2019 A ZNOVU DO HOR aneb Yokina není zas tak blbá

Třetí lednový den. Venku bílo, chvílemi přeháňky hustého sněžení, v mezičase mezi nimi se otevíraly pohledy na úpatí jizerskohorských kopců, vrcholy schovávala hustá šedá mlha. Otázka zní: „Co s tím?!“ Odpovědí je několik. Náš milý Nosorožec, se kterým Luboš sdílí stůl i lože, řekl: „Sorry, nejdu…je hnusně…“. Luboš kupodivu
neremcal: „Kam to vezmeme?!“ Pancho vesele poskakoval a těšil se na procházku do hor. A Yokina? Ten psí lempl? Buď ji varoval nějaký devátý psí smysl nebo prostě není až tak blbá, jak vypadá. Ne a ne ji dostat ode dveří. Pořád se vracela domů jak Lassie, kňučela, vrhala pohledy, že by se šutr ustnul. Já ne.

Kráva jedna psí. Kvůli ní mi Luboš s Panchem zmizeli a když jsem tu blbotku přesvědčil, že jdeme, museli jsme hodně přidat do kroku. Zahřáli jsme se, bunda šla dolů a do batohu. Za chvíli vánice a bunda zas na sebe. Mašírovali jsme si to už všichni společně Malým Štolpichem vzhůru. „Uděláme hore zdar na Štolpišské plotně, ne?!“ ptal jsem se Luboše. „Pffff, tím bordelem se tam hrabat?!“ Odpověděl Luboš a raději pokračoval dál. U Divokého okraje jsme se rozdělili. Já se rozhodl pro horezdar si tam vylézt. Luboš opět dělal, že neslyší. Říká se, že psi jsou takoví, jakého mají pána, není tedy divu, proč se Yokina nepředře a žere to, co žere.

Do Divokého okraje jsem se pustil sám. Cesta by se mohla jmenovat Bludička. Hrabal jsem se ke skále a při jejím levém kraji jsem stoupal vzhůru až tam, kam mě sníh, led
a klouzající podrážky pustili. Bez jištění pochopitelně nedošlo na naši oblíbenou spáru, šlo jen o to, dostat se na vrchol. Musel jsem uhnout vlevo, jakýmsi koutem ke vklíněnému balvanu. Tady se ukázalo, že lenoch se nejvíc nadře. Batoh jsem totiž měl na zádech, abych se pro něj nemusel vracet k cestě, když plán byl pokračovat do Sedla mezi Divočáky. Jo, jenže s báglem jsem se pod balvanem nemohl protáhnout. Přes něj to nešlo. Klouzal jak ku*ev sedm. Takže jsem procpal batoh skulinou pod šutrem a proplazil se za ním. Ocitl jsem se v krásné žulové sluji a tou jsem lezl po solidních stupech do zasněženého borůvčí a tím na vrchol.

Nahoře by byl pocit dokonalý, kdybych viděl, že na vrcholu jsem. Rozpoutala se totiž jedna z bílých smrští. Na krok jsem neviděl, a tak jsem čekal. Za pár minut se bílá tma přehnala, aspoň jsem poznal, kde jsem. K vrcholovce Divokého okraje jsem musel pár metrů sestoupit. Pak jsem jako divočák proryl zmrzlé borůvčí, našel vrcholovou skleničku s rezavým víčkem a v ní vrcholovku. Horezdar. No to je slááávy! Ve skutečnosti mi to bylo buřt, spíš jsem začal řešit, jak odsud. Přístupovku na vrchol jsem si uklouzal při příchodu, byla hladká jak Lubošova hlava zevnitř, tam se nic neudrží. Musel jsem tedy slanit a pak zase pracně sápat vzhůru, najít stopy Luboše a psů a za nimi mazat mezi Divočáky.

Luboše jsem našel u vatry jak prase. Hřál se s Yokinou u třícentimetrového ohníčku. Pak snahu rozdělat oheň postupně vzdával. Já zase vzdal záměr vylézt na Vilémovku. Jeden led to byl, bez jištění a bez parťáka zabývajícího se radši ohněm, by to bylo až zbytečně o držku. Na Švédskou jsme také nešli, protože se čerti ženili a Yokina chrastila zuby. Dámičce byla zima. Zahájili jsme sestup a asi v půlce klesání se oblačnost roztrhala. Wole! Teď by byl výhled z vrcholu! Ale vracet se nebudeme. Místo toho zajdeme na Gregora.

Snad jen proto, že Luboš tuto skálu pojmenoval a udělal na ni cesty, se rozhodl, že na Gregora také vyleze. Vyštrachal se na vrchol náhorkou a ke knížce že bez jištění nejde, nepadá moc rád a schránka s vrcholovkou v ukloněné plotně asi dva metry pod temenem skály si o tlamu říkala. Prej abych Luboše zajistil. Ať obhodím lanem buk, udělám dračí smyčku a hodím mu canc. Dal jsem se do toho. Já, uzlovací a smyčkovací guru, jsem dračí smyčku z provozně technických důvodů neuvázal, zvolil jsem osmičkový uzel. Luboš šílel, že dračí smyčku určitě neumím, že dokud se ji nenaučím, nebude se mnou chodit lízt, což ostatně stejně nechodí.

Po skončení operace Zápis Horezdaru jsme sestoupili z vrcholu skály. Já seskočil. Šestnáct metrů pro mě není žádná výška. Luboš slanil na tom svém švihadle a hned že mi ukáže, jak se dračí smyčka váže: „hele, buzno, takhle to obhodíš, protáhneš a …..“ a už jsem se lámal v pase. Místo dračí smyčky Luboš uvázal cosi, co vůbec nebylo uzlem. Pan profesor si naběhl…i Yokina se smála, hubu od ucha k uchu. Luboš ale umí všechno zdůvodnit, začal tvrdit, že je to speciální záchranářko-asistenčně-ambulantně-hornický polouzel a podobná hovínka z něj padala….

Do Hejnic jsme došli za svitu pouličního osvětlení, za další ze sněhových přeháněk. Pancho dělal, že by si dal celou trasu ještě jednou. Luboš si šel kleknout do kouta aby se potrestal za tu dračí smyčku, já koukl na mobil a zjistil, že není 4. ledna, jak jsem psal do vrcholovek, ale třetího. A Yokina? Ta sebou flákla na deku s podivně šibalským úsměvem. Jako by chtěla říct, že z celé té bandy, co se vydala do hor, ona ta nejblbější nebude….

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

DSCN3878 IMG_20140713_135302 IMG_0120 108_9492 IMG_0030 DSC_0092 DSCN3984 IMG_0015 IMG_20160421_181007 IMG_0014 OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA DSC_2762

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement