HLAVA XXII

aneb po 22 letech na významně bezvýznamných místech

Podzim se vplížil do našich hor a já si tam pro něj doslova zajel. Ochladilo se. Probudil jsem se v podkroví, kapky deště bubnovaly na střechu a já pookřál, protože těch vyprahlých dní plných slunce už bylo dost. Ke zvláštně tajemné atmosféře Jizerských hor patří lezavý chlad podél potoků v roklích, cáry mlhy plující mezi a nad Poledními kameny, vítr lomcující vysokými šedými kmeny buků i zkřehlé ruce a pára od úst. Sedl jsem do auta a mizel nechat se spolknout lesy. Kupodivu ale dřív, než jsem z auta vystoupil, mě dohnaly úplně jiné vzpomínky – na dny plné slunce, vůně borových lesů a rozpálené pískovcové skály Českého ráje. Nevím, jak se ta myšlenka vloudila do hlavy, co ji přiválo. Nechal jsem ji ale protékat, převaloval se ze strany na stranu, z fragmentů se stávaly úseky, z úseků se tvořil celek. Příběh se poskládal jak Rubikova kostka a tak než jsem dojel na severní stranu Jizerek, uzrál v hlavě nápad: Až se opět vyčasí a pískovec oschne, zajdu se podívat na jedno místo mezi zcela bezvýznamné skály, kde se svým způsobem lámaly tři životy a jejich směřování….Kdy to bylo? Co na to HLAVA? 22!! Dvacet dva let…

Román Josepha Hellera Hlava XXII nemá s mým příběhem-nepříběhem nic společného. Jen číslovku označující takřka čtvrtstoletí, které uplynulo od doby, kdy jsem byl na Duhové a skalkách okolo ní naposledy. Jako kluk jsem neměl rád Český ráj. Už jsem to zmiňoval. Ovšem první lezení na laně jsem zažil právě v ne úplně oblíbeném Skaláku. Bylo to s parádně spravedlivou profesorkou ze střední, kvůli které ( a nejen kvůli ní ) jsem školu nenáviděl. Jsou to ale paradoxy….No nic, tenkrát nás se svým mužem vytáhla do pískovcových skal Českého ráje a protože nás chtěla utrápit ve škole pomalou smrtí a nehodilo by se jí, abychom se rychle zabili na nějaké větší skále, zamířili jsme právě k Prašivce, Zdánlivé a Duhové. Lezení by mě bývalo bylo chytlo na první dobrou. Tenkrát, jo, tenkrát mít lano a hlavně parťáka….lezl bych jak pavián.

KŘIŽOVATKA OSUDU ČÍSLO 1 mající souvztažnost k tomuto bezvýznamnému bodu ve Skaláku a zcela nicotnému v široširém vesmíru. Právě tady, mezi malými pískovcovými skalkami, přitom nadohled od velkých věží a také s výhledem k mému domovu, Černostudničnímu hřebeni uzavírajícímu pohled k severnímu obzoru, se mohla zrodit má lezecká vášeň. A mohl jsem být pískař. Jenže věci se nesešly tak, jak se měly sejít. MOHL JSEM SE TU NAJÍT, ovšem nenašel jsem se….

Něco ale zůstalo: paměť uložila okolí Prašivky a Duhové do šuplíčku jako vhodné místo pro bivak….jednou tam zajedu, přespím, počkám na východ slunce….a pak se zase pár let nedělo nic. Já i ta místa jsme si žili svým životem. Až přišlo léto 1996, KŘIŽOVATKA OSUDU ČÍSLO 2.

Tehdy jsem naplánoval čundr a kupodivu ne sám, jak bývalo obvyklé….jenže kam vzít holku, se kterou jsme byli úplně na začátku vzájemného poznávání?! „Tome, zamysli se! Aby tam došla, nebála se tam, nebylo to k dosažení za půl dne pochodu svižnou chůzí a s lezením po mokrých balvanech a přes vývraty….“ Tehdy se otevřel v paměti šuplíček s Prašivkou a Duhovou. Trefím tam? Asi jo, na místa mám paměť.

Jako by mě tam vedl radar. Lesy se trochu změnily, nějaké průseky přibyly, jiné pozarostly, ale neomylně jsem uhnul z pěšiny do prudkého svahu a po pár minutách už jsem se dotýkal mírně solivé stěny Prašivky. Nevyprávěl jsem tenkrát té holčině, kdy jsem tu byl poprvé a jak jsem se tu mohl najít. Místo toho jsem se teď a tady ztratil
v jejich očích, modrých, hlubokých. Strávili jsme u Duhové noc, z jejího vrcholu jsme sledovali svítání. Pozorovali jsme muflony pár kroků od nás, svázalo se tu dohromady něco, co vydrželo osm let….

Živě si pamatuji na to, jak jsem se díval od vrcholové knížky na Duhové k Černé Studnici a jejím lesům. Tam, kde hřeben tvoří mělké sedlo, jsou Berany a kousek pod nimi Zásada. A právě v tu chvíli, kdy jsem si připadal tak plný života, přicházel můj nejlepší kamarád z dětství na zásadském hřbitově na svoji OSUDOVOU KŘIŽOVATKU. I mě se týkala, byla jak jeho, tak moje – KŘIŽOVATKA OSUDU ČÍSLO 3.

Kamarádovi zemřela máma, rakovina ji sežrala a já asi měl na její pohřeb jít. Ale nešel jsem. Zažil jsem podobné ztráty nejbližších v dětství a tak mám, otlučený těmi ztrátami, ke smrti jiný vztah. Smrt jsou jen dveře do jiné místnosti. Je tomu tak? Není? Já věřím, že je. A že se jednou všichni zase sejdeme. A tak, jako bych každému člověku na světě sám řekl, ať na můj funus nechodí a raději ŽIJE, zmizí za tím, co má nejradši dokud dýchá, tak i já dal přednost intenzivnímu žití s krásnou holkou po mém boku před stáním nad rakví s bradou přitisklou na prsa a slzami v očích, truchlením pro někoho, komu v tomto životě už nepomůžu. Nevyčítám si to. Všem bych to tak doporučil i pro chvíli, kdy sám budu klesat do rodinné hrobky…. Popřejte mi šťastnou cestu, to bohatě stačí…

Ve stejnou chvíli, kdy kamarád koukal do útrob hrobu, jsem já intenzivně prožíval zamilovanost, o to silnější, jak pocit smrtelnosti rezonoval v mojí hlavě. Té holce sedící se mnou na vrcholu skály, jsem o pohřbu neřekl. Díval jsem se vpřed, těšil se na dny příští, ale jedna věc mi unikla – podívat se i vedle sebe. Kamarádově mámě nebylo pomoci, ale možná jsem tam měl být, po boku kamaráda. Pro něho a kvůli němu. A možná že právě v tu chvíli se ve svém životě ztratil on. Neprošel tu křižovatku směrem, který bych dokázal já sám pochopit, odbočil do jakýchsi bažin, které ho přivedly až ke ztrátě jeho víry a dosavadního způsobu života včetně všech jistot, které mu i po smrti mámy zůstávaly. Ale to je jeho cesta, po které kráčí…

Uteklo 22 let a myslím, že za celou dobu jsem si na Prašivku, Zdánlivou a Duhovou nevzpomněl. Stačil ale přejezd Jizerek za deštivého dne, který člověka nutí obracet se do svého nitra a najednou tu byla potřeba ta místa zase navštívit.

Za další tři dny, kdy nebe bylo zase modré a krásný podzimní den se rozhostil nad Skalákem, jsem se blížil k těm nevelkým a absolutně bezvýznamným skalám. Bezvýznamným? Lezecky ano, ale co se mého života týká, děly se tu věci, které určovaly na dlouho mé další směřování. Kdo by to byl řekl, že tady, na hřbítku mezi borovicemi, s výhledem na pískovcové skalní věže i k domovským Jizerkám, je snad kdesi pod borovým jehličím křižovatka, ve které se dá ztrácet i nalézat.

Velmi výrazně se změnil můj život za 22 let, po které jsem tu nebyl, ale když jsem se vrátil, měl jsem pocit, jako by to bylo včerejšího večera, kdy jsem tu posledně psal svoje jméno do vrcholové knížky. I ta je jiná. Člověka občas napadnou myšlenky COBY KDYBY….právě tady jsem dvakrát mohl dát svému životu zcela jiný směr. Ale nemá žádný smysl se v tom babrat. Den po dni náš život plyne a každý den stojíme na spoustě křižovatek, aniž bychom si to uvědomovali. A protože můj život doplynul do stavu, ve kterém je a jsem za to vděčný a rád, potom musím říct, že tehdejší rozhodnutí byla správná a vše je, jak má být.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_20160421_173822 IMG_0030 DSC_2656 IMG_0007 IMG_0046 IMG_0069 IMG_20160421_164514 OLYMPUS DIGITAL CAMERA DSCN3845 100_1299 OLYMPUS DIGITAL CAMERA 100_2089 102_2684

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement