UHLÍRˇOVA CˇAPKA 29.12. 2015 video

POSLEDNÍ LEZENÍ 2015
….a když poslední lezení roku, tak s podrobnou reportáží….
Bylo nebylo, začátek i konec kagotovské lezecké sezony se nesl ve znamení velkých ( chcete-li nejznámějších, kultovních, ovšem také profláknutých ) skal Jizerských hor. Začali jsme na Zvonu a končili na Uhlířově čapce.
Jako by to bylo dnes – tak živě si pamatuji lednové lezení na Zvonu. S Lubošem jsme si první lezeckou výpravu roku užívali v takřka euforické náladě…..no a před pár dny jsme na Uhlířově čapce ukončili sezonu unavení, přichcíplí a moc nechybělo, abychom uzavřeli sezonu pytlem o velikosti cestovního vaku na slony.
Z Hejnic jsme vyrazili na Hemmrich za ukázkového počasí, inverze se rozpouštěla v zimním slunci, námraza na stromech se třpytila a chuchvalce mlhy stoupaly z údolí k hřebenům. Všechno vypadalo perfektně. Náladu nám nezkazilo ani nepochopitelně předimenzované schodiště ( a hlavně jeho zábradlí, které by zastavilo i vykolejený nákladní vlak z uhelných dolů ) naučné stezky vinoucí se po Kopřivníku. Krásná cestička, která bývala zavátá bukovým listím, zmizela pod šílenou stavbou, která sama sebe – dle informační cedulky – chválí za vkusné vylepšení národní přírodní rezervace….no nic, co člověk, to názor a prachy hovoří….
Kolem kovošrotu navezeného do lesa ( rozuměj instalací naučné stezky ) jsme došli až k Lysým skalám a Koblížku. A tady začaly potíže….v plné míře se zde projevila Lubošova – za zimních dní silně nakopnutá a těžce zkoušená psychika člověka s geny z teplých krajin, kterého nezodpovědní předci přivedli na svět do chladných Jizerek. Nejprve vybublala jeho závist, že jsem o dobrého půl metru vyšší než on – poskakoval pod uchem na Koblížku, přes které vede normálka na vrchol, jako vzteklý mopslík a prskal, zatím co já jej blahosklonně sledoval z vrcholu. Následně vše svedl na podrážku lezeček, házel s nimi po lese, ječel, drbal lepičku o kameny, klel a co chvíli balil batoh, že na to se*e a jde domů. Přesvědčil jsem jej ale, abychom pokračovali k Uhlířovce a nekončili den bez radosti. Nechal se ukecat, ale dodal: „…a dnes nevyvádím, pamatuj si to, buzno!“
Vlekli jsme se k Uhlířově čapce a nebylo to ono, unavený krok vázl, batohy jako by měly metrák ( ten Lubošův měl – nesl si svačinku, ze které by se najedl celý regiment ). Doklopýtali jsme ke skále a Luboš že se převlékne do suchého. Vytáhl z batohu asi šest triček a prý které mu nejvíc jde k pleti….upozornil jsem ho, že ztloustl. Vyčítavě se na mě podíval a nejistě řekl: „…nene…“. Pak už mě dirigoval do Čihulovky a já věděl, že tu prostě dnes nedám, ale abych mu nezkazil radost, alespoň jsem k jejímu nástupu od batohu došel. Lenost se dala krájet. Navíc přituhovalo, ruce studené, chlad po těle, kosa na nohy v lezečkách….špatné znamení hned na úvod – pod špičkou se mi vylomil krystal a já to jen taktak ustál. Čuměl jsem do spáry jak Luboš do bible a nevěděl, jak mám začít. Slabo po těle, ještě slaběji na duchu. Do toho neustále pí*ující Luboš za zády. Čihulovku jsem vzdal než jsem do ní vůbec nastoupil. A dobře jsem udělal, byl to den tělesné i mentální únavy….
Odmítl jsem ale sbalit krámy, jak Luboš opakovaně navrhoval a rozhodl jsem za nás oba: dnes prostě nahoru vylezeme a rozhlédneme se od vrcholového kříže. A rozhodl jsem se, maje v paměti svůj někdejší solo výstup Dříčákem, že se tam vysoukáme právě touto starou klasikou, protože to je prostě cesta nejmenšího odporu a v našem rozpoložení, ve kterém jsme byli, to byla jediná reálná cesta na vrchol.
Obcházeli jsme Uhlířovku a Luboš odmítl vylézt na polici, ze které jsme hodlali do Dříčáku nastoupit. Že to prý podejde. S lanem na zádech mizel v mlazině pod skálou a neustále se vzdaloval, o to víc nadával, prskal a klel, trhal vztekle lanem, které se mu zamotávalo do větviček mladých buků. Řval, že končí, že jde domů, že na to na všechno už se*e. Čím víc hysterčil, tím víc a hlasitěji jsem se smál, což v něm tůrovalo další a další vztek. Dokonce i jelení trus se strachy chtěl schovat tam, odkud vypadl na světlo světa. Nevím, jak se to nakonec povedlo, ale Luboš se uklidnil se do přijatelné podoby, kdy jsem dokázal jakž takž překousnout, že takto narušený člověk mě – otce tří dětí – bude jistit. Marnost nad marnost k nám promlouvala i ve chvíli, kdy jsem se soukal do Dříčáku, celý pokroucený, prostě to nešlo a nešlo. To by šlo spíš slepcům hrát pexeso než nám v tento den lízt.
Ale zabojovali jsme. Jak jsem ucítil jistotu zapření v komíně, pak už to šlo ráz naráz a dokonce i Luboš, který tyhle šoupačky nemusí, vcelku bez keců vydrápal Dříčákem na vrchol. Pod námi zvlněné moře stromů s opadaným listím, kraj ozářený ohnivě oranžovou barvou zapadajícího slunce. Všechny dosavadní nezdary a slabost toho dne byly zapomenuty, najednou zase přišel ten pocit výjimečnosti místa i času, samoty v úchvatném horském prostředí. Jako by se najednou vše vycentrovalo, rozhostil se klid a mír, duševní jizerskohorské sanatorium zase uzdravilo špatně naladěné duše.
Mockrát jsme za takto podivného rozpoložení do hor nešli. Skoro vždy cítíme povznesenou náladu ihned s vkročením do lesa a často už při plánování dalšího lezení. Tentokrát jsme sami ze sebe měli mizerný pocit, ale kouzlo našich hor spočívá v tom, že duše zbaví stínů, starosti zažene a bolístky uzdraví. Z lesů pak vychází jiný člověk…..a jestli mě uši neklamaly, Luboš si cestou k Hemmrichu snad i pískal ( jestli se mu ovšem nevařila voda v hlavě a pára mu nepískala nosem jako to dělá hrnec na mlíko…..).

Tom Atom 2015

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0025 img_2558-edit CSC_1405 IMG_0084 IMG_0093 OLYMPUS DIGITAL CAMERA _a (30) OLYMPUS DIGITAL CAMERA DSC_2479 IMG_0216 IMG_0048 a (7) IMG_0002

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement