OSTRˇÍ A ZTRACENÁ

OSTŘÍ A ZTRACENÁ VĚŽ aneb tak trochu KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Letošní jaro v Jizerských horách je vlastně jen mýtus. Bylo? Nebo snad nebylo? Na pár dní zavítalo a zase se důmyslně ukrylo – snad pod některý s jizerskohorských viklanů, který následně udělal „klap“ a jaro už k nám nikdy nepřijde.

Jako ostří nože rozkrojilo šedé a deštivé dny pondělní ráno. Najednou modré nebe a vzduch sice pořád ještě chladný, alespoň však slibující ostré výhledy. A když už jsme u toho ostří a ostrých výhledů, potom moje výprava nemohla směřovat jinam, než na Ostří a dlouho plánovanou a stejně dlouho opomíjenou Ztracenou věž.

Luboš se rozhodl vydělat svou první miliardu, navíc poctivou prací, tudíž jsem do hor zamířil sám. Stoupání Malým Štolpichem po Nové poutní cestě lemovaly opravené obrázky svatých a vůbec celý prozářený – světle zelený – les připomínal chrám s klenbou z čerstvých bukových lístků. Tento úsek cesty bych rozhodně nedoporučil našim muslimským bratrům, kteří mají, jak známo, ke křesťanství velmi srdečný vztah a poutní cesta by je mohla urážet.

Minul jsem Štolpišskou plotnu a později Divoký okraj, kde jsme za chladného březnového odpoledne s Lubošem bojovali ve Vánoční spáře. Pak už jsem mezi šedými kmeny impozantně narostlých buků stoupal na Zadní Divočák k Bäumelovu kříži, pokochal se výhledy přes sedlo a Přední Divočák k Hejnicím, zavzpomínal na jeden podzimní výlet do těchto míst a sněhovým popraškem následně klesal směrem k úbočí Poledníku, odkud se otevřel skvostný výhled na moje oblíbené partie Jizerských hor.

Ještě jeden nedaleký kříž jsem na své „křížové výpravě“ mohl navštívil, ale nakonec jsem Langeho kříž vynechal.
Ztracená věž a její okolí je místem, kde nenaleznete žádné vyhlášené lezecké cesty a to je vlastně dobře. Přispívá to k poklidné atmosféře místa, kde je radost posedět a jen očima bloudit po kraji a lesích pod sebou. Nad bučinami kroužili krkavci, studený vítr hnal bílé mraky po šmolkově modrém nebi, ve sněhu otisk kuních tlapek. Žádný spěch, žádné lidské hlasy. Klid a mír hor.

Ostří není z vrcholu Ztracené věže vidět, skrývá se za členitým masivem a láká k vylezení. Tenký lupen jakoby zaseklý do svahu, od skalní skupiny oddělený úzkým průchodem, zkrátka ostří jak má být. Těžko odolat posezení na vrcholu, jehož dosažení není nikterak těžké, přesto velmi zábavné.

Od Ostří jsem sestoupil do Sedla mezi Divočáky, kde mi je vždycky dobře na duši a když už jsem tu byl, vylezl jsem si na Vilémovu věž. Od naší poslední návštěvy se nikdo do vrcholové knížky nezapsal, jen jeřábek na vrcholu začal rašit, aby vše nebylo úplně stejné. Z Vilémovy věže jsem hřbítkem zamířil na Přední Divočák, naposledy se rozhlédl daleko do kraje a pak už jsem rychle klesal k Ferdinandovu. Lístky buků byly ve vyšších polohách omrzlé, další důkaz, že letošní jaro nehřeje. Však se mezi stromy proháněl ostrý chladný vítr a na obzoru se zase kupily mraky…..
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

z5 DSC_0131 100_3789 DSC_2355 IMG_0110 IMG_0105 IMG_0055 IMG_0078 100_3782 IMG_0036 IMG_0091 IMG_0011 VIRB Picture

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement