I NESMRTELNÍ UMÍRAJÍ

aneb odchod Hovádek Božích

Má je každá vesnice, každé město. Často žijí na okraji společnosti nebo se alespoň ostatním vyhýbají. A nezřídka se vyhýbají ostatní jim. Podivíni, to je to pravé slovo, které se pro ně vžilo. Někdo jim zase říká obecní blázni a další při zmínce o nich jen mávnou rukou, za slovo jim nestojí. Já je mám rád.

Vlastně vůbec nevím proč. Dílem je to jistě dáno výchovou: „Nikomu se neposmívej, outsiderům pomáhej, pochvala jim dá křídla. Pro nikoho neměj opovržení. Promluvíš-li s někým, o koho jinak ani pes neskropí ten svůj čůrek, pozvedneš ho tím.“, říkávala mi maminka. A dílem je mi to jistě vtištěno formou vrozené náklonosti ke všem, kteří jsou svým způsobem podivní, protože sám se takovým od dětství cítím být. Jako by byl ten všeobecně akceptovatelný šedý průměr naladěn na jinou frekvenci než já sám. Nemám vnitřní soulad s těmi, kdo chtějí někam za každou cenu směřovat, stoupat výš, cítit se důležitějšími, být materiálně bohatšími a jsou ochotni pro to nectít přátelství, stisk ruky a dané slovo.

Mamka se občas ze mě hroutila: „Nemusíš být pořád vidět.“ Stokrát mi to řekla, stokrát jsem neposlechl a vždycky někde vyčníval – někdy v dobrém, jindy ve zlém. Bylo to se mnou jako s pěšinou ve sněhu. Jít po vyšlapané cestičce mě nebavilo, protože ta už sama o sobě někam mířila a já bych její směr jen následoval. Mnohem raději jsem si razil cestu sám, jako bych prošlapával hluboký sníh na zaváté pláni, po které se dá jít kamkoliv se mi zlíbí, i když to stojí spoustu sil.

Přestože jsem byl ve škole členem „silné party“, sedal jsem si do lavice s „odpadlíky“. Cítil jsem potřebu jim pomoci. Nebylo přeci mojí zásluhou, že mi to ve škole šlo úplně samo a jim ne. A tak jsem napsal při písemce svoji skupinu a pak rychle načmáral i tu jejich. Dodnes mi jeden takový čiman připomíná, že nebýt mě, nevychodil by základku. Co ale neví je to, že i já si od něj bral svoje. To jeho dětské podivínství, které tak dráždilo učitele, mě neskonale bavilo. Bylo to jako dívat se na originál mezi desítkami reprodukcí. Vždycky něčím překvapil. Minimálně kreativitou svých neskonale hloupých a průhledných výmluv, proč ten či onen úkol nemá nebo látku neumí. Minimálně jednou nemám vůči němu čisté svědomí. Při zkoušení ze zeměpisu jsem mu pošeptal odpověď na otázku učitelky, jaká je nejvyšší hora světa. Klidně to po mně na stupínku zopakoval: „Černá Studnice“. Všichni se mohli pochcat smíchy, ale mně to přišlo najednou hrozně líto. Dostal kuli jako Brno a i ten poklid, se kterým ji přijal, byl pro mě inspirující – později na střední jsem stejně blahosklonně přijímal pětky já sám.

Proč ale všechny tyto vzpomínky? Má to prostý, smutný důvod. Před pár dny umřel jeden takový náš vesnický originál, chcete-li: Hovádko Boží, což myslím naprosto v dobrém. Můj příbuzný by spíš řekl, že Hovado, ten už to v tak dobrém nebere. Já nemusím být ve volbě slov tak příkrý, protože moje děti nebezpečnou jízdou Kozího dědka, jak se mu říkalo, ohroženy nebyly. Kozímu dědkovi bylo přes devadesát let a já ho prvně zaregistroval v době, kdy jsem chodil na základku. Tehdy se vrátil z emigrace a přivezl si nevídanou motorku brutální kubatury. Občas na ní prolétl vesnicí za ukrutného řevu motoru a možná i svého. Na mašině sotva vlál a vypadal na ní jako opička na krku rozzuřeného býka. Obří stroj, na něm trpaslíček, motorka řídila jeho, on se jen držel. Přešly roky, motorka hnila kdesi ve stodole a vášeň Kozího dědka se změnila od vůně benzinu na vůni kozího trusu. Začal chovat kozy a protože je měl v lesíku za vesnicí, převážel je tam občas na Simsonu, později stále častěji v autě.

Auto Kozího dědka se stávalo postrachem. Předně nebrzdilo, což bylo ve svažité ulici, kde bydlel, značnou nevýhodou. A tak – bez motoru, potichu, snad aby měl šanci diskrétně srazit co nejvíce dětí hrajících si pár metrů nad jeho chalupou – sjel ke svým vratům, vylezl z auta, kola podložil kameny a zmizel domů. Řidičák dávno neměl, moc už toho neviděl, ještě míň toho slyšel. S kozami soupeřil o většího smraďocha. Pro někoho ztělesnění odporu, pro mě originál. Frajer, který se nebál žít jinak. Samozřejmě znovu opakuji, že ohrožovat moje děti, jistě by to mé vnímání ovlivnilo. Tak či tak, vymykal se a spolu s ním a jeho odchodem do věčných lovišť, kde se snad prohání na své Kawasaki nebo v nebrzdícím autě plném koz, odešel i jeden nenahraditelný vesnický originál. Nekamenujte mě, že jsou ho měl svým způsobem rád, přestože se motal po chodníku a skákal pod auta, aby je zastavil a požádal řidiče, ať mu dojedou pro chleba. Ani to, že měl na dvoře kočku bez hlavy, slepici rovněž bez hlavy a kozu – světe div se – taktéž bez hlavy, mi nevadilo. Prostě svéráz, Hovádko Boží, smrtelný a přesto nesmrtelný.

Jeho mistrovským kouskem, který asi nikdy nezmizí z virtuálního prostoru, je situace, kdy nestačil nasednout do odbrzděného auta. To se převrátilo do křižovatky, což zavánělo značným průšvihem. Bůh zaplať, že se nikomu nic nestalo. Viník se zabarikádoval doma, aby na něj policajti ani hasiči nemohli. No, co by si na něm vzali. Hlavně že ztráty byly jen materiální. Ruku na srdce, Kozí dědek se stával víc a víc nebezpečným nejen sobě, ale i svému okolí. V posledních měsících se všichni shodovali, že smrt bude pro něj vysvobozením. Tak jsem mu přál stylovou hrdinskou smrt, kdy třeba s autem plným koz se rozjede plnou rychlostí z některého z okolních kopců….nebo ještě jednou našlápne tu svou japonskou krásku. Odešel ale tiše, v nemocnici, bez ohňostroje a famfár.

Je to druhá ztráta v posledních letech pro originální tvář naší vesnice. Tou první byl odchod Pohody, jak se mu říkalo. Všem odpovídal na pozdrav: „Pohoda!“ a těm, co jim bylo pod padesát, přidal: „Pohoda, mládeži!“ Svůj okrový Wartburg si přivazoval kouskem obvazu za stěrač k oknu svého rozpadajícího se domu a parkoval podélně tak těsně u zdi, že se těžko chápalo, jak se tam trefil. Později se ukázalo, že za tím účelem měl vyzděnou šikmou plošku, po které auto sklouzlo koly těsně ke zdi. Vždycky slušný, příjemný, jen při vzpomínce na jednu bývalou vysoce postavenou komunální poličku vynechal slovo „pohoda“ a řekl: „Je to mozek smíchanej s hovnama!“. Evidentně měl pozorovací talent.

Rozhlédnu-li se po vsi, je mi to jasné. Co dům, to rodina, co rodina, to její členové, co člověk, to lidský osud a každý, každičký je originálem. Ale některé originály jsou ještě originálnější. Škoda každého takového. S jeho odchodem odchází i kus specifické tváře daného místa, kde žil. Nadějí mě naplňuje, že Pohoda i Kozí dědek budou mít své zdatné následovníky, další Hovádka Boží. A ty největší perly se pohříchu rekrutují z naší třídy, do které jsem na místní základce chodil. Snad nás – více než ostatní – trefil kdesi na procházce radioaktivní mrak, který od Černobylu doplul až k nám. I mě líznul, připouštím. Ale na mé spolužáky, kteří v jednom případě squattovali v bývalé převlíkárně na zrušeném koupališti, další podivín zas objížděl všechny smetiště v okolí a poslední frajer kradl dámské kalhotky ze šňůr na prádlo, tak na ty fakt nemám.

Čest originalitě, dodatečně čest Pohodovi a čest Kozímu dědkovi i jeho zvířatům, které bylo třeba utratit.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0025 PENTAX Image IMG_0232 DSC_3417 IMG_0083 IMG_0229 DSC_2333 IMG_0110 OLYMPUS DIGITAL CAMERA CIMG4754 20170415_124938 IMG_0124 IMG_0206

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement