JIZERSKOHORSKÝ BUMERANG

Lezecká cesta Bumerang na Polední stěnu nenechá nikoho na pochybách, jak se její název zrodil. Stačí se na ni podívat a je jasné, že přiléhavější jméno nemohla dostat.
K tomu všemu sami bychom mohli být považováni za bumerangy. Z Jizerek nás vyhodíš a my se tam vrátíme.

Uplynulý víkend sliboval přívětivé počasí a vše se jevilo, že by i časově mohl do sebe zapadnout můj, Lubošův i Danův program. Něco vylezeme, posedíme, poklábosíme, prostě využijeme základnu basecampu a podnikneme nějakou tu výpravu lezeckou i za kulturou – na zkoušku místních legend The Důchod.

Protože ale plány mají tu vlastnost, že jako magnet přitahují vidle, netrvalo dlouho
a první vidle přilétly: neměl jsem k dispozici auto. No nic, nohy mám, kolo mám a tak jsem si to sypal ze Zásady přes hory do Hejnic.

V základním táboře jsem bílého šemíka s velkou chutí zahodil do Lubošovy dílny
a s Danoušem, který zatím dorazil jako mocipán svým luxusním automobilem, jsme si rozhodili lezecké cajky do batohů, abychom mohli vyrazit na Polední stěnu. S Lubošem, který se vrátil z rachoty, jsme jen prohodili pár slov a užasle sledovali, kterak pije nealko pivo.

Pod Polední stěnu jsme rychle nastoupali, chvilku poseděli s výhledem na zvolenou cestu a pak už Dan naburácel ke skále. Připadla mi úloha jističe, ale protože jsem člověk krajně nezodpovědný, bral jsem to tak halabala. Z cizího krev neteče. A kdyby se Danouš neudržel ve stěně, což jsem nepředpokládal, dopadl by do pěkného bubnu
a skutálel by se kousek od nástupu do cesty Via Parabolica, kterou jsme měli rovněž
v úmyslu. No, ve skutečnosti jsem jistil o trochu zodpovědněji, než kdyby lezl Luboš.

Dan se cestou probojoval vcelku rychle a hlavně bez nervů a tak jsem si za ním – rovněž bez nervů – dal cestu já na ocásku. Jedinou potíž představovala neodbytná vosa, která mi pořád kroužila kolem hlavy a lezla po ruce.

Poseděli jsme na vrcholu, Dan mi odvyprávěl historii erární smyce a normálkou jsme sestoupili k batohům. Dorazil za námi Pušis. Přijel na svém ohařovi, jen těsně před námi sesedl a dělal, že přišel po svých. Ale podle lordozy, kterou nebohý pes měl na hřbetě, byla tato kamufláž zcela zbytečná.

Dostavila se lenost přímo královská. K Via Parabolice jsme sice došli, ale to bylo tak všechno. Vymysleli jsme si alibi, že není podmínka. Skála sice byla opocená, vlhká, ale kdybychom měli bojovnější náladu, lézt by se to dalo. Ovšem proč si dělat dvě radosti za den, když bohatě postačí jedna?!

Sbalili jsme cajky a sešli na parkoviště u Protivného dědy, který tam – k naší radosti – nebyl, pročež nám zůstala nálada nezkažena.

Tu jsme si udrželi i na večeři U Tetřeva a následně jsme přešli k dalšímu zvířeti – kocourovi, tedy do klubu U Kocoura. Zde měli zkoušku místní bigbítové hvězdy,
The Důchod, kterým to Luboš ničí na kytaru. Zkouška nezkouška, pár lidí v klubu nadšeně peckám od the důchodců tleskalo. Bača sekal rukama jak kosou, borci do toho šli naplno. Tudíž nám zachutnalo pivo.

No a protože jsem měl jen stopadesát korun, připadal jsem si v bezpečí. Za to se přeci nemůžu vyndat. Jenže podcenil jsem specifické prostředí klubu. Že zrovna nemáš love? Klid! Luboš to zatáhne. Když ne dnes, tak někdy určitě. Vzal si ode mě těch stopadesát: „Hele, já zaplatim na co to stačí a zbytek pak Bačovi dám….hele, hele, jak se známe dlouho?! Dvacet let, nééé?! Nebo tak…a ještě jsme se spolu neožrali, že….héééj, Bačo, natoč nám….“ No, nevzpouzel jsem se, Plznička dobrá, levná.

Sypal jsem to tam, jak to Luboš nosil a on to nosil jako k ohni. Lubošův táta se usmíval do chvíle, než se to začalo trošku strkat. Ctihodný kmet si také bouchl do živého masa aby chránil svého syna ( nebo spíše toho divného typa před splašenými kladivy svého syna ) a když se to uklidnilo, zase zářil, jaké to měl krásné narozeniny, že se i popral….Kdo nezná Sudety, nevěřil by vlastním očím tomu úžasnému panoptiku –
v nejlepším smyslu slova – roztodivných lidí. No a když je člověk sám podivný, je mu mezi takovými jako mezi svými.

Takže těch plzní bylo fakt dost. Tomu odpovídalo nedělní ráno. Na šemíkovi jsem jel do krámu pro snídani a trpěl blbstvím. Nějak jsem bloudil mezi regály, co že to chci koupit, o pár chvil později už jsem řešil otázku, co tam vlastně dělám. Paní prodavačka byla neskonale trpělivá. Milí lidé u baziliky – asi věřící – také ohleduplně uskakovali, takže jsem nákup přivezl v pořádku.

Snídaně, relax, oběd, relax, káva, relax a pak jsme teprve šli do skal. Bez cajků, pochopitelně. Koordinace pohybů nebyla nejlepší, ale výčitky jsme z toho neměli. Vše se má dělat naplno. Když pracujete, tak pracovat, když lezete, tak lézt a když kalíte, tak kalit. Měl jsem tisíc důvodů vyčistit si hlavu, tak jsem to jednou udělal takovýmto způsobem. Proč ne…i když jsem tím zabránil své jemnohmotné rovině v růstu.

S Lubošem jsme šli do Malého Štolpichu a tam jsme se rozdělili. Já pokračoval do Sedla mezi Divočáky, vyšel si na Vilémovu a Švédskou věž, koordinace pohybů se opět vyladila, mozek se prokysličil a vrátil se ze stavu změněného vědomí do normálu. Večer padal na hory a já se rozhlížel ze Švédské věže. Následně jsem ji podešel a nadchnul se pro jednu z cest vedoucí k jejímu vrcholu z údolní strany. Brzy se sem vrátím! Ostatně, to je vlastnost každého správného bumerangu.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

DSC_1413 IMG_0029 IMG_0027 420 OLYMPUS DIGITAL CAMERA DSC_2984 (2) CIMG4880 IMG_0148 DSC_2436 IMG_0032 DSCN3931 IMG_0088 2

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement