JARO SE OTEVÍRÁ aneb VODA SE VALÍ A SKÁLY LÁKAJÍ

Mám jaro rád. Prosté konstatování, že? Co kolem toho více hledat?! Sníh mizí pod slunečními paprsky podpořenými teplým prouděním vzduchu. Lesy a hory se provoní, rozezní je ptačí zpěv. Koryty potoků a řek se valí hučící vody, skály osychají a ve vzduchu je cítit něco, co přes zimu spalo.

Něco těžko popsatelného se děje s lidskou duší naladěnou k vnímání přírody: jaro podnítí chuť zmizet za dobrodružstvím, nechat se obejmout probouzejícími se horami, spolknout lesy. Střídá se chuť jen tak sedět na břehu potoka a sledovat jeho pěnící se tok a touha vystoupat vzhůru na vrcholky kopců či skal a rozhlédnout se po kraji.

Co se mé rodiny týká, malinko nám hodily do jarních výprav vidle nešŤovice. To „Ť“ si přidal Matýsek, který tak nemá jen obyčejné neštovice, ale nešŤovice….zrovna on, který celou zimu huhlal, že se těší lézt. Nedá se nic dělat, však my to s ním doženeme.

A tak tak jsem jen s Fany a Štěpikem zašel koncem března ke Kamenici poblíž Návarova. To je náš rajon. Přijdeme-li tam, můžu se posadit na skalnatý břeh a jen pozorovat. Děti by přenosily celé hory a utopily je v řece….těch kamenů, co nahází do vody….jde to do stovek a mají to tak od svých prvních krůčků. Voda je fascinuje a žblunknutí kamene do koryta nebo vhození větve či šišky do proudu a pozorování „lodičky“ je jejich milovanou zábavou. Údolí Kamenice má svoji atmosféru o to silnější, čím více vody se roklí valí.
O pár dní později jsme se ještě pak vrátili – už i s Matýskem – k soutoku Kamenice se Zlatníkem pod zříceninou hradu. Klokotalo to tam a vřelo, dvě hodiny tam děti strávily
v naprostém „vodním vytržení“. Ostatní svět přestal existovat a vše se smrsklo jen na tahání kamenů ke břehu a jejich odevzdání vodě. Člověk se dívá na děti a na proud vody, obojí protéká mezi prsty, mizí jarní voda a děti rostou před očima…

Druhého dubnového dne se naše miniskupinka smrskla na pouhou dvojici.
Já a Štěpik….hvězdy nám byly nakloněny volným půldnem a slunce svými paprsky. Nerozpakovali jsme se dlouho a přestože je silnice přes hory ještě uzavřená, zmizeli jsme na severní stranu, k Hejnicím, s úmyslem spolu si vylézt nějakou pěknou cestou na jednu z atraktivnějších skal, které nabízí daleké rozhledy. Bylo to poprvé, co jsme si šli zalézt ve dvou. Šestiletý kluk už je parťák. Ví, co si má vzít s sebou do batůžku a také si to sám nese. Skončilo to tarabení, kdy táta nese v batohu vše pro všechny a ještě občas i dítě v náručí – to se teď hodí, dokud plotýnky nejsou mezi obratli tam, kde mají být….

Stoupali jsme spolu vzhůru Zahradní strání a Štěpik se ubezpečoval, že než odjedeme
z hor domů, bude si moci zase zaházet kameny v údolí do potoka. To bych mu neudělal, nesplnit to…. Statečně stoupal vzhůru jarní bučinou, proplétal se mezi kameny jako lasička a vyhlížel skálu. Oběma se nám ulevilo, když jsme pod údolní stěnu Zahradní věže, kterou jsme si zvolili, vyšli. Přeci jen, je to kopec.

Pro výstup jsme si vybrali Údolku. Cesta členitá, na jizerské poměry dlouhá, k dítěti přátelská, přitom díky poloze skály s pocitem solidní expozice. A co je pro tátu důležité, snadno odjistitelná. Je to jiný pocit, jdete-li si Údolkou sami – prostě si ji vysolujete a nic neřešíte. Cesta na solo jako dělaná, bez objektivního rizika. Ale máte-li za parťáka děcko, je všechno jinak. Jednak mu musíte ukázat, že se jistíte…o tom žádná. Zároveň nemůžete čekat, že malý synek vás odjistí. No a postupujete-li stěnou, dobíráte kluka
k sobě, pořád musíte počítat s možností, že mu to smekne a tudíž je potřeba se chovat tak, aby při jeho případném pádu, kdy lano škubne, jste nešli následně vy za ním….

Strategie byla tedy stejná, jako bych lezl sám, samosichrem. Povylézt, zajistit se, udělat dlooouuuhou smyčku na laně, nastoupat výš, dát další jištění, vrátit se zrušit to spodní…no není třeba vysvětlovat. Průběžně štandovat a dobírat kluka, od kterého potřebujete jen jediné, aby se uměl vycvaknou z erární skoby či borháku, pověsil odsedku na sebe a mazal za vámi. Musíte pořád komunikovat, kontrolovat očima raději dvakrát než jednou. Je to ovšem veliká radost, zejména když vnímáte jeho nadšení. Oči mu září, vesele na vás mluví, raduje se z každého nastoupaného metru a povedeného kroku. Hledá vás očima, těší ho pochvala a hlavně sám ze sebe má radost.

Když se toto všechno sejde, cítíte jeho klid, radost i soustředěnost a zároveň dolez na samotný vrchol je k tomu stejně vhodný jako na Zahradní věži, můžete do posledního úseku syna vyslat na prvním. Umocníte tím všechno, co doposud prožil. On to ví, už tomu rozumí, co to znamená a váží si toho, je pečlivý, precizní a když se usadí bezpečně na vrcholu, vidíte v jeho tváři všechno. V tu ránu ucítíte dva rovnocenné pocity – měnili byste s ním – už v dětství může toto prožívat a celý život má před sebou. A zároveň jste šťastní, že jste mu to umožnili prožít.

Štěpik je ještě školče, ale do vrcholové knížky se hrdě zapíše sám, jen mu to trochu trvá a velikost písma kolísá jako hřebeny hor. Přál bych si, aby se sem někdy vrátil, sám nebo s bráchou a ségrou, případně s kamarády a kdo ví, třeba jednou se svými dětmi.
A aby třeba ten svůj dětský podpis ve vrcholové knížce po letech našel a zavzpomínal, když tu byl s tátou….

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

DSC_2415 IMG_0051 DSCN4830 100_1110 IMG_0090 IMG_0041 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0356 100_1108 IMG_0020 100_9669 10a (2) IMG_0073

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement