Celé Jizerské hory, jsme-li vnímaví, k nám tiše promlouvají za všech ročních období – beze slov, nevtíravě a o to intenzivněji. Dostanou se nám pod kůži a už tam jsou, jednou provždy.

Jsou však místa, kam se vstupuje s ještě větší pokorou, než jinam. Zvláště to platí o strmých a těžko přístupných oblastech, kam chodí jenom ti, co něco nehmatatelného a těžko definovatelného hledají ( třeba houby ). Dodnes jsou v Jizerských horách místa, kam se chodí zřídka, tiše, za mimořádných dní pro ještě mimořádnější požitek ( a prožitek ).

Takové oblasti by zasloužily tichý, takřka nezaznamenatelný průchod. Říkejte to ale horkokrevnému Lubošovi, který vede jednoho psa, jednu jakž-takž normální fenu a pomatenou srnočubu, svěřenou mu na hlídání.

Klení se neslo nad pralesem v okolí Čarostřelce ve středečních odpoledních hodinách a tříštilo se o šedé dešťové mraky plující nad horami. Naštěstí Lubošovy záchvaty většinou končí ve chvíli, kdy upře svoji pozornost k lezení….ale postupně.

Silnice přes hory je opět otevřená a tak jsme s Abu vyrazili za Lubošem, nabrali dva jeho psí přátele a jednoho psího nepřítele a vydali se ke zmíněnému Čarostřelci, Jeřábové skále a Spárové věži.

Čarostřelce máme všichni alespoň některými cestami vylezeného, já zdejšími strminami prošel sám 27. října loňského roku za krásného barevného podzimu  ( viz video a reportáž ) , Luboš zavzpomínal na snad dvacet let staré lezení na Spárové věži, kde Abu ještě nikdy nebyl. Proto hlavně Spárová věž byla naším středečním cílem.

Ať je ale naším prioritním cílem cokoliv, míjíme-li nádhernou věž Čarostřelce, nemůžeme jej ignorovat. Proto jsme na jeho vrchol také tentokrát vystoupili a s potěšením se rozhlédli po ještě bezlistých bučinách a zelenajících se loukách Frýdlantska. Povznášející pocit….

Pak už jsme mířili k Jeřábové skále a právě zde nastala potíž se dvěma psími členy výpravy. Členitý terén se spoustou vývratů, balvanů a listím zapadaných puklin činil fenkám značné potíže. Luboš plynule přešel od povzbuzování a domluv k cholerickému řevu a byla jen otázka času, kdy provede něco, co si nelze před božím soudem obhájit i kdyby vám dělal obhájce oblíbenec mafiánů Tomáš Sokol.

S Abu jsme se raději drželi stranou a společně se uklidili z Lubošova dosahu na vrchol Jeřábovky. I Luboš za námi vylezl, přičemž dotek se žulou jej částečně uklidnil. Abu pak vyvedl těžkou cestu, jejíž název záměrně neuvádím ( stejně jako názvy ostatních cest, které jsme přelezli, přefrčeli a přetrápili ), protože o názvy cest a jejich klasifikaci na naší jarní výpravě opravdu nešlo. Podotýkám ale, že pád by znamenal přinejmenším hodně nepříjemná zranění, v horším případě nutnost Abu na místě – pěkně humánně – dorazit, jestliže by ještě žil….Abu je ale pašák a cestu vybojoval.

Dešťové mraky hrozily stále víc, ve vzduchu bylo cítit vodu, spadlo i pár kapek, ale počasí zůstalo milosrdné a tak došlo i na vytouženou Spárovou věž, u jejíhož úpatí jsme stanuli za pomalu nastupujícího večerního šera. Všichni jsme si nezávisle na sobě vylezli na vrchol cestou, která nás právě napadla, slezli dolů a pak jsme teprve nechali rozehrát velkou Abuovu spárovou hitparádu. Byla radost vidět ho, jak bez zdánlivé námahy stoupal svislou spárou ke kruhu a od něj přes hranu na vrchol. Ještě víc jsme docenili jeho výkon, když jsme bojovali se stejnou cestou my. Dílo se nakonec zdařilo a to už se nad obzor vyhoupl zářící měsíc a my – opět za Lubošova klení – sestupovali značně neschůdným a o to krásnějším terénem do údolí, kam jsme dorazili za úplné tmy.

Vylezli jsme si na několik skal, získali pár Horezdarů a vychutnali si nemálo opravdu krásných lezeckých cest. Jména a čísla nejsou podstatná, nejsou ani důvodem ani motivací. Pobyt v horách, to je přeci to, o co tu běží. A když je to v přítomnosti dobrých lidí, pak to nemá chybu, přestože se vám do toho pokouší hodit vidle neohrabané feny…..nakonec jsem měl ale pocit, že i ty fenky si výlet užily a příště jim to půjde líp. Všichni se pořád učíme a trénink dělá mistry….

Tom Atom

Video se připravuje.

[Show as slideshow]