ÚNOROVÝ OSTROVNÍ ARCHIV aneb NEEEE

Únor. Zimní měsíc, že?! Já ho tak z dětství pamatuji. Nechci být jako dědeček s hůlkou sedící na zápraží, vzpomínaje, jak holky byly hezčí, tráva zelenější, vítr svěžejší……to vše je jen milosrdná schopnost paměti idealizovat vzpomínky. Ale jedna věc je jistá – únory byly skutečně mrazivější!

Nepamatuji ze svého dětství únor bez sněhu! Zima vládla mrazivou pěstí. Sníh většinou přicházel s přelomem října a listopadu a lyžovávali jsme ještě pravidelně koncem března. Za únorových dní a nocí fičela meluzína v komíně a do nedokonale těsnících oken se skládala deka aby netáhlo. Cesty byly umrzlé, plné sněhových jazyků, načepýření kosi okupovali krmítko a odháněli sýkorky. Tak pamatuji únory za časů, kdy jsem byl dítě.

Pak skončila studená válka a přišlo celosvětové oteplení, vztahů, lidí, podnebí. Zimy zmizely jako by nikdy nebyly. Stávají se něčím, čemu se říká mýtus. Byly zimy? Nebyly? Je to fuk, co už s tím člověk jako já nadělá…. Na všem špatném je ale něco dobrého. Je to jen maličkost proti tomu, že příroda se neprospí jak by měla, že se nedoplní zdroje vody. Ale umějme se radovat z maličkostí. Můžeme i v únoru zajít do skal….jaký rozdíl proti tomu, když jsme v jako děti, po zimě – někdy až koncem dubna, dorazili do Klokoček a nebyli schopni projít od Průchodů k Rotštejnu, protože chladné úseky mezi skalami byly vyledněné.

Aktuálně máme nádherný duben. Jen ty srážky, třeba v nočních hodinách, mu chybí. Mám já z těch skvostných posledních dní něco?! NEEEEE!!! Měl a chtěl jsem se toulat po Jizerkách a radovat se z jara. Měl a chtěl jsem lézt. Záda sice bolí, ale na to bych se mohl vyprdnout. Jestli jsem si ovšem myslel, že záda budou jediným problémem, pak čert přitopil pod kotlem. Dospělý člověk by neměl chytat dětské nemoci, protože to je prostě humus. Vše je mnohem těžší….první dny jsou peklo. Hrabu se ale ven, už jsem
v předpeklí a vidím světlo…k němu se upínám. Abych doma úplně nezešílel ( nechápu, jak to mohl dát Assange, být 7 let zavřený na ekvádorské ambasádě ), vrátil jsem se
k záběrům, které jsem natočil koncem února v Ostrově, kam jsem tehdy vyrazil načerpat trochu pohody a pozitivní energie.

Pamatuji si na ten den. Sytě oranžové svítání, dlouhé měkké stíny a potom? Nebe modré, chladné slunce nad hlavou. Pak dárek z nebes: volný den! Zkusil jsem cinknout Lubošovi, jestli se nepřidá. Nepřidal. Škoda, mohl se setkat se svým kmenovým náčelníkem a šamanem…..

….zastavil jsem v České Kamenici na benzince, abych natankoval. Na sobě ty mé orvané manšestráky, svetr jak z první světové. Ve chvíli, kdy jsem zavíral nádrž, uviděl jsem kmenového šamana, jak projel jakýmsi tmavým kombíkem kolem mě a spolu
s náčelníkem načítali situaci: „Ha, Bledá tvář!“ četl jsem v jejich očích. Uvnitř jsem zaplatil tankování CCSkou a chtěl si koupit ještě sváču, ale ejhle, měl jsem právě a jen tu CCSku. Vrátil jsem se k autu a začal prohledávat všechny přihrádky a následně kufr, kam jsem jen tu peněženku dal. V tom se zjevil šaman. Metr šedesát, soudkovitá postava, býčí šíje, igelitka v ruce: „ Kamarad, kamarad, ja to tady balim, do piči du, tohle si vem, na ber, je to tvoje….“ a hodil mi do kufru holící strojek. „Co s tím jako budu dělat?“ říkám mu. „Já to nechci. Musel bych ti za to něco dát a já nic nemám.“ Šaman neváhal, spustil vodopád slov: „NEEEE kámo, je to tvoje, ber, ber, ja du do piči, do Německa, ja sem ze Slovenska, já tě mam rád, tohle si ještě vem pro ženu a tohle taky, na, ber….“ a házel mi do auta parfémy. Nebo aspoň krabice od nich. Zopakoval jsem mu: „Já to nechci, nemůžu to od tebe vzít zadarmo, nemám ti za to jak zaplatit….“. Šaman pokračoval v kouzlech: „ Kamo, ja za to nic nechci, je to tvoje, ber.“ Chvíli se odmlčel: „ …jen koukni do peněženky, kolik máš a dej mi nějakou kačku na cestu do toho Německa….“ Říkám mu: „Podívej na mě, jak vypadám…záplatovaný kalhoty, chlupatej svetr…..“ Šaman byl odhodlaný dosáhnout svého: „….prostě koukni, kolik máš, něco mi dej a tohle je tvoje….“ Oukej, říkám si pro sebe…a změnil jsem roli, přepnul člověka… Naklonil jsem se k němu a změněným hlasem a rázem ostřejším slovníkem mu říkám: „ Hele, ty kokote, proč se asi tady hrabu v tom kufru? To auto sem štípnul před chvílí v Liberci ňákýmu vocasovi, co ho nezamk u trafiky. Teď se mu hrabu v kufru, co tu ten ču*ák má….! Hele, počítač, chceš ho za ty parfémy? ….a dělej, tady na nás asi míří kamera, takže v tom už asi lítáš se mnou…..“ Do šamana jako když střelí. Vyzobal si z mého kufru zpět ty svoje dreky, co mi chtěl „dát“, mávl na náčelníka a za hvízdání gum prchali pryč….

Jo, byl to šaman, měl velkýho ducha a ještě větší igelitku. Čekal jsem, jestli je ještě někde nezahlídnu, ale nezbyl po nich ani smrad. Od té doby už jsem se nesetkal
s nikým. Ostrov byl liduprázdný, přívětivý, poklidný, vznášela se nad ním pozitivní energie. Nechce se mi hledat slova pro popis únorové Ostrovní Skalní Říše. Snad to za mě dostatečně poví video. Ať se vám líbí.

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0082 IMG_0004 IMG_0066 IMG_0040 IMG_0052 IMG_0113 101_0349 IMG_0055 DSC_1087 IMG_0021 IMG_0222 IMG_0061 IMG_0092

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement