Přesně si na ty tři konkrétní chvíle vzpomínám – tři okamžiky, ve kterých jsem si už jako dítě uvědomil, že doma jsem v Jizerkách, že odtud budu nerad odjíždět a naopak se budu rád vracet, že se Jizerky budou nedílnou součástí mého života jako vzduch který dýchám.
Tři chvíle….a na jednu si zavzpomínám…
Byl jsem tehdy na prvním stupni základní školy. Jakmile zvonek ukončil poslední hodinu, vyběhl jsem co nejrychleji z – kulantně řečeno – nemilované budovy a až do tmy byl venku. Kolem vesnice lesy ( u nás na jižním okraji Jizerek převážně smrkové ) – dalo se jimi jít kilometry a jen občas protnout nějakou cestu. Všude žulové balvany, potoky, skály a skalky. Byli jsme tenkrát s kluky přesvědčení, že jsme se ocitli v místech, kde naši rodiče nikdy nemohli být a možná že jsme ta místa objevili – dalo se tomu věřit do chvíle, než jsme potkali babičku se džbánkem plným borůvek….nadšení nám to ale neubíralo.
Jezdívali jsme tehdy na víkendové výlety převážně do Českého ráje. Maminka, sestra a já. Někdy jsme ještě přibrali babičku, kterou jsme měli sice se sestrou rádi, ale protože nám zasedla přední sedačku v autě, o kterou jsme se střídali ( byť jsme na to neměli věk, natož abychom měli nějaké dětské sedačky ) byli jsme mnohem raději, když zůstala doma a při dechovce, která nám kroutila ušima, navlékala korále. Navíc chodila pomalu a to samé vyžadovala i po nás, jo a na mě sprostě práskala.
Zmiňovaný Český ráj, který mám dnes vcelku rád – hlavně za předjaří, kdy je u nás ještě sníh a tam už dozrávají datle – jsem tehdy upřímně nenáviděl. Za mou averzi sám o sobě Český ráj nemohl. Mnohem horší bylo složení naší výletnické skupiny. V Turnově se k nám přidal můj hyperaktivní polobratranec se svojí babičkou. Polobratranec neustále imitoval jakési elektronické zvuky, mlel o relátkách, spínačích, odporech a já jediný odpor, který jsem znal, byl ten ke společným výletům do Českého ráje.
Bylo to pořád dokola – Valdštejn, Hrubá Skála, Hlavatice. Na tehdejší dobu spousta turistů, tedy spíš návštěvníků. Kolem sice nádherné, ale ke mně nepromlouvající skalní věže, cestičky vysypané pískem, který jsem co chvíli vyklepával ze svých sandálů made in DDR s kokotskou přeskou. Písek mezi prsty a půlkami, písek na rukách, písek za ušima. Písek, písek, písek – jako v Bulharsku na pláži. Všude ty mrňavé borové šišky, kterými se nedalo pořádně házet, když jsem s nimi mrštil po polobratránkovi, neměl jsem sebemenší šanci mu ublížit. Borovice se svými holými kmeny a korunou tvořící jakousi čupřinu, mi připomínaly zapíchané záchodové štětky a k tomuto pocitu přispívalo i množství podpapíráků kolem cest, které tam odložili ti, kterým svěrač – ať už věkem nebo z čiré lenosti – neplnil svou funkci. Do toho polobratránkova babička, která se nás pokoušela zaujmout bohapustými kravinami. Sestra šikanovala maminku a pořád chtěla napít, když matka vybalila termosku z batohu, sestřička si jednou cucla a nechala to maminku zase zapakovat, aby to za třicet vteřin zopakovala. Na nádvoří Valdštejnu klůtali z voskovaných papírových kelímků svoje pivo šiškožrouti s liščím ohonem na klobouku a špinavými nehty drnkali na rozladěné kytary pořád stejné odrhovačky doprovázené vřískotem, který ničil mé vyladěné poloprofesionálně hudební uši. Mimochodem šiškožrouti – trampové, mi začali být později velmi sympatičtí, jen jsem si na to musel přijít. O tom si řekneme někdy u piva….

Jestliže rodiče budeme považovat za luky a děti za jejich šípy vystřelené do života, hledající si svůj směr a cíl, pak si nezbývá než přát, aby si jednou naše děti řekly, že jsou spokojené se směrem, jakým jsme je vypustili. Snad pochopí, že příroda je nejen kolem nich, ale v nich samotných – sami že jsou její nedílnou součástí a budou vnímat, že stromy, ptáci v jejich korunách i zvěř ukrytá v lesích, jsou všichni jejich bratry a sestrami. To jsou pravdy, které se dnes – ke škodě lidí samotných – příliš nenosí….. Tom Atom.