SLIB, KTERÝ JE RADOST DÁT

aneb s Františkou ve skalách

Před pár dny, kdy jsem s mými kluky – Matoušem a Štěpánem – vyrazil do skal za mloky a lezením, zůstaly Františce oči pro pláč. Loučili jsme se s chuděrou nemocnou
v chodbě a bylo mi jí tak líto. Toužila jít do skal s námi, krokodýlí slzy se jí koulely po tváři a já zvažoval, jestli výpravu nevzdat. Jenže to by zase bylo kruté k natěšeným klukům. A tak jsem dcerce dal slib: „Jakmile se, Františko, uzdravíš a budeš se cítit dobře, vyrazíme spolu do Jizerek lézt. Jenom my dva, abys o nic nepřišla. A pak už zase budeme chodit všichni společně.“ Otřela si slzy a se staženými rty přikývla.

Výjimečně horký a suchý květen vstoupil do svého posledního dne a nazrál čas Františce slib splnit. Z práce jsem spěchal ke škole, Františku vyzvedl hned po obědě a nic netušící jsem ji dovezl domů. Čekal jsem, až se zeptá, co budeme dělat a jakmile jsem jí společné lezení nabídl, rozzářily se jí oči a radostí křepčila po domě. Než jsem připravil lezecké cajky do auta, měla Fanynka pro oba – aniž bych jí o to požádal – připravenou svačinu, vodu hned ve třech lahvích a v batůžku vše, co by mohla potřebovat. Pohladil jsem ji po vlasech a bylo mi dobře u srdce, jak je pozorná a ví si rady.

V autě jsme si povídali a myslím, že i ona vnímala ten luxus, že jsme si jen sami. Žádné švitoření dalších dětí a jejich vzájemný boj o pozornost. Vše se zklidnilo, zpomalilo. A ve mně se zpomalila, vlastně zastavila, krev. Pod Smědavou jsem znejistěl, jestli jsem vzal dětský sedák. Přibrzdil jsem, obešel auto k zavazadlovému prostoru a…..v batohu nebyl. Nechápal jsem to, vždyť jsem ho bral……nebo snad ne?! No asi nevzal, když mi to najednou tak naskočilo. Naštěstí jsem se dovolal Hamimu a ten nás spasil. Počkal na nás v Hejnicích a my si od něho dětský sedák půjčili.

Na nebi se začaly kupit první mraky, dusno a vedro bylo i tak stále k zalknutí. Stín nepřinášel žádnou úlevu, ale my se těšili a tak jsme si to sápali vesele ke Kohouťáku. Vnímal jsem Františčinu únavu, ovšem na nic si nestěžovala. Přesto jsem si přibral i její batoh a nechával jsem ji odpočívat kdykoliv chtěla. Nabídl jsem, že se můžeme otočit. Nechtěl jsem ji po nemoci uštvat. Fany to však odmítla, lezení se nemohla dočkat. Oběma se nám ovšem ulevilo, když jsme konečně vystoupali kolem Supí hlavy k nástupnímu místu do Hřebenové cesty na Kohoutí hřeben.

Pro Františčinu potěchu i jako poděkování za její trpělivost, jsem ji nechal „vyvést“ první úsek, do sedýlka pod spodní plotnou. Hezky se to pozorovalo. Zodpovědně postupovala vzhůru tu s větším tu s menším mým odstupem, jak bylo třeba jí být nablízku.

Pak už jsme se dali do vlastního lezení.
Plotny Kohoutího hřebene jsou pro děti velmi příznivé, sestup do druhého sedýlka už méně, ale i to jsme zvládli v pohodě. Františka krásně stoupala po jednotlivých úsecích a ani jednou jsem nemusel mít o ni obavy. Vždy jsme si pobyli spolu, rozhlédli se po kraji a zase jsem povylezl o stupeň výš, abych Fanynku dobral k sobě. Byla spokojená, klidná, ale vnímal jsem, že je čím dál víc unavená. Aby ne, bylo horko, vzduch se nehnul, i skála pod našila rukama sálala jako rozpálená kamna.

Na vrcholu, byť je z něj nádherný výhled, jsme se proto nezdrželi dlouho. Podání rukou, rozhlédnutí po krajině a poslech datla klovajícícho kdesi pod námi larvy z bukových kmenů, na víc nebyl čas.

Sestoupili jsme z náhorní strany a podél hřebene se vrátili k batohům. Františka vyexovala láhev vody, kam jen se to do ní vešlo?! Sebrali jsme modráka a už jsme švihali do údolí. I při sestupu jsme se potili, trika úplně mokrá. Plánovanou Supí hlavu jsme vynechali.

Poslední kilometr už jsem s Fanynkou nesmlouval. Posadil jsem si ji na ramena.
Spolu s mým i svým batohem představovala solidní váhu, ale už jsem ji nechtěl trápit. Vnímal jsem, jak se povoluje a těžkne, usínala. Skoro spící jsem ji předal do auta, umyl se v potoce, pozdravil bratra mloka a vydali jsme se přes hory zpět. Díval jsem se na ni a byl jsem za ty společné neobyčejné chvíle obyčejně rád…..

A mimochodem, ten dětský sedák přeci jen byl v autě. Vykutálel se z batohu pod sedačky…

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0112 IMG_0094 DSC_0134 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0037 IMG_0202 IMG_7465 IMG_0009 IMG_0071 IMG_0052 IMG_0092 IMG_0087 IMG_0097

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement