Lubošovi se to dobře říká: „Napiš nějaký kecy k videu, já to fláknu na Kagota….“. Ale pro mě to znamená bolestivou záležitost: zamyslet se. Jasně, nemusím to s tím myšlením nijak přehánět, protože si to stejně píšeme jen pro sebe a pár stejně postižených jizerskohorských pacientů, ale když už něco děláme, chceme, aby to mělo smysl.

NOS aneb OBYČEJNEJ SVĚT
Ve středu 24. srpna jsme si s Lubošem vylezli Údolní cestou na Nos. Prosté konstatování. Žádné chlubení, žádná epická reportáž z našeho lezení a video s dramatickou hudbou….
Neznamená to ale, že nemáme radost! U vrcholové knížky pod převisem a se zvukovou kulisou šumění Černého potoka nám to došlo: pro nás to je splněný sen. Nemáme ambice být nejlepšími lezci ani se s nimi měřit. Začali jsme lézt vlastně až před dvěma lety a to čistě pro radost z pohybu v milovaných Jizerkách. Lubošovi je pětačtyřicet a mně jen o pět méně. Jsme vlastně „dědci“, kteří si právě někdy před dvěma lety při drcení trojek a čtyřek řekli, že si Údolku na Nos spolu vylezou. Luboš, kluk servaný z těžké práce v lese a já, týpek s prošroubavanýma rukama a varováním od doktorů, ať už neblbnu….a náš společný slib.

Nebyl to tehdy žádný závazek stvrzený podáním ruky. Prostě jsme si to řekli a basta. Vlastně jsme se k tomu rozhodnutí ani společně nevraceli, neplánovali, cíleně netrénovali. Ale v podvědomí jsme to oba měli. Týdny a měsíce protékaly, my střídali cíle jizerskohorských výprav. Někdy se lezení dařilo více a někdy méně. A najednou, bez varování, jsem s vidinou volného středečního odpoledne napsal Lubošovi: „Zítra jdeme na Nos.“ Odpověď byla stejně prostá jako mnou zaslaná SMS: „OK“.
Léto se probralo ze svého zimního spánku, nad Jizerkami modré nebe a vysoko na něm kroužící dravci. Středa 24. srpna 2016. Do Hejnic jsem dorazil brzy odpoledne, psi mě radostně vítali a Luboš spal po dopolední šichtě v lese. Z pod spacáku se ozvalo: „Jdeme?“ Přikývl jsem: „Jo!“.
Za chvíli už jsme s bágly na zádech šlapali Kozí stezkou k horním vodopádům Černého potoka. A nad ním se tyčil Nos. Všichni, kdo májí šajna o Jizerkách, ho znají. Všichni, kdo lezou, si ho chtějí Údolní cestou vylézt a když tak učiní, chtějí se vrátit. Kdo lezl na druhém, chce si Údolku vylézt na prvním. Kdo si odsedl, chce si příště neodsednout, kdo měl pocit že se trápil, chce se příště netrápit a kdo nic necítil, chce si to více procítit. Dlouhá je Údolní cesta na Nos a stejně jako dlouhá, je i krásná.
Jsme tu. Luboš Údolní cestu lezl na druhém asi čtyřikrát, já se doposud Nosu nedotkl. Volba byla tedy automatická: Luboš si cestu konečně vytáhne a si ji na seznámení dám na druhém. Rokli polkl stín a přesto, že protější Frýdlantské cimbuří a Polední kameny rozpalovalo srpnové slunce, pod Nástupem na Nos bylo vlhko a chladno.
Žádné dlouhé kecy a šli jsme na věc. Byl jsem si vědom slov Luboše, který mě upozorňoval, že právě tam, ve stěně Nosu, to na mě dolehne: pocit ze značné expozice umocněné umístěním nástupu vysoko nad korytem potoka. Ale já to nepociťoval. Jediné, co jsem si uvědomoval, bylo ono pověstné TADY A TEĎ. Vědomí, že si plníme sen, na který jsme tedy až tak dlouho čekat nemuseli, ale znáte to….kolik nesplněných snů už umřelo spolu s těmi, kdo je snili a neměli odvahu začít své sny uskutečňovat.
Luboš lezl jistě. Bylo vidět, že ví. V cestě se orientoval výborně. Já se trošku zdržel se dvěma místy, ale díky radě Luboše je také přeběhl a teď už vím, jak na ně, až se sem zase vrátím. Cestu jsme prošli hladce během dvou a půl hodiny. Nechvátali jsme, co chvíli jsme pořídili nějaký záběr, pořád si nahlas opakovali, že jsme tady. Lezli jsme ve výborné náladě a pohodě, kochali se krajinou a bavili situačním humorem ( například když mi Luboš sedící u kruhu sundal ruku s malinké škrabky a předal mi ji o pár centimetrů dál do madla ).

A najednou jsme byli nahoře. Luboš zářil, složil jizerskohorskou žulovou maturitu, vytáhl přeci Údolku na Nos. I já byl spokojený. Vím, že respekt si musím ponechat, ale strach mít nemusím.
Pokochali jsme se pohledem na nastupující oranžové večerní světlo prosvěcující lesy pod námi a zahájili slanění. Poslední povyražení dne proběhlo u druhého kruhu, kam nám jen taktak stačilo lano. Doslanili jsme k nástupu, věci rozložené na platu vedle batohů byly provlhlé, roklí dýchal chlad.

Cestou do údolí ještě padlo rozhodnutí, že se stavíme na zkoušce bílopotockých Crazy Brothers, se kterými Luboš a Kristýnka chodí hrát na bicí. Ošuntělá šupa je jejich zkušebnou a borci v ní hrají s živočišnou radostí. Nakráčel jsem mezi ně se zapnutou kamerou, neznali mě, ale ani brvou nehnuli, hráli jak o život. A když rozjeli Obyčejnej svět od Abraxas, přesně to zapadlo do mého rozpoložení….
…tohle je můj svět! Můj obyčejnej svět! Tady sem patřím! Dostal jsem odpověď na otázku, kterou si dlouho kladu, tedy proč se trápím v práci snů….lítám si přeci v kvádru po celém světě, bydlím na luxusních hotelích, třesu si rukou s celebritami…. Jenže to je ono…. to není můj svět. To je jen moje práce. Jsem obyčejný kluk z vesnice, ze skromné rodiny a ke skromnosti vychovaný. Pocitově je mi nejlíp uprostřed přírody a když už mezi lidmi, tak mezi stejně smýšlejícími. Jsem rád, že mi nebyla do vínku dána závistivost. Ale pokud by se přeci jen někdy probudila, dovedu si představit, že bych nikomu nezáviděl Ferrari v garáži, ale týpkovi v odrbaných botách a rozervaných teplákách, který si žije naprosto jednoduchým nemateriálním způsobem života, tak tomu by se závidět dalo.
A tak neblbněme, neprahněme po věcech, žijme si svůj obyčejnej svět, mějme čas na své blízké i na své záliby a plňme si svoje sny.

Tom Atom
Video je ve střižně.