Kauschkovka

Mimořádnou věží je tvarově nezaměnitelná Kauschkova věž, skála pod silničkou vedoucí k Tišině, opředená horolezeckými legendami, mýty a také soupeřením o nejprve jakékoliv a později už o první čisté přelezení. Sen jedněch a noční můra druhých, zkrátka dráždidlo pro mnohé z těch, kteří propadli lezení po jizerskohorské žule.
Pamatuji se, že jsem si – a nevím vlastně proč – kdysi dávno, snad ještě v dětství, vytvořil mylnou domněnku, že Kauschkova pamětní tabulka se nachází v kolmé stěně vrcholového bloku Kauschkovy věže. Samozřejmě dávno už vím, že tomu tak není. Na vlastní oči jsem se o tom přesvědčil už více než před dvěma desítkami let, kdy jsem k pamětní tabulce na Náhrobku poprvé dorazil. Ale až 8. června letošního roku jsem poprvé stanul na vrcholu Kauschkovy věže. Minimálně pro mě – a snad i pro Luboše – mimořádný okamžik, který ovšem v historii jizerskohorského lezení, natož v historii Jizerek samotných, neznamená vůbec nic.
Bylo by hezké napsat, že jsme Kauschkovu věž dlouho plánovali, chystali se na ni, trénovali a také několikrát byli obhlédnout možné cesty a pak slavně skálu vylezli, ale realita je úplně jiná : vše bylo dílem náhody a hecu.
Ve středu 8.6. jsme se po delší době domluvili s Lubošem na společném lezení. Čas srazu v hejnickém basecampu byl stanoven na poměrně pozdní hodinu, protože oba jsme museli pracovat pro blaho našeho národa, státního rozpočtu, dětí a multikulti obohacení. Byli jsme utahaní a takoví neslaní-nemastní. Luboš konstatoval, že půjde leda někam, kde se nebude muset dlouho štrachat neschůdným terénem ke skále. Zareagoval jsem a z hecu napsal do basecampové knížky: „8.6. 2016 – jdeme vylézt Kauschovu věž….“
Oba jsme se tomu zasmáli, protože kolem Kauschkovky jsme několikrát prošli ke skále, jejíž jméno se neříká ( tam už odmítám chodit, protože v těch cítím negativní energii a ve chvíli, kdy jsem se ji pokusil ignorovat, to skončilo úrazem a mnohaměsíční patálií ). Vždy jsme Kauschkovu věž jen obešli, zakouleli očima, hvízdli a řekli, že teď ještě ne, že možná někdy, až budeme lepší, silnější, techničtější a zkušenější, že pak se sem vydáme…..a možná nikdy.
Jenže hec byl vepsán do basecampové knížky. A co je psáno, to je dáno. Chlapi si z pusy kanál dělat nemají, co je vyřčeno, to je jako podání ruky, co je svěřeno papíru, jako by bylo vytesáno do kamene. Pohled z očí do očí a jdeme na to.
Cestou ke Kauschově věži jsme potkali Jidrouše, který ještě pracoval pro blaho říše. Snažili jsme se ho odloudit z práce k lezení, ale nedal se a když vyslechl náš záměr, zračil se v jeho očích posměch a údiv smíchaný s pochybami, zda to myslíme vážně. A my to vážně mysleli.
Za pozdního odpoledne jsme dorazili ke Kauschkově věži, tradičně ji obešli zleva zprava a trochu nás ta odvaha přešla. Naštěstí s rojem much přiletěla i silná motivace:. „Hele, tam dneska prostě vylezeme!“
Líbilo by se nám, kdybychom mohli napsat, že jsme na Kauschovku vylezli čistě, ale nebylo tomu tak. Vlastně z nouze a z respektu jsme zvolili Novoměstskou cestu, která se nám v partii nad kroužkem jevila, že by mohla být lezitelná ( prostě obsahovala hnidy, přes které jindy a jinde nelezeme, ale v kontextu celého spodního bloku Kauschkovy věže se jevily jako hotová madla ). Luboš projevil zájem nastoupit do toho jako první a já mu to rád dopřál.
Ten gauner to vybojoval pro mě hodně bolestivým stavěním ke kroužku a s odsedáním dál na vrchol spodního bloku, já za ním ( s pošlapanými rameny, hlavou, rozkopanými rty – vše v důsledku stavění ) jsem se musel za pomoci smyčky vytáhnout přes převis v nástupu a i při vyndávání jištění jsem musel odsednout. Ale vcelku rychle a bez vyložených nedůstojností jsme se dostali pod vrcholový blok. Za boj v prvním úseku jsem Luboše nechal cestu dolézt, byť se jinak o spoustu cest dělíme. Vrcholový blok už byl dílem okamžiku a oba jsme stáli na vrcholu věže, která navždy bude mít náš respekt, o které jsme vlastně ani neuvažovali, neplánovali ji a vnímali ji jako skálu mimo naše možnosti.
Přijali jsme ale v žertu mnou vyřčený hec a možná právě proto jsme přišli k věži nestresovaní, nepřemotivovaní ani nepředposraní a v duchu našeho nevážného přístupu ke všemu vážnému jsme za pohodové atmosféry vylezli skálu, která vysoce přesahuje naše obvyklé lezecké výkony. Pochopitelně máme radost, ale nepleťme si ji s pýchou. Pyšní bychom byli jenom tehdy, pokud bychom cestu dokázali vylézt čistě. Ale ruku na srdce, to za současného života nezvládneme.
Proto ani video není epickou podívanou, kterou by si Kauschkova věž zasloužila. Tak jako nebereme vážně sami sebe ani naše lezení, tak nevážně je pojato i krátké video.
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0267 100_9671 DSC_0010 IMG_0039 IMG_0252 IMG_0154 DSC_2570 (2) IMG_0028 102_2803 DSCN3869 509 IMG_0073 SAM_1134

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement