PLAVBA JIZERSKOHORSKÝM KORÁBEM

Přesně v den, kdy se barevný říjen lámal do své poloviny, jsem se vydal na plavbu žulovým KORÁBEM. Jizerskohorské moře bukových lesů k tomu vybízelo, vlnilo se
v nezvykle teplém větru, vzduch měkce voněl a probouzel vzpomínky, kupodivu ale ne na šťastné chvíle v podzimních horách. Vzpomínal jsem naopak na dny, kdy jsem se
- vůl jeden pitomá – nechal spoutat. Přemýšlel jsem o podobných vzácných okamžicích, které jsem promarnil v zaměstnání, prací pro čísi blaho a zisk, oči jen smutně stáčel
k horám s vědomím, že až se vyhrabu po konci pracovní doby ven na ulici, místo jásavých barev krátkých podzimních dní, pohltí mě už jenom tma rychle přicházejících večerů.

Jo, byl jsem debil. Zodpovědný, pracovitý blbeček, který obětoval práci víc, než musel. Ovšem je to už dávno a škody, které jsem na sobě napáchal, nebyly dlouhodobé. Své blbství jsem si totiž uvědomil brzy. Přesně vím, kdy to bylo. Díval jsem se z okna té okázalé budovy s fasádou obloženou pískovcem, mramorovými schodišti, obřími dubovými dveřmi a prvorepublikovým masívním nábytkem. Ten dům budil úctu a respekt, ale panovalo v něm neměnné klima. Ať mrzlo až praštělo nebo se vzduch tetelil letním horkem, uvnitř bylo pořád stejně. Stál jsem u otevřeného okna, snažil se zachytit trochu jarního vzduchu a sledoval poštolku hnízdící ve výklenku protější budovy. Seděla na vejcích a takřka se nepohnula. Říkal jsem si, jak ji to hrozně musí nebavit, jak by chtěla někde volně létat, ale nemůže. Jako já. Ale zatímco ona měla ušlechtilý důvod, vysedět a odchovat mladé, já si jen nechal přistřihnout křídla pocitem, že to tak má být, že když se vychodí škola, má se nastoupit do zaměstnání a v něm budovat svoji pozici, kariérní růst, blablabla, nesmysly….

Proč bych nemohl zmizet do lesů lemujících obzor? Kdo říkal, že tu musím pracovat? Jaký smysl to má, škrábat se někam v hierarchii firmy a čím výš se vydrápat, tím víc přijímat chování predátorů? Jaký smysl má vůbec ta práce, kterou dělám? Kdo v ní vidí prestiž? A k čemu jako ta prestiž má být? Na koho má udělat dojem? Souzní to s mým svobodně založeným srdcem? Je mi tu dobře? Vážně to tak chci den po dni, rok po roce? Utratit takto život, zaprodat jej za luxusní byt, drahé auto, oblečení respektovaných značek, drahé hodinky, večeře v těch správných restauracích? A pak si najít náročnou ženu, které tento styl bude vyhovovat a jak s jídlem poroste chuť, poroste i tlak na to, abych vydělával víc, dral se do vyšších pater, setkával se
s „důležitými“ lidmi, vše dělal zištně s myšlením hráče šachu, který uvažuje o několik tahů napřed? To bych fakt chtěl? Milí zlatí, HOVNO!

Nebylo na co čekat. Načetl jsem kolektivní smlouvu – však mě učili, abych byl mazaný. Našel jsem si v ní to svoje a podle toho se zařídil. Začala válka nervů, ale posilovala mě vzpomínka na poštolku. Trpělivě jsem seděl a čekal, pro vedení neviditelně taktizoval, chvílemi vypadal jako bezmocný drobeček na pokraji sesypání, uvnitř ale motivovaný, soustředěný a chladnokrevně čekající. Můj den nadešel. Měl jsem si dojít pro trest, ale úlohy se obrátily. Z ředitele byl učedník vyškolený někým, kdo vypadal tak odevzdaně. Na ulici jsem vyšel jako vítěz. Druhý den už jsem do práce nemusel, v kapse pět platů odstupného. Nadechl jsem se a kromě voňavého vzduchu ucítil i znovu nabytou svobodu. Tehdy jsem si dal předsevzetí, že už mě nikdy nikdy nespoutá. Že chci žít, vidět přírodu měnit se napříč ročním obdobím, chci mít čas na své zájmy, navštěvovat oblíbená místa, jen tak se toulat a prožívat dny, kdy nemusím nic a mohu vše.

Jasně, i teď si někdy připadám spoutaný, když přijdou horší dny. Ale hranice svobody je neúměrně blíž, než jsem zažíval tenkrát, dokud jsem neprocitl. Nejde být jen hlavou
v oblacích, zejména pokud máte rodinu a chcete, aby se měla dobře. Máte zároveň možnost ukazovat dětem život tak, aby zcela přirozeně přišly na to, že dát se spoutat není cestou ke štěstí.

Dlouho jsem nebyl na Korábu a nedržel v rukou jeho obří vrchovou knížku, která na první pohled prozradí, že je zde už z dob, kdy jste jenom koukali vpřed a neotáčeli se za sebou. Předlouho je na Špičaté věži rezavý kruh. Pár z bukových obrů, které jsem si
z těchto míst pamatoval, leží padlých na podrostu. Čas běží, život plyne jak voda
v jizerskohorských potocích a každý člověk je jiný. Někomu přináší uspokojení posadit se do nového auta, jiné stejně potěší usadit se na vrcholu Poustevnického masivu či na jmenovaném Korábu a tiše sledovat okolní hory, přemýšlet si jen tak uprostřed nádherných lesů, kam naše plavba míří a jestli je náš koráb pevně zbudován nebo jej
- jakožto vratkou skořápku – pošle první vlna ke dnu. Promyslet, kam chceme doplout, co je naším cílem. Každému co jeho jest, ale je dobré míti na paměti, CO JE ZA JAKOU CENU A ČÍM PLATÍŠ.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

SAM_1242 100_3720 IMG_0009 20170415_125421 IMG_0208 IMG_0063 IMG_0085 IMG_0021 IMG_0102 DSC_2676 IMG_0127 DSC_0027 OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement