NA POHOVCE

aneb Luboš ležící spící

Bývaly to časy, kdy nám do sebe pasoval program – ten Lubošův a můj. Jenže časy se mění, co bylo není a co bude, toť otázka vyřčená jen tak do větru. Až předposlední dubnový den se podařilo zase společně vyrazit s Lubošem za lezením po jizerskohorské žule. Bez psů. Pancho má bolavou nohu a Yokina jí, co nemá.

Ráno jako malované a silnice přes hory opět otevřená, tedy samé dobré zprávy!
S velikou radostí jsem zase projížděl kolem Souše a dále ke Smědavě, kde už se zase silnice začíná ztrácet mezi vzrostlými stromy. Pryč je doba po kůrovcové kalamitě, kdy silnici lemovaly jen trsy rezavé trávy a kam oko dohlédlo, byly vidět jen mrtvé kmeny umořených smrků. Jen při klesání k Bílému Potoku bych růst stromů rád zpomalil, aby zůstal zachovaný výhled k Paličníku a Kohoutímu hřebeni. Ale raději zelené moře než volný výhled.

Luboš měl klasickou chuť do lezení, která ho provází v poslední době. Tedy žádnou. Kristýnka mu zašívala kalhoty, protože panáček neměl v čem lézt. O cíli výpravy rovněž nebylo rozhodnuto, ba co více, domluva byla složitá. Luboš pořád podsouval chlazeného Pardála v lehátku na zahradě.
A jak tak mlel o tom poležení v lehátku, přišla mi na mysl Pohovka. Kde jinde se uvelebit, že?!

Pohovka je nádherná skála s dlouhou údolní stěnou, kde jsme za jednoho krásného říjnového dne přelezli variantu Pražské cesty. Ve stěně Lubošovi prdlo v zádech, já spěchal do práce a co s tím?! Jasně, nechal jsem ho tam supům napospas. Ve skutečnosti s námi byla ještě Růža a z údolí mašíroval Dan Jizba, takže jsem Luboše mohl ponechat na Pohovce a pelášil pracovat pro blaho říše.

Později jsme tamtéž a také s Lubošem a Danem, vylezli nádhernou Okružní cestu. Tehdy zase mě mučil ječící telefon pod skalou, vzteky jsem řval a musel jsem rychle ze stěny slanit, co se to proboha děje, že mi někdo desetkrát volá a nechává to zvonit až do konce. Samozřejmě, že nic vážného. Mobil je prostě nepřítel.

Bylo načase spravit si chuť, vylézt si za krásného počasí Pohovku, bez nervů a stresů,
v plném zdraví. A zvolili jsme opět Pražskou cestu variantu VI. Nevadí, že si ji vytáhnu podruhé, ta se dá lézt stokrát. Tehdy, při prvním přelezu, kolem zářily lesy všemi podzimními barvami, dnes teprve světlá zeleň čerstvých buků stoupá z již zelených údolí vzhůru k vrcholkům a my ji budeme ji následovat.

To stoupání ale dávalo zabrat už z údolí. Nebudu prozrazovat, že skoro všechny cajky jsem nesl já. Luboš jen svačinu, lezečky a helmu. A kecy. Do stráně se opíralo slunce a vyškrábat se k úpatí údolní stěny bylo samo o sobě náročnější, než vlastní lezení.

Pražská cesta ve zvolené variantě je požitkové lezení pro toho, kdo si rád pobude ve stěně, pokochá se výhledy do údolí a bez nějakých stresů si tak hezky vzlíná k vrcholu. U štandu pokecá s parťákem a doleze si vršek, aby pak vychutnával odpočinek
v kamenné pohovce, která dala skále jméno.

Nebylo třeba lézt další cesty, to NEJ, co Pohovka v našich očích nabízí, jsme si užili. A tak jsme sestupovali do údolí. Cestou jsme se stavili u Bumerangu vedoucího na Polední stěnu, kam se vydáme hned, jakmile spára vyschne. Pro radost jsme si přeci jen ještě sáhli na žulu a přelezli Nalejváky na Oltáři a pak už skutečně došlo na toho chlazeného Pardála v klasifikaci 11 stará pivovarská.

Poslední otázkou dne zůstává, jestli Luboš tímto ukončil sezonu nebo ho ještě do skal dostanu. Vybavím-li si ho ležícího na zahradě, mám neblahé tušení, že jsme dolezli.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0012 DSC_2439 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0002 100B9700 IMG_0063 IMG_0267 100_0163 IMG_0019 IMG_0013 IMG_0011 IMG_0014 029

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement