BOSÝMA NOHAMA

Nevím, kdy se to zlomí. Kdy se probudíme do chladných rán a hory se za celý den neprohřejí, ač do nich bude svítit podzimní slunce. A co teprve až se spustí deště, které jsme celé léto tam zoufale vyhlíželi. Odmyslím-li ale sucho, které letos obzvláště týralo jizerskohorské lesy, potom je třeba zaradovat se z babího léta, které na pár dnů zavládlo v Jizerkách. Za takových chvil, kdy se slunce opírá do lesnatých strání a kraj sálá teplem, je radost projít se po bučinách bos. Navnímat hory i skrze chodidla nohou, nabrat do sebe energii lesů a skal, jen tak se toulat, pociťovat vděčnost a uvědomovat si, jak málo k radosti ze života stačí.

Jsem rád, že skončily prázdninové měsíce. Proč, to jsem vysvětlil v předchozím článku a moc bych si přál, aby se návštěvníci hor probrali a spolu s tím pominul i důvod některým místům v Jizerkách se v červenci a srpnu vyhýbat. Ono chodit bos mezi odpadky je koledováním si o hnědé podpatky….Naštěstí dobré duše nevymřely, spoustu smetí zmizelo z hor už v prvních zářijových týdnech, kdy skončila invaze kobylek a život v horách se navrátil k normálu. Však si po těch čuňatech uklidíme, že?!

Vrátit se za ztichlých zářijových dnů do hor je malou velkou slavností. A protože půlka září přinesla dny s teplými rány, horkými dny, večery, kdy nepřichází ochlazení a nocemi jak někde ve středomoří, nechal jsem boty doma. Spolu s obuví jsem s sebou nevzal ani batoh, svačinu – však hlady neumřu, jen lahev s vodou, protože jsem věděl, kam mířím a že moc příležitostí napít se mít nebudu.

Plnou silou si to uvědomíte, když takto nalehko brouzdáte horami. Očima čtete více terén, protože bosé chodidlo není tlustá podrážka. Cítíte úplně jiné spojení s lesem, jako by do vás proudila jeho energie, jindy nehmatná, když jí to kvůli obuvi nedovolíme. Záda lehká, žádné cajky v batohu. I mlazinou se prodíráte snadno, žádná chapadla vás netahají k zemi. Dojdete ke skále vyhřáté jak kamna kdysi u babičky v chalupě. Krystal, o který opřete nohu, opravdu cítíte, možná až moc, ale krásně moc. I chůze po kmenu padlého bratra najednou přináší intenzivnější pocity než dusat po něm v pohorách.

Vždycky jsem chodil rád bos, od dětství. Mamka z toho šílela, připisovala to mé lenosti obouvat se. Stejné jsem to měl s oblékáním. Prostě pořád nalehko a bos. Možná za tím původně byla lenost vázat si tkaničky a ráno se balit jak cibule, pak se svlékat a večer zase navlékat do dalších vrstev, ale nakonec to vyústilo v užitečnou otužilost. Moc svršků opravdu mít nemusím a pocitem chladu zpravidla netrpím. Běhával jsem bos kolem domu, po loukách a lesích v okolí. Jednou, když jsem podědil odporné holčičí boty po sestřenici, bílé se zipem na nártu, hnusné škrpále, o kterých mi doma tvrdili, že holčičí vážně nejsou ( tak proč je tedy koupili sestřence, že….), jsem přišel domů ze školy v ponožkách. Ty bílé hrůzy jsem s velkým gustem přilepil do čerstvého asfaltu poblíž zásadské kaple a tam je nechal jako tiché memento, že tak úplně blbej nejsem a mám svoji klučičí hrdost. Vícekrát mi nic holčičího do šatníku ani botníku nepřibylo.

Skoro každý den, kdy odvádím děti do školky a školy, jdu bos. Ostatní školčata si mě prohlíží, kladou otázky svým rodičům, proč ten pán nemá boty. Říkám jim, že jsem chudej. Pak přečtu na nástěnce ve školce svým synům, že k obědu jsou netopýří hlavy, krokodýlí levá zadní noha, vosí zadky….to si zas ostatní rodiče pomyslí, že jsem blbej. Chudej a blbej…strašná kombinace, a co ty jeho děti….cítím tu jejich soucitnou lítost v zádech. Ale aspoň se i ostatní děti zasmějí….

Málo, pramálo toho stačí. V lesích stačí obyčejně být. Obutý nebo bos? Jak je libo. Jediné, co opravdu potřebujete, je mít na to čas. Udělat si ho a vyrazit. Stejné je to i s dětmi a rodinou. Potřebují šest párů značkových bot, oblečení jak ze žurnálu, hraček že ani nezavřete dveře jejich pokojíku? Ne, potřebují zase jenom ten váš čas a vaši účast na jejich dětství a prožívání. Být s nim, běhat společně po loukách a lesích, radovat se z pěkného kamínku, velké borůvky, listu poslaného po vodě. Nemusíte to dětem říkat, přejde jim to samo do krve – že málo materiálních věcí k životu potřebují a čím méně jich mají a vlečou je s sebou ( obrazně životem nebo skutečně třeba v batůžku na výlet ), tím svobodněji a radostněji kráčí. Není bohatý ten, kdo hodně vlastní, ale ten, kdo málo potřebuje…..

Mocní se nás snaží spoutat materiálními touhami, uvrtat nás do úvěrů a tím si nás ochočit. Infikovat nás strachem, že přijdeme o svou práci, tím pádem nebudeme moci splácet úvěry a co s námi bude?! Potom posloucháme jak ovce, marníme svoje životy prací bez smyslu pro nás samotné. Stavíme někomu jeho zlatý palác. Kupujeme si svědomí drahými dárky pro děti, na které nemáme čas. Od mala své ratolesti manipulujeme do činností, zájmů, kroužků a aktivit, které sice nepřináší dětem radost, ale mají je připravit na kariéru úspěšné šedé myši, co se bude drát někam na výsluní za penězi a mocí a jen se uštve prací. Vážně to tak chceme? Sorry, tímhle vlakem nejedu. Raději se s dětmi projdu po lese. Bos.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0069 101_0350 IMG_0144 DSC_0836 IMG_0080 IMG_0063 IMG_0092 102_2822 3 DSC_1396 101_0154 IMG_0032 102_0312

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement