Každé místo na světě má ten svůj pravý čas pro návštěvu – Dolomitům sluší azurové nebe a žluť podzimních modřínů, k listnatým kanadským lesům na východním pobřeží zase patří indiánské léto s rudými javorovými listy……jen u Jizerských hor si nejsem vůbec jistý, jaký je ten jejich čas. Ne snad proto, že by v některém období nestály za návštěvu. Přesně naopak!
Za předjaří se raduji z prvních slunečných dní s jasnými výhledy, dosud nezakrytými listovím buků. Pak nadejdou světle zelené dny s rašícími bučinami a když se do těchto dní trefí mlhy, ukáže se nám jedna z tváří dokonalosti přírody. Listy postupně ztmavnou, dorostou do plné velikosti a nastává zdánlivě neměnný čas, který vydrží až do příchodu podzimní žluti a mědi….ale je to opravdu jen zdánlivá neměnnost. Ke své škodě lidi pro samé remcání nad deštivým létem nevytáhnou paty z domu, přitom deštivé lesy s chuchvalci větrem unášené mlhy a nasycenými potoky patří k tomu nejkrásnějšímu, co naše hory nabízí a svou tajuplnou atmosférou až ponurostí musí vnímavého člověka pohladit po duši. V takové dny je radost toulat se horami…a ještě jedna věc k těmto dnům patří – zajímavá setkání.
Není totiž jiných dnů, kdy potkáš na celodenní toulce napříč horami třeba jen jediného člověka, ale podíváš-li se mu do tváře, hned máš jasno….typická jizerskohorská lesní duše, člověk celý zmáčený, otrhaný a očividně šťastný. Tvor, který pookřeje za sychravých dní….pamatuji na několik takových setkání a vždy na těch nejpodivnějších místech mimo značené cesty. A každé takové setkání začíná stejně, téměř rozladěním, že nejsi zrovna v horách sám. Stačí ale pohled z očí do očí a je dobře, blázen přeci blázna pozná. Dvě věty a bariéra je pryč, nesměle zahájený rozhovor se uvolní skoro vždy přinese nějakou zajímavou informaci, kterou zase ty směníš za tu svou. Neviditelné předivo podobně smýšlejících lidí. Zažil jsem několik takových setkání, povětšinou s lidmi úctyhodného věku, kdo ví, zda ještě žijí…Pamatuji se, jak jsem za takového dne dostal od člověka, který se zjevil skoro(?) jako duch hor odpověď na těžkou otázku, se kterou jsem si dlouho marně lámal hlavu. Podíval se na mě a aniž bych mu já sám cokoliv řekl, odpovídal na všechny moje nevyřčené dotazy. Uměl snad číst myšlenky? Dodnes nevím. Na památku mi ještě dal valounek křemene a tři kaštany z kapsy – skoro s omluvou, že nic víc nemá, ale ať mi přinesou štěstí. Mám je doma jako důkaz a vzpomínku na setkání, kterému bych třeba za čas ani sám nevěřil….
Tom Atom