DIVOKÝ OKRAJ A VILÉMOVA VEˇZˇ

Páteční odpoledne, vítr profukuje dosud bezlistými bučinami a ve vzduchu je cítit voda. Ze šedých mraků zatím neprší a skály by tak měly být oschlé. Vyrážíme z hejnického base campu. Cíl výpravy? Jako vždy do poslední chvíle nejistý. Žádné plánování. Pár návrhů hodím do placu: a) já b) ten tmavší. Samozřejmě dobrovolně přistupuji na verzi b), protože k řezným zbraním mám odpor. Cestou k lesu jsem několikrát Lubošem upozorněn, že bude mít narozeniny. To znamená: a) chce mě pozvat na oslavu b) chce nějaký drahý dárek. Jasně, opět b).
Stoupáme stezkou k mostku přes Malý Štolpich. Čičik si vykračuje se svými hůlkami a buzeruje mě i psy. Ti ale mají výhodu nižší inteligence ( hlavně Yokina ), takže mu mizí z dohledu a já kráčím věrně po jeho boku, vědom si toho, že odpracovávám nějaké své karmické zatížení.
Luboš ukazuje hůlkami chvíli vlevo, chvíli vpravo ( přičemž si plete strany ) a rozhoduje, že si vylezeme Vánoční spáru na Divoký okraj. Tady bych se pozastavil: jednak nejsem žádný velký spárař, dále si nepotrpím na převislé cesty a hlavně moc nemusím Vánoce. Zřejmě proto mě Luboš do cesty vmanipuloval. Cesta je to krásná, tedy na pohled. Ovšem když jsem ji lezl?! Prostě kdo mě bude srát, tomu řeknu: „Tam si zajdi, to se ti bude líbit.“ Z nebe se snášely první kapky. Vytáhl jsem to ke kruhu ( zarezlému jak zákon káže ), ovšem spáru jsem používal sporadicky jen na jednu nohu či ruku a oblézal to stěnou. A od kruhu jsem to doštrachal na druhém za Lubošem. Sil jsem vydal víc, než Luboš s mongolským stepním koníkem za rok v práci dohromady.
Jak už to ale bývá, člověk se rychle oklepe a řekne si, že když už je tady, tak a) maže rychle domů na lahváče b) přesune se k další skále. Opět je to za b). Sedlo mezi Divočáky je mimořádně krásným koutem a Vilémovu věž jsme mnohokrát míjeli, ovšem doposud jsme na jejím vrcholu neměli to potěšení stanout.
Od křížku koukáme vzhůru a machrujeme, jak si to vysolujeme. Jo, zlatý voči. Kus jsme sice solo dali, ale skála je tu opravdu hodně zvětralá, drolivá, nesoudržná. A přestože počasí bylo dokonale depresivní, jako dělané pro luxusní sebevraždu, my se rozhodli, že se hezky pěkně zajistíme. Tak se také stalo. Zbývalo dolézt pár metrů rozchroustanou stěnkou a spárou na vrchol. Komu myslíte, že ten úkol připadl: a) Luboš to vzal na sebe b) musel jsem já. Opět za b). A to mi ještě radil, mezi jaké střepy mám narvat žábu, protože viděl, že jsem si zapomněl dole spárovky. Pod vrcholovým blokem se potkávají cesty jedničková s trojkovou, která se dolézá položenou spárou. Já, vydidanej až běda, jsem to už chtěl normálně dojít jedničkou. Luboš mě div nezabil, že to mám dolézt spárou. Poslechl jsem, dolezl na vrchol a jistil ho. On si to – samozřejmě – dokráčel jedničkou, prej že jestli jsem se nezbláznil štrachat se tou lochnou…..Na vrcholu mi připomněl asi pošesté ty svoje narozeniny.
Před slaněním ještě hodil lano přímo do korunky mladého jeřábku a zmizel dolů. „No, tos mi tady vyrobil zábavu!“ povídám mu a při pohledu na něho nechápu, co je na tom tak směšného.
Ale jo, jinak pěknej den ve skalách. Zase půjdem!
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

101_3624 IMG_0015 IMG_0027 IMG_0147 3 100_4014 77 100B9860 IMG_0061 VIRB Picture IMG_0217 IMG_0092 IMG_0040

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement