Jizerskohorská REINKARNACE

Stalo se nemožné, událo nemyslitelné a do reality se zhmotnil zázrak. Zase jsme s Lubošem vyrazili lézt. Jestliže jsem si však naivně myslel, že na jizerskohorskou žulu vyrážíme kvůli lezení nebo kvůli tomu, že se chce Luboš se mnou rozloučit před mým odjezdem na Čukotku tak, jako se já chci rozloučit s Jizerkami, mýlil jsem se.
Pravým důvodem, proč se mnou vyrazil do skal, byla lekce jeho svérázného budhismu, zejména pak – v důsledku mojí kagotovské smrti ( viz článek Kagotova pomsta ) – otázka reinkarnace, tedy téma, které Lubošovi šrotuje hlavou v intenzivnější podobě od úmrtí jeho věrného psa Gregora. Vezměme to ale postupně.
29. červen byl dalším z řady dní, kdy sprchlo. Žádný velký šplachot, ale přesto komplikace při plánování lezecké výpravy. Jelikož jsem měl ovšem na následující den naplánovaný odjezd na Čukotku, cítil jsem potřebu se s Jizerkami rozloučit a Luboš se nechal zlákat.
Do Hejnic jsem dorazil kolem 16 hodin a než si Luboš vyčistil zuby, vydávali jsme se do hor těsně před pátou. Samurajem jsme nastoupali hezkých pár výškových metrů, čímž jsme částečně odmazali časovou ztrátu. Že to ale nebude jednoduché, jsem pochopil už za jízdy.
„Luboši, támhle leží krásná buková větev, zastav mi, já si jí naložím.“
„To ani náhodou, vezmi si ji cestou dolů!
„A my tudy pojedeme?“
„Ne, ale můžeš si ji tady vyzvednout, když půjdeš dolů pěšky….“.
OK, že nemám bukovou větev, kterou potřebuji do bytu na takovou kravinu, kterou jsem si usmyslel, s tím jsem se vyrovnal. Že si ovšem druhý nejblbější pes vesmíru vytíral svůj zadek do mého batohu, to už mě trochu štvalo. No nic, zamkli jsme Samuraje ( jako by ho někdo chtěl ukrást ) a vydali se pěšky vzhůru strmým svahem do skal.
Zahradní věž jsme prozatím minuli a sestoupili k Zahradníkovu učni, na kterém jsem dosud nebyl. Byla to dobrá volba vzhledem k dlouhým týdnům bez lezení. Luboš si vytáhl pěknou pětkovou cestu koutem a já se v ní ani na druhém necítil pohodlně, pauza byla znát. Srovnal jsem se ale rychle vyvedením vedlejší krásné sokolíkové cesty nevelké obtížnosti za čtyři, ale s hladinou radosti z lezení 100%. A rázem bylo dobře. Ještě jednu cestu jsme pro výstup na Učně zvolili a to z údolní strany Klídek, jestli si tedy název cesty dobře pamatuji. Ostatně do článků stejně názvy cest uvádím nerad. Cesta poměrně těžká, v dolní části převislá, přišla Lubošovi asi zbytečně primitivní, proto si špatně založil frienda. Ten ke mně skouzl po laně a já povídám: „hele, kámo, právě mi přifrčel po laně friend, tak nepadej, případně sbohem.“ Luboš chytil nerva ( to se mu stává častěji než to, že by blbě založil jištění ), ale se situací i s vlastní hlavou se v obtížném místě popral statečně, byť zvolil pro postup k horizontální trhlině, která představovala jediné plně odpočinkové místo v cestě, zbytečně složitý postup.
Já na druhém ve stejném místě sáhl rukou doleva a nahmátl chyt jak sloní ucho, který umožňoval výrazně pohodlnější přelezení obtížného místa, než Lubošova nicmocžába ve spáře. Tak či tak, cesta krásná. Ještě zmíním, že jsem poprvé v praxi vyzkoušel Trango Cinch, na které si budu muset zvyknout nebo ho prodat ( Luboš okamžitě zmínil, že mu ho klidně můžu dát ).
Pohled na hodinky překvapil, takřka 20 hodin! Rychle jsme vyběhli k Zahradní věži a pro radost si ji vysolovali krásnou, dlouhou – ale snadnou – Údolkou. Na vrchol jsme dolézali ve chvíli, kdy slunce zapadající nad Frýdlantskem barvilo buky v Zahradní stráni na oranžovo. Z vrcholu Zahradní věže nebyl ohnivý kotouč slunce vidět, protože jej před naším zrakem kryl Ořešník a předsunutá Stojka, ale rychle plující šedé mraky ze spodní strany podsvícené sluncem odrážely oranžové světlo na okolní srázy. Nádherné přírodní divadlo, dokonalé rozloučení s Jizerkami před odjezdem do dalekých krajů. Potom už hory zahalila tma, my přes větev slanili náhorní stranou Zahradní věže a vydali se směrem do údolí.
Cestou jsme dlouho mlčeli, dozníval v nás zážitek z mimořádného západu slunce. A jak už to v takových chvílích bývá a také proto, že to v Lubošovi doutná, zavedla se řeč na téma život a jeho smysl, věčnost či pomíjivost duše a co bude, až naše tělo přepne na OFF. Řekl jsem to dostatečně jasně:
„ Já v tom mám jasno, jestli tu nejsem jen projednou, zase se chci narodit a žít tady.“
A Luboš kontroval: „Hmm, tak to mě se netýká.“
„Jak to?“, ptám se.
„No já už budu vyšší bytost. Ale ty, ty půjdeš do koně!“.
Namítl jsem, že jestli budu koněm v Jizerkách, tak to beru, ale nakonec jsme došli k závěru, že vzhledem k mému karmickému zatížení budu v příštím životě dost možná tlustá ženská z paneláku ve městě, navíc úplně blbá a všichni se mi budou smát….
Kdo ví?! Ale k dobru mi budiž přičteno, že o svých kvalitách sám pochybuji. To Luboš, nyní přesvědčený, že příště už bude vyšší bytostí, bude třeba nepříjemně překvapen, do jakého těla Ten Nejvyšší vrazí jeho další život. To jsou ale věci, které nás naštěstí přesahují a vzhledem k našemu smyslu pro humor by ani nebylo dobré, abychom mohli svou inkarnaci – tak jako Dalajláma – usměrňovat.

Tom Atom 2016

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

DSC_1406 218 IMG_0045 IMG_3492 IMG_0053 DSC_2747 IMG_0081 IMG_0090 VIRB Picture DSC_0196 IMG_0027 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0244

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement