnu, pokud se na Jizerky spustí čím dál vzácnější májový déšť. Malí skvrnití bratři potom vylezou ze svých úkrytů a pomalými pohyby, jako by bylo na vše neskonale mnoho času, bloudí po svém království. Najdete je na mechovitých balvanech, tlejících kmenech stromů, v mokrém listí při úpatí skal a k velké radosti i značnému překvapení také na některých jejich vrcholcích.

Nejsem si jist, od jaké chvíle ta slovní spojení, která v souladu s mým pocitem přesně vyjadřují vztah k místu, používám. Nikde jsem je nečetl, neslyšel, přesto jsem si jist, že je používám nejen já. Jsou to logická slovní spojení těch, kdo cítí pouto ke svému domovu a vnímají srdcem. Můj domov a rodný kraj je KRAJEM MÉHO SRDCE a pokud se mi i někde jinde mimořádně líbí a to tak, že cítím na daném místě klid v duši a jakousi nevysvětlitelnou energii, potom se na taková místa vracím a říkám, že jsem tam ZANECHAL KUS SVÉHO SRDCE.

Zvláštně nezimní počasí v Jizerských horách vytrvalo po dobu celého ledna. Ne že by zima občas neukázala svoji mrazivě bílou tvář, ale nemělo to nikdy dlouhého trvání. Teploměr připomínal jojo a vesele si skákal tam a zpět. Můžeme naříkat, že to není skutečná zima. Ovšem stejně tak se můžeme radovat, že i přesto si máme kde zalyžovat a zároveň můžeme suchou nohou zajít do skal pro trochu té správně ponuré jizerskohorské atmosféry a pro potěchu ducha i dlaní zase pohladit tu naši milou hrubou žulu.

Ten druhej, co není vidět, ale často ke mně mluví, už začínal být nervózní. Ať prej padám do Jizerek, že jsem tam dlouho nebyl. Můj vnitřní hlas mi zatím ještě nikdy špatně neporadil, nebyl tedy důvod ho neposlechnout. Ostatně pracovních povinností bylo až dost, vánočního cukroví rovněž a navíc letošní leden-neleden umožňuje toulky v suchých botách i ve vyšších partiích. Pro přírodu není absence sněhu dobrou zprávou, ale pro únik do mnou oblíbených oblastí hor a teplotní komfort nohou je to splněný sen.

Ten den, myslím 18. prosinec 2017, začal mimořádně krásným ránem. Stáli jsme s dětmi u okna a dívali se, jak se východní obzor barví do ruda. Rodil se nádherný den. Jakmile se první sluneční paprsky vyhouply nad řídký mlžný opar, přešli jsme k oknu mířícímu na severozápad a sledovali oranžovým světlem zalité lesy na zasněženém Černostudničním hřebenu. I děti, které jinak chvilku neposedí, tiše sledovaly to úchvatné zimní představení. Chvíle ticha na hluboké vnímání….

Déšť vytrvale bičuje hory, koryty potoků se valí hnědožlutá masa vod. Lesy a louky jsou napité, každý krok připomíná stoupnutí na mokrou školní houbu na tabuli kdysi v první třídě. Příjemně nepříjemné je projít se za takových dnů liduprázdnými horami, až nepříjemně příjemné je potom vrátit se do vyhřátého domova, posedět u krbových kamen s hrnkem teplého čaje ovoněného kapkou rumu.

Často stoupám podél Hájeného potoka vzhůru do hor, ale jen málokdy dojdu po žlutě značené turistické cestě až k mostkům a dále třeba na Paličník. Z cesty totiž většinou uhýbám do svahů rokle a mířím ke skalám, které se po obou stranách v poměrně prudkých svazích nachází.

aneb hovory s Velkým Duchem

Příroda k nám promlouvá, ke všem, bez výjimky. Ale jak už to bývá, aby bylo navázáno spojení, musí jeden promlouvat a druhý naslouchat. Vysílač – přijímač, řekli by ti technicky zaměření.

aneb NEROZLEZENEJ NEVYVÁDÍM

A to mám vztek! A radost! Mám vztek a radost zároveň! Radost mám z pestrobarevných dní, které se rozhostily nad Jizerskými horami a jejich lesy. Slunce hřeje takřka jako v létě a listí stromů se pod jeho ostrými paprsky barví celou škálou podzimních barev. Nepovede se každý rok takový říjen!
A vztek? Koho by nenaštvala kombinace nabitého pracovního režimu, snad nejhoršího za celý rok, a nemocných dětí, které jsem více než kdy jindy chtěl brát na výlety do hor, teď tak pestrých a přívětivých?!

Hodně silně vnímám Jizerské hory skrze roční období. Je to už taková klasika tady na Kagotovi, že se různým tvářím našich hor v proměnách roku věnuji. Stejně tak si všímám proměn způsobených počasím. A tak jsem tu už nejednou psal o světle zeleném jaru či barevném podzimu, o lesknoucích se promoklých horách, suchem trápených lesích nebo azurových dnech s dalekými výhledy.
Jednomu druhu proměn jizerskohorské krajiny jsem se tu ale dosud nevěnoval – přitom té nejklasičtější z klasických – proměně v rámci jediného dne!

První známky nadcházejícího podzimu již lze spatřit v lesích Jizerských hor. Bukové listy žloutnou, v trávě se červenají muchomůrky a dny se začínají znatelněji krátit. Léto, byť ještě kalendářně takřka dva týdny vydrží, se s námi loučí. Já se raduji, Luboše to štve a upadá do depresí hlubších, než pověstná Čihadla.

JIZERSKOHORSKÉ SDÍLENÍ aneb když se řekne PARŤÁCI

Osobní prožitek, zejména ten povznášející, nelze předat. Proto klíčem ke společnému prožívání je sdílení. Nemyslím sdílení v rámci sociálních sítí ani zde, na Kagotovi. Myslím skutečné společné prožití daného okamžiku se vším, co k němu patří. Společně dojít jizerskohorskými stráněmi a lesy ke skále, společně vybrat cestu, společně ji vylézt a společně sedět na vrcholu žulového obra, klidně beze slov, a dívat se do kraje. A ať už vám i parťákovi v takovou chvíli běží hlavou cokoliv, dojmy, které zůstanou ve vašich myslích a především v srdcích, jsou si velice podobné.

Tu skálu prostě nejde nemít rád. Sviní kámen, zkrátka Sviňák, dostal do vínku jméno, které evokuje spíše nadávku, přitom je bezesporu jednou z nejkrásnějších, navíc ještě báječně umístěných, žulových skal Jizerských hor. A aby těch chvalozpěvů nebylo málo, přidejme ještě opravdu mimořádně krásné lezecké cesty, které na rozložitý vrchol s fantastickým výhledem vedou.

Sněžná hlavička na sněhobílém Šemíkovi
Onehdy jsem se tu přiznal, že jsem jezdíval na kole. Co, jezdíval?! Byl jsem s ním srostlý. Jako jezdec a jeho oř. Doba se změnila, stádo svých ořů jsem vypustil do světa a nechal si jen bělouše Šemíka.
A pak přišly první červencové dny a s nimi více času na toulání po Jizerkách, ovšem toulání je to osamocené. Luboš shání poslední chybějící materiál na cestu do Patagonie a protože já mám dávno sbaleno, můžu se jen tak flákat.

Je léto. Táhne vás to k vodě? Asi ano a spíše k té slané, které se sice nenapijete, ale v kombinaci s mořským vzduchem a zvuky cikád vám umí navodit tu pravou letní pohodu. Ostatně kdo by neměl rád ten nezaměnitelný zvuk přesýpání valounků omývaných na břehu mořskými vlnami? Kdo by nechtěl jen tak si poležet na pláži ukryté v kdesi na ostrově v zátoce, kde nikdo kromě vás není? I starý horský pes si rád prohřeje kosti na jižním slunci.

Není v Jizerských horách mnoho známějších bivaků, než je ten pod střechovitou plotnou opřenou o Kozla. Využívají jej trampové, lezci i osamocení hledači ducha hor. A právě onen bivak je v souvislosti s duchem ( spíše Duchem ) Jizerských hor zmiňován v jednom z odstavců dokonalé předmluvy pana Nevrlého k letité fotografické publikaci Jizerské hory.

Jizerskohorský Slunovrat
Byl nebyl první letní den roku 2017. Nad horami modré nebe, tráva pod nápory slunečních paprsků žloutla, ale ve stínu lesa bylo příjemně. Dobře jsme udělali, že jsme zmizeli do Malého Štolpichu pod mohutné koruny buků.

Výlom 98, známá to cesta Petra Prachtela na Zvon, vytvořená po vylomení velkého bloku z boční stěny, byla mou noční můrou. No, brzdi, to zase ne. Určitě jsem se kvůli ní nepřevaloval na pelechu a nespřádal plány, jak ji přelézt. Ale prostě mi nešla. Musel jsem se až zlobit na Petra, že onehdy, v roce 1998, zajel ke Zvonu se sbíječkou a dávkou dynamitu, vylomil velký žulový blok a hned na něm cestu spáchal. Zadělal mi tak na problém.

BŘEZOVÁ VĚŽIČKA A HROMOVÁ VĚŽ
Je tomu už víc než čtrnáct dní, co nás kroky zavedly do oblasti, kam poslední dobou zase tak často nechodíme – tedy do okolí Šolcových skal. A byla to taková lezecká nelezecká výprava. Reportáž i krátké video na sebe ale muselo počkat, jelikož se mi nechtělo nic dělat.

Po necelém roce jsme se s Lubošem vrátili do Údolní cesty na Nos. Minule si cestu vytáhl on, tentokrát jsme se domluvili, že já vytáhnu cestu po třetí kruh, Luboš si obleze nos ke čtvrtému kruhu a na zbytku cesty se domluvíme podle chuti.

KOMÍN PŘÁTELSTVÍ aneb z tebe kape, parťák se směje
Určitě to znáte ze školy. Probíhá vyučování a spolužák vedle vás se začne tlemit. Podíváte se na něj a začnete se tlemit také. Čím víc to chcete potlačit, tím víc se smějete.
Co když ale taková situace nastane ve skalách ve chvíli, kdy jste rádi, že jste rádi?

PO ZÁDECH DRAKA aneb když přijede strejda Luboš
Já těm svým dětem nerozumím. Proč tak jásají, když se jede za Lubošem?! Proč křičí nadšením, když má Luboš přijet? Pochopil bych, kdyby se těšili na Kristýnku. Je vlídná, milá. Zato Luboš se s našimi dětmi vítá slovy: spratci, poserové a podobně….no a našim dětem se to z nějakého důvodu líbí. Na druhou stranu je fakt, že dětem se momentálně líbí dinosauři a ještěři, do čehož Luboš svou vizáží zapadá.

SMĚDAVSKÁ VĚŽ aneb když obtížnější skálu nalézt, než na ni vylézt
Dlouho mi šrotoval v hlavě nápad vypravit se ke Smědavské věži. Ač jsem korytem Smědé od Sedmitrámového mostu ke Smědavě prošel několikrát, do příkrých srázů svírajících koryto řeky jsem se zrovna nehnal. Bylo to totiž vždy za horkých letních dní, kdy bylo dobře v chládku sevřené rokle.

Video z minulého deštivého víkendu. L.

Černá věž a černé nebe
Musí to být on! Ten divnej chlap, co si mě vždycky měří pohledem, když procházím kolem jeho domu do hor. Vnímám, jak se jeho zrak vpíjí střídavě do mě a do mého batohu. Pohledem mě krájí a ve vzduchu je cítit nevyřčená nenávist. Vždycky se na něj usměju a popřeju mu hezkej den. Zabil by mě, ale řekne jen: „dobrej!“ a zní to jako štěkot kulometu.

KULIČKA – KOMÍNOVÉ VĚŽE – ZÉVA
Dlouho jsme si slibovali s Danem, že spolu vyrazíme do skal a pochopitelně Luboš byl přizván také. Prudil a prskal, že na Stržák nejde a že Kulička je jen nějaký šutr, zatímco on chce pořádné lezení. Přesto za námi vyrazil – že prý to pojme jako venčení psů a lézt ani nebude. Jo, zlatý voči…už vidím Luboše, jak jde za někým do skal a nevezme si sedák a lezečky….

JIZERKY HOREM DOLEM aneb O PTAČÍ SVOBODĚ
Do Jizerek putuji horem – dolem. Ovšem v době uzávěrky silnice mezi Souší a Smědavou jenom dolem. Jakmile cestu horem zavřou, vzdálenost do severní části hor se mi zdvojnásobí. A proč se mi zdvojnásobí? Protože nemám křídla!

Že počasí letošního jara lezení nepřeje? Je tomu tak, ale kdo by se zlobil. Na to, co stojí zato, se vyplatí čekat, o to větší cenu to potom má a příjemnější pocity to přináší.

OSTŘÍ A ZTRACENÁ VĚŽ aneb tak trochu KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Letošní jaro v Jizerských horách je vlastně jen mýtus. Bylo? Nebo snad nebylo? Na pár dní zavítalo a zase se důmyslně ukrylo – snad pod některý s jizerskohorských viklanů, který následně udělal „klap“ a jaro už k nám nikdy nepřijde.

Byl to vzácný den, kdy se všechno sejde: dokonalé počasí s ostrými výhledy a jarním sluncem ohřívajícím skalnaté stráně, volno z práce, děti natěšené na výlet a spokojení rodiče, které těší upřímná dětská radost z prožívaného dobrodružství.

Tak jsme se zase po dlouhé době sešli ve větším počtu, sranda byla, póčo super, akorát nám to zase trochu kazil Abu s těma jeho sólíčkama . L. ,, video uvnitř.

Páteční odpoledne, vítr profukuje dosud bezlistými bučinami a ve vzduchu je cítit voda. Ze šedých mraků zatím neprší a skály by tak měly být oschlé. Vyrážíme z hejnického base campu. Cíl výpravy? Jako vždy do poslední chvíle nejistý.