STOTUNOVÉ DROBKY

Je pár jizerskohorských bašt, jejichž návštěva přináší mimořádné potěšení i zážitky. Každý má takové „svoje“ skály. Jejich vrcholy většinou plují nad lehce se pohupujícími a vlnícími korunami stromů a otevírá se z nich pohled do údolí. A nebo to jsou skály, ke kterým se vážou mimořádné příběhy z historie lezení v Jizerkách či vlastní hluboké prožitky, které nikdo jiný nemůže pochopit, protože, jak se říká, nechodí ve vašich botách.

Jizerské hory ale nejsou oblastí několika málo vyhlášených „erbovních“ skal, ukrývají nespočet dalších věží a věžiček, skal i skalek a balvanů, jejichž umístění i tvarová rozmanitost derou dech. Všichni, kdo po Jizerkách nejen lezou, ale i se jen tak toulají, to ví. Kdo má přirozenou touhu svůj oblíbený kraj načíst do hloubky, je občas dohnán pocitem, že je třeba zajít do míst, kam tak často jeho kroky nemíří. Už dopředu je sice zřejmé, že to bude předpokládat štrachání se stráněmi, překračování padlých bratrů stromů, nohy propadající se do puklin zavátých bukovým listím i nejistý výsledek nalezení těch odlehlejších skal ( pokud si tedy nenecháte kazit hledání navigací ). A také, že pokud už na temeni některé z takovýchto skalek pobudete, zřejmě neuvidíte dál než pár metrů do hloubi lesa. Mělo by to snad vadit?!

Říkám takovým skalám „stotunové drobky“. Jsou roztroušeny všude možně a čím více zase hory zarůstají lesy – a zaplat pán bůh za to – , stávají se hůře a hůře dohledatelnými. Jasně, že co pro někoho znamená hledání, protože do oněch míst příliš často nezabrousí, to je pro druhého prostředí známé jak deska štamgastského stolu v oblíbené hospůdce. Ale přeci jen, dle zápisů ve vrcholových knížkách skalek, za kterými jsem se vypravil, tam příliš lidských duší často nezavítá.

Za dne, kdy byla cítit voda ve vzduchu, ale mraky pluly rychle nad krajem, jsem se vydal za stotunovými drobky do těch partií Stržáku, kam skoro nikdy nemám tu opravdovou chuť dojít. Průchod z Hemmrichu mi totiž přijde zdlouhavý a zároveň tak líbivými místy, že se pokaždé zaseknu někde blíž….šel jsem na to tentokrát tedy odspodu.

Omechované balvany s pírky potrhaných ptáků, kteří nestačili prchnout před dravci, sojčí doprovod, rozhlížení se po strmých stráních a každých pár metrů hledání další cesty, odhady směru k té či oné skále. To byl program na zhruba čtyři hodiny, po které jsem se Stržákem pohyboval.

Několikrát jsem si opakoval, že sem se vrátím. Třeba na Pyramidu a její předskalí, do míst, která jsou z pohledu jizerskohorské estetiky dokonalá. Na vrcholový blok jsem si bez jištění a za postupně houstnoucí dešťové přeháňky netroufl. To Puklou jsem ještě stihl za sucha. Kaplička mě dostala porcelánovým jednorukým Ježíšem na svém vrcholu – spolu s okolními ponurými lesy to vyvolávalo velmi zvláštní pocity a mrazení v zádech. Na Javorové věži jsem se ocitl poprvé, stejně tak na Morousovi, byť jsem kolem něho párkrát prošel.

Cestou zpět do údolí jsem se ještě zastavil na Pralince. Nebe se zatáhlo a spadlo pár kapek. Varování. Protože mi ale další kapka na nos nespadla, byť jsem s obličejem otočeným k nebi zkoumal blížící se šedočernou stěnu, rozhodl jsem se, že si na Pralinku vylezu. Ve chvíli, kdy jsem se zapisoval do její vrcholové knížky, spustil se slejvák, jako by mi někdo kýbl vody nalil za krk. Rychle uklidit knížku a dolů….rychle dolů….no, koukal jsem ze strany na stranu, vrcholový balvan se proměnil v kluzkou zelenomechovou past. Zkusil jsem to zleva, zprava, nohy mi jely okamžitě dolů jak po klouzačce. Je to divné vězení, stát na malém vrcholku skály, být máčen podzimním šplachotem a toužit po rovné zemi snad jen tři-čtyři metry pod sebou. Nakonec jsem zul boty a naboso to ještě šlo….ulevilo se mi, ale potížím nebyl konec, ono nasoukat mokré nohy zpět do bot také není hitparáda. Dokonce jsem zauvažoval o navázání na svou tradici bosých výletů. Ale země studila tak, že mě to přešlo skoro současně s tím, jak mě to napadlo. K autu jsou došel durch. Zatopil jsem si, pustil hudbu a stěrače a také ofuk okna, protože jsem musel připomínat pojízdnou saunu.

O tři dny později už se na mě slunce smálo nad Rudolfovem. Za barevného říjnového dne jsem si vyšel k Borůvce a na Hřebenovou stěnu. Borůvka mi svým tvarem Pralinku připomněla, ale byla ke mně laskavější, její žula sálala teplem – předzvěst nastupujících exkluzivních jizerskohorských dní.

Užijte si je tak, jak to i já mám v plánu.
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0206 IMG_20161007_135122_resized_20161008_092516608 (2) IMG_0077 IMG_0014 DSC_0188 IMG_0018 IMG_0005 479 DSC_1431 IMG_0072 IMG_0046 IMG_20160421_185954 OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement