JAK ZA STAREJCH DOBREJCH…

Poslední únor. Co s ním? Luboš sice tvrdil, že je nemocnej, ale to se musí brát s rezervou. Koeficient lži všeho, co řekne, je tak 50%. A tak jsem mu zavolal: „Hele, sypu si to do Jizerek, teď jsem pod Harrachovem, máš tak třičtvrtě hoďky na to, než to přejedu Polskem k vám….“ On se kupodivu chytil, že jo, vezmeme čokly a někde se projdem.

O lezení vůbec nešlo. Vzduch voněl tak, jak voní jen za prvních jarních nebo spíše předjarních dní, kdy vylezou zpod sněhu první sněženky a psí hovínka. Teplý vítr požíral sníh před očima, ale od západu už se zase nasouvala řídká oblačnost a chvílemi šel nabrat do nozder studený závan.

Volili jsme podle slunce – kam se zatím ještě opíraly jeho paprsky, tam nás to táhlo. Přiblížili jsme se autem k parkingu „U nervózního dědy“, jak tomu placu říkám a vydali se podél toku Černýho potoka vzhůru. Cíl výpravy? Neznámý. Záda by mi už lézt umožnovala, ale nošení batohu, to je potíž. Systém pozvolného zatěžovaní je ale třeba dodržovat, tak jsem do báglu hodil helmu – kdyby došlo na nějaké záběry jako že wlastníma wočima. Lezečky nosím skoro furt a Luboš přihodil svýho růžovýho pantera, krátký turistický lano o dýlce a síle, o jaký se mezi slušnejma lidma nemluví.

Nakonec jsme se tak nějak ocitli pod odbočkou k Hajnímu kostelu. Jak on, tak vedlejší Kazatelna, přitahovali naše zraky. Teď je ten pravý čas obdivovat je – než je schová listí buků. Kazatelna působí dojmem jakéhosi tesáku trčícího z příkrého svahu. No jistě, že nás to tam přitáhlo a jak už to bejvá, když jste pod skálou, chcete bejt na jejím vrcholu. Udělali jsme inventuru materiálu. Vypadalo to moc dobře: špagátek, psí vodítko s karabinkou, fejková karabina na klíče….

Kazatelna je ale kámoška, protože nabízí cesty, na kterých se nepředřete, neodřete a velmi snadno vás k vrcholu pustí. Luboš ale zavzpomínal, jak kdysi dubloval jako kaskadér Tomáše Holého v Jak dostat tatínka do polepšovny. Uvázal mi kšandičky jaký i on kdysi měl a syp smrade vzhůru. Nejde vlastně o lezení, spíš o prudký žulový schody, tak jsem za minutu Luboše dobíral za sebou. Oběma nám to kšírování udělalo vobyčejnou lidskou radost, stejně tak absence běžně používanýho lezeckýho materiálu.

Koukli jsme z vrchu dolů do údolí, je to pěkný, bejt zase tady. Navrhoval jsem ještě Zevlouna, ale stranu, kde nehybně věky věků stojí, sežral stín. „Tam bude kaltna, tam mě nedostaneš…“ řekl Luboš. Na Pohovku zase nechtěl, že je to moc do kopce. Bejvali bychom pobyli na Kazatelně do západu slunce, ale obzor už byl v oparu, slunce se utopilo v něm. Nastal čas zmáčknout si žlázy při slanění. Člověk teprve docení sedák, když mu lano pálí gatě a rameno a to jsme si dávali secsakramentsky pozor nespěchat. Cenťák po cenťáku jsme se spouštěli dolů, protože lano nebylo lanem, ale pěkně hryzavou tenkou tkaničkou. I tak to byl ale zážitek. Jak za starejch dobrejch časů. Člověku ty starý věci dělaj tak nějak dobře na duši – ať už to je zavrtání se do vorvanejch manšestráků, stoletýho vlňáku a koženejch pohorek nebo zavzpomínání na něco, co se dělalo dřív jinak než teď. Nostalgie a dobrej pocit na srdci.

Jo a ještě jeden zážitek mě čekal. Kafe u Luboše na zahradě. Vono to zní vobyčejně, ale není. Kafe na zahradě jsem pil naposledy na podzim. Doma, v Zásadě, mám zahradu ještě pod značnou vrstvou sněhu. Zato v Hejnicích už se dá hrcnout na lavičku, bílo nevidět, poslouchat ptáčky a srkat z hrnku to hnědý cosi, co dělá člověku dobře svou vůní i potom v bříšku….

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0092 hdr bb IMG_0035 108_9652 IMG_0132 IMG_0086 IMG_0071 DSC_2487 IMG_0006 IMG_0273 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0076

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement