Ještě když jsme s batohy na zádech dnes stoupali s Kagotem údolím Hájeného potoka, cíl dnešního lezení nebyl daný. A tak jsme si mohli užít komfort okamžitého rozhodnutí podle momentální chuti….

Mechová věž – nádherný skalní hrot nad hučícím Hájeným potokem. Poprvé jsem tu byl v létě. Tehdy byla radost vyběhnout po vyhřáté žule vzhůru. Dnes? Pracky umrzaly: střídavě se hlásily palčivou bolestí a mrtvolnou necitlivostí. Držíš chyt a kdybys to neviděl na vlastní oči, ani nevíš, že něco držíš. Nevíš, jestli to udržíš, protože nic necítíš….takže všude, kde si odhrabeš sníh a jistěji se postavíš, zahříváš ruce – třepeš s nimi, kroutíš prsty. No a jak je zase ucítíš ( rozbolí se ), opět se drapneš vymrzlé žuly. Zní to dramaticky, ale není a vypadá to komicky 🙂

Vrcholovky na Mechové věži a chvilkové rozestoupení šedé mrazivé oblačnosti. Rázem není vše jen v tónech šedi….

….vždycky když bojuješ s leností ( možností v klidu si doma posedět u kamen s horkým čajem v rukou ), překonej to a jdi vymrznout ven. On potom po návratu ten horký čaj o to lépe chutná…. Tom Atom..

[Show picture list]