KARKONOSZE

Další lekce místopisu – KARKONOSZE
Bývalo naší rodinnou tradicí vypravit se poslední den letních prázdnin na výlet do Krkonoš. Ať bylo počasí jakékoliv, zvyk jsme vždy dodrželi. Byla to cena útěchy za končící prázdniny. Večer jsem pak ve vaně drhnul zašlá kolena a lokty, motykou vyškrabával špínu za nehty a vytrhával mech z uší, abych šel druhý den do školy civilizovaný a domestikovaný. Dva silné pocity jeden den: euforie z pobytu v horách a večer deprese ze začátku školy.
Tradici už nedržíme od doby, kdy jsme se rozutekli po světě, ale já ji zase s našimi dětmi obnovím. Přesto, že má náš rodinný zvyk přestávku, snažím se každý rok výlet do Krkonoš uskutečnit. Termín se mi hledá těžko, protože nastaven jsem tak, že každou volnou chvíli mě vábí Jizerky a to ostatní tak nějak počká….
Letos jsem se ale napevno rozhodl, že ve svůj jediný celý volný den za dlouhé období vyrazím do Karkonosz a to konkrétně z Karpacze na Sněžku. Trasa, kterou vždy chtěla absolvovat moje maminka, která se ale do polských Krkonoš, tedy Karkonosz, bála od doby, kdy si na polské straně Cesty Česko-Polského přátelství utrhla borůvku a zpoza kleče na ni vyskočil polský pohraničář, mířil na ni puškou a řval jak blázen, že to jsou jejich borůvky….
26. října jsem tedy vyrazil. Až do Jakuszyc nad hraničním přechodem se počasí jevilo přijatelně, ale jakmile jsem začal klesat ke Szklarske Porebe, věděl jsem, že je zle. Mlha vířila ve větru, vidět bylo sotva na pár metrů, hustě mrholilo. Doufal jsem, že jde jen o pás oblačnosti, nad který nakonec vystoupím. A tak jsem si užíval i ten nečas a hlavně nádherně zbarvené stromy na březích říčky Kamienna v rokli pod Porebou.

Že příroda oko potěší, zatímco člověk do něj dokáže zabodnou rezavý hřebík, jsem si ověřil v obci Milkow. V těsném sousedsví tam najdeme ruinu evangelického kostela s přilehlým hřbitovem jak z horroru a dům postavený „vzhůru nohama“, který spíš než do podhorské obce by se hodil někam do zábavního parku. Sousedství zničeného kostela a překuleného domu je zhmotněním toho, co říkají Slováci: „svet ide do riadnej piči…“

Architektura Karpacze je také svérázná. O řadě domů a hotelů by se dalo říci, že dokonale vraždí jinak příjemné horské městečko úžasně položené pod příkrými srázy Karkonosz. Takový hotel Karolinka je jeden z místních „skvostů“.
Tůru jsem začal od protestantského kostelíka Wang, který byl do Karpacze přemístěn z Norska ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Wang ). Wang jsem ještě viděl, ale potom ten strejda, co hlídá Krkonoše, tedy pan Peterka, začal čarovat a mlhu vařit. Záběry z kamery jsou pořízeny ve chvílích, kdy byl mlžný opar nejřidší a těch chvil bylo málo. Ale i putování mlžnými horami a lesy bez dalekých výhledů má svoje kouzlo.

Za zhruba 20-ti kilometrový okruh jsem toho moc neviděl a ve chvíli, kdy jsem vystoupil na zmiňovanou Cestu Česko-Polského přátelství, kde už byla mlha tak hustá, že jsem si chvílemi neviděl na boty, jsem se rozhodl, že rezignuji na výstup na Sněžku a kolem chaty Samotnia a Maleho Stawu – ledovcového jezera ve výšce 1183m – sejdu zpět do Karpacze. Mému rozhodnutí předcházelo setkání s bludným Holanďanem, kterého – jakožto pověstnou figuru – jsem poprvé zažil právě tady. Slyším volání, jdu po hlase a chlap v oranžové větrovce tam mokrými prsty zkouší posouvat mapu na mobilu s lesknoucími se kapkami vody. Sníh začíná poletovat a on netuší, kde je. Hledal Luční boudu, tak jsem ho odvedl k rozcestí a vyslal správným směrem do zhruba 1km vzdálené boudy. Snad to našel….
Sestupoval jsem dolů a připadal si jako Trautenberk, kterému se starej Peterka mstí za špatně pochopené dobré skutky. Nestěžoval jsem si ale, protože já mám mlžné dny rád, hory mají temnou atmosféru a hlavně jsou skoro liduprázdné. Kde za slunečních dní korzují celá procesí, tam je za deště a mlhy klid a prostor na vlastní myšlenky. A nohy jsem měl v suchu, tak co…

Ostatně o těch nohách v suchu: nepodezřívejte mě z PR článku a placené reklamy, když vychválím kožené pohory, které jsme si se ženou nechali na zakázku od pana Makary ušít. Máme v úctě tradiční postupy a zpracování, oba jsem navíc doslova odrovnali jinak velmi solidní a navíc ještě dražší Hanwagy a tak jsme se rozhodli udělat si radost klasickými koženými pohorkami. Jednou, až v nich budu mít našmajdáno aspoň pár tisíc kilometrů, o nich napíšu víc. Teď můžu jenom říci, že noha je jako v pokojíčku, guma podrážky neklouže ani na mokré žule ( a to je pro mě naprosto zásadní ) a klasický old school design mě vyloženě nutí na boty pořád koukat.
Hezky se mi jelo domů, cedilo až do Jakuszyc a vůbec mi nevadilo, že já bloumal na polské straně mlhou, zatímco česká strana hor se koupala ve sluníčku. Jedna poznámka závěrem: u brány do národního parku jsem zaplatil jednodenní vstupné 6 zlotých. Samozřejmě vůbec nebyl problém se bráně vyhnout, ale proč bych to dělal? Mým přesvědčením sice je, že příroda patří všem a proč vybírat vstupné do hor, ale chci věřit tomu, že peníze za vstup pomáhají dobré věci. Minimálně třeba jdou na nápravu škod způsobenou lidmi…..
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

101_9299 IMG_0090 IMG_0074 a (19) DSCN4827 20170415_124938 OLYMPUS DIGITAL CAMERA z16 SAM_1331 33 100B9860 IMG_0089 IMG_0072

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement