A je to tady!

Říjen v Jizerských horách má pro mnoho z nás, kdo máme na Jizerkách vypěstovanou závislost, magickou moc. Moudrá příroda ví, že neměnné zelené již bylo dost a chce nás nasytit barvami, než přijdou bílo-šedo-černé dny. Stromy se barví, nárazy říjnového větru je ohýbají a rvou z nich listí. Mraky letí po obloze a nad hlavou se co chvíli ozve kejhání divokých hus sešikovaných do klínu na svém letu za příznivějšími podmínkami pro život v zimních měsících.

Černostudniční hřeben, ještě více než kdy jindy, tvoří bariéru mezi chladnějšími hraničními horami a mírnějším vnitrozemím. První vysoký hřeben na cestě směrem od středu naší země k severní hranici, dominanta jablonecka, lesnatý hřbet nad Zásadou.

Černostudníční hřeben je v některých zdrojích uváděn jako hřeben sebevrahů. Nevím, jak staré události k tomuto pojmenování přispěly, zda nějaká nová novější policejní statistika nebo staré pomníčky, kterých je na Černostudničním hřebenu celá řada a nutno podotknout, že většina z nich skutečně připomíná právě sebevrahy.

Kolem dvou z nich jsem prošel při své krátké návštěvě komplexu Čertových skal mezi Berany a Černou studnicí. Huschkův kámen, mimochodem jeden z nejstarších pomníčků Jizerek, připomíná dobrovolnou smrt starého lesníka a nápis Ivan 1947 potom odkazuje na místo, kde chtěl spáchat sebevraždu z nešťastné lásky mladý lesní adjunkt Ivan Karpíšek. Tenkrát si to ještě rozmyslel, ale ve dnech následujících svůj úmysl nedaleko odsud dokonal. Pochován je pár kroků od kaple sv. Prokopa na zásadském hřbitově.

Přeji všem, aby vždy měli krásný důvod pro to, aby žili a pokud by už uvažovali o sebevraždě, tak aby měli na paměti, že každý problém má své řešení. Ostatně i v případech, kdy zlá nemoc nedává člověku šanci a ten jen prosí o rychlý konec, má i vybojování takového boje svoji váhu, která se zapisuje někam, odkud ji nelze vymazat….zkrátka z boje se neutíká….