TÁTA SE SYNY NA SUPÍ

Dva po sobě jdoucí slunečné říjnové dny jsem věnoval návštěvě barevných bučin a jejich skal v úbočí Klínového vrchu. Pokaždé, když jsem tu, stavím se na jedné z mých nejoblíbenějších skal, na Supí hlavě. Osmého října jsem si na jejím vrcholu pobyl sám a tiše sledoval barvící se lesy na všechny strany od ukloněného skalního temene. Lehký větřík pofukoval mezi korunami buků, nosil jejich listí a ptačí zpěv se střídal s ťukáním do bukvic, které ještě na některých bucích zbyly. Hned následující den jsem se na Supí vrátil s mými syny. Ptačí zpěv tak vystřídalo jejich švitoření a smích.

Kluci už delší dobu touží vylézt si Kohoutí hřeben, jako jejich sestra. Ovšem když je při lezení jeden dospělý na dvě děti, není Kohouťák ideální. Jedno z dětí by muselo čekat pod nástupem nebo je sedlo od sedla tahat na půli a konci lana. Zvolili jsme proto raději nedalekou Supí. Chcete-li po dětech, aby seděly na místě a čekaly, můžete se spolehnout, že to splní. Ovšem vydrží to maximálně třicet vteřin. Prostranství nad Severní stěnou Supí hlavy je ale bezpečným místem a po celou dobu, co s jedním
z trpaslíků lezete, máte přehled i o druhém. Vzájemně se vidíte i slyšíte.

Stoupání z údolí ke skále se neslo ve znamení údivu nad vysokými buky, obřími choroši a takřka už rituálním dohadováním mezi kluky, kdo bude lézt první a kdo naopak první slaňovat. Hoši se nakonec dohodli. Matoušek poleze za mnou jako první a naopak Štěpánek se mnou první slaní. Hoši zatím nedomýšlí nepoměr v tom, jak si kdo dlouho na vrcholu pobude. Osobně bych to volil tak, že kdo první stane na vrcholu, rovněž první slaní, ale tiše jsem se radoval, že se hoši domluvili a nevstupoval jsem jim do toho.

Matoušek proplul stěnou ve svém stylu, tedy – v dobrém smyslu slova řečeno – vyčůraně. Nikde se nenadřel, všude se rozhlédl, našel chyt či stup a vyvzlínal si
k vrcholu. Přehoupl se přes hranu vrcholového bloku a očka mu zasvítila nad tou nádherou. Bylo krásné ho sledovat, jak se tiše rozhlížel z vrcholu. V tom jeho poklidném pozorování lesů jsem se náhle uviděl. Mít tak já kdysi možnost takhle s tátou lézt….nebyl ale čas na myšlenky, sestoupil jsem za Štěpánkem, navázal jej a vrátil se na předskalí, odkud jsem jej jistil. Přeci nebudeme rybařit! Když lézt, tak s horním jištěním.

Štěpánek tradičně volil trochu jinou strategii, silověji vzhůru, co nejpříměji. V tom jsou hoši rozdílní. Oba svou cestou, svou přirozeností a tak, jak jim to vyhovuje. I Štěpánek dolézal s úsměvem, na vrcholovém bloku se zasnil, že jsme na místě, o kterém skoro nikdo neví. Podali jsme si ruce a jen tak seděli společně na vyhřátém vrcholu sludujíce slunce klonící se k západu.

Táta musí také vždy myslet na to, že kluky dožene hlad. Maminka upekla klukům buchtu, červená jablíčka, která jsme společně očesali, chutnají na takové místě nejlépe. Zastavil bych čas, vše bych si chtěl pamatovat a rovněž bych si moc přál, aby se to vepsalo klukům do jejich srdcí…. Nebe tmavlo a byl čas vrátit se do údolí. Slanil jsem s kluky
v náručí a jakmile jsme uklidili lezecké cajky, začalo jejich další dobrodružství, na které se těšili. Čelovky na hlavu a temným lesem do rychle tmavnoucí rokle, cestou necestou, přes balvany, houštím, po splazech zapadaných bukovým listím.

Jsou prostě v životě chvíle, které hrají na všechny struny vašeho srdce. Pobýt se svými syny v místech, která máte nejraději a vidět, jak nasávají do svých dětských dušiček všechny vjemy z hor i lesů, lezení a času s tátou, potom se přibližujete k odpovědi na otázku, jaký smysl má život.

S přáním klidu a míru v srdci Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0010 IMG_0004 Fotografie028 IMG_0010 IMG_0028 IMG_0064 IMG_0029 IMG_0006 DSC_0193 IMG_0057 IMG_0023 IMG_20160421_195726

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement