MRTVÍ PTÁCI

aneb Cestou mrtvých bratrů….

Osmadvacátý květnový den měl od samého rána v sobě cosi zvláštního, jakousi předzvěst zážitků, které budou k mojí duši promlouvat jinak než obvykle a zanechají dojmy, jež mi budou ještě dlouho rezonovat v hlavě. Příslib mimořádného dne, ovšem
s varovným hlasem v podvědomí, že ta mimořádnost nemusí být nikterak radostná. Pamatuji si živě na vnímání lesa poté, co jsem v něm našel první mrtvolu. V člověku se probudí cosi, co ho o blízkosti smrti následně varuje, jakýsi radar, který sepne ve chvíli, kdy někdo jedny dveře zavírá a druhé otevírá. A nemusí to být jen lidé.

Parný den se rozhostil v našem kraji. Horký vzduch vanul nad lesy a nesl vzdálené hřmění, nad horami se sbíraly těžké mraky. Dusno. Jenže máte-li před sebou vidinu volného odpoledne i následné noci, stejně se necháte spolknout bučinami…

Stoupal jsem bezcílně od Hejnic k rokli Černého potoka s nejasným úmyslem, kam mě kroky zavedou a zároveň s neodbytným pocitem, že něco je špatně. Hlavou mi běžel smutný příběh, který jsem před necelou hodinou v Liberci na parkovišti prožil. Za jedním z aut ležel malý přejetý rehek a kolem poskakovala samička. Zoufala volala, vzdálila se jen na chvíli, kdy jsem se k mrtvolce ptáčka shýbl. Rehčímu klukovi nevyšla lekce létaní, maminka zcela v rozporu s názory těch, kdož říkají, že zvířata nemají rozum a cit, u něho truchlila. Parkoviště není pro učení letu malého ptáčete nejlepším místem.

Vzduch byl těžší a těžší, hřmění se míchalo se zpěvem ptáků a já si říkal, o co to mají ti ptáčkové lepší v lesích. Najednou přišlo rozhodnutí: zajdu k Polední stěně, na Polední věž a pak nějak vyvzlínám vzhůru do míst, odkud bude výhled a tam se ji jen tak tiše pobudu. Bouřkové mraky se blížily, ale bylo zřejmé, že přeletí hory a rozprší se až kdesi nad Frýdlantskem. Pohled od Polední věže vzhůru do masivu Pohovky byl lákavý: systém ploten, polic, stěnek a koutů, mezi nimi zelené plochy s vřesem, brusinčím a zakrnělými stromy. Nikdy jsem tudy nestoupal vzhůru, horolezecký průvodce nenapoví. Ale to přeci musí jít!

Za neustávajícího hřmění jsem se vydal do toho žulového bludiště nad hlavou. Čím výše jsem byl, tím prudčeji se plotny zvedaly a terén se stával nepřehlednějším. Po rukou mi lezli obří lesní mravenci, kolem hlavy neustále kroužil roj much. Triko se dalo ždímat, stejně tak záda mého batohu. Ve svislé spárce jedné z ploten jsem objevil první ptačí kroužek a několik pírek. Tak vida, ani tady to nemají opeření bratři snadné. I tady se bojuje o život.

Čím výše jsem byl, tím více bylo zřejmé, že dolů to už nepůjde a cesta odsud povede jen přes vrchol. Druhý ptačí kroužek – navlečený ještě na kosti – jsem našel na římse, po které jsem přetraverzoval vlevo a následně vystoupal do jakési jeskyně podobné té na sousední Polední stěně. Copak o to, jeskyně krásná, ale cesta z ní vedla po příkré plotně, jež tvořila jednu ze stěn. Na plotnu přiléhal nádherný lupen, který – být v jiné cestě – byl by lahůdkou pro každého lezce. Ovšem pod lupenem, ke kterému bylo třeba nastoupat, vzít jej za spoďáky, následně na sokolíka a pak překročit do zarostlé police, zela hlubina.

Musel jsem se pousmát myšlence, která mi proběhla hlavou: „Cesta mrtvých bratrů…“. Ano, tak bych nazval cestu, pokud bych jí dával jméno, a pohlédl jsem do dlaně na dva ptačí kroužky. Ovšem podstatné bylo odsud úspěšně zmizet….

O pár minut později jsem seděl na krásném balvanu, který logicky cestu uzavíral a hlavně představoval úžasné místo pro odpočinek vysoko nad údolím. I na něm – snad symbolicky – ležel ptačí kroužek, tentokráte červený. Takový jsem našel prvně v životě. Očima jsem ještě procházel výstupovou cestu z údolí, odsud vypadal strašidelně. Na vrchol Pohovky pak bylo už jen pár metrů zarostlou ukloněnou stěnou.

Zoufale mi chyběla voda, 4 litry jsem jí v tom parnu vypil a pořád jsem měl žízeň jako lachtan. Rozhodl jsem se, že na západ slunce kvůli tomu na vrcholu Pohovky nepočkám. Sestupoval jsem lesem k Pohádkovému sedlu, kde leželo ze žlutých růži vyskládané srdce a věnec, kolem svíčky. Zase připomínka smrti. Les se barvil
v zapadajícím slunci do oranžova. Žízeň nežízeň, přeci to přírodní divadlo neopustím před vrcholným okamžikem.

Stočil jsem tedy kroky ke Kazatelně a vylezl na její vrchol, odkud jsem sledoval slunce mizící v oparu nad obzorem. Cesta ztemnělým lesem do údolí byla ještě dlouhá, žízeň se takřka zhmotnila a pořád mi šeptala do ucha, že tady leknu. V dlani mi ale chrastily kroužky mrtvých ptačích bratrů – co ti by dali za to, kdyby měli žízeň. Ale oni už jsou pro tento svět minulostí….a já? Já žiju!

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0048 IMG_0032 DSCN3927 DSC_0293 OLYMPUS DIGITAL CAMERA a (17) IMG_0102 VIRB Picture IMG_0062 DSC_2618 DSC_2480 DSC_2352 DSCN4811

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement