ZˇULOVÁ NEVEˇRA – ale krásná. PANTHEON

Začínám se ku*vit a to není dobrá vizitka mého charakteru. Podvedl jsem jizerskohorskou žulu s překližkou a měl výčitky svědomí, včera jsem ulítnul s pískem. Přesně tak by se dala vyjádřit moje nevěra k žule, pokud bychom na lezecké povrchy pohlíželi jako na ženy….

Skála ale není žena, žule se věrnost neslibuje a tak občasné odskočení z povrchu na povrch není smrtelný hřích. Co je ale nejpodstatnějším důvodem naší včerejší jizerskohorské nevěry? Jizerské hory samotné – nebo spíše počasí, které se v nich rozhostilo.

Měli jsme vyrážet do Jizerek zase jednou ve větší partě: já, Luboš, Jindrouš s Marťou a Abu. Sobotní ráno, sluníčko vychází a nad Zásadou vysoké modré nebe. Zaradoval jsem se a radost mi vydržela až do chvíle, kdy se můj nadupaný vínový sporťák řítil z Jeřmaničáku k Liberci. Najednou mlha, déšť….rychlý telefonát Lubošovi do Hejnic a Jindroušovi do Bílého Potoka. Odpovědi stejné: „tady prší“.

Jindrouš se tedy rozhodl, že míslo nasávání atmosféry mlžných hor si raději slepí Taj Mahal z ABC mladých techniků a přírodovědců a Marťu zatím nechá umýt mokrým hadrem zásuvky a vypínače. Luboš se zase vymlouval na klihové krápníky stékající z jeho bulharského nosu. Takže jsme zbyli s Abu jediní, kterým chuť do akce vydržela.

Protože ale frontální zlom patrný nad našimi hlavami umožňoval vyhnout se dešti a naopak zmizet za jarním sluníčkem, změnili jsme destinaci. Žádné Jizerky, žádná žula, ale hezky na písek.

Upřímně vzato, rozhodl to ( poměrně demokraticky ) Abu. Já pořád podsouval Černostudniční hřeben, hezky nasvícený sluncem, ale Abu to táhlo na Suché skály nebo Pantheon.

 


A tak jsme si to prděli ve vínové krabičce k Malé Skále. Písek, písek….pořád se mi to motalo hlavou. Co vím o písku? Jen tolik, že si na něm moje děti na zahradě za domem hrají. Slyšel jsem, že se na písku i leze. To jsem ale na vlastní oči nikdy neviděl – moje děti už chodí. Až pod Frýdštejnem jsem to pochopil – písek ( světe div se ), může být i „ve skupenství pevném“, tedy zrnka slepená do horniny zvané pískovec a čnící ve formě věžiček a věží k nebi. Koukal jsem na to jako blázen, zato Abu byl ve svém živlu. A hned že prý je nějaká skála, která není v průvodci a že ji najdeme.

Ano, našli jsme ji – Bílá Paní, cedule zakazující vstup jsme si nevšimli a elektrický ohradník nám usmrtil pouze psa, naštěstí jen dočasně a podařilo se nám ho dýcháním z úst do tlamy resuscitovat. Rychlá tichá akce, abychom nedráždili majitele, pokud by zákaz byl skutečný a aktuální….a byl. Sedíme si na vrcholku, zapisujeme dvouletý Horezdar, kocháme se krajinou. Najednou řev, výhrůžky policií. Tak jsme slušně pozdravili, omluvili se a zmizeli tam, kde lezce nezatýkají a nestřílí jateční pistolí do kedlubny.

 


Dál naši výpravu nemá smysl popisovat, protože lezení střídalo kochání, zapisování do knížek, slaňování a přesuny k další skále. Lepšího parťáka, než byl Abu, jsem při své premiéře na Pantheonu nemohl mít. Cesty volil rozumně tak, abych si písek nezhnusil dřív, než se ho dotknu, navíc nám do sebe zapadá kochací forma lezení bez štvanice za počtem přelezených cest a obtížností nad hranicí komfortu.

 


Celé odpoledne na Pantheonu bylo odměnou za to, že jsme to kvůli dešti nezabalili a našli si cestu za sluncem a do skal. A že to byl písek místo žuly? Vždyť je to vlastně dobře. Jak říká můj pokrevní strýc Forrest Gump: „život je jako bomboniéra, nikdy nevíš, jaký kousek ochutnáš…“.

Tom Atom

 

 


Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

20170415_131854 Image20022 IMG_0100 Fotografie031 IMG_7446 IMG_0013 DSC_0028 IMG_0002 PENTAX Image IMG_0016 102_2329 IMG_0037 IMG_0096

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement