JAKO DOMA aneb LEDNOVÉ SRÁZY

Nevím, co dalšího bych mohl ještě napsat o Srázech než to, co už se na Kagotovi
v minulosti ode mne objevilo. Jenom bych se opakoval a stejně bych nedokázal předat slovy pocity, které se mi tu vždycky rozeběhnou hlavou, když jsem dorazím. Lhostejno, zda je to za svěže zeleného jara, hutného a vůněmi prosyceného léta, měděných podzimních dní či bílé zimy. Přijít sem, to je jako vrátit se domů. Klid a mír všude kolem, známé tvary skal a balvanů, tolikrát viděné, nezaměnitelná silueta Zvonu a urputná odolnost nádherné borovice na vrcholu Sedla. Člověku to dává klid, je tu v místech, která ho provází celým jeho životem.

Těžko vystoupím na Zvon ještě další lezeckou cestou, než kterými jsem už tak učinil. Nevadí mi to, naopak pociťuji vděčnost, že jsem se mohl od vrcholového cepínu už mnohokrát rozhlédnout, přičemž prvně tomu bylo před nemnoha lety, do té doby jsem kolem Zvonu pouze procházel. Pod nástupem do Výlomu si nějaký dobrák nedávno udělal ohniště. Zvon je očazený, zmrzlým sněhem jsem tu černotu setřel. Jestlipak chytrák, co se tu hřál u ohníčku, ví o historii vylomeného bloku? Jestli ano, zřejmě si přeje, aby se další kus žuly vyloupl….tak snad stačí uskočit.

Zřejmě ani na sousední Sedlo nepřidám žádnou z možností výstupu, než jsou ty, kterými se na vrchol k borovici vydávám. Cesty, kterými stoupám vzhůru, mi stačí. Je to jako se vším – nejde mít všechno na světě a ani není důvod to chtít. Dotknu-li se rozpukaného kmene sestry borovice, která zde čelí letním vedrům, zimním mrazům a celoročním vichrům, mám prostou a prachobyčejnou radost.

Zvláštní druh potěšení jsem zažíval tentokráte z toho, že jsem se nezapsal do žádné
z vrcholových knížek skal a skalek, kterými jsou Srázy posety.
Jediným podpisem byly stopy ve sněhu a s nimi si zimní les brzy poradí. Stačí, aby zase zasněžilo a Srázy budou zametené, jako by tu nikdo nebyl.

Neměl jsem čas vydat se dále vzhůru k Ostrému rohu a třeba až ke Svinímu kameni, povinnosti mi byly v patách a na krku mi stále visel krkohryz umožňující sotva pootočit hlavou. Nějak jsem se připozaseknul. Nikdo nemládneme, zároveň nám nikdo nevezme, co jsme stihli v životě prožít. Věřím tomu, že jsou situace a chvíle, které člověku berou životní energii a tím i jeho vyměřený čas. Na druhou stranu ale je třeba jít vstříc tomu, co lidské srdce pohladí, pozdvihne, nasytí a dobije tak, že naopak lze ty ztráty vyrovnat. Ono se totiž dobře žije, když je vše v rovnováze.

Doufám, že moje slova nepůsobí dojmem bilancování stařečka v cukrárně nad talířkem
s rakvičkou a věnečkem. Naopak, mám ještě mnoho plánů, cílů a zamýšlených cest. Ale nepříjemně upřímná přítelkyně Nemoc – pokud za nemoc ztíženou pohyblivost můžu považovat – mi dává prostor uvažovat více do hloubky. Méně bezstarostného a bezbolestného poletování, více zklidnění, uvědomění a také zamyšlení nad tím, že je třeba něco změnit, aby zase bylo dobře….

S přáním pevného zdraví a života v rovnováze
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

100_1676 IMG_0136 102_2620 100_1677 IMG_0099 IMG_0013 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0053 102_2375 10032014076 DSCN3863 102_0310 IMG_0009

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement