JIZERSKOHORSKÉ JEDNOTKY MÍRY


Začal nám školní rok. Věc, která se mě posledních dvacet let nijak netýkala, neboť jsem člověk pracující. Začátek školního roku tak pro mě – od té doby, co sám do školní lavice neusedám – znamenal vítanou možnost pošklebovat se nebohým vystresovaným dětem od sousedů, vycházejícím s vytřeštěnýma očima a mrtvolně bledou tváří vstříc školním neradovánkám. Rovněž jsem vítal zářijový pokles počtu ječících tupohlávků ( většinou vystupujích z aut s pražskou SPZ ) v našich horách. Ovšem letos jsem s dojetím vedl, spolu se svou ženou, poprvé naši dcerku do školy. Modlím se za ni!
Padlo to na mě totiž jako těžká plesnivá deka nehezkých vzpomínek. Pamatuji si sám sebe, jak jsem se do první třídy těšil, neboť jsem byl ještě obalen dětskou peřinkou blbství. Věřil jsem, že to tam bude úžasné a spoustu se toho dozvím. A také jsem se dozvěděl. Především jsem v dětském mozku začal chápat, že ne všichni lidé jsou dobří, rovní, čestní, že ne všichni, kdo se usmívají, to s námi myslí dobře. Mimo to jsem se naučil číst a psát, ale to bych, myslím, zvládl i bez přikování do školní lavice, čekání na zazvonění, abych si mohl dojít na záchod, bez rozvrhu hodin, který začal rámcovat můj čas a dělit jej na chvíle příjemné a nepříjemné.
Zkrátka školu jsem měl rád, jak v oku rezavej drát. Od malička jsem byl velmi citlivý na vnímání svobody či nesvobody. Děcko létající po loukách a lesích za vesnicí najednou chtěl někdo otesat na pěkně hranaté polínko, které hezky zapadne mezi ostatní stejně opracované – kdysi svobodné – dušičky. Co s tím měla maminka starostí. Učení mi šlo samo, ale ty věčné kázeňské přestupky tvorečka, který se zuby nehty bránil osoustružení své duše! Kolikrát jsem jen slyšel: „Nad nimi nevyhraješ….“. Věděl jsem to, ale přesto jsem bojoval. Pořád a pořád jsem narážel tykvičkou do zdi, pořád jsem předkládal žákovskou knížku, do kárného sešitu mi vlepili další stránku, ale – a na to jsem do dnešních dnů hrdý – nezlomili mě.
Pamatuji se na poslední den v osmé třídě, kdy jsem si před školou odplivl a ani se neotočil. Bylo mi, jako by mi praskly okovy. Jenže duše létala jen dva měsíce svobodně nad lesy a pak nastalo další příšerné období. Jestli základka byla pasťák, pak střední škola kriminál. A zase jsem bojovat, víc, úporněji, sofistikovaněji, taktizoval jsem, improvizoval, střídal přímý odpor s vychcaným čekáním za bukem, abych proplul. Podařilo se a pak ty pomyslné řetězy i s koulí na noze zmizely. V živé paměti mám veliký oheň na zahradě snad jen hodinu po maturitě, kde jsem pohansky upálil vše, co mělo co společného se školou, včetně batohu, propisek i jednoho univerzálního sešitu. Tfuj, nikdy více!
No a teď, před pár dny, jsem tiše pozoroval dcerku usedající prvně do školní lavice v totožné třídě, kde to štěstí potkalo mě. Snad bude mít, holčička, lepší pocity a následně vzpomínky. Také je to svobodná dušička, tak o ni mám strach. Ona ale má tátu, který má paměť a ten bude stát při ní. Samozřejmě zatím všichni věříme, že škola ji bude těšit a bavit. Já navíc dospělým rozumem věřím, že dcerku bude škola formovat, nikoliv deformovat. Naladili jsme ji pozitivně, aby se těšila a dál se uvidí.
Po té první hodině jsem si školu v rámci dne otevřených dveří prošel i s Františkou, aby věděla, kde je jídelna, tělocvična, dílny, šatny….a na chvíli jsem se zastavil v kabinetě. Při pohledu na staré učební pomůcky mi naskočila vzpomínka na matematiku, kdy jsme probírali jednotky míry, objemu, váhy a bla bla bla, co já vím, jak se to všechno jmenuje. Přesně si ale pamatuji, jak už jsem tehdy tyto jednotky vztahoval ke svému toulání po okolních lesích a horách. Díval jsem se z okna na kopce a chtěl celý ten svět kolem nás poznat do ŠÍŘKY. Jít, kam až zvládnu dojít. Daleko, předaleko. Vidět, co jsem ještě neviděl. Přestože jsem ale rád poznával nová místa, nejlépe jsem se už tehdy cítil v Jizerkách a po jejich poznání do ŠÍŘKY jsem zatoužil poznat je do HLOUBKY. A tak jsem začal uhýbat z cest, hledat skály, procházet kolem koryt potoků, hledat pomníčky a také číst vše, co se o Jizerkách dalo sehnat a přečíst.
No a dalším rozměrem je poznávání do VÝŠKY. Dostat se na vrcholy žulových skal, kolem kterých jsem nejdříve jen procházel a vůbec netušil, že jednou se budu z jejich temene rozhlížet po kraji a v tu chvíli, že se vše spojí dohromady: ŠÍŘKA, HLOUBKA, VÝŠKA. Dívat se do kraje, vědět kde co je a jak se to jmenuje, pamatovat si, jak to tam vypadá, vzpomenout si, že tam je pomníček a znát jeho příběh, být vysoko nad lesy a jen tak v tichosti spokojeně vychutnávat TADY A TEĎ. Bez zvonění, bez rozvrhu hodin.
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

100_1989 IMG_0052 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0047 DSC_0829 20170415_125057 IMG_0144 IMG_0072 IMG_0094 IMG_0074 IMG_0077 100_1998 20170409_143408

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement