ŘÍJEN NA SCHARFLEHNE aneb o času, období, jménech a lidech

Jsem Čech jak poleno. Kam až naše rodinná kronika sahá a zřejmě i dále. Po generace bydlíme v Zásadě, české vesnici, která mimochodem za protektorátu byla nejsevernější českou obcí, jež obtékala protektorátní hranice.

Už jako malý jsem rád poslouchal vyprávění babičky a dědy. Z čím starší doby ty vzpomínky byly, tím pozorněji jsem vnímal. Pamatuji se tak na vyprávění, jak sourozenci babičky a dědy umírali, někteří jako děti, jiní o pár let později, třeba při plavení koní v řece, jak babiččin bratr v koncentráku shodil ze 100 kilo na „krásných“ 48. Také jak dědův otec bojoval jako mladík v Dolomitech na Piavě a když se vrátil, nikdy o tom nechtěl mluvit a vrátil se ke své tiché poklidné práci kameníka v lesích, kam odcházel za východu slunce a pozdě večer se vracel. Znal bylinky, připravoval z nich hojivé mastičky, se kterými kurýroval děti z okolí. Ptáky poznal podle zpěvu a počasí předpovídal s neomylnou jistotou. Splynul s lesem, kde si léčil duši. Klidu mu ale moc dopřáno nebylo. Později si ho, jako vyhlášeného kameníka, vybrali Stbáci. Sháněli fachmana, který jim pomůže vybrat vhodné žulové bloky pro nechvalně známý megalomanský Stalinův pomník na pražské Letné. Pradědovi se do toho ani trochu nechtělo, ale bál se o rodinu. A tak ty týpky v pláštích vodil po nejhůře schůdných partiích lesů v Černostudničním hřebeni a aby ochránil ty skály a balvany, které podle něj měly v lesích zůstat, tvrdil o velkých blocích žuly, že se roztrhnou, puknou, že budou špatně štípat nebo naopak že jsou vhodné tak na drť do jádra cest. A tak si ti pánové s vysokými límci vybrali nakonec jiného pomocníka.

Zásada, přestože česká obec, měla svůj dialekt obsahující spoustu z němčiny pocházejících výrazů. Řeč, kterou jsem v dětství slýchával zcela běžně, zmizela spolu s těmi, kdo už odpočívají na zásadském hřbitově.

V sousedství bydlel pan Štryncl, jazykově skvěle vybavený profesor ze sklářské školy, svého času také velvyslanec v Libanonu. K němu jsem chodíval na němčinu a naučil se ji přesně tak, jak vypadala výuka u Štynclů. Pepa, jak jsem panu profesorovi říkal, seděl u stolu, v ruce držel prastaré učebnice němčiny a na rameni mu seděla kočka. Těch mívali, co pamatuju, opravdu hodně: Mojda přišla o oko, Lízu přejelo auto, Rolf se ztratil….Začala výuka. Dvě povinné fráze a už jsem se Pepy zeptal, jak to bylo s tím řezníkem za protektorátu. A Pepa se rozpovídal, jak SS sebralo řezníka, který prodával maso ze chcíplé kozy. Už se nikdy nevrátil. Pepa vyprávěl o kdečem, já poslouchal a hodina němčiny krásně utekla. Pepova manželka Ilsa byla Němka, odkudsi z Maxova a mluvila roztomilou defektní čechoněmčinou. Ale pořád o dost lépe, než já německy.

Dnes by se ta němčina hodila. Třeba při čtení starých časopisů a knížek, kterých mi mimochodem Pepa slušné množství věnoval a to včetně originálu, hezky na plátně nalepené, Matouschkovy mapy. Ta je nejzajímavějším a také nejzábavnějším zdrojem pro zjištění německých místopisných názvů.

Člověk si nad studiem mapy uvědomí, jak je všechno pomíjivé. Nebo lépe, jak pomíjivý je lidský život a osudy každého z nás oproti horám, skalám, přírodě jako takové. V koloběhu vesmíru nejsme ani takový mžik, jako když si moucha na okamžik sedne na vyhřátou skálu a nožičkama si zamne, až to působí dojmem její naprosté blaženosti. Ale i hory se mění, často právě pod lidskýma rukama. Za ten svůj životní mžik dokážou někteří v přírodě napáchat to, co už se nedá napravit. Vlastně jen jednou jsem na vlastní oči viděl velkou proměnu vykonanou samotnou přírodou, to když povodeň změnila koryto Smědé a kameny, na kterých jsem od dětství sedával, se odkutálely kamsi po proudu.

Horám je jedno, jaké jim lidé dali jméno, jakým jazykem pojmenovali kopce, skály, potoky. Řekneme-li, že si jdeme užít barevný podzim na Srázy nebo Scharflehne, jdeme pořád na totéž místo, rukou pohladíme tutéž žulu a otevře se nám pohled do stejné krajiny. Mění se zřízení, státní hranice, jazyk, lidé se rodí a umírají, pomníky se staví a bourají. A lidi pořád blbnou a ve své nadutosti si myslí, že jsou skutečnými pány tvorstva, přitom jsou strachy posraní z klíštěte. Samozvaní vládci! Skutečný pán tvorstva by nedecimoval to, co jej obklopuje. Přeneseno na dnešní dobu, majitel továrny by nevraždil zaměstnance a neničil stroje.

Kam ale vůbec sahá ta moc pána tvorstva? Jen k poslednímu metru cesty, kterou ovšem musí udržovat, jinak si ji příroda vezme zpět.

Vysoko nad lidským konáním a podivnými člověčími zákony je řád přírody, který s železnou pravidelností střídá období tak, aby se vše živé mohlo reprodukovat. Zima nechá odpočinout stromy, protřídí životaschopné tvory od slabých – ti nepřežijí. Jaro je kapitolou samou pro sebe: probuzení, zrození, exploze života. Pak poklidný tok letních dní a čas hojnosti, aby se zvěř zásobila na zimu.

A teď? Barevný podzim, nejen ve Srázech tak líbivý, esteticky dokonalý. Šumák je přírodě, jaký jazyk používáme a jaké názvy jsme čemu dali….zkrátka psi štěkají, karavana jede dál. Bylo to tak před námi, bude to po nás a chceme-li se nějak smysluplně zapsat do dějin planety, tak ten svůj bezvýznamný životní mžik věnujme k ochraně, nikoliv k ničení.

Tom Atom

[Show as slideshow]