ABU restaurátor aneb jedno BEZ druhého

Abu se nám proměnil v restaurátora. Skutečně restaurátora, nikoliv restauratéra. Nehledejte v tom žádnou spojitost s restauračním zařízením, vážně šlo o nezištnou šlechetnou činnost: záchranu vrcholové knížky ze Střední věže Suchých skal. U nálezu „promočeného cosi“ jsem nebyl, u návratu zpět tam, kam knížka patří, už ano. Vezměme to postupně, BEZ souvislostí není příběh celý.

Minuly skvostné dny. Slunce pálilo do předjarního firnu a vzduch už nefalšovaným jarem voněl. Ptáci štěbetali v korunách stromů v předtuše příchodu lepších časů. Zásadou se proháněla psí spřežení a tažní psi spolu s mushery byli asi jedinými tvory, kterým se teplý vzduch nezamlouval. Postával jsem u trati se synkem a dalšími věrnými společníky posledních dvou měsíců – panem Zahryzlým krkem a dámami Vyhřezlými ploténkami. Druhý synek v nemocnici s otřesem mozku a raději v doprovodu maminky, dcerka nemocná. Jo, čert sere na jednu hromadu, říkává se u nás. Ale BEZ nemoci není uzdravení, BEZ trápení není radost. Člověk si srovná priority a to také není marné.

A zrovna v době, kdy mi duše zabloudila vzpomínkami do skal, lezl Abu s dětmi a rovněž s Jindroušem a Marťou, na Suchých skalách. Měli mimořádné podmínky, prý to bylo na krátké rukávy, kolem částečně zasněžená krajina, ale stěna vyhřátá, výhledy ke Krkonošům ostré jak břitva…..prostě nirvana. Na vrcholu Střední věže, kde si člověk připadá jako pták, jen roztáhnout křídla a skočit, klimbá se ve větru prorezlá schránka na vrcholovou knížku a v ní, doslova utopená, vrcholovka. Listy slepené, spolu
s písmem nečitelná i historie. Co s tím? Abu se rozhodl knížku vysušit, zabojovat o její existenci. Ne že by se kolem ní točil svět, ale když můžeme udělat něco dobrého, udělejme to.

V pondělí se dva nezávislé příběhy, můj a Abuúv, protnuly. BEZ zavolání by se to nestalo. Jo, dlouhý cesty jezdím autem a občas si je krátím zavoláním kamarádům. Abu mi tam tak naskočil – dlouho jsme se neviděli. Kupodivu hovor vzal, přesypali jsme pár vět tam a zpět a už se to stočilo k lezení….“jo, kámo, musím na Sušky, vrátit vrcholovku na Střední věž, vzal jsem ji domů vysušit….“ povídal Abu. A že se mám přidat a vyneseme ji na vrchol spolu. „Jo, Abu, rád bych, ale jsem jak vylitej betonem, každej pohyb bolí, pokud jde vůbec udělat….“. Ale už to trvá dlouho, den po dni plyne a ne a ne se to lepšit. „Potřebuju bejt motivovanej!“, říkám si. Dojdu čuchnout ke skalám a ona ta hlava to tak nějak spojí a začnu se zázračně lepšit. A jak to říkal děda: „Buď jak kůň, na nohou dokud to jde, protože až lehneš, tak už nevstaneš….“.

Půjde to? Co udělá s tělem jít přes bolest? Co udělají pohyby k lezení patřící s mým člověkem? BEZ položené otázky nepřijdou odpovědi. BEZ bolesti nenastane úleva. „Tak jo Abu, jdem. Uvidíme, půjde to nebo nepůjde, kdyžtak tě jen odjistím….“

Ve středu dopoledne jsme se u Sušek sešli. Už ten vzduch napovídal, že to bude dobré. Chemie v mozku je mocná čarodějka, kyslík nabraný do nozder dělá divy, vůně lesa a skal vypíná racionální myšlení. „Hele, dáme to asi touhle nebo touhle cestou, Vojenská za VII….“ Nic jsem na to neříkal, protože jakákoliv poznámka by byla trapná. Samozřejmě jsem myslel, že nahoru půjdeme, s ohledem na můj krk, nějakou trojkou, pokud tam nepovede dvojka. Jenže ta chemie v mozku…..Válečná cesta vypadala líbivě, lákala, volala. Název navíc dokresloval situaci, jdu si vybojovat svůj boj, svoji soukromou válku. Co, na druhým…..půjde to, fajn. Nepůjde? Sfrčím dolů.

Abu se vydal k vrcholu a já se tak nějak zkroutil pod nástupem k jištění. Cesta vypadala členitě, takže jsem se divil, že v určitých pasážích Abu, pan Lezec, tak relativně dlouho řeší jištění a postup dál. Samozřejmě, že mi to došlo, když jsem si to strouhal za ním. Skála ledová, strčit ruku do spáry připomínalo hrabání v mrazáku. Chyty takové jen taktak na ulomení, na stupech jehličí a ptačí pírka. Ale pořád to šlo, ostatně co bych se nervoval, na druhém cajk. Na prvním? Klobouk dolů, Abu. Přistihl jsem se, že poslouchám to hlasité chroupání a lupání ze zad a nahoře, když jsme si podali s Abu ruku, jsem byl jak Drápalík. Srovnanej tak, že už mi pár týdnů takto hezky bez bolesti nebylo. BEZ lezení by se to ve mně neporovnalo. Fyzioterapie na laně? Proč ne.

Knížku jsme vrátili, kam patří. Pár rychlých pohledů do údolí a nastal čas k sestupu, protože to, že jsme dopoledne byli ve skalách, znamenalo, že jsme nebyli jinde, kde jsme správně – podle pravidel moderní konzumní společnosti – měli být. Ještě u auta jsem se různě zkoušel kroutit, hýbat a ejhle, dobře bylo. BEZ tohoto výletu, BEZ dotyku se skálou, by mi hlavou strašily jen černé myšlenky a obavy. BEZ motivace není uzdravení a já si pro tu motivaci došel.

BEZ krásných dnů by Abu nelezl na Suškách, BEZ díry ve schránce by nebyla vrcholovka promočená, BEZ Abuova rozhodnutí ji odnést a vysušit, by nebylo co na vrchol vracet, BEZ pocitu, že návrat se musí uskutečnit rychle, by nebyla naše společná výprava. BEZ štěstí to nejde…..jo a BEZ bezu nejsou bezinky.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

a (13) IMG_0011 IMG_0071 IMG_0038 Fotografie013 OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA 101_3640 IMG_20160421_180907 10032014092 DSC_0311 27657601_10208275085035411_7236871650517781655_n DSC_1471

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement