
Údolní cesta na Nos v Jizerských horách? Chtělo by to pořádně dramatickou hudbu a epický příběh? Kdysi možná, při prvovýstupu…. Teď už to není třeba.
Údolní cesta na Nos v Jizerských horách? Chtělo by to pořádně dramatickou hudbu a epický příběh? Kdysi možná, při prvovýstupu…. Teď už to není třeba.
Lubošovi se to dobře říká: „Napiš nějaký kecy k videu, já to fláknu na Kagota….“. Ale pro mě to znamená bolestivou záležitost: zamyslet se. Jasně, nemusím to s tím myšlením nijak přehánět, protože si to stejně píšeme jen pro sebe a pár stejně postižených jizerskohorských pacientů, ale když už něco děláme, chceme, aby to mělo smysl.
Bylo nebylo, konečně se protnulo volno tří z nás, abychom mohli společně vyrazit na žulu do jizerskohorských – tentokráte sluncem prozářených – lesů. Luboš, Dan a já. V takovémto složení jsme v horách ještě nebyli. A takovou premiéru je třeba pěkně oslavit.
Každý rok přijíždí do Jizerek parta divnejch lidí z Holandska. Asi před třema rokama jsme se s nima potkali – ani nevim kde – a nějak jsme si padli do oka a stali jsme se přáteli.
Hned dvakrát jsme za posledních několik dní navštívili rozložitou skálu ve Srázech – Pevnost.
A zatímco ona s bohorovným klidem někoho, kdo přečkal věky věků, shlížela na naše tragikomické pinožení, my bojovali více s vlastní leností než některou z cest vedoucích k vrcholu.
Po roční pauze opět výlet na jich na Istrii. Už pár let při cestě k moři děláme s Kristýnkou zastávku v Triglavském národním parku.
Co napsat o Zvonu? Snad vše už bylo řečeno a víc než slova tak říkají pocity. Stojíte-li pod touto ikonickou skalou Jizerek, buď to cítíte nebo ne. Ovšem jestliže jste milovníkem jizerskohorské žuly, cítit byste to měli. Zvon je zkrátka jen jeden. Každý výstup na něj je požitkem, každé posezení na jeho vrcholu je prostorem pro uvědomění si jedinečnosti prožívaného okamžiku – TADY A TEĎ. Jizerskohorská meditace se vším všudy.