Ne, Sasko mě nikdy nelákalo. Proč? Pamatuji si minulý režim docela dobře a tak mám Sasko spojené s nákupem dětského oblečení, které jsem pak – včetně hryzajících punčocháčů a do obludných rozměrů se vytahávajících nátělníků – musel nosit. Pamatuji se i na nesavé ručníky, hořké mandle a nevím jaké ještě další chujoviny, které se z DDR vozily.
Ke své smůle jsem ale nevěděl o Saských skalních oblastech, ostatně co bych tam dělal? ( Stejné prd, jako tuto neděli – pozn. autora ). Jen bych tam tenkrát chodil s hlavou zvrácenou nazad ( ostatně jako tuto neděli – druhá pozn. autora ) a s papulou otevřenou koukal do těch výšin ( ostatně jako tuto neděli – třetí pozn. autora ).
Zkrátka Abu udělal chybu větší než soudruzi z NDR a vzal mě s sebou do Saska lézt. A tak jsme si to bílou dodávkou prděli směr Hřensko a dál, ve složení Abu, Hoe, náčelník Vilda a já. To mi bylo ještě hej. V dodávce teplo, za okny probouzející se slunečný den. Tím ovšem byla pozitiva dne vyčerpána.
Vylezli jsme z auta přímo do chladného chřtánu jarního dne. Vlastně to bylo nádherné jitro. Ptáčci zpívali a pochod k Falkensteinu nás příjemně zahřál, pak mi ovšem ztuhla krev v žilách. Stačil mi pohled na tu pískovcovou obludu. Pardon, úžasnou skálu. Co si má ale myslet člověk, který pod tím monstrem se stěnou, která by se dala krájet, stojí poprvé? Připadal jsem si jako Ota Rákosník prvně v Praze, vykulenější než nebožtík Karol Wojtyla v satanské svatyni nebo ještě lépe – jako předpubertální dítě, které poprvé ve sprše městského bazénu potká Roberta Rosenberga….prostě v hajzlu…
Nebyl dobrý nápad začít touto cestou….a modří už vědí a Abu také = pytel jak rasův žok na zdechlou kozu. No nic, nikdo učený z nebe nespadl a konfrontace s vlastní pomatenou hlavou je také užitečnou lekcí.
Následoval přesun k dalším skalám a já trucoval. Ne viditelně, ale uvnitř. Jako by se ty skály na mě řítily a chtěly mě rozmáčknout – lidské nic mezi stěnami. Ale protože lezení je činností spojenou s přátelstvím, právě přátelé pomohou: „hele, kašli na to, pojď si vylízt tohle, je to sice 8b, ale to dáš…“. Koukal jsem na Hoe ještě blběji než do odpadu umyvadla, kam mi pravidelně děti hází kartáček na zuby. Tak jako já zapytlím sedmu a mám jít do 8b? Ale zas výška nesrovnatelná a aklimatizace, nebo spíš sžití s prostředím a postupné přizavření otevřené huby, začalo působit. Tu 8b jsem vylezl, ale klasifikace opravdu neseděla. Nejnicotnější bobek jménem Fotografen spitze byl určitě sotva sedmou.
Nicméně duše pookřála a deprese se přesunula na chudáka Abu. A tak jsme si vylezli na Zackenkrone a já se konečně rozhlédl z jedné z těch velkých skal a uviděl vlastizrádné Labe mizející přes čáru z naší krásné vlasti do to také krásného Saska.
Tím jsem chtěl lezení ukončit a spolu s Žížalou ( čtvernohá přítelkyně Abu ) už jen ležet u báglů a smutnýma očima loudit jídlo. Hoe se ovšem se mnou nepáral a nahnal mě do dalších dvou cest, kde zejména ta první byla někde na limitu mých možností a ani na název jsem se nezeptal a odměnou za tu druhou mi byl dokonalý panoramatický výhled z geniálně umístěné skalky Tante.
To už se večer – i navzdory posunu času – naklonil, krajina postupně šedla a k autu jsme docházeli za úplné tmy.
Nakonec tedy nebylo vůbec zle. Jen je třeba počítat s tím, že příroda promlouvá k lidem velkou silou, zejména k těm vnímavějším a není proto divné, pokud se nám z prostředí, kde jsme poprvé, zatočí hlava, jíž protečou pocity od němého úžasu přes lidskou bázeň, následně přijetí a smíření až po vzdor a bojovnost ke konečné radosti. A tak z prvotního: „sem už nikdy“ zůstalo v hlavě konečné: „jedu si pro ten pytel“.
Ovšem nemusí to být hned příští týden. Jizerskohorská žula a ten „můj“ bukový kraj, který ke mně promlouvá neskonale přívětivěji, určitě dostane v nejbližších dnech přednost. Chybí mi.
Tom Atom
Na videu se pracuje..
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.