TAKOVÁ MALÁ AMA DABLAM

Sedmé únorové ráno bylo v Zásadě mrazivé a jasné, měnící se světlohra před východem slunce dávala tušit mimořádný den, a protože jsem měl volno, nebylo nad čím dumat. Ten slabý šepot, co se nesl nad promrzlým krajem a šlo jej spíše podprahově vnímat než skutečně slyšet, to bylo vábení Jizerek. Příroda to tak má. Stejně jako ji potřebují lidé,
i ona má ráda přítomnost těch, kdo se rádi rozhlíží kolem sebe. Něžně a nevtíravě útočí na všechny jejich smysly i srdce a dotýká se jich svou všeobjímající krásou. Kdysi jsem četl, že každý potřebuje ocenění za své úsilí a je tomu tak i v případě Matičky Přírody. Také ona chce vnímat vděk lidí za každodenní krásu, kterou jim chystá.

Zpočátku mi to připadalo nepravděpodobné, vždyť by to byla od Přírody marnivost. Čím víc jsem o tom ale přemýšlel a také se pořád dokola přesvědčoval, Příroda jako celek je živoucí bytost i se svou laskavostí, krutostí, smyslem pro ironii, a tak proč ne i kapkou marnivosti. Kdyby nás nechtěla těšit svým dílem a být za to obdivována, tvořila by pouze syrově účelně. Jenže ona tvoří prostě i majestátně zároveň, esteticky dokonale, se smyslem pro celek i detail, přičemž každý z jejich detailů je zase dalším souborem menších detailů. Všechny komponenty do sebe zapadají, mají smysl a řád, který přesahuje naše chápání, přestože se holedbáme kvantovými počítači a umělou inteligenci. Bláhový člověk si myslí, že stojí nad řády přírody.

Zkusil jsem narychlo ťuknout Martina, jestli se na toulku nepřidá. Na Luboše jsem sázel, minimálně kvůli psům se mnou do hor rozhodně vyrazí, předběžná dohoda tak zněla. Raději jsem mu nevolal, nemá to rád. Bulharský paša se nechce budit dříve, než je hotový vývar z kohouta, který ráno ještě vítal den.

Zásadu jsem opouštěl za teploty – 4,5 *C. O teploměr v autě jsem zavadil na Hemmrichu, tam už bylo +1,5 a v Hejnicích před Lubošovým Base Campem + 3,5. Během necelé hodiny cesty narostla teplota o celých osm stupňů, bylo tedy jasné, že nahoře tu bude foukat. Jako v obřím kotli se tam bude míchat studený vzduch s teplým a taky že jo. Jen jsem vylezl z auta, už jsem ten hukot slyšel.

Psi mě uvítali nadšeným štěkotem, Luboš zadkem vystrčeným z tepláků. Jakmile se otočil a uviděl jsem i jeho obličej, bylo mi jasné, že ten jde leda zpět do kanafasu. Barva jako vyblité zelí, oči vpadlé, prostě smrtka v černé paruce a kdysi mojí péřovce. Vydal jsem se tedy – opět – sám.

Kousek nad Bártlovkou si ještě lehký větřík pohrával s lístky a honil je po sněhu mezi buky. Každým metrem výš ale foukalo víc a víc. Na Paličníku už to byl hotový vichr, který se mnou cloumal v nevypočitatelných nárazech. Musel jsem tak oželet výstup na Paličku. Alespoň z boku jsem se na ni podíval, nepřestává mě fascinovat, jak je opřená o Paličník – jako zkamenělý turista, který ze závětří sleduje krajinu v údolí. Alespoň na Skřítka jsem se vyhlouzdnul a zůstal k němu přitisknutý. Postavit se, vyzkoušel bych pocit překrmeného ptáka. Chvíli bych letěl – o co míň do dálky, o to rychleji do hlubin pod nohama.

Před Kuřími věžemi jsem dal přednost sestupu kolem Květnové skály. Kuří si nechám na jaro, s chutí se zase vrátím do Klikaté spáry a Krystalové cesty. A tak jsem si to hrabal ke Květnové skále. Sníh byl místy vyfoukaný a dobře držel, jinde jsem zapadal po pás. Nevadilo to, přemrzlý sníh nezmáčel oblečení – to až níže, kde bylo tepleji. Na Květnovou jsem vystoupal Normálkou. Nic jiného nepřipadalo bez jištění, cajků a parťáka v úvahu. Kdo Normálku zná za sucha, ví, že se ani snad nedá mluvit o lezení. Ovšem teď vše pokrýval sníh a led, který působením větru vytvořil v Normálce jakýsi zasněžený kuloár, malinkou zmenšeninu obřích velehorských kuloárů. Rovněž nečekané mocná a krásně tvarovaná vrcholová čepice na Květnové připomínala zmenšeninu legendární hory Ama Dablam. Přišlo mi jako hřích, vyhrabávat vrcholovou knížku. Jen ať ta krásná bílá kupole vydrží co nejdéle.

Do údolí jsem sešel a kolem Kohoutího hřebene, abych nakoukal Dělovou rouru. Nedávno ji lezl Hoe s Abu, který pronesl, že život se dělí na to, co bylo před Dělovou rourou a co po ní. Nemám důvod mu nevěřit, ale půjdu se přesvědčit na vlastní kůži. Těžko odhadnout, zda se rourou procpu.

Pak už jsem si to spolu se sněhem sypal kolem Supí hlavy k silnici. Bílá pokrývka tu zvlhla, takže jsem do auta sedal řádně promočený. Komu by to vadilo?! Duše se proletěla nad zasněženými horami, nohy upajdané, zkrátka pravý čas na to neodepřít si trochu toho moderního pohodlí – zatopit si v autě a cestou si poslechnout oblíbené kapitoly z mimořádně vydařené audioknihy.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0051 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0111 IMG_0057 IMG_0020 IMG_0067 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0267 DSC_2594 VIRB Picture DSC_2644 230520141454 207

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement