JIZERSKOHORSKÝ LISTOPAD


JIZERSKOHORSKÝ LISTOPAD aneb nevstávat od večeře

Listopad je pro mnoho lidí tím nejméně příjemným měsícem roku. Dušičkový měsíc. Jako by plápolající plamínek svíčky na mlžném hřbitově se siluetami studeným deštěm omoklých náhrobků a soch plačících andělů zosobňoval dohořívající životní cyklus. Listopad, to je šeď, mlha, tesknivo, zmar. Vážně? Zkusme se na to podívat jinýma očima.

Projíždím autem přes promáčený Hemmrich, stěrače s pravidelností metronomu stírají houstnoucí příval chladných kapek tříštících se o čelní sklo. Ve vyhřívané sedačce je jako za pecí. Z reproduktorů se ozývá aktuální předpověď počasí: „….vydatné srážky na severu, povodňový stupeň číslo dvě na řece Smědé, vítr o rychlosti vichřice….“. Stromy se kývají jakoby tančily, kužely světel s nejasnými okraji ředěnými chuchvalci mlhy kloužou po mokré silnici a hlavou mi vtíravě běží tři otázky.

Předně jak dlouho ještě zůstane silnice přes hory otevřená, abych mohl snadněji pendlovat mezi jejich jižní a severní částí. Pak také jak to bude s KAGOTEM, nechat jej ( opět ) zemřít? Ale nejvíce mi hlodá v hlavě myšlenka na podzimní výlet. Mohl bych rovnou tady a teď zastavit a zmizet do promoklých lesů, svoje krásno bych si v tom našel. Já ovšem myslím na opravdovou, třeba ne kilometrově dlouhou, ale časově a na bohatost vjemů bohatou listopadovou toulku. Před auto mi padá větrem ulomená větev, krajnice jsou pokryté vrstvou spadaného listí a vozovka tak působí daleko užším dojmem. Listí kryje i jindy viditelné hluboké příkopy. Prostě ztělesněný podzim. Snad nezapadnou hory sněhem, než se mi podaří do nich zase zavítat.

Takhle bych končit sezonu nechtěl. A pokud se rozhodneme ukončit KAGOTA, také by to nemělo být bez rozloučení. Nepodniknout ještě nějaký listopadový výlet a stejně tak bez vysvětlení skončit s ne sice nijak masově navštěvovaným blogem, ovšem sledovaným čtenáři, kteří k nám mají svým vnímáním Jizerek i celého života blízko, to by bylo jako vstát od rozjedené večeře, bez omluvy, vysvětlení a s nevyřčenou otázkou zanechanou v hlavách spolustolovníků. Ne, všechno se má správně zakončit. Je to jako mít pořádek ve svých věcech, abychom mohli mít klid na duši. Náhle mám jasno.

Jakmile ustanou ty přívaly vody valící se z olověných mraků, vydám se na podzimní výlet. Třeba bude letos poslední, třeba ne. Ale musím si ho užít – co kdyby byl?! A udělám z něj video a možná, jestli se hlavě bude chtít, napíšu i článek, i kdyby ho měl číst jen jeden jediný člověk. Článek jako poselství.

A co by tím poselstvím mělo být? Že naše hory, Jizerky, jsou krásné za každého počasí, ročního období, denní doby. Že nám dávají nekonečnou energii, pozvedají nás na duchu, chmury zahání, odpovědi na otázky dávají, učí nás být pokornými a trpělivými, vedou nás ke schopnosti vnímat a vidět nejen očima, ale i srcem, všímat si detailů, proměn, probudit a používat všechny smysly i ty, pro které nemáme pojmenování, ale kdesi hluboko v podvědomí je máme zakódované. Takové smysly se probouzí, ucítíme-li první závan zimy, vyvstávají spolu s dopadem chladné dešťové kapky přímo doprostřed čela, při pohledu na slunce zapadající za moře mraků v údolí. Nikdo vám o tom nemusí psát, vy o tom nepotřebujete číst. Stačí se naladit na řeč hor a lesů a máte to plnými hrstmi darované přírodou – přímo od ní, z jejího srdce, přesně pro vás.

O dva dny později už jsem s čistou hlavou mířil k Podzimní stěně a od ní dále bezcílně směrem někam k Zahradní věži. Duši už jsem měl umetenou stejně tak, jak umetal listopadový vítr jizerskohorské cestičky. Přesto, že jsem stoupal do prudkého svahu, ruce mě zábly. Bundu jsem ještě rád dopnul až přes bradu a zvesela se rozhlížel po listopadových horách. Měl jsem radost, že si plním přání podzimního výletu. Všechno jsem se snažil vidět, cítit, dotknout se toho. Jen málo z toho jsem natočil na kameru. Jednak se mnou cloumaly poryvy silného větru, jednak mi ruce mrzly a třásly se, hlavně jsem ale sám sobě nechtěl kazit plný prožitek. Jen pár záběrů – pro sebe, až sníh přikryje hory a já budu vzpomínat…. Skvostný listopadový den plný větru, chladu, temných odstínů a ve větru tančícího listí jsem prožil v horách! Kdo říkal, že listopad je jedna velká deprese?! Měl oči? A srdce?Třeba stihnu ještě letos pár výletů. Třeba o tom něco napíšu. Ale až padne bílá peřina, odmlčím se. Nechám zimu přejít a pak uvidím sám, s Lubošem se třeba domluvíme. Necháme na momentální chuti, jestli se s jarním návratem do hor vrátíme i k psaní na KAGOTa.

Každý letošní výlet a každá reportáž z něj, může být poslední. Ale už tak bylo přání splněno a poselství vysloveno.
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0017 DSC_2366 Fotografie017 IMG_0088 IMG_0107 IMG_0075 IMG_0014 IMG_0102 IMG_0059 IMG_0023 IMG_0067 IMG_0008 IMG_0061

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement