Zájmová a hodnotová EVOLUCE


Tolik očekávaná opravdová zima dorazila do Jizerských hor. Je radost být venku, netřeba se rozepisovat. Stejnou radostí ale bývá vrátit se z mrazivých hor a lesů domů do tepla. Večery jsou pořád ještě dlouhé a nahrávají všemu, na co přes zbytek roku není čas: čtení knih a třídění starých i prastarých fotek.
Umírající a vrčící starý externí disk mě donutil věnovat mu pozornost a přesunou soubory jinam. Po mnoha letech jsem tak zase otevřel pomalu zapomenuté fotky a pár videí, která mapují to, čím jsem se dlouho zabýval a pro co jsem tehdy žil. Viděno dnešníma svýma očima, skoro bych mohl litovat, že jsem ty roky věnoval něčemu, co mi dnes neříká vůbec nic a že jsem raději tenkrát nelezl. Jenže člověk nemá ničeho litovat, tím spíš věcí, které dělal pro radost, s nadšením a přinášely mu skvělé zážitky. A že dnes to vidím jinak? No a co? Za pár let třeba budu kroutit hlavou nad dnešním nepostradatelným lezením na jizerskohorské žule.
Tehdy jsem bikoval, rozuměj jezdil na horském kole. A to od naprosto dřevních začátků, těch úplných. Ještě za končící éry komančů jsem díky příbuzným na západ od našich hranic něco o této kratochvíli věděl, zatímco u nás měli největší střelci favouše po tátovi nebo v horším případě esku po mámě.
Hned jsem si dal pět a pět dohromady a v tom dětském mozku si spojil, že horské kolo by bylo tou přesně padnoucí věcí k mé toulavé duši. Co bych toho stihl, kam bych se mohl vypravit….! Maminka měla pochopení a dodnes nevím, jak se jí to povedlo, ale měl jsem jedno z prvních horských kol v Česku. Těch úplně a naprosto prvních, ještě v době, kdy lidi o tom neměli tucha. Všude to kolo budilo pozornost a já byl magor. Jezdil jsem pořád, vstával jsem kvůli tomu před východem slunce, zdrhal ze školy, dokonce v noci jsem často vstal a jel se projet. Kolo parkovalo v pokojíčku.
Co bylo na té době nejlepší? Na kole se mohlo všude a protože jsem byl osamocený vlk, řekněme průkopník, nikoho jsem nedráždil. Projezdil jsem všechny turistické cesty, čím strmější a rozsekanější, tím lepší. Dnes tam jsou všude zákazy a musí to tak být, protože pustota a prázdnost tehdejších hor a lesů je pryč, na kole jezdí každý kdo má mezi půlky otvor a hrozí tak kolize mezi bikery a pěšími ( těch také přibylo ). Řada úžasných pěšin a horských chodníčků se také proměnila na široké hnusné cesty bez ducha.
Vzpomínám na první vydupání a vynesení biku na Sněžku, na přejezdy hor s kamarádem, který o pár let později horské kolo také dostal. Jizerky tehdy po kalamitě pokrývala jen ta rezavá tráva a k nebi trčely mrtvé kmeny. Pamatuji se na podzimní vyjížďky, kdy nad horami táhly ptáci, brzy se šeřilo a zima zalézala za nehty, ruce i nohy úplně necitlivé. Také jsme táhli kola přes Ptačí kupy k Holubníku, vyžívali se ve sjezdu od Bílé kuchyně Malým Štolpichem….párkrát jsme promokli na kost, několikrát nás dostal hlaďák, párkrát jsme pro defekt nebo urvaný komponent domů tlačili….mít tak z toho období fotky a videa, to bych byl rád!
Pak přišla ta méně romantická doba a nákaza komercí. Bikování přestalo být sportovně romantickou zábavou. Pár setkání s majiteli vznikajících bikeshopů, slovo dalo slovo a začal jsem závodit. První závody byly ještě skvělé. Pár závodníků, hodně diváků, těžké technické tratě, jaké se dnes už moc nestaví. Lidi u trati blázni. Den před závodem jsem si projel brod říčky a voda sahala k náboji kola, najednou v den závodu kolem brodu spousta diváků. Vlítnu do toho a zajel jsem pod hladinu až po ramena. Dobráci postavili o pár metrů níž přehradu. Ohromně se mi líbily první ročníky Drásala, Sudet a skvělý závod Bike Extreme ve Rtyni v Podkrkonoší. To byl už tehdy slušný freeride na kole bez odpružení a s brzdami, které mají do účinnosti těch dnešních daleko.
V paměti mi utkvěl maraton v Litvínově. Vypálil jsem s čelní skupinou a při prvním rychlém sjezdu to popadalo. Lidi smotaní dohromady, já odskočil bokem do škarpy a tam trefil pod listím padlý kamenný sloupek. Bum. Přední kolo i s ráfkem rozštípnuté. Já pobitý jak po pěstním souboji s medvědem. Pěšky jsem se vracel do Litvínova a nějaký chlapík ze zahrady na mě houknul, že mi půjčí přední kolo. To byla výzva. Umyl jsem se tam u pumpy ať nevypadám jak řeznický učeň a pak už jsem jel závod sám pro sebe – daleko za ostatními, bolavej, přesto pro radost, měl jsem čas vnímat krajinu. Pamatuji hlavně pasáže vedoucí kolem zámku Jezeří, kde jsem si připadal jak na konci světa – lesy, zámek jako přízrak, hrana svahu a pak už jen hnědouhelná pánev. A ty sjezdy! Přijel jsem do cíle snad i za hobíky. Ale to nebyla tehdy ta dnešní másla s oholenejma nohama v kompreskách, i hobíci jezdili jak kuny! Byl jsem šťastnej. Ještě jsem dojel asi 5km k té zahradě vrátit přední kolo a pěšky se vracel zase zpět. Všechno mě rozbolelo. Tehdy závodník nesměl přijmout cizí technickou pomoc, takže jsem měl být vlastně diskvalifikovaný. Tak jsem to ještě šel oznámit do kanceláře závodu, kde už poslední chlapi u sbalených věcí dojídali guláš. Koukali na mě. Pak mi nalili panáka, abych to spláchl…
Pamatuji se, jak mi brutálně došlo na Sudetech. Rozlítl se mi přesmykač a já musel jet jen na malý převodník. Trápil jsem se a prvně v životě se rozhodl, že vzdám. Sjel jsem z trati, že po silnici dojedu zpět do Teplic nad Metují. Mimo les foukal protivítr takový, že jsem to nemohl proti němu na ten malý převodník rozjet. Stál jsem na místě. Dopravní značka Teplice nad Metují 15km. Týral jsem se asi 5km po silničce k nějaké křižovatce, kde byla značka Teplice nad Metují 17km. Chytil jsem nervy, pak skoro brečel. Po další asi půlhodině jsem dojel do místa, kde silničku protínala trať, kudy jsem projel při závodu. Hrozně jsem se nasral, napojil se zase na trať, zopakoval si už jednou projetý úsek a pokračoval. Dojel jsem mezi posledními, ale uvnitř hrdej, že jsem to – díky nějaké vyšší moci – nakonec nezabalil.

 

Přišly parádní výsledky na tehdy nejtěžším maratonu v Evropě, na švýcarském Grand Raid Cristalp. Jel jsem ho čtyřikrát, vždy úspěšně a jednou za ukrutného vedra, kdy se na několika málo asfaltových úsecích, které vůbec na trati byly, dělaly z horka asfaltové bubliny. Je mi dáno snášet vedro dobře, takže jsem zajel životní výsledek a porazil i střelce, na které bych za normálních podmínek neměl. Od té doby mě na Cristalp zvali a nemusel jsem platit startovné. Pro kluka z české vesnice super, kór když sušil každou kačku a spal ve spacáku vedle auta. Startovné bylo drahé….

 

To už jsem ale koukal po freeridu. A zase pár náhodných setkání, vyslyšené výzvy a už jsem seděl v obřím 747 Jumbu a frčel do mekky freefidu Vancouveru. Tam nastalo probuzení, procitnutí v pravém smyslu slova! Utřídění hodnot….Než jsem poprvé přes řídítka pohlédl do chřtánu trailu na vancouverském North Shore, myslel jsem si, že umím bikovat. Ukázalo se, že hovno. A také se ukázalo, že není kolo jako kolo. První jízdu jsem nedůstojně splazil. Okamžitě musel pryč velký převodník, položený představec i rovná řídítka, musela nastoupit vodítka řetězu, širší pneumatiky. A hlavně chrániče na holeně a kolena i lokty a pevnější helma. To bylo minimum, aby se dalo rozumně na vancouverských trailech začít.

 

V deštném pralese Britské Kolumbie bylo takové vlhko, že se mi zapotily i vodotěsné hodinky. Jel jsem s místňáky a mým skvělým českým kamarádem poprvé po trailu a nasával atmosféru, co mi tedy doposud nepoznaná jízda dovolila. Pralesem s obřími cedry pluly cáry mlhy, vše se lesklo, kořeny stromů klouzaly, v trailu stály kaluže vody hluboké nad střed kola a to snad každých dvacet metrů. Místňáci ani nehnuli brvou, prostě normálka, dupali a já se tvářil, že je to i pro mě normální. Záhy jsem pochopil, že tady je mokro pořád. Že sice kaluže zmizí, ale les prakticky nikdy nevyschne.

 

Vydupali jsme k začátku trailu: rozjezd jak ze střechy, klopená zatáčka a za ní úzká dřevěná lávka široká tak 30cm a ve výšce kolem metru a půl, pod tím šutry, pařezy. No a lávka se zužovalo, její špricle se leskly vodou. „Vole, co bude dál?!“ Kdo ví?! Vyrazili jsme: první, druhý, pak já a za mnou další tři. Potíž je, že se zastavit nedá. Musíš jet. Jakmile zastavíš, spadneš, jakmile zaváháš, letíš sám a nejspíš kvůli tobě i ti za tebou.

 

Hodil jsem to za hlavu a jel, děj se vůle boží. Jako zázrakem jsem přejel první lávku a hned rozeznal, že to mokré dřevo neklouže – dole mi pak místní řekli, že cedrové dřevo, ze kterého špicle jsou, obsahuje přírodní oleje, díky kterým dřevo nehnije a ani neklouže. Vláček frčel dolu pralesem. Hop, skok, klopenka, lávka, pak po padlém kmeni, seskok, lávka. Trail se – myslím – jmenoval 7th Secret a byl na Mount Fromme. Pro mě tehdy extrém, brzy jsem pochopil, že je to ten z lehčích trailů. Jeden za druhým jsme pálili dolů a pak jsem to viděl, přede mnou se kluci propadli do hloubky, prostě drop jak prase, na to jsem nebyl připravený. Za mnou nalepení další, musel jsem to tam poslat. Prásk! Dopadl jsem ještě přijatelně, byť trochu kostrbatě, ale už jsem to neurejdoval do následné klopenky. Vyražený dech, pár oděrek v obličeji a nic víc. Dopadlo to dobře. První facka, první ochutnání hlíny North Shore.

 

Nemá cenu rozebírat dál. Postupné učení, získávání jistoty, rovnováhy, posouvání morálu, zvyšování rychlosti a drzosti. Co bylo skvělé a co znamenalo srovnání hodnot? Pochopil jsem, že není důležité kolo. Už jsem neřešil každý šroubek jak je těžký, každý komponent jestli je TOP. Už jsem nechtěl to materiálně nejlepší. Chtěl jsem umět bikovat tak, abych tu nebyl trapný. Změnil jsem kolo za obyčejné, co nejodolnější. Neřešil šrámy na něm ani na sobě. Vnímal jsem jako ohromné privilegium, že tu můžu jezdit, být. Miloval jsem vůni kanadského deštného pralesa, který se zvedal od hladiny Pacifiku rovnou do takřka dvou tisíc metrů. Byl jsem fascinovaný historií a výrobky indiánských kmenů kanadského západního pobřeží, hlavně dřevořezbami ( nějaké jsem si i za hříšný peníz pořídil ).

 

Jedinečný byl i výšlap na Grousse Mountain nad Vancouverem kvůli nočnímu pohledu. Dokonce i ty tetřívky, po kterých se hora jmenuje, jsme viděli. Akorát nám nikdo neřekl, že po západu slunce není v lesích bezpečno. Neradno vystrašit medvěda, ti by ovšem měli spát. Horší je to v noci s pumou. To její zaječení kousek od nás mě vyprovokovalo ke snad nejrychlejšímu sjezdu v životě.

 

Do Britské Kolumbie jsem se vracel, dovedl si představit tam i zůstat, ale při té poslední z několika návštěv, přišel brutální pád ve Whistleru, přeražená ruka, převoz na operaci do Vancouveru, tahání o platbu operace s pojišťovnou. Ruka se hojila pomalu, přišlo varování doktorů, že už nikdy na ni nesmím spadnout.

 

A přišla ještě další bolest – bikování v Česku mi přestalo stačit, už mě nenaplňovalo. Chyběly mi traily v kanadském pralese i s jeho vůněmi. U nás se freeride rodil, nebyly tu žádné lávky, singletracky, klopenky, prostě uměle postavené věci dělané bikery pro bikery a jejich čistou radost z pohybu na biku. Byl jsem rád zpět v české krajině, ale bylo to jen ježdění po cestách bez přidané hodnoty opravdu technického ježdění. Zkoušeli jsme s kamarády hledat traily v kamenitých svazích, něco budovat, ale bylo proti mé přirozenosti kácet kvůli tomu stromy, rozhrabávat lesní podrost, budovat po lesích opičí dráhy. České lesy nejsou ty kanadské, aby se to dalo schovat a jiné návštěvníky to nerušilo. Máme příliš málo prostoru. Z bikování se postupně stala masovka, mainstream, lidi si vozí kola do hor na střeše auta, cyklobusem, teď ještě lemplové vysírají na elektrokolech ( nic proti důchodcům a různým rekonvalescentům, u nich to beru, ale elektrofreeride je perverzní ). Už to není dřina, souboj dovedností a výdrže člověka s terénem, navíc ještě s respektem k přírodě. Fuck off. Hodil jsem to za hlavu. Pár let jsem potom vůbec nesedl na kolo. Tretry mi shnily ve sklepě. Kola i komponenty jsem postupně rozprodal a rozdal. Dřív jsem pořád kolo rozebíral, skládal, tunil. Z toho mě Kanada vyléčila. Pochopil jsem to zásadní: není rozhodující na čem jezdíš, ale jak to umíš, jestli na to máš čas a hlavně je rozhodující mít kde jezdit.
Ponechal jsem si jediné kolo, singlespeeda s gumovým řemenem místo řetězu, abych nemusel nic servisovat ani mazat. K singlespeedu se váže i jedna – doposud úplně poslední – biková epizoda. Ozval se mi tehdy kamarád, ať si s ním objedu jeden maraton. Říkám mu: „počkej, neblbni, už tři roky nebikuju, mám jen singlespeeda…“. A o to mu právě šlo: „ No právě, jede se vložená kategorie singlespeedu, pojď si to objet.“ Kroutil jsem se, že netrénuju, že už ani nevím, jak se na lopatě ( na kole ) sedí, že to neujedu na normálním kole natož na singlespeedu, ale ukecal mě. V létě tomu bude sedm let. Jeli jsme se ženou na start kamsi do Brd. Pořád jsem ještě kroutil hlavou, že jsem se nechal vyblbnout. Nenašel jsem ani bikové oblečení, dres, nic. Celou cestu lilo a lilo už třetím dnem. Ale jeli jsme. Po startu jsme vyrazili naschvál poslední, s kámošem jsme kecali, lidem kolem nás chroupaly zabahněné řetězy, řazení měli zasrané, závodili, kleli. My je pozorovali a začali zrychlovat, předjížděli jsme jednoho za druhým. Měli vztek, hlavy jim nebraly, že je dávíme na singlech a nám to sedlo, letěli jsme tratí. V jednom chumlu jsme se s kámošem ztratili. Myslel jsem, že je za mnou, pořád jsem zrychloval a až na vrcholu jednoho kopce jsem pochopil, že jsem ho utrhl. Nevzal jsem si jídlo ani pití, tak jsem se rozhodl to napálit, kam síly vystačí. A pak že mě někde doklepne, až se budu klepat hlady. Sám singlespeedový bůh mi dopřál hezkou rozlučku s kariérou. Síly nedošly a najednou spíkr řve, že jsem třetí. Vítěz mi pak povídá: „Kdybys neměl hadry jako cikán a nevezl v tom triku pět kilo bláta, byl bys o půl hodiny rychlejší.“ Usmál jsem se a povídám: „Kdybych byl o půl hodiny rychlejší, nebyl bys vítěz, a to by tě sralo, co?“. Smáli jsme se tomu se ženou až domů. Ona řídila a já mlčky sledoval vodu valící se přes silnici, rozvodněné potoky a Jizeru vypadající jak Ganga. Byl to den, kdy Jizerské hory stihla nejhorší novodobá povodeň. Voda spláchla nejen Frýdlantsko, ale i mou bikovou kariéru odnesla někam, kde jim nechám už navždy spát.
Závěrem ( a mimochodem ): po jednom návratu z Britské Kolumbie a pěším výletu do Jizerek, jsem si připomněl, na co jsem na čas pozapomněl. Že v Jizerkách jsem doma. Naskočily mi všechny ty dětské výlety, sezení u potoka, průzkumy terénu mimo turistické cesty, svačiny zabalené starostlivou maminkou do batohu, její napomínání, ať nechodím na vyhlídkách tak na kraj a ať neprostydnu nebo si něco neudělám. Jizerky tenkrát rozkvetly před mýma očima, rozvoněly se, uslyšel jsem zase něco, co jsem slýchával v dětství, než jsem si zamořil mozek utrácením peněz za stále lepší a vychytanější kolo.
Ucítil jsem, že jsem zpět v kraji svého srdce a dnes bezpečně vím, že kdo kraj svého srdce najde, ztrácí chuť a potřebu cestovat a pobývat ve vzdálených krajích. Těžce odjíždí a rád se vrací. Stýská se mu po známém horizontu, vůni, známém zvuku. Já už bych se z Jizerek nehnul. Žádnými penězi by mě nešlo přeplatit, ničím by mě nešlo motivovat k tomu, abych odešel žít jinam. Zavřít mě někam jinam, zblázním se. Takže vlastně celé to moje letité tarabení s kolem, které zpětně téměř nechápu, mělo jeden velký úžasný smysl: pochopil jsem, co jsem měl pod nosem a nevěděl o tom. Musel jsem se harcovat světem abych si uvědomil, kde jsem doma. Šel jsem svou cestou, objevoval, poznával, rozsekával se a hojil, potkával různé inspirující lidi a zase je opouštěl, chytal se náhod, nebál se riskovat a měnit plány, utrácel jsem peníze, odkláněl se z trasy a doputoval jsem přesně tam, odkud jsem vyšel. Našel jsem domov a klid v duši. Teď si kladu ještě jednu otázku…..jak to zařídit, abych se narodil zase tady, pokud přijde nějaký život budoucí….nejlepší bude na to nemyslet a užívat si tu skvělou přítomnost. Tady a teď. Já v Jizerkách. Je to privilegium.
Tom Atom

S legendárním stavitelem trailů Diggerem

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0071 IMG_0048 DSC_0184 IMG_0085 IMG_0004 IMG_0078 IMG_0049 IMG_0063 IMG_0244 IMG_0025 IMG_0076 IMG_0034 IMG_0078

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement