PESTROBAREVNÉ JIZERSKOHORSKÉ DNY


aneb NEROZLEZENEJ NEVYVÁDÍM

A to mám vztek! A radost! Mám vztek a radost zároveň! Radost mám z pestrobarevných dní, které se rozhostily nad Jizerskými horami a jejich lesy. Slunce hřeje takřka jako v létě a listí stromů se pod jeho ostrými paprsky barví celou škálou podzimních barev. Nepovede se každý rok takový říjen!
A vztek? Koho by nenaštvala kombinace nabitého pracovního režimu, snad nejhoršího za celý rok, a nemocných dětí, které jsem více než kdy jindy chtěl brát na výlety do hor, teď tak pestrých a přívětivých?!

S některými věcmi se dá bojovat – třeba s pracovní dobou – a i za polední pauzy zmizet do prosluněných lesů nebo provést akci vzduch-vzduch a někam se vypařit, když přesčasů je tolik. Jiné věci – třeba nemoc dětí – je třeba přijmout jako fakt. Nemůžu zkrátka dcerku s horečkou tahat po horách. Můžu jí ale přinést barevné listy a něco z nich společně s ní i oběma kluky tvořit.

Vzácná, převzácná mi proto byla chvíle, kdy jsme spasovali můj a Lubošův program a vyrazili si zase společně zalézt. Za relativně časného rána jsme se sešli nikoliv na Hemmrichu, ale pod ním. Důvod jasný: nejsme tak bohatí, abychom platili parkovné, žádný zákaz stání pod Oldřichovským sedlem není a krajnice jsou široké . A pak už jsme se nechali vtáhnout do měděno-žlutých lesů. Vzduch voněl tak, jak voní jen za slunečných podzimních dní a modré nebe nad hlavou věstilo vzácný jizerskohorský den. K pestrosti barev jsme přispívali i my s Lubošem, jak jinak – zcela nerasisticky – popsat, že do hor se vydali bílej kluk s černým…

Mířili jsme na Stržák a to tak, jak nás to baví nejvíc: bez cíle, bez plánu. Za takových dnů by se ostatně nemělo plánovat. Že prý si vylezeme, co nás napadne, co bude suché a kde nebudou lidi. Já použil množné číslo, tedy VYLEZEME. Luboš mě hned opravil: „Hele, ty si vylezeš, já nevyvádím, nejsem rozlezenej….“. Zakontroval jsem: „No já asi rozlezenej sem, viď?“ Naposledy jsme byli ve skalách, když šly třešně na květ…. A dodal jsem: „Takže mě klidně, nerozlezenýho, vmanipuluješ zas do nějaký hrůzy….a víš, že jsem otec od dětí, vždycky jsi mi to připomínal….“ Luboš s bulharským klidem odpověděl: „Hele, tys chtěl jít lízt, já ani nevím, jestli si to vyjdu na druhým, já jsem jen jistič….“. Bylo tedy rozhodnuto. Ale jak už jsem kdysi zmínil slova mojí babičky: „Nevěř nikomu, kdo je tmavší než bílý kafe!“, věděl jsem, že i přes ty Lubošovy antilezecké hlášky nakonec rád lezečky nazuje.

Zcela náhodou nám padla do oka Borová věž s jedním ze svých komínů nižší klasifikace. Komín byl mokrý až běda, takže jsem ho při pohybu vzhůru vytřel svými manšestráky a mikinou, aby pan Luboš už byl v suchu a teplíčku. Stejně držkoval. Ale na vrcholu už se usmíval.

Druhou cestou, kterou nám dovolil můj nepříliš dlouhý volný čas, byla částečně mechovitá, ale pro plotnaře požitková a fajnově dlouhá cesta na Stržové plotně. Jména cest neuvádím, videa stejně sledují jen ti, koho hlouzdání po jizerskohorské žule baví a ti vědí….

Nechtělo se mi z barevných bučin, ale říše volala všechny, kdož pracují pro její blaho a hladové krky je třeba nakrmit. Zato Luboš se rozvalil pod Oldříškem, kde Hejnicko-Bílopotocko-Rejdická parta načínala svůj lezecký den. Moc bych za to nedal, že Luboš, který už měl v tu chvíli splněno, vyndal z batohu nějakého toho lahváče a kdo ví, jestli v suchém listí nespí dodnes.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0028 IMG_0051 IMG_0011 27710141_10208275078995260_6334003964074664115_o IMG_0074 100_2043 100_1160 Fotografie028 9a IMG_0196 IMG_0251 IMG_0110 IMG_0031

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement