BÝT CHVÍLI SÁM aneb MÁJOVÝ SNÍH

Stejně jako má kalendářní rok svoje cykly, roční období, procházím i já každým rokem fázemi, které se pravidelně střídají. Je to důsledek sezónní práce. S příchodem jara mi nastává nejhektičtější čas plný nervů a starostí, období, kdy na sobě cítím nepohodu, podrážděnost a únavu, jež se nabaluje jako sněhová koule. A pak, jako zázrakem, vše jedním jediným okamžikem pomine. Nastane jakési vzduchoprázno, ale ještě ne pohoda. Té, aby mohla přijít, musí něco předcházet, umést jí cestičku a otevřít dveře dokořán. Tím cosi, co je vklíněno mezi náročné období a klid na odpočinek, je OČISTA – vnitřní duchovní rituál, kdy nechám odplavit stres, abych nebyl ani sám sobě protivný, únavě ponechám prostor protéct mým tělem, čímž nade mnou ztratí moc a spolu s ní z těla a duše odejde pomyslný prach a smog únavy mentální. Očista v podobě, jakou v takové dny potřebuji, předpokládá jedinou věc – pobýt si SÁM.

Samozřejmě že SAMOTA je to čistě iluzorní. Totiž člověk, který má milující a milovanou ženu a své životní souputníčky – dětské dušičky, není nikdy SÁM. Pořád jsou s ním, není to haluz kec, že je má ve svém srdci, neboť skrze jejich existenci vyhodnocuje i běžné každodenní úkony: „pojedu rozumně, nemůžu si dovolit zabít se, rodina mě potřebuje. Dokud jsem tu byl sám za sebe, vysoloval bych si tuhle cestu, teď ne, živím rodinu, nemůžu si zlámat hnáty. Ty starosti, co bych jim přidělal….“. Stačí si vzpomenout na oči ženy, když jsem skákal tři měsíce o berlích…neřekla ani slovo, nemusela. Ač ale své blízké v srdci máte, stejně přijdou dny, kdy sami potřebuje být. Sami ve smyslu, že zrovna nejsou blízcí přímo kolem vás. Nerepetí, nenutí vás odpovídat na milion otázek, kontrolovat je očima, jestli zrovna nevisí hlavou dolů z mostu nebo to nepálí na kole proti náklaďáku s pocitem, že ho přetlačí a bude to fajn.

A tak jsem se sbalil, sám. Zmizel jsem za samotou, abych občerstvil a napojil svoji duši, nalil do ní pozitivní energii, kterou následně předám dál těm, od kterých jsem se potřeboval na chviličku vypařit. Jiné je balení na cestu, když jedete sám nebo s celou rodinou. Sám, to není nic problém. Že nevezete tolik jídla? Nevadí, víte, že hlady neumřete a pocit hladu vám nijak vadit nebude. Oblečení jen to nejnutnější. Že se se ušpiním? Tak budu ve špinavém. Místo příboru zavírací nůž, jeden plecháček. Že něco zapomenu? Obejdu se bez toho. Dodávka byla legračně prázdná. Uvědomil jsem si, že jedeme-li s rodinou, většina cajků je brána kvůli dětem. Ne že by ani ty děti nepřežily, ale při své přímosti by vám mohli místo radosti z výletu pořád dokola opakovat, že něco postrádají….

Plán jsem měl krásný. Odjedu do Ostrova a tři dny se budu potulovat v okolí, také na Sněžníku, v Rajeckém údolí, zajdu na Herkulovy sloupy, do Tiských stěn, možná zhoupnu do Saska. Plány jsou skvělá věc, pokud je nepotřebujete realizovat. Do Ostrova jsem se dohulákal v pátek večer. Dohoda byla taková, že v sobotu by mohl dorazit Luboš s Kristýnkou, abychom si zalezli. Jenže už od pátku bylo jasné, že se tak nestane. Předpověď počasí byla zdrcující – ochlazení a s ním nejprve déšť a následně sníh. Žádné drobné přeháňky, ale soustavné srážky.

Páteční večer v kempu Pod Císařem připomínal dny mimo sezonu. Prázdno. Tedy skoro. Jen pár toulavých duší bloudilo mezi hospodou a svými dočasnými příbytky. Jeden nebo dva karavany, dva malé stany, nad kterými se srdce usedalo při představě, že za pár hodin se spustí provazy chladného deště z ocelových mraků a uvnitř bude všechno, jen ne útulno. Dokud to šlo, zmizel jsem do skal. Nezbytné pro mě je vylézt si na nějakou vyšší věž kvůli výhledu na kotlinu, kterou Ostrov tvoří. Jelikož jsem byl sám, musel jsem volit tak, aby to bylo bez objektivního rizika. Schůdná a sousední Večerní věž jsou mojí oblíbenou volbou.

Nebem pluly doposud lehké mraky, ale začínaly se kupit, těžknout a vzduch počal být cítit vodou.
Slanil jsem dolů a upaloval k autu na vařiči si uklohnit něco k snědku. Kolem prošli hoteloví hosté a aniž by se snažili zachovat diskrétní důstojnost, smáli se mi, jak v plecháčku cosi míchám, sedíce na zemi vedle vařiče. Asi jsem v těch záplatovaných kalhotách, bundě slepené izolačkou a rukama ostrouhanýma od pískovce budil lítost a zároveň se stal terčem opovržení.

Neměl jsem jim to za zlé, mohli si alespoň připadat jako honorace, lepšíci, co mají na hotel a teplou stravu v něm. Chudák jim byl k smíchu a oni zase byli k smíchu chudákovi. Nemůžou vědět, že těch luxusních hotelů mám za celý rok až po krk. Že už ani nechodím na večeři i když je biftek nebo vepřová panenka a bataty a pak zmrzlina, která stojí víc než je slušné. Naopak, to co hledám, je jednoduchost, která nejde za peníze koupit. Jenže to nemá cenu nikomu vysvětlovat, to je stav vaší duše a proto jste teď tady, abyste si to uvědomili, srovnali si myšlenky i hodnoty a co nejvíce se oprostili od civilizačního balastu. Jste tu pro možnost být tím, kým být chcete a dělat vše tak, jak se cítíte svobodný. Jste tu ve své nejsyrovější podobě a v souladu s vaší vnitřní přirozeností, užíváte si možnost prosté existence bez okovů, které vám úloha živitele rodiny a s ní přijatá pracovní pozice během všedních dní nedovoluje být.

Po prachsprostě jednoduché večeři jsem pivku v hospodě neodolal a pak jsem se ještě spolu s tmou vytratil do skal. Seděl jsem na vrcholku pískovcového obra a sledoval, jak houstne tma a od Německa přitékají pruhy mraků, ze kterých to za chvíli spustí. Za poslechu nočních šelestů a bezhlučného sovího proplutí jsem tiše vyšel z nočního lesa a dveře od auta za mnou zaklaply ve chvíli, kdy na střechu začal bubnovat déšť.

Dobře je na měkké matraci v dodávce, kdy jen tak ležíte a necháváte hlavou protékat vše, na co ve víru pracovních není čas ani naladění. Před očima vám běží obrazy, dávno zapomenuté děje i to, co byste ještě sami za sebe chtěli prožít. Nemusíte nic, jste zcela vědomě a programově leniví, každý malý pohyb jsem si rozmýšlíte a nehorázně lenošíte.

Je fuk, co se dělo ráno a druhý den, kdy se snášely sněhové vločky na kraj. Plán jsem tomu přizpůsobil, proč být smutný?! Je cosi poklidně přívětivého, posedět v hospodě, kde jste krom personálu jen vy a máte čas popovídat tak, jak se to za běžného cvrkotu nedá. Je něco konejšivého v tom, vidět za okny poletovat sníh, poslouchat kapky dopadající na parapet a nic nemuset, jen si objednat horký čaj, sedět a dívat se ven….

Přijde-li impulz, potom se hnete. Mě zavolaly moje milé Jizerky a tak jsem se do nich přesunul. Zmizel jsem do světle zelených lesů mezi lesknoucí se žulové balvany a skály a mířil do partií, které pokryl májový sníh. Ta barevná hra světle zelené, šedé a bílé je netradiční podívaná, prchavá, rychle se měnící a rozpouštějící, jak den pokročí. Teplota se zvedne a sníh zmizí před očima. Zachytit tu chvíli, být tam, otisknou nohu do květnového sněhového poprašku, to jsem chtěl a to se mi splnilo.

Vylezl jsem si na promočeného Dolního s Středního hlídače Koutu, Černou věž, Mufloní plotnu, Malého jezdce, zašel k obrázku U Pánaboha, propletl se mezi buky nahoru a zase dolů a zmizel z hor jako ten pozdní sníh. Byl jsem durch, hladový, žíznivý – ale to byly jen fyzické pocity. Duši jsem měl nasycenou, plnou samoty a prázdna, očištěnou a umytou, odpočatou a zase připravenou se o vše dělit…..

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0011 100_1098 IMG_0053 DSC_2417 VIRB Picture OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0022 DSC_2591 IMG_0062 27459752_10208275083035361_4747969044067461462_n IMG_0144 IMG_0064 IMG_0088

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement