TEMNO NAD HORAMI aneb NENECHTE SE ODRADIT


Déšť vytrvale bičuje hory, koryty potoků se valí hnědožlutá masa vod. Lesy a louky jsou napité, každý krok připomíná stoupnutí na mokrou školní houbu na tabuli kdysi v první třídě. Příjemně nepříjemné je projít se za takových dnů liduprázdnými horami, až nepříjemně příjemné je potom vrátit se do vyhřátého domova, posedět u krbových kamen s hrnkem teplého čaje ovoněného kapkou rumu.

Nejinak tomu je za dnů chladných, kdy stoupáte mlhou výš a výš do neznáma a doufáte, že se dostanete až nad oceán mraků, kde se vrchol bude koupat v podzimním slunci. Ovšem čím víc se k vrcholovému skalisku blížíte neřídnoucí mlhou, tím zřejmější je, že vás nečeká daleký rozhled z temene vyhřáté skály, ale hledání siluety vašeho cíle ve větrem hnaných mracích, prokřehlé prsty a ztuhlý obličej s omrzlými vousy. A to je přeci také parádní. Důležité je nenechat se odradit předpovědí počasí.

Dnes už doma rádio prakticky neposlouchám. O zvukovou kulisu, a někdy opravdu hlučnou, se starají děti. Někdy bych je samou láskou vyhodil oknem přes louku až kamsi do lesnatých strání, kam míří můj první pohled po probuzení. Ale bývaly časy, kdy jsem měl rádio rád.
Bylo to za mého dětství, kdy jsem přes celou vesnici dorazil do chaloupky k babičce, té klasické shrbené stařence v zástěře a se šátkem na hlavě. Takové babičky už dnes nejsou. Topívala v kachlových kamnech a na rozpálených litinových plátech mi pekla sejkory nebo šolky. Do stropu bylo nízko, dospělý člověk se musel nejen do dveří, ale i pod mohutný trám procházející celou světnicí, notně sehnout. V rohu místnosti, na polici až pod nízkým stropem, hrálo a svou oranžově svítící lampou zářilo do večerního šera veliké staré rádio. V bíle vymalované místnosti se starým dřevěným nábytkem se mísily zvuky polen praskajících v kamnech, tikot nástěnných hodin, klapot navlékacího strojku na korále, u kterého babička dělala domácí práci a vysílání Českého rozhlasu.

Tehdy vysílané předpovědi počasí vypadaly úplně jinak. V paměti mi utkvěla hlášení o tlaku vzduchu. Dlouhý, monotónním hlasem čtený seznam míst a naměřených hodnot tlaku přepočítaného na hladinu moře. Nevím, čím to bylo, ale tehdejší předpovědi počasí mi přišly přesnější. Bylo-li hlášeno sněžení, sněžilo. Při předpovězeném dešti pršelo a nic se nedramatizovalo.

To dnes nám paní Dagmar Honsová z Meteopresu hlásí samé jobovky. Vichřice jsou životu nebezpečné, nemá se vycházet ven. Hmm. Když jsem za takové životu nebezpečné vichřice kdysi jako děcko jel na kole za babičkou, říkala mi maminka, abych si zapnul bundu. Rovněž kalamity z dětství nepamatuji. Prostě když napadl sníh, bylo to proto – světe div se – že byla zima a to sníh padává. A tak se v klidu počkalo, až padat přestane a pak dorazil traktor s radlicí a sníh vyhrnul. Přes mantinely se lopatou vytvořily schody nebo se proházel průchod. A že tenkrát někomu vítr sebral pár tašek ze střechy nebo shodil strom? No jo, vítr občas fouká, no. Že silně mrzlo? Takových pár dní přeci každou zimu bylo. Okna ozdobily ledové květy, které umí vykouzlit jenom mráz, lidi se tepleji oblékli a do kamen se přihodilo o poleno víc. Že vypli proud? Svíčky byly připravené a černá hodinka s povídáním nebo hraním karet u stolu byla spíše vítanou kratochvílí.

Dnes milion aplikací v mobilu a senzacechtivé vysílání rozhlasu varuje před životu nebezpečným větrem, povodněmi biblických rozměrů, sněhovými jazyky o velikosti alpských ledovců, bílou tmou, neprostupnou mlhou, vichřicí neřkuli orkánem a saharským pískem či popílkem z islandské sopky ve vzduchu, kvůli kterému snad přestane celosvětově fungovat letecká doprava. Povodňové stupně skáčou po každém normálním dešti do astronomických výšek. Mrazy jsou zaručeně arktické, léta tropická, sucha vražedná, povodně smrtící. A lidi posraní.

Horská služba dělá nepochybně skvěle svoji práci, když rizika monitoruje a informuje o nich turisty. Nemůže být přeci nic více k vzteku než obtížné záchranné akce lidí, kteří bez hlubší znalosti terénu a pohybu v přírodě neuposlechnou varování. To jsou pak ti zasypaní v lavinách, ztracení v mlze a mrtví s hlavičkou puklou jak vlašský ořech někde pod skalní stěnou.

Přesto je skvělé za mizerného počasí vyrazit do hor. Ovšem musíte být vybaveni správným obutím a oblečením ( pozor, nemusí to být značkové hadry za hříšný peníz ), znalostí dané oblasti a hlavně neustálým hlubokým respektem k přírodě, počasí i vlastním schopnostem. Samozřejmě tím nikoho nevysílám do lavinového svahu – to jsou věci, přes které nejede vlak. Mluvím o tom, že je dobré vyrazit do hor i ve chvíli, kdy nás ČHMÚ varuje prostřednictvím superdramatických předpovědí o smrtícím nebezpečí, které nám hrozí, pokud opustíme domov.

Norové říkají, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Mají pravdu. A tak když si za špatného počasí vyrazíte do hor ne „jako na motejly“, jak říkala babička, řeknete alespoň někomu, co máte v plánu a zároveň se od svého plánu neodchýlíte, pokud nejste závislí na navigaci v telefonu, potom může být – a je – výlet do prokřehlých, promoklých a větrem bičovaných hor velikým potěšením.

Kolem vás se najednou odehrává úžasné přírodní divadlo a vy, uprostřed živlů, si uvědomíte, že jste jenom pasivním pozorovatelem, který s běsnícím počasím kolem vás nezmůže vůbec nic. Tisíckrát projitý kus lesa se dokáže během pár vteřin změnit k nepoznání, když vás obestře mlha umožňující výhled sotva na špičky vlastních bot. Pár vyvrácených stromů změní často navštěvované místo tak, že pochybujete, zda jste tudy už někdy šli. Jindy běžně používaná sestupová cesta je najednou korytem potoka s vodou valící se do údolí. Praskání, skřípění a vrzání do sebe zaklíněných stromů kývajících se v poryvech větru vás drží ve střehu a za noční tmy působí takřka strašidelně.

Za nepříliš vlídného ( ale zrovna tak ani nevlídného ) počasí jsme se Zdendou Boudou z Hutě vyrazili na Čertův kámen, na naši první společnou výpravu. Blížíce se autem k Jizerce, živili jsme naději, že se vyhoupneme nad oblačnost. U Štrougalovy haciendy ovšem bylo jasné, že nikoliv. Šedými omrzlými horami jsme došli až pod průsek, kterým jsme k Čertovu kameni vystoupali. Stačilo prokličkovat mezi mladou hustou smrčinou a už jsme stáli pod skálou. Dýchajíce na prokřehlé prsty, komicky třepajíce rukama a s nejistotou vycházející z nezvyku na zimní podmínky, jsme vystoupali na vrchol. Na tiché posezení na skále a kochání nad výhledy to nebylo. Vůbec nám to ale nevadilo. Spíš naopak.

Zkrátka krásně je v horách, když se v nich setmí a živly nad nimi převezmou svou moc. V takovou chvíli nabízí hory intenzivnější prožitky a hlubší dojmy, než za ukázkově výletového počasí a s tím spojené okupace hor lidmi vystupujících z aut s SPZ začínající povětšinou na A. Vřele ty úžasně prachmizerné dny doporučuji, jen se – prosím – nepotkejme. Ať můžeme plnými doušky vychutnávat alespoň zdánlivou pustotu a samotu hor.
Pro pochopení současné předpovědi počasí z dílny Dagmar Honsové z Meteopresu a podobných čičiků, přikládám svůj překlad, jak bude situace ve skutečnosti vypadat:

Arktický mráz – znamená to, že bude chladněji než po zbytek zimy, ale neboj, neumřeš. Jedna vrstva navíc bohatě postačí.

Tropické vedro – možná někde na náměstí. Zajdi do rokle k potoku a rázem je to nádherné léto.

Vítr o síle orkánu – půjdeš trochu víc nakloněný proti větru, jednou nebo dvakrát to s tebou zacloumá. Dopni zip a čůrej povětru.

Sněhová kalamita – tak to je zlé. Nejspíš připadlo pět centimetrů. A i kdyby dvacet, neboj, oni to prohrnou, stačí chvilku počkat nebo naopak těšit se na sněžnice.

Bílá tma – strašná věc. Vítr zrovna víří sníh. Pokud řídíš, zapni výstražná světla a v klidu počkej. U nás to jistě nebude trvat týden. Můžeš to vyfotit na facobook a s patřičně dramatickým komentářem napsat, že jsi přežil svou smrt.

Sněhové jazyky – no aby se netvořily. Už naši předci stavěli dřevěné větrolamy, díky kterým sníh silnici přefoukl. A také se dřív nevykácelo tolik stromořadí u cest, že….

Přívalový déšť – prostě špláchanec. Bohužel, tam kde je všechno vybetonované, tam se to nevsákne. Možná nám nateče do sklepů. Protože stavíme domy, kde by si je dříve předci nepostavili. A zatrubňujeme potoky, meliorujeme krajinu, nečistíme koryta řek.

Husté mlhy – no bóže. Tak je mlha. Pojedeme trochu opatrněji a procházka po horách bude dobrodružnější. Mlha je výzva při průchodu lesem, to už musíš umět trefit.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0037 101_3620 IMG_0249 IMG_0009 _a (7) IMG_0150 102_2766 IMG_0011 IMG_20160421_194256 20170409_145715 IMG_0019 100B9740 IMG_0006

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement