DEN BLBEC

Když si myslíte, že ho máte…..aneb DEN BLBEC
Někdy to cítíte v kostech už od probuzení: něco není v pořádku. Předtucha nebo ( chcete-li ) šestý smysl vás varuje. V takový den se už ráno netrefíte proudem ranní moči do záchodu, kartáčkem do pusy, kávu si osolíte a doma zapomenete jedno dítě v postýlce, naopak odpoledne dvě nevyzvednete ze školky. Fajn, to je klasický, férově zjevný a za nic se neschovávající špatný den.
Jindy to ale začíná nenápadně. Venku nebe jako vymetené, před sebou vidina volného odpoledne v horách, pohoda s kamarády. Nečekáte nic špatného, nic vás netrápí, vše je dokonalé. Přesně takový den jsem měl včera.
Jedu si krásnou zimní krajinou, ve vyhřátém autě hraje příjemná muzika. Nespěchám, protože není proč a jen si užívám přítomný okamžik. V tu chvíli se ale odkopává zatím dobře ukrytý den blbec. Najednou dodávka přede mnou brzdí kvůli jiné nehodě. A ač brzí, což vidíte podle jejich brzdových světel, jede pořád dál a najednou cuk, stojí. Stačil jsem si uvědomit, co se stalo a tak jsem brzdu sešlápl jemně. I tak se auto utrhlo a já jel jak vyslaný curlingový kámen. Žádný metař ovšem neovlivňoval moji dráhu klouzavé jízdy. Měl jsem pocit, že se vše zpomalilo a že mám na vše spoustu času. Stačil jsem zkusit kde co, polechtat plyn, točit volantem, zatáhnout ručku. Vše marné. Stihl bych si snad i zakouřit, než můj skluz skončil nárazem do dodávky. Nebylo to z velké rychlosti, tudíž ani nevyletěly airbagy, přesto jsem předek auta čelním polibkem hezky pomuchlal. A dodávku pochopitelně také.
To už přijeli hasiči a policie k předchozí nehodě, kvůli které jsme bourali my. Paní hned obklíčila hasiče a vypráví, jak za tu naši další nehodu nemůže. Přidal jsem se k hloučku diskutujících a povídám, že jistě vinu nenese, ale kdyby tu nebourala a nemuselo se kvůli ní brzdit, tak my nebouráme také a že silnice je jeden led. Prosté konstatování. Vtom se ale odkopaný den blbec zhmotnil do podoby jednoho z hasičů s egem přifouknutým jak horkovzdušný balon. Zmíněný hasič na sebe okamžitě přijal i práci a funkci správce komunikací, dopravního policisty, žalobce i soudce a kata. Po mé krátké věcné připomínce se do mě pustil: „Co to tady kecá?! Co se chce z toho vykroutit? Nabourá to tu a má tyhle kecy, to se nedá poslouchat. To jsou strašný hovna….“ Kolegové, na rozdíl od něho zcela racionální a klidní, tišili příval jeho slov: „Uklidni se, od toho tu je policie….to není tvoje práce….“
Nevěřícně jsem na něho koukal a raději nic neříkal, protože bláznům se nemá odporovat a výměna názorů by nejspíš skončila fackiádou, ve které on by měl výhodu helmy a své uniformy. Zkrátka člověk na svém místě. Chtěl bych ho vidět u nějaké vážnější nehody, kde by účastník nebyl klidný jako já a třeba i byl v šoku…. No nic, policista, který ke mně sotva doklouzal na svých polobotkách, byl naopak zcela v klidu, dokonce příjemný, racionální. Poradil co a jak, kroutil hlavu nad stavem silnice a celé to zhodnotil, že to jinak dopadnout nemohlo, prostě blbý čas a blbé místo. Orientační dechová zkouška negativní, tak jsme se posunuli na širší místo a sepsali záznam o dopravní nehodě. Uprskaný mopslíkoidní hasič tam ještě poskakoval kolem paní, která měla větší prsa a boky než já, tudíž pro něho byla atraktivnější. Zněla mi v uších jeho jedovatá slova, že se chci VYKROUTIT. Na to jsem alergický. Nikdy jsem se z ničeho nevykrucoval, vždy jsem se ke všemu, co se mi nepovedlo nebo co jsem pomotal, přiznal. Bez vytáček. Bez potíží se omluvil a hledal řešení, jak to napravit. Jednoduchá a prostá cesta k tomu nemít špatné svědomí a k ničemu špatnému se nemuset vracet. To on ale nemůže vědět a asi tomu ani nemůže rozumět, protože o vykrucování mluví vždy jen ti, kdo tak uvažují a sami se vykrucují, neschopni přijmout svoji vinu….
To už byl na místě i Abu a lákal mě, ať auto odstavím, že přeci jen ten slíbený výlet do hor uděláme. Abu prožil den blbec v sobotu. Boural – jeho dodávka to nezapře – s Hoem promrzli v Krkonoších, vytrhl vázání z lyží, kutálel se po držce a na závěr zůstali uvíznutí na parkovišti. Já ale výlet odmítl, byl jsem v nepohodě, stejně bych jen myslel na to, co se stalo. Raději jsem jel přímo do servisu, nahlásil vše pojišťovně, zařídil si náhradní odvoz….
Večer jsem zavolal klukům, jak si to v horách užili. Luboš chvíli do telefonu mlčel a pak se rozpovídal: „ Kámo, v sobotu Abu bouračka, dnes ty. My s Abu teď přišli domů ze Štolpichu…..já se mlasknul cepínem do čela, ještě že mám ty velké nadočnicové oblouky….a pak jsem se u dodávky při nakládání cajků chytil za sloupek, přibouchly se dveře a přirazily mi ruku….mám modrý prsty….“. Říkali jsme si a vzájemně se utvrdili: „ DEN BLBEC…..“. A já tomu věřil. Přistihl jsem se, že jsem se skoro politoval.
Večer jsem zašel za mamkou a už to vidím – uslzené oči. Promluvila, třásl se jí hlas: „XY ( jméno nebudu uvádět ) umřel!“ . Hlava mi to nebrala, opakovaně jsem se ujišťoval…. ….vždyť je starý tak jako já, vlastně tedy o dva roky starší. A stejně jako my mají tři děti – šestiletého kluka a dvouleté klučiny dvojčata. Co se stalo? Co bude s jeho rodinou? Jedním okamžikem nabírá jejich život úplně jiný směr….
Kámo, to je teprve DEN BLBEC! Řešíš hovna a lituješ pomačkané plechy. A XY? A jeho rodina? Jak rádi by jistě zařizovali opravu auta, jak rádi by se kutáleli svahem s vytrženým vázáním, jak rádi by léčili šlic na čele od cepínu a modrá bříška prstů….jen kdyby byli všichni spolu, živí….
Už je to takovou lidskou přirozeností, že musí člověk dostat daleko větší ránu aby si uvědomil, že nemá cenu patlat se s marginálními problémy, naříkat nad rozbitými věcmi nebo nad drobnými šrámy, které se zhojí. Dokud žijeme, jsme oporou pro naše blízké duše, jsme tu pro ně, za všech okolností stojíme při nich, jsme jejich křehkou, přesto pevnou jistotou. Jakmile si nás zubatá vezme, těm, co po nás zbyli, se navždy změní život, ztratí někoho, kdo by pro ně obětoval i sám sebe. Važme si tedy i těch dnů BLBEC pokud skončí večerním shledáním s rodinou a vzájemným popřáním dobré noci a hezkých snů. Ráno začne nový den…..
Tom Atom
P.S. Po uspání dětí jsem u nich zůstal, poslouchal jejich dech a byl …..ano, byl vděčný….přesně takové chvíle, jako jsou zachyceny na videu, ve kterém se vracím k loňskému toulání s dětmi po horách, jsou ty, které mají smysl, hodnotu a které si děti ponesou jako vzpomínku na dětství.

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0013 101_9353 VIRB Picture DSC_2955 DSC_0014 IMG_0065 IMG_0090 IMG_20161129_130819 VIRB Picture IMG_0063 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0054 IMG_0052

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement