NÁVRAT NA OSTROV

aneb rozloučení s létem a pískem mezi prsty bosých nohou

Jestliže víte, že se něco příjemného chýlí ke konci, zostříte všechny smysly a veškerou svou pozornost upřete k tomu, abyste co nejintenzivněji ty vzácné chvíle prožívali. Snažíte se navnímat a v paměti si uchovat každý detail tak, aby nic nebylo zapomenuto. Každý strom, všechny skály v dohledu a hlavně dětské hemžení kolem nich, vše stojí za vaše soustředěné sledování. Ty okamžiky se už nikdy nevrátí. Prožijete si je naplno a potom je uložíte do paměti jako do šuplíku, který otevřete ve chvíli, kdy vám bude ouvej, abyste se potěšili vzpomínkami na dny, pro které má smysl žít. Zůstanou tam navždy, pokud je další z otřesů mozku, stařecká demence nebo ten němčour, co schovává věci, nerozpustí v široširém časoprostoru.

První zářijový víkend byl zlomovým v mém pojetí pracovního roku. Poslední celý volný víkend až někdy do jara. I kdyby lilo, mrzlo nebo padaly z nebe mrtvé žáby, bylo nezbytně nutné vyrazit někam, kde pozitivní energie pluje mezi lesy a dovolí nám cítit se svobodnými. Dobře by nám bylo v našich Jizerkách, ale ty zvládneme navštěvovat i za volných odpolední postupně se krátících dnů. Navíc lezecká sezóna na žule není nikterak časově orámována. Pro poslední vícedenní výpravu roku jsme tedy zvolili místo osvědčené, svou atmosférou pro lidi našeho ražení jako stvořené, pohříchu zdaleka ještě ne tak námi probádané, jak by si zasloužilo. Ostrov. Údolí uprostřed lesů a pískovcových skal, kde je radost utratit to nejcennější, co máme. Náš čas.

Mělo nás jet víc. Ale jak už to s rodinami, kde jsou malé děti bývá, těsně před cestou někdo onemocní. Tentokráte schvátil zlý moribundus Luboška. Není mu ani padesát a tak má Kristýnka kolem něho co skákat. Toho kojení a přebalování…Nelze se jí divit, že když je hošíček chabrus na kdejaký orgán, raději ho nechá doma v teplíčku. Prostě Lubošek s Kristýnkou museli zůstat doma. Ani Jindroušovci nevyrazili do prosluněných lesů a vyhřátých skal. Proč? Nevím. Ale ono nám to někdy vyjde a pojedeme společně.

Každopádně plánovaní kumpáni odpadali jak mouchy, ale my to nevzdali. Odměnou za výdrž a za tradiční pakárničku s balením, kterou musí většinou vybojovat Evička, neb já se šikovně ztratím jakoby chystat lezení, nám bylo 48 hodin společných intenzivních zážitků, které bych si vážně přál nikdy nezapomenout. Procházky, lezení, houbaření, svlažení hrdla v hospůdce při poslechu kapely Gorily v mlze, jejíž domovinou je nedaleká Tisá….a zase lezení a toulání…

Přidám-li k tomu takřka božskou nepřítomnost mobilního signálu, neboť tento Ostrov vlny mobilních operátorů neomývají, odložení hodinek a možnost vnímat pouze krajinu a sebe navzájem, je více než zřejmé, že se sem opět vrátíme. Nebude to letos, bohužel. Ale jak známo, na to, co stojí zato, se vyplatí počkat.

Doufám však, že děti si z toho všeho našeho konání už teď něco odnesou. Nechci hledat nějaký hlubší smysl v lezení, protože smysl má především život sám. Ale jistou etickou kultivaci v sobě to hlouzdání po skalách nese. Učí věřit si navzájem, spolehnout se na sebe i přijmout odpovědnost za ostatní, přát si, odhadnout své síly a nelhat si do kapsy, pokud už na něco nestačí. Poděkovat si a podat ruku. Těžké je mluvit o tom s dětmi, když jim pumpuje v žilách adrenalin a čokoláda po slanění je nabije energií. Ale pohled na to, jak kluci galantně pomáhají mamince překonávat balvany a padlé kmeny na stezce ze skal a jak Fanynka, dobrá duše, bdí nad bratry, kteří kde můžou, tam nějakou lumpárnu vymyslí, mě naplňuje optimismem.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0128 DSC_0306 PENTAX Image 100_3699 IMG_0141 IMG_0062 IMG_0280 420 IMG_0092 IMG_0076 IMG_0015 IMG_0002 DSC_2714

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement