Všichni to asi znáte. Co máte nadosah, projité, nakoukané a ohmatané, to vám přestává připadat mimořádné. Lékem na takové zevšednění je navštívit jiná místa, uvidět nové obzory a následně se vrátit. Potom si to uvědomíte! Nejenže znovu uvidíte tu krásu kolem sebe, jako by vám odoperovali šedý zákal, ale i srdce se prudčeji rozbuší – tady jste doma a při vzpomínkách, co už jste tu všechno prožili, se vám rozlije příjemný pocit na těle i na duši.
Muchov a členité žulové skály v jeho okolí, jinde nevídaná balvanitá pole a suťoviska a vůbec celý Černostudniční hřeben, je pro mě přesně takovým místem. Malým kouskem světa, kam se utíká, když chce být člověk sám se svými myšlenkami nebo jen potřebuje povznést na duchu.
Kam jinam asi mohly směřovat stále delší a delší chlapecké výpravy, než ze Zásady stále vzhůru až na hřeben do skalních a balvanitých bludišť. Varování a zákazy nikdo z kluků nebral moc vážně a největší starostí bylo včas se vrátit domů. Do poslední možné chvíle jsme tu „objevovali nový svět“ a následně se západem slunce sprintovali kamenitými lesy a loukami domů.
Později jsme tu bikovali, také jsem tu prvně v životě uviděl varle na vlastní oči – kamarád nezvládl sjezd, rozkrokem se svezl po horní rámové trubce kola a naletovaná vodítka bowdenů mu roztrhla nejen kalhoty, ale i šourek a varle hup ven. Opláchli jsme ho vodou z bidonu a mazali do tanvaldského špitálu. Kamarád střídal barvy, ale zvládl to.
Také jsem si tu při bouldrování zlomil kotník, díky čemuž při mé omluvě ze školy prasklo, že asi propadnu z těsnopisu, protože jsem k tomu mstivému estébácko-bonzáckému hovadu odmítal chodit na hodiny.
Krom zmíněných kuriozit jsem ale na Muchově a v okolí zažíval vždy svobodu, volnost, souznění s přírodou – kameny, stromy i stádem muflonů, které jsem tu vídal – a také s krajem, do kterého se při výstupu na Muchov otevřel výhled. Prostě domov.
Stejně povznesená nálada se mi rozhostila v srdci i při neplánované návštěvě Muchova a okolí za chladného a větrného úterního odpoledne, kdy jsme sem s „opičím mužem“ Abu zavítali. Původně jsem uvažovali jít do skal s Lubošem, někde v okolí Hejnic. Ovšem Luboš celé dopoledne jezdil se svým mongolským stepním koníkem po lese, společně předstírali práci a jelikož se žádnou užitečnou činností nezahřáli, notně prochladli. „Kámo, sorry, nejdu, necháme to na zítra nebo prostě na co nejdřív….“ , povídal. A já ho chápal.
Jak už to ale bývá, vesmír podává pomocnou ruku těm, kdo pomoc hledají. A tak cililink, už si voláme s Abu. Pár rychlých vět a zrodil se plán: Muchov a okolí. Cajk, plány jsou pružné, po dvou korekcích času jsme se setkali pod Terezínkou a za chvíli už hamtali s batohy na zádech vzhůru. Opičí muž Abu ( opičí muž mu soukromě říkám proto, že všude vyleze s lehkostí a přirozeností opice ) přelézal všechno, co bylo ze žuly a že toho na Muchově je.
Vylezli jsme si na Otesánka, s chutí si prohlédli různé tvarově skvostné skalky a balvany ve zdejších lesích a následně si vybrali linku při JV hraně muchovského vrcholového skaliska, na kterém stojí vysílač. Průvodce jsme neměli, z informací na Skalních oblastech jsme byli víc blbí než moudří a tak se do toho Abu pustil. Pod klíčovým místem radostně hlásil, že se to asi leze, že tam je erární smyčka a stará skoba. A když ví, že se to leze, tak že to vyleze.
Pak se za funění a prskání probojoval na vrchol, přičemž připustil, že mu v jednu chvíli vůbec dobře nebylo. Já si i na druhém hodně hrábnul, víc než jsem čekal při pohledu odspodu. Ale to je klasika, že?!
A když už jste na Muchově, potom vás už jen pro svůj název musí zlákat Muchovský Everest. Od cesty kvak. Ovšem obejdete-li tuto skalku ze všech stran a podíváte se na ni očima lezce, rázem tu máte solidní výzvu. A zase dřina, rasovina, ale vrchol Everestu byl dosažen, tedy dotrápen.
U Muchovského Everestu se naše cesty rozdělily – já si to švihal přes suťoviska směr Zbytky a Abu klesal k Terezínce.
Jedno vím jistě, jakmile se ohřeje vzduch, strávím tu celý den!
Tom Atom