OSTROV – POSLEDNÍ ZTROSKOTÁNÍ

Nošením dříví do lesa je opakování slov o tom, jak vlídné říjnové dny jsme před aktuální proměnou počasí – nutno podotknout, že k normálu odpovídajícímu ročnímu období – mohli prožívat. Pestré barvy, nejrozličnější vůně, každodenní jemné proměny lesů. Co to šlo, brousil jsem Jizerkami, je to jejich čas. Ale mezi jizerskohorské toulání jsem vklínil jeden den, kdy jsem změnil teritorium. Vrátil jsem se na ostrov, tedy do Ostrova.

Začátkem září jsme se ženou a dětmi v Ostrově prožili báječný víkend. Tehdy, když nastal čas loučení a odjezdu domů, rozloučil jsem se pohledem s tímto mimořádně krásným kouskem světa. V duchu jsem si říkal: “ Tak zas někdy s příchodem jara nebo
v létě…..“. Usmálo se na mě ale štěstí, nečekané volno se sneslo z nebe jako jeden
z padajících barevných listů. Všední den. Děti ve školce a ve škole, žena v práci, kamarádi rovněž bez šance připojit se ke mně.

Sedl jsem do auta a vyrazil. Není to plýtvání časem a naftou, jen na otočku si takhle sám jet přes sto kilometrů na výlet? A víš co?! Není! Nejsem pták, abych mohl během chvíle přeletět nad celým krajem a i cesta může být cíl. Vidět říjnovou krajinu nejen u nás
v Jizerkách, ale i dál….Poklidná hudba, žádný spěch a silnice lemovaná barevnými stromy, pestrobarevné lesy nejprve Černostudničního hřebene, potom Lužických hor a pořád dále k západu…už jsem si byl naprosto jist, že jsem udělal dobře, když jsem se rozhodl jet. On totiž ten osamocený výlet zase umožňuje něco jiného, než být s někým. Myšlenky vám tečou hlavou, nemusíte reagovat na nikoho a na nic, na co nechcete. Není to ani lepší, ani horší, jen jiné.

A když potom vystoupíte z auta na oblíbeném místě a můžete vypustit i soustředění na řízení auta, obklopí vás všeobjímající klid a mír. Už dlouho jsem si tak silně neuvědomoval absolutní zklidnění v duši. Mobil, ten placatý černý hajzl, marně hledal signál, s gustem jsem se nad tím pousmál. Stromy šuměly mírném vánku, vzduch voněl a živáčka jsem nezahlédl. Vyšel jsem od auta přeš liduprázdný kemp směrem ke skalám, kde jsme minule s Evčou a dětmi lezli. Ruce v kapsách, nalehko. Věděl jsem, že žádné velké lezení nebude, ani o něj nešlo. U dřevěné ohrady, od které už je nádherný výhled
k pískovcovým věžím, jsem se ale otočil. Stejně klidným krokem, jako jsem došel sem, vrátil jsem se k autu přeci jen pro lano, lezečky a sedák. Žádné sakrování, že se vracím, žádný spěch, jen poklidné rozhodnutí. Čas nade mnou ztratil absolutně svou moc.

Byla to dobrá volba, vrátit se pro základní lezecké cajky, znám se. Lezení není mým smyslem pohybu v krajině, ale výhledy, ty lákají. Jdu a najednou stojím pod věží, jejíž vrchol ční nad korunami stromů. To musí být výhled! Zatoužím rozhlédnout se po krajině z jejího temene. Nahoru to vždycky nějak jde, jenže dolů by to mohla být potíž. Přesně proto jsem se k autu pro lezecký bágl vrátil.

Proplouval jsem mezi stromy, balvany a skalami, bez cíle, bez mapy, bez pojmu o času. Kde jsem pocítil chuť a uviděl možnost vylézt si k lákavému vrcholu, tam jsem to udělal. Žádné těžké cesty, všechno takové to lezení, kam bych vzal děti. Zapadalo to do poklidu dne.

Kroky mě zavedly až do sousedního Německa, což
v Ostrově není žádný ani vzdálenost. Najednou stojíte před rozcestníkem, který je
v němčině. Po hraně srázu lemujícího údolí jsem došel až
k věži, jejíž jméno neznám, ale cesta k vrcholu byla zřejmá.
Z levé strany na předskalí, překročit do komína mezi dvě štíhlé věžičky a rozporem na vrchol. Dolezl jsem na předskalí a najednou se mezi věžičkami vyloupli dva lezci, kteří postupovali výrazně těžší cestou
z údolní strany. Němci. Pozdravili jsme se a já jim dal přednost, zasloužili si ji. Sestoupil jsem pod skálu, chvilku je pozoroval a pak se vydal prudkým svahem do údolí.

Nastával čas k návratu, nebe začínalo tmavnout a já chtěl stihnout ještě děti, než půjdou spát. Neměl jsem pocit, že tu musím ještě něco stihnout. Co jsem si chtěl prožít, to jsem si prožil, odkud jsem se chtěl rozhlédnout, rozhlédl jsem se. Ještě jsem prohodil pár slov s chlapi, co odpočívali po kosení louky pod lesem a zamířil k autu. Okysličený, odpočatý mentálně a příjemně unavený fyzicky jsem zase zapadl do sedačky, pustil audioknihu, drapl se volantu a mazal domů. Myslím, že toto nečekané ztroskotání, chtěné a mimořádně příjemné, bylo opravdu posledním letošním OSTROVNÍM. Beze slov jsem za něj poděkoval….

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0002 IMG_0060 Fotografie-0007 IMG_0020 IMG_20160421_160932 100_1083 VIRB Picture IMG_0106 100_3657 IMG_20150110_142545 IMG_20160421_194209 IMG_0024 100_3698

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement