Jaro vládne horám stejně něžnou rukou, jak něžnou ji musí děti mít na přední brzdě svých kol. Ale říkejte jim něco o brzdách…to je jako brzdit dětem život. Ještě si dovedu sám vzpomenout, jak jsme na těch našich tehdejších porůznu poděděných cyklotroskách lítali po cestách necestách a často se brzdilo pádem. A to se pak schovávaly prodřené kalhoty a krvavá kolena. Povídám si o tom všem s dcerkou i kluky, protože letos je kola chytla. Ono vydat se s tím úžasným vynálezem do hor a lesů, to je požitek. I já mu zase přicházím na chuť, přestože jsem cyklistický vyděděnec…

Zářivě zelené jaro….to je každoročně očekávaný vzácný čas. Letos, snad jako nikdy předtím, modrá obloha zapomněla na spoustu dní, jaké to je, když po ní plují mraky. Modro, slunečno, jasno, SUCHO. Líbivé a děsivé počasí zároveň. Všichni jsme se těšili na tolik potřebné deště, ale do té doby dotek s jizerskohoroskou žulou – tou zhutněnou tanvaldskou na Černostudničním hřebeni i hrubozrnnou ze severních strání hor – hřál
a nevýslovně těšil. Čím to je, že se člověk těší, až se zase poškrábe?!

Jakápak expedice? Zahradní věž jsme přeci lezli tolikrát! V zimě, v létě i v průběhu barevného podzimu. Je to vděčná skála a zároveň naplňuje vděkem vás, trávíte-li pokojné chvíle na jejím vrcholu. Připadáte si jako námořník v koši stěžně vysoko nad hladinou. Žulový škuner plující mořem lesů. Zažili jsme tu vichr beroucí slova od úst, ze země pod skalou jsme sbírali na kost zmrzlé sýkorky. Tiše jsme žasli nad letními západy slunce i plujícími mraky nasouvajícími se odněkud z rovin za zemskou hranicí, očima jsme bloudili po cestách viditelných z vrcholu v době, kdy buky shodily listí. A teď jsme se sem vypravili – na rodinnou expedici – abychom z vrcholu uviděli, jak se lesy začínají zelenat.

Vzpomenu-li na hřeben Srázů, naskočí mi vždy stejné obrazy: Zvon, Homole cukru, Ostrý roh, pohled k Viničné a Poledníku z vrcholu Sedla a slavná borovice na vrcholu této členité skály. Ona borovice, ač nevelká, jistě velmi stará, patří k nejslavnějším stromům Jizerských hor. Přemýšlím, jestli vůbec nějaký buk – a že jsou Jizerky především bukové – dosahuje věhlasu borovice na Sedle. Všechnu pozornost na sebe přitahuje, přestože není jediným stromem, který se na rozbrázděném vrcholu žulového skaliska uchytil. Pár metrů od jejího pokrouceného šupinatého kmene roste větry a tvrdými podmínkami formovaná bříza s bělostným kmenem, stačí překročit přes dvě pukliny a rázem jste u zatím ještě drobného jeřábu rostoucímu v polostínu košatého buku – blízkého souseda Sedla. Celé arboretum se na Sedle sešlo.

Přemýšlím, co napsat k žulové poezii, kterou představuje vylezení cesty Údolní hrana
na Štolpišskou věž. Při nejlepší vůli nejsem schopen najít vhodná slova, která by zprostředkovala pocity člověka, jenž kdesi v příkré rokli, obklopen mohutnými buky, stoupá za monotónního šumění Štolpichu mírně ukloněnou hranou členité věže k jejímu rozložitému vrcholu. Žula překvapivě sálá žárem nastřádaným za výjimečně teplého dubnového dne, dosud bezlisté buky nechávají mohutnou věž prohřát slunečními paprsky, než ji skryjí pod hladinu zeleného šumícího moře. Roklí se nese ptačí zpěv
a nebývale horký jarní vzduch se viditelně tetelí nad slunci přikloněnými plotnami….těmito větami jsme splnili jizerskohorskou lyriku….

Je ŽIVOT náhodou? A může vůbec tak složitý komplex vzájemně se ovlivňujících tvorů, rostlin, dějů i přírodních podmínek být náhodou? No a co teprve když přidáme existenci záležitostí lidskému oku neviditelných, žádnými ukazateli neuchopitelných, nezměřitelných a přesto alespoň tušených, často dokonce prožitých? Jak málo toho víme! Kdykoliv někde pobýváme, je to protnutí místa, času, nás samotných a případně těch, kdo v danou chvíli s námi ono místo sdílí. A dvakrát stejnou chvíli nezažiješ. Ne nadarmo se říká, že do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. Lze to chápat jako příměr
o nasbíraných zkušenostech nebo také jen jako prosté konstatování, že každý okamžik lidského života je unikátní a jedinečný, nikdy se nebude opakovat. Můžeš tak třeba na Ořešáku pobýt každý den a nikdy to nebude stejné. Všímáš-li si detailů, potom víš, že jednou vedle tebe na kameni poskakovala křivka, jindy nad hlavou kroužil sokol. Neuvidíš dvakrát stejný západ slunce ani totožnou tichou plavbu mraků, jednou to tam záblo, podruhé dýchala žula horkým letním dechem….

Začátky sezony, kdy dny jsou ještě krátké a teplotní rozdíl mezi slunci nastavenými stráněmi a stinnými místy značný, bývá naším oblíbeným cílem Kazatelna, impozantní skála nad klokotajícím Černým potokem. Tvarová dokonalost této žulové bašty vyniká právě tehdy, dokud se okolní buky ( ani jeřáb v blízkosti pamětní tabulky J. Čihuly a E. Soukupa ) nezazelenají listím. Potom Kazatelna ve své celistvosti zmizí z dohledu a viditelné jsou jen jednotlivé její partie. Nemít stromy – buky zejména – tak rád, bylo by mi to snad i líto. Vše je ale jak má být a Kazatelna si zachová své podmanivé kouzlo i pokud se ukrývá v zeleni.

Víkend 14. a 15. března léta páně 2020 byl – aniž bychom to v tu chvíli tušili ( ač náznaky přicházely ) – posledním víkendem světa takového, jaký jsme znali.
Po oba dva dny – v sobotu při toulání kolem Hejnic i v neděli ve stráních nad Zásadou – jsem měl nutkání nechat kamerku doma a jen si plout na vlnách skvostného předjaří. Nakonec jsem ale, pamětliv na fotografické rčení: “Co nenafotíš dnes, to už nikdy nenafotíš…” do kapsy kameru vzal a dnes jsem za to rád. Zaznamenal jsem něco, co se dá nazvat jako “Nevědomé loučení s tím, jak jsme si žili” nebo možná “Svědectví o nejobyčejnějších banalitách, které jsou rázem vzácností…”.

Odmlčel jsem se. Myslím na Kagotu. Necítil jsem potřebu nic psát ani tvořit, ale život se nám – ani lidem kolem nás – nezastavil, byť si to mnozí mocní jistě přejí. Naopak jsme
z drobných příkoří, které nám ( nebo spíše naší civilizační pohodlnosti ), těžili.

Co vás nutí jít do hor? Přemýšleli jste někdy o tom? Možná ani není třeba takto se ptát, stejně tak, jako není důležité znát odpovědi na všechny své otázky. Ale přesto….proč?! Otázka tím pádnější, čím horší počasí se rozhostí nad krajem. Své o tom ví i domácí zvířata. Však se říká o škaredých dnech, že by psa nevyhnal. A podívám-li na naše mourovaté kočky, tak ty jen vyběhnou klapkou ve dveřích na zahradu, protáhnou si nohy, někam položí a zahrabou to, co doma ani moc nepotřebujeme mít a zase peláší do tepla. Rozvalí se v křesle před krbovkami nebo schoulí do klubíčka na pohovce a spí. Snadno bychom se mohli k jejich lenošení přidat, ale nějak nám to nestačí. Tady přichází ono „PROČ?“.

Jakousi mojí tradicí je vyslat skrze Kagota novoroční poselství. Letos mám ovšem hlavu naladěnou jinak. Ne že bych o to stál, ale co už s tím nadělám….. Život je jeden dlouhý příběh skládající se z řady příhod. V jejich sledu řada z nás spatřuje neviditelný řád, snad karmu, principy akce a reakce, odměnu i trest, dar lekce, nápovědu k pochopení. Zkrátka lidé mého ražení nevěří, že se jisté věci dějí jen náhodou. Jiní z nás takovou myšlenku nepřijímají, sami sebe vůbec nepovažují za strůjce svého osudu, někdy žehrají na smůlu a stávají se z nich kvartální věřící, když zrovna je té smůly moc a nepomůže-li někdo jiný, pak si vzpomenou na Boha. A když se daří, neberou to jako odměnu, to je prostě normálka a děkovat není za co, natož Bohu.

„Prosincové výlety? Fakt myslíš VÝLETY?“ Lidi nechápou. A kdy prý jako nakupuju dárky, jak to, že nelítám po krámech, nesunu se v kolonách k obchodním centrům, nerovnám do nákupního vozíku hromady jídla, jak kdyby zítra oficiálně začínal dodavatelský výpadek v důsledku celosvětového hladomoru. Jakpak to, že nesrkám punč někde v Polsku nebo Německu na vánočních trzích? Odpověď je zcela prostá – dělám co nejvíce toho, co dělat chci a vyhýbám se všemu, co mi bere klid a pohodu na srdci, tedy snažím se ctít hodnoty, o které by především v adventním čase mělo jít.

Jestli mám říct, co mám nejraději na volném dni, potom je to luxus nemít žádný plán nebo pevně daný program – ani co se výletu týká. Není v tom spěch, jako když urveš volných pár hodin a s vyplazeným jazykem chvátáš do hor, tam kmitáš rychlokrokem
k cíli a nakonec se musíš vracet mnohem dřív, než bys chtěl. I to je samozřejmě moc dobré a o dost lepší, než nic, ovšem je to jako vstávat od stolu v půlce hostiny. Ale celý volný den? To je možnost přispat si, v klidu si pobalit věci a od domu vyjet s tím, že ještě na první křižovatce nevíš, jestli to stočíš vlevo nebo vpravo.

Máte-li tři děti, předpokládá to občas logistiku jako třeba u nějaké velké přepravní společnosti. Kluci začali chodit do školy, přibyly povinnosti a úměrně s tím ubylo volného času. K pramalé radosti hochů i mé jsme rovněž přišli o možnost spontánně se při ranním pohledu z okna rozhodnout, že využijeme krásného dne pro pobyt někde v srdci přírody, než abych předal děti mezi zdi vzdělávacího zařízení. Takto jsme snadno vynechávali školku, ovšem se školou to už nejde. Alespoň však není dcerka v nevýhodě, ta už krájí ve škole třetí rok a vzhledem k větším povinnostem měla méně příležitostí vyrazit s námi do hor. A tak hledáme skulinky v programu a mezi to, co se musí, vkládáme to, co chceme.

Oba okamžiky, kdy si v Jizerkách podává ruku den s nocí, jsou mimořádné. Večer a ráno v horách…chvíle, kdy světlo se mění každou minutou a spolu s ním i vaše vnímání.

V létě Pancho…pak nebeské symboly a Boží oko….a před východem prvního letošního podzimního slunce i Pepik…Zpráva o jeho úmrtí mě zastihla kousek od Ostrova, kam jsem jel zrelaxovat, nabrat pohodu a sílu z míst, která jsou zhmotněna pozitivní energií…symbolicky jsem tak Pepu do NEBE vyprovodil v místě, které se jmenuje Himmelreich – Nebeská říše.

Dokud máš křídla, leť! Nenech si mezi prsty protéct časy, kdy jsi svobodný a užívej nicnemusení! Přesně tato slova jsem opakoval klukům v průběhu srpna, kdy se prázdniny začínaly rapidně krátit. Františka už ví, co školáka s koncem prázdnin čeká a je s tím v rámci možností smířená, ale Štěpán a Matouš dosud jeli na vlně sladké nevědomosti. Jejich první školní den začínal pomalu ťukat na dveře a mně z toho nebylo vůbec dobře u srdce. Však mám sám v paměti školu a hlavně ty moje dětské svobodné dušičky znám – touží být venku, na loukách a v lesích, v horách a mezi skalami. Chtějí být s námi, hezky pohromadě, užívat vzájemnost, sdílenou radost z výletování a toulání, lezení po skalách, jízdy na kole nebo jen tichého sezení u ohýnku. Ne, nestrašil jsem je školou, ale chtěl jsem je napumpovat co nejpříjemnějšími zážitky, nasytit je radostí, posílit jejich vzájemnou důvěru, až spolu usednou do školní lavice a budou si tam oporou jen sami dva…jen na dálku nad nimi budete držet ochrannou ruku.

Přijdou v životě chvíle, kdy si uvědomíte, že čím více se snažíte mít věci pod kontrolou, řídit je, být pánem situace a vládcem nad plánováním prožívaných událostí, tím méně se to daří. Život má smysl pro zlomyslnost a ironii. Můžeme se z toho hroutit a nebo naopak vše přijmout jako dar osvěty předávané jakousi vyšší mocí, jež nám na konkrétních příkladech ukazuje a sděluje, že nelze vše narýsovat tak, jak bychom chtěli. A bylo by to vůbec dobře?

Nevím, jak důležitým dnem je pro vás, kdo navštěvujete Kagota, SLUNOVRAT. Jelikož jste ale všichni naladěni na přírodní notu, předpokládám, že si tento astronomicky významný den alespoň uvědomujete. Někdo o slunovratu mluví jako o svátku pohanském. Je-li tomu tak, pak jsem já a vy všichni, kterých se slunovrat dotýká, nefalšovaným pohanem. V minulém příspěvku jsem takřka vynechal slova, dnes naopak vypustím aktuální video ( jen připomenu jedno pravideo )…nenutím vás to číst, ale zajímá-li vás, co neobyčejně obyčejného lze za slunovratu prožít, potom prosím:

Abu se nám proměnil v restaurátora. Skutečně restaurátora, nikoliv restauratéra. Nehledejte v tom žádnou spojitost s restauračním zařízením, vážně šlo o nezištnou šlechetnou činnost: záchranu vrcholové knížky ze Střední věže Suchých skal. U nálezu „promočeného cosi“ jsem nebyl, u návratu zpět tam, kam knížka patří, už ano. Vezměme to postupně, BEZ souvislostí není příběh celý.

My, příslušníci zhoubně vyspělých národů, nevěříme v oběti a obětování. Samozřejmě si myslíme, že je to ohavné. Jak k tomu přijde nějaké to milé zvířátko, jehož krev prolijete proto, abyste si zajistili přízeň bohů?! Může snad ta kozenka v Pákistánu za to, že pár týpků chce mít třeba dobrou úrodu nebo skvělou mušku při odstřelu nepřátel?! Ptá se někdo oběti, zda souhlasí s tím, za co je obětována? Jak můžete chtít vystavět vlastní štěstí na neštěstí druhého?! Na druhou stranu, proč si to nevyzkoušet?! No a tak se to mělo mít i s naší milou kamarádkou Růžou, která se přidala k Lubošovi a ke mně na výpravu do Jizerek. Přibereme ji a rituálně obětujeme!

Třetí lednový den. Venku bílo, chvílemi přeháňky hustého sněžení, v mezičase mezi nimi se otevíraly pohledy na úpatí jizerskohorských kopců, vrcholy schovávala hustá šedá mlha. Otázka zní: „Co s tím?!“ Odpovědí je několik. Náš milý Nosorožec, se kterým Luboš sdílí stůl i lože, řekl: „Sorry, nejdu…je hnusně…“. Luboš kupodivu
neremcal: „Kam to vezmeme?!“ Pancho vesele poskakoval a těšil se na procházku do hor. A Yokina? Ten psí lempl? Buď ji varoval nějaký devátý psí smysl nebo prostě není až tak blbá, jak vypadá. Ne a ne ji dostat ode dveří. Pořád se vracela domů jak Lassie, kňučela, vrhala pohledy, že by se šutr ustnul. Já ne.

Kouzlem nechtěného stalo se tradicí, vyslat do vesmíru pár slov jakožto KVP.
Kagotovské Vánoční Poselství. Ale pozor! Nejsou to slova určená všem. Míří k těm, kdo je chtějí v houštině vln, signálů a různých představitelných i nepředstavitelných datových přenosů, kterými zhoustlo nebe nad hlavou, zachytit. Je to jen takový tichý šelest a šramocení v řevu okolního světa, jako když ve tmách – pouze hmatem – zkoušíte najít cestu z pasti ven. Jsou to slova popisující tichou myšlenu, prostou jako počátek, jako první chtěný artikulovaný zvuk zapadlý kdesi hluboko pod vrstvami později rozvinuté řeči, později písma, zvukových a obrazových záznamů, terabytů dat….

Za dnešního časného rána, kdy děti společně snídaly u stolu pod oknem, na kterém zářila barevná vánoční světýlka, jsem se střídavě díval dcerku, syny a jejich dopisy pro Ježíška. Každá z těch dětských dušiček svěřila papíru svoje přání a my se ženou potom položili psaníčka na parapet. Ježíšek nespěchá s tím, aby si dopisy vyzvedl. Možná, že sám se dívá oknem dovnitř, snad pověřil některého z ptáčků na krmítku úkolem, aby zjistil, zda si splnění svých přání děti zaslouží. Až dopisy zmizí, bude to zpráva pro dětičky, že mohou doufat zase o kousek víc, jejich přání už budou Ježíškovi známa a vše se – jak budou doufat a věřit – začne dít a splétat dohromady tak, aby na Štědrý večer zavládla skutečná radost.

aneb listopadové slunce nad hřebeny Krkonoš

Krkonoše. Jedno prosté slovo, jedno jméno pro nespočet mimořádných míst, úžasných výhledů, podob a forem, kterými k vám promlouvají. Pohříchu těch skutečně klidných promluv beze slov ubývá. Musíte si na ně počkat, pohlídat jejich čas. Přichází za brzkého jara, kdy hotely a penziony přeruší svůj provoz po ukončené zimní sezoně a rovněž za pozdně podzimních dní, v mezidobí vklíněné před nápor nových zimních hostů a za dny barevného podzimu. Zkrátka je třeba zvolit období co nejvíce bez lidí. Letošní podzim k tomu byl mimořádně přívětivý. Listopadové Krkonoše se koupaly
v podzimním slunci tak, jak tomu nebývá ani koncem září.

Pokud bych si za jednoho listopadového dne myslel, že Jizerkám vládnou síly zla, snadno bych mohl uvěřit tomu, že hranici Mordoru tvoří hrana hor nad Bílým Potokem a Hejnicemi, přesně v místech, kde se lesy lámou do prudkých svahů padajících dolů
k údolí. Nad vrcholovými partiemi Jizerských hor se to vařilo, mraky se převalovaly přes hranu a vzdušné proudy je zase táhly zpět. Přitom nad údolím bylo azurové nebe.

Nošením dříví do lesa je opakování slov o tom, jak vlídné říjnové dny jsme před aktuální proměnou počasí – nutno podotknout, že k normálu odpovídajícímu ročnímu období – mohli prožívat. Pestré barvy, nejrozličnější vůně, každodenní jemné proměny lesů. Co to šlo, brousil jsem Jizerkami, je to jejich čas. Ale mezi jizerskohorské toulání jsem vklínil jeden den, kdy jsem změnil teritorium. Vrátil jsem se na ostrov, tedy do Ostrova.

Dva po sobě jdoucí slunečné říjnové dny jsem věnoval návštěvě barevných bučin a jejich skal v úbočí Klínového vrchu. Pokaždé, když jsem tu, stavím se na jedné z mých nejoblíbenějších skal, na Supí hlavě. Osmého října jsem si na jejím vrcholu pobyl sám a tiše sledoval barvící se lesy na všechny strany od ukloněného skalního temene. Lehký větřík pofukoval mezi korunami buků, nosil jejich listí a ptačí zpěv se střídal s ťukáním do bukvic, které ještě na některých bucích zbyly. Hned následující den jsem se na Supí vrátil s mými syny. Ptačí zpěv tak vystřídalo jejich švitoření a smích.

Je pár jizerskohorských bašt, jejichž návštěva přináší mimořádné potěšení i zážitky. Každý má takové „svoje“ skály. Jejich vrcholy většinou plují nad lehce se pohupujícími a vlnícími korunami stromů a otevírá se z nich pohled do údolí. A nebo to jsou skály, ke kterým se vážou mimořádné příběhy z historie lezení v Jizerkách či vlastní hluboké prožitky, které nikdo jiný nemůže pochopit, protože, jak se říká, nechodí ve vašich botách.

Letošní přelom září a října přinesl do Jizerských hor proměnlivé počasí. Zachmuřené dny se střídaly s azurovými, větrné s poklidnými, kdy se ani lísteček v korunách stromů nepohnul, déšť skrápěl hory, aby je sluníčko zase rychle vysušilo, dokud na to ještě má sílu.

aneb po 22 letech na významně bezvýznamných místech

Podzim se vplížil do našich hor a já si tam pro něj doslova zajel. Ochladilo se. Probudil jsem se v podkroví, kapky deště bubnovaly na střechu a já pookřál, protože těch vyprahlých dní plných slunce už bylo dost. Ke zvláštně tajemné atmosféře Jizerských hor patří lezavý chlad podél potoků v roklích, cáry mlhy plující mezi a nad Poledními kameny, vítr lomcující vysokými šedými kmeny buků i zkřehlé ruce a pára od úst. Sedl jsem do auta a mizel nechat se spolknout lesy. Kupodivu ale dřív, než jsem z auta vystoupil, mě dohnaly úplně jiné vzpomínky – na dny plné slunce, vůně borových lesů a rozpálené pískovcové skály Českého ráje. Nevím, jak se ta myšlenka vloudila do hlavy, co ji přiválo. Nechal jsem ji ale protékat, převaloval se ze strany na stranu, z fragmentů se stávaly úseky, z úseků se tvořil celek. Příběh se poskládal jak Rubikova kostka a tak než jsem dojel na severní stranu Jizerek, uzrál v hlavě nápad: Až se opět vyčasí a pískovec oschne, zajdu se podívat na jedno místo mezi zcela bezvýznamné skály, kde se svým způsobem lámaly tři životy a jejich směřování….Kdy to bylo? Co na to HLAVA? 22!! Dvacet dva let…