PEVNOST x 2

Hned dvakrát jsme za posledních několik dní navštívili rozložitou skálu ve Srázech – Pevnost.
A zatímco ona s bohorovným klidem někoho, kdo přečkal věky věků, shlížela na naše tragikomické pinožení, my bojovali více s vlastní leností než některou z cest vedoucích k vrcholu.
Dějství první – čtvrtek 4. srpna
Byl to takový divný den, kdy se všechno kadí a co se pokadit nemůže, to se rovnou pose*e. Nic nevycházelo; snad ani slunce nevyšlo a dokonce nevyšla ani Vlasta, která jinak dle reklamy vychází každý čtvrtek. Ani Abu nevyšel z práce včas, aby se k nám přidal a to bylo jeho štěstí.
Za takového divnodne jsme stoupali od Viničné do Srázů přímo směrem k Čihulově jehle – tu jsme pochopitelně chtěli vylézt, pochopitelně se o to ani nepokusili a tudíž – opět pochopitelně – nevylezli. Zato jsme zkusili jednou nejmenovanou cestu na Žábě a také ji nedali. Psi lezli podstatně lépe než my.
Přesunuli jsme se tedy k Pevnosti. Koukáme na vyhlídnutou cestu vyšší klasifikace a marnost se nám už zabydlela v hlavě, únava rozhostila v těle, morál odplul spolu s lehkým vánkem někam mezi buky do neznáma. Vedro, vzduch jako v prádelně a tomu odpovídající rozpoložení. Kdyby byla na světě jen jedna jediná moucha a já měl jedno oko, tak mi do něj spadne. Kdyby byl v celých Jizerkách jen jeden podpapírák, dva metry před ním zakopnu a půjdu tlamou přesně do něj a kdyby byl poblíž potok, ve kterém bych se mohl umýt, zrovna by v něm ležela mršina zvířete a voda by smrděla.
Luboš zíval, bezradně přecházel kolem, já na sebe ze zvyku věšel cajky a nebyl si jist, že budou potřeba. Divno umocňovalo vědomí, že ani hory k nám dnes nepromlouvají. Pocitové prázdno. Nalezl jsem do cesty, kterou už delší dobu nemám rád. Boj od první vteřiny, vlastní tělo mi překáželo. Pevnost zkoušela mou pevnost a zvítězila. Až na druhém jsem to přelezl za Lubošem, který se také nebývale trápil. Srovnali jsme se vysolováním jednodušších cest a dojem jsme si nakonec vylepšili přelezením cesty, kterou měl Luboš zapytlenou někdy z loňska a ve které tehdy vylítával pendlem někam úplně za roh nad pekelnou díru. V marné hlavě ale tentokráte vyřešil sled kroků, který vedl k úspěchu. On na prvním, já na druhém a konec. Ústup do údolí.
Zašli jsme ještě kouknout na Abu sedícího U Kozy. Na stolku měl na efekt vyndaného lezeckého průvodce, ale orosený zrzek dával tušit, že zrovna depresí z nelezení netrpí. Nechali jsme ho na místě a zatroubili k ústupu.
Dějství druhé – pondělí 8. srpna
Luboš s parťákem Slávkem v práci. Slávkovi se kupodivu nechce makat a tak říká Lubošovi, ať se podívá na mobil, jestli nevolal Atom, že se jde do skal. Slávek doufá, snad se i modlí a je vyslyšen. Atom volal, do skal se jde. Padla! Slávek se tetelí blahem. Sice zase nic nevydělá, ale on je člověk skromný, stačí mu plat jeho ženy a tak co by se dřel.
Odpoledne se scházíme s Lubošem v basecampu. Nadšení, které ještě do telefonu projevoval, je opět vystřídáno marností. Zívá, mračí se, plouží se jak mlhy nad blaty. Vnímám jeho rozpoložení: „ to zas bude dneska na ho*no, co?! Jestli chceš, dáme na zahradě pivo.“ Ale ne, slib lezení dodržíme a znovu míříme na Pevnost. Chceme si spravit dojem, byť tomu momentální rozpoložení Luboše neodpovídá.
A už jsme na plošině nad náhorní stranou Pevnosti. Mám tu co napravovat. Po souboji na krev nakonec dávám na prvním onu neoblíbenou cestu, ale stejně se sem budu muset vrátit pro přelezení v lepším stylu. Radost i tak mám. Luboš pak nastupuje do dlouho vyhlídnuté cesty, kterou opět nebudu jmenovat, ale zasvěcenci vědí, že po traverzu vlevo následuje vyhlášený lupen. Cesta v nás z pohledu odspoda vzbuzovala velký respekt, ale nakonec jsme se shodli, že není až tak těžká, zato je mimořádně krásná a řadíme ji mezi nejhezčí a nejzábavnější z cest dosud vylezených. Do průvodce si kreslíme hvězdičku a budeme se sem vracet. Luboš pro překonání lupenu zvolil jiný styl než já, ale to není nic neobvyklého. Jednak on lezl na prvním a pak také můj dosah rukou je výrazně větší. Kde já si pohodlně sáhnu, tam on musí udělat často velmi těžký mezikrok. Pochopitelně se mu nesměju, že je liliput.
V nejlepším se má přestat. A také soumrak se snášel na hory a ty k nám zase už promlouvaly. Naše duše se vrátily z říše temna a otevřely se máti přírodě. Nádherné mraky, mimořádně krásný západ slunce. Dobře se tentokrát mizelo z hor.
Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

Image20018 DSC_0023 IMG_0023 IMG_0023 IMG_0007 Fotografie027 IMG_0254 286 100_1095 DSCN3918 100_1054 IMG_7457 360

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement