Kagotova pomsta – aneb jak jsem umřel já
Déšť vytrvale skrápí Jizerské hory a červen lezení na místní žule moc nepřeje. Vždy, když už slunce svými paprsky skály takřka vysuší, přijde další dešťový mrak a na lezení můžeme opět zapomenout. Utěšujeme se tím, že lesy vláhu potřebují, také koryta potoků se zase konečně nasytila a my si přejeme, aby avizovaná kůrovcová kalamita, která v důsledku už loňského sucha stále silně hrozí, nakonec byla zažehnána.
SKÁLY U FEJKLA aneb zase trocha té vlastivědy
Dlouho trvalo, než jsme se s Abu dostali společně do skal. A vařili jsme z vody. Oba jsme si urvali trochu času ve všedním odpoledni a doufali, že si alespoň krátce zalezeme. Tmavé mraky strašily nad obzorem, ale my jsme věřili, že z nich nic nespadne. Cíl výpravy jsme řešili narychlo, vlastně jen s ohledem na to, kde se zdálo nebe nejsvětlejší.
Život je legrační časový úsek mezi narozením a smrtí. Proč legrační? Protože má smysl pro ironii a přitahuje paradoxy. Někdy se tak stane, že co nás v jistou chvíli baví a těší, to v jiném období vyvolá otázku o svém smyslu a nutí nás přemýšlet o důsledcích, které z takového našeho – zdánlivě neškodného – počínání rezultují. A rázem přicházíme na pomyslnou křižovatku a stojíme před volbou, jakým směrem se dál vydat.
Galerka z okolí Paličníku je uvnitř. A přeci něco napíšu. Každý kdo leze, zná, když s přicházejícím strachem přichází klepatůra, většinou to má každej v nohách, ale co jsem viděl u Dana J., tak to jsem ještě nezažil.
Mimořádnou věží je tvarově nezaměnitelná Kauschkova věž, skála pod silničkou vedoucí k Tišině, opředená horolezeckými legendami, mýty a také soupeřením o nejprve jakékoliv a později už o první čisté přelezení. Sen jedněch a noční můra druhých, zkrátka dráždidlo pro mnohé z těch, kteří propadli lezení po jizerskohorské žule.
Stojí přímo u cesty a jak obyčejná štětka vyzívá kolemjdoucí k zastávce. Málokdo odolá. Za ty roky okusila podrážek, že by v pískovci vyšlapaly roklinu.
JIZERSKOHORSKÉ DUŠEVNÍ SANATORIUM aneb všichni jsme silní….
….jenže ta naše vnitřní síla má své hranice. Nejsme stroje, přesto jsme si s nimi v něčem podobní: fungujeme, dokud se nám nerozsvítí kontrolka a když jí nevěnujeme pozornost, zadrbe se nám motor.
