Dovolená je specifická část roku. Dlouho se na ni těšíte a o to rychleji pak uteče. Lidé se z dovolené většinou netěší. S posledním dnem na dovolené se jim propadne nálada z euforie do deprese. To se ovšem týká těch, kteří tak nějak nemají po zbytek roku pro co žít. Ráno vstanou, poslechnou si v rádiu nebo z TV trochu té propagandy a pak vyrazí s popelavě šedým obličejem do kolbenky vybouchat nějaké ty kačáky na sekačku, kterou má soused, na mobil, co si pořídila kolegyně, na vysněné auto, vytouženou prohnutou televizi….
My máme výhodu, že se i z dovolené, na které nám je krásně, se máme na co těšit – na Jizerské hory. Dokonce jsme na tom tak, že před odjezdem se jdeme s Jizerkami rozloučit, na dovolené se podíváme alespoň na nějaká ta videa a po návratu se spěcháme přivítat. Hraničí to se závislostí.
S Lubošem jsme tentokráte pro uvítací lezeckou výpravu zvolili zřídka navštěvovaného Hajného. Oba jsme tu už byli, každý jindy, oba jsme tedy věděli, co nás zhruba čeká. Ale žádnou ze tří cest, které jsme vybrali ( Cesta do pohody, Hodori 88 a Duospára ) jsme doposud nelezli. Na vrcholovém bloku jsme se při pohledu do údolí a směrem k Paličníku shodli, že máme štěstí, kde žijeme a že zas máme díky lezení skvělý den. Jak už to ale bývá, co je skvělým dnem pro jednoho, je černým dnem pro druhého. Své by o tom mohl vyprávět roztrhaný holub, jehož pírka nosil lehký letní větřík po okolí Hajného. Drsně krásná ukázka pomíjivosti života a připomínka toho, že dokud žijeme, máme opravdu ŽÍT.
Tom Atom