DIVOKÝ OKRAJ A VILÉMOVA VEˇZˇ

Páteční odpoledne, vítr profukuje dosud bezlistými bučinami a ve vzduchu je cítit voda. Ze šedých mraků zatím neprší a skály by tak měly být oschlé. Vyrážíme z hejnického base campu. Cíl výpravy? Jako vždy do poslední chvíle nejistý. Žádné plánování. Pár návrhů hodím do placu: a) já b) ten tmavší. Samozřejmě dobrovolně přistupuji na verzi b), protože k řezným zbraním mám odpor. Cestou k lesu jsem několikrát Lubošem upozorněn, že bude mít narozeniny. To znamená: a) chce mě pozvat na oslavu b) chce nějaký drahý dárek. Jasně, opět b).
Stoupáme stezkou k mostku přes Malý Štolpich. Čičik si vykračuje se svými hůlkami a buzeruje mě i psy. Ti ale mají výhodu nižší inteligence ( hlavně Yokina ), takže mu mizí z dohledu a já kráčím věrně po jeho boku, vědom si toho, že odpracovávám nějaké své karmické zatížení.
Luboš ukazuje hůlkami chvíli vlevo, chvíli vpravo ( přičemž si plete strany ) a rozhoduje, že si vylezeme Vánoční spáru na Divoký okraj. Tady bych se pozastavil: jednak nejsem žádný velký spárař, dále si nepotrpím na převislé cesty a hlavně moc nemusím Vánoce. Zřejmě proto mě Luboš do cesty vmanipuloval. Cesta je to krásná, tedy na pohled. Ovšem když jsem ji lezl?! Prostě kdo mě bude srát, tomu řeknu: „Tam si zajdi, to se ti bude líbit.“ Z nebe se snášely první kapky. Vytáhl jsem to ke kruhu ( zarezlému jak zákon káže ), ovšem spáru jsem používal sporadicky jen na jednu nohu či ruku a oblézal to stěnou. A od kruhu jsem to doštrachal na druhém za Lubošem. Sil jsem vydal víc, než Luboš s mongolským stepním koníkem za rok v práci dohromady.
Jak už to ale bývá, člověk se rychle oklepe a řekne si, že když už je tady, tak a) maže rychle domů na lahváče b) přesune se k další skále. Opět je to za b). Sedlo mezi Divočáky je mimořádně krásným koutem a Vilémovu věž jsme mnohokrát míjeli, ovšem doposud jsme na jejím vrcholu neměli to potěšení stanout.
Od křížku koukáme vzhůru a machrujeme, jak si to vysolujeme. Jo, zlatý voči. Kus jsme sice solo dali, ale skála je tu opravdu hodně zvětralá, drolivá, nesoudržná. A přestože počasí bylo dokonale depresivní, jako dělané pro luxusní sebevraždu, my se rozhodli, že se hezky pěkně zajistíme. Tak se také stalo. Zbývalo dolézt pár metrů rozchroustanou stěnkou a spárou na vrchol. Komu myslíte, že ten úkol připadl: a) Luboš to vzal na sebe b) musel jsem já. Opět za b). A to mi ještě radil, mezi jaké střepy mám narvat žábu, protože viděl, že jsem si zapomněl dole spárovky. Pod vrcholovým blokem se potkávají cesty jedničková s trojkovou, která se dolézá položenou spárou. Já, vydidanej až běda, jsem to už chtěl normálně dojít jedničkou. Luboš mě div nezabil, že to mám dolézt spárou. Poslechl jsem, dolezl na vrchol a jistil ho. On si to – samozřejmě – dokráčel jedničkou, prej že jestli jsem se nezbláznil štrachat se tou lochnou…..Na vrcholu mi připomněl asi pošesté ty svoje narozeniny.
Před slaněním ještě hodil lano přímo do korunky mladého jeřábku a zmizel dolů. „No, tos mi tady vyrobil zábavu!“ povídám mu a při pohledu na něho nechápu, co je na tom tak směšného.
Ale jo, jinak pěknej den ve skalách. Zase půjdem!
Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0041 IMG_0034 IMG_0015 IMG_0025 DSC_2387 075 z (13) img_0052 a IMG_0229 IMG_0058 z1 IMG_0095 108_9660

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement