JAKO TA KOZA PAKISTÁNSKÁ…

My, příslušníci zhoubně vyspělých národů, nevěříme v oběti a obětování. Samozřejmě si myslíme, že je to ohavné. Jak k tomu přijde nějaké to milé zvířátko, jehož krev prolijete proto, abyste si zajistili přízeň bohů?! Může snad ta kozenka v Pákistánu za to, že pár týpků chce mít třeba dobrou úrodu nebo skvělou mušku při odstřelu nepřátel?! Ptá se někdo oběti, zda souhlasí s tím, za co je obětována? Jak můžete chtít vystavět vlastní štěstí na neštěstí druhého?! Na druhou stranu, proč si to nevyzkoušet?! No a tak se to mělo mít i s naší milou kamarádkou Růžou, která se přidala k Lubošovi a ke mně na výpravu do Jizerek. Přibereme ji a rituálně obětujeme!

Jedinou výhodou Růži bylo, že dostala možnost výběru. Jakožto tvoreček určený
k obětování, byla o našem úmyslu předem informována. Přesto vyrazila do hor s námi. Nemuseli jsme ji lasovat, vláčet po zasněžené louce do hor. Opravdu šla sama. Dobrovolně. O záměru, že ji obětujeme bohům pro jejich přízeň v nadcházející lezecké sezoně, byla řádně spravena. Její lidská práva tak nebyla dotčena.

A naše milá Růža šla, sníh jí chroupal pod nohama, které se jí pod tíhou batohu bořily o trochu víc, než nám. Ne úplně bezdůvodně, to však Růža netušila. K Zahradní věži vyšla, holka naše, statečně. Dva velké žulové kameny, které se Růže zatoulaly do batohu ještě u Luboše na zahradě v mezičase, kdy si Růža odskočila domů pro návleky, hrdě vynesla Zahradní strání vzhůru. A to se počítá! „Ta žena ale musí mít sílu!“, řekli jsme si
s Lubošem a Růžu pochválili, že tento trénink do vysokých hor zvládla skvěle. Pak už došlo na nože. Luboš vyndal svůj vystřelovák, já švýcarák se zubatým ostřím. Zrak jsme střídavě upírali na čepele kudel a na Růžin krk. Fajn, obětovat Růžu pod skálou před lezením může mít svůj smysl. Ale obětovat ji na vrcholu skály, na tyčku místo schránky nabodnout Růžinu hlavu a nechat ji hledět směrem do údolí, to je takové lezečtější. Bylo rozhodnuto. Zatím bude žít.

Vylézt Zahradní věž Údolkou za sucha, to je procházka zahrádkou. Tentokráte bychom to ale nevybojovali. Skálu pokrýval ledový škraloup, vodorovné plošky a římsy zdobily sněhové čepice. Všechny spáry a pukliny zateklé za oblevy vodou, nyní zmrzlou na kost. Bohužel, Údolkou to bylo nemyslitelné. Zvolili jsme tedy s Lubošem cestu z náhora, kterou jsme už jednou za sněhu a ledu lezli. Pamatuji se na to. Mrzlo tak, že mi přimrzaly kecy v hubě a ruce k rukavicím. Teď nebylo tolik chladno, zato podivné lezavé vlhko a začínalo chumelit. Protože z cizího krev neteče, chtěli jsme do cesty vmanipulovat a vyslat Růžu, ať nám to vytáhne, než ji skopneme dolů jako potravu liškám.

Nějak se to ale nakonec semlelo, že to vytáhnu já. Zkusmo jsem opřel lopatku cepínu za vklíněný kámen, odlepil se nohou od země a už mě chytal Luboš. Okamžitě to vyjelo, ani ocelová hrana cepínu se do toho nezahryzla a tak jsme se sbírali ze země. Nedůstojné, leč očekávané. Takže jinak: najebat nohu, ruku, cepín, cokoliv kamkoliv a něco nějak udělat, aby to šlo o něco výš. Prd ho tam první friend a za slov Luboše: „ hele, teď se ještě můžeš vrátit, pak už to nepůjde…“ jsem se vytáhl na ukloněnou zasněženou poličku. Nebudeme to dramatizovat, náhorka Zahradní je členitá, vždycky tam jde sníh nějak odhrabat, led vyšťourat a něco najít. Při každém kroku se objevilo nějaké přijatelné místo pro frienda, v klíčovém místě i pro velkého macka s připravenou smycí, co které se dalo postavit a zase se poposunout. Prostě jsem to vyháčkoval. Sorry, skálo milá.

Růža šla jako druhá a vyběhla to rychle, elegantně, bez potíží. Až člověk zapochyboval, zda raději neobětovat Luboše, ale ne, bylo to jen její předsmrtné vzepětí. Za námi dolezl ke slaňáku Luboš, cestou vyndal jištění a pak už jsme si to z police buráceli k vrcholu zapadanému promrzlou sněhovou čepicí, ze které vykukovalo víko vrcholové schránky. Dlouho jsme se na vrcholu nezdrželi. Pár podhledů do údolí, také ke Stojce a k Divé Máří. Mimořádné místo! Najednou, obměkčeným okolní přírodou, se nám Růži zželelo. Vždyť je hodná! A jak pěkně lezla! No a těch keců, co musela cestou vyslechnout! Jo a ty šutry vynesla z údolí! Musí je vrátit Kristýnce dole v Hejnicích do skalky, přeci je tam neponeseme my! Spokojili jsme se s tím, že krev oběti tekla pouze pomyslně. Necháme ji, holku, slanit a už do ní tak šít nebudeme. Ať jí už dál nekazíme výlet.

Do údolí jsme sešli po turistické. Růža si držela mírný odstup, jako by si hýčkala naději, že nakonec ten výlet s námi přeci jen přežije, že si to nerozmyslíme a bílé pláně pod jizerskohorskými lesy za tichého podvečera nezbarví krev neviňátka. Obavy a nedůvěra už ale nebyly na místě. Nejsme tak zlí, jak by se podle našich keců dalo soudit. My jsme jen retardovaní, prostí a sprostí. A tak, naše milá Růžo, promiň! Přece by ses nezlobila?!

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

Bez nazvu 10 IMG_0304 IMG_0145 OLYMPUS DIGITAL CAMERA DSC_0221 100_1289 IMG_0055 DSC_0114 IMG_0034 OLYMPUS DIGITAL CAMERA 100_1677 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_20161007_134025

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement