Několika fotografiemi se vracíme k poslední výpravě na Orlí hnízdo a do jeho okolí. Cíl nebyl pevně daný – vše podle chuti. A tak místo skoro tradičního postupu od Orlího hnízda ke Stojce jsme se rozhodli, že si projdeme skály v okolí Bradla a svahem sestoupíme dolů.
Z celého dne mi utkvělo v hlavě několik okamžiků:
Stíny stromů na žulových plotnách – to je prostě jarní a podzimní jizerskohorská klasika. Jakmile stromy obrostou listím, tyto kresby stínů skončí.
Lubošův fatalismus – stoupáme Zahradní strání, abychom se přiblížili Orlímu hnízdu. Zatím v pohorkách, bez jištění, prostě turistika a dostáváme se k místu, kde je to takové varchlaté. Povídám Lubošovi: „Tady bacha, ať nesmekneš, v listopadu to tu bylo omrzlé, moc se mi do toho kroku nechtělo…..“ a stáčím zrak do hlubiny pod námi. Luboš odpovídá: „ Možná lepší omrzlý, než teď, drolí se to…..“ „Tak to obejdeme…“ navrhuji a dívám se střídavě na Luboše a pod něho do rokle…..Luban stojí na ukloněné plotně, montuje ty svoje hůlky na batoh, nohy se mu pomalu sunou dolů…. „Já zpátky prostě nejdu!“ zazní nekompromisní odpověď, ve které ale spíš než tvrďáctví cítím prostou bulharko-tureckou lenost někoho, kdo nastoupal tři metry a raději bude riskovat smrt, než by zase metr ztratil….
Západ slunce a s ním spojená okamžitá proměna teploty – všichni to znáte z jarních a podzimních výprav. Sluníčko už ( nebo ještě ) má sílu, ale jen zajde, okamžitě dýchne chlad. Ještě raději než za předjaří, mám tyto chvíle rád v průběhu podzimu, kdy už jsem unavený teplem letních dní a těším se na dlouhé večery, chladné měsíce, podzimní zklidnění.
Tudy projdu – Lubošovo přesvědčení o hladkém sestupu od Bradla do údolí nejkratší cestou. Já to zhodnotil pohledem a v klidu čekal na místě s úžasným výhledem. Bylo víc než jasné, že za chvíli se ozvou nadávky a klení a Luboš za chvíli zase kolem mě po marném pokusu projde. Samozřejmě, že jsem to uhodl 🙂 .
Tom Atom

[Show as slideshow]