JIZERKY HOREM DOLEM aneb O PTAČÍ SVOBODĚ
Do Jizerek putuji horem – dolem. Ovšem v době uzávěrky silnice mezi Souší a Smědavou jenom dolem. Jakmile cestu horem zavřou, vzdálenost do severní části hor se mi zdvojnásobí. A proč se mi zdvojnásobí? Protože nemám křídla!
To ptáci, kromě toho, že mají ptačí mozeček ( což vůbec neznamená, že jsou hloupí ), křídla mají. A tak si klidně mohou létat nad krajem a z ptačí perspektivy sledovat, kterak páni tvorstva uzavírají silnice a tím se připravují o díl své svobody ( nebo spíše pseudosvobody ).
Oni ti ptáci, ač mají zmiňovaný pověstný ptačí mozek, nejsou tak blbí jako lidé s mozkem vyvinutým až běda. Neuzavírají si cesty ani jinak nekomplikují život. Létají po neviditelných trasách, nechávají se nést vzdušnými proudy, jejich starostí je pouze nasytit se, reprodukovat se a věci s tím spojené, nenechat se ulovit a ti stěhovaví – říkám jim světáci – si ještě zaletí na dovolenou. Bez letenky, bez peněz, bez cestovního pasu a i bez GPSky se neomylně zase vrátí.
Dost argumentů pro to, abych si myslel, že ze srovnání člověk versus pták, nemůže vyjít člověk jako ten chytřejší. Přičtěme k tomu, že člověk nemá možnost stavit se zdarma na gábl někde na krmítku.
No nic, cestu horem přes Jizerky zase otevřeli a tak jsem dlouho neotálel s jejím projetím. Zastavil jsem se u Smědé, jejíž korytem rád procházím za jarních a podzimních dní a i přes hukot valící se vody jsem uslyšel nad hlavou krkavce. Černý brach se vznášel vysoko nad zemí a ať už mě viděl nebo ne, vnuknul mi myšlenku, zajít se podívat ke skalám, jež také mají cosi ptačího ve svém názvu.
Mašíroval jsem si to k Supí hlavě a Kohoutímu hřebenu. Les po deštích rychle osychal, kameny sice klouzaly, ale dalo se předpokládat, že stromy převyšující skaliska vystavená letos vzácným slunečním paprskům, budou suchá. Krkavci mě stále doprovázeli. Kroužili chvíli těsně nad stromy, potom zase vysoko, až je bylo těžké spatřit. Jejich hlasy se nesly nad horami.
Supí hlava byla dokonale oschlá jen z údolní strany, ale i mnou zvolená Severní cesta z náhora byla plně způsobilá k pohodovému vylezení. Posezení na Supí je pro mě vždy svátkem, ať už se z jejího temene rozhlížím do světle zelených jarních bučin nebo barvících se podzimních lesů. Pod sebou v údolí Bílý Potok a Hejnice, nad hlavou krkavci a já mezi tím, v lesním liduprázdnu. Krásný pocit. Z vrcholové knížky jsem zjistil, že před dvěma dny tu byl Jindrouš s Marťou. A stejně jako já se vydali i na Kohoutí hřeben.
Ten byl dokonale vyhřátý, jeho žula překvapivě sálala teplem, přestože vítr byl ještě studený. Přejít si Kohouťák hřebenovou cestou, to je prostě klasika, která neomrzí. Dobře mi bratr krkavec – ještě nerozhodnutému – napověděl, kam namířit kroky při první toulce, kdy je silnice přes hory zase průjezdná a do skal je tak blíž. Nejsme svobodní jako ptáci, ale svoboda je stav duše….nebo je to jen útěcha?
Myšlenkám udělalo přítrž uvědomění, že za 40 minut potřebuji být doma. Rychlejší sestup od Kohoutího hřebene do údolí jsem nezažil. Proběhl jsem se pěkně, ale mít křídla….
Tom Atom